REPORTÁŽ: Povolební analýza očima komentátorů aneb Když se potkají čtyři světy
- VIKTORIE PRCHALOVÁ
- před 7 hodinami
- Minut čtení: 6
Debata Volby a povolební jednání očima komentátorů a analytiků, která se konala v polovině listopadu na půdě CEVRO Univerzity, již díky složení hostů slibovala, že nepůjde o nenápadnou akademickou diskusi. U jednoho stolu se sešli komentátor Václav Dolejší, politolog Bohumil Pečinka, analytik Patrik Eichler a k tomu Luboš Xaver Veselý, člověk, který dokáže jakoukoli debatu proměnit v nepředvídatelný mix show, střetů a zvláštních otázek. Moderování se ujal politolog Ladislav Mrklas, což dávalo naději, že se debata nezvrhne v show ala XTV. A jak to celé dopadlo?
Nejen pro studenty CEVRO Univerzity mívají takové akce své kouzlo. Vidět naživo čtyři tak odlišné hlasy českého veřejného prostoru — od chladné analytiky až po mediální performativitu — je něco, co díky podcastům či politickým článkům nezískáte. Tady nešlo jen o to slyšet,co si kdo myslí, ale hlavně jak o politice přemýšlí.
Vstup do sálu byl ale překvapivě nenápadný. Žádné velké napětí, žádná očekávaná „bitka eg“. Moderátor všechny krátce přivítal, přednášející si poposedli, upravili mikrofony a v podstatě hned přešli k věci. Zvenčí to působilo jako klasická, trochu sušší akademická debata, ale jen do chvíle, než začali skutečně mluvit.
Čekala jsem to vyhrocenější. Když na jednom místě sedí Pečinka, Dolejší, Eichler a Xaver Veselý, logicky čekáte slovní gejzír, dramatické střety a možná i pár legendárních momentů, které skončí na politickém Twitteru. Překvapivě ale atmosféra zůstala klidná. Neshody se objevovaly, ale žádné extrémní výstupy. Dokonce ani Eichler, který měl nejostřejší poznámky, nepůsobil nijak přepjatě. A Xaver, který je známý tím, že v „nepřátelském prostředí“ bývá spíš opatrný než výbušný, se držel při zemi skoro až vzorově.
O to víc vynikli jiní. Nejsilnější energií ovládl prostor Bohumil Pečinka. Důrazný, místy až příjemně jízlivý, s pointami, které mířily přesně do míst, kde se česká politika tváří jako promyšlená, ale ve skutečnosti stojí hlavně na emocích. Václav Dolejší mu tvořil ideální protiváhu: klid, data, pevný rámec a argumenty přesné jako skalpel. Bylo fascinující vidět je v obrácených rolích: zatímco v podcastech Kecy a politika a Vlevo dole bývají vedle svých kolegů Petrose Michopulose a Lucie Stuchlíkové ti tišší, tady převzali žezlo a nesli debatu vpřed.
Vítězství ANO: čtyři výklady, čtyři úplně jiné reality
Diskuse o vítězství ANO byla jako dívat se na politiku přes čtyři různé čočky: každá s jiným filtrem, každá odhalovala jinou vrstvu.
Dolejší začal nejvěcněji. Mluvil o tom, že Babiš udělal přesně to, co si předsevzal: jeho 35 % není jen číslo, ale historická značka, která se bude jednou učit v učebnicích. Z jeho tónu jsem cítila určitou až chladnou fascinaci tím, jak hluboko se Babiš vryl do české politické DNA.
Eichler přišel s verzí, která působila nečekaně lidsky. Jeho důraz na meetingy v okresech, skoro až folklorní tradici, mi připomněl, že velká politika se pořád odehrává před kulturáky, na náměstích, mezi lidmi. V jeho podání to nebyla strategie na flipchartu, ale série osobních setkání. A možná právě proto to dávalo smysl.
Xaver k tomu přidal jednoduchou, možná až brutálně přímočarou větu: „Babiš vyhrál, protože mluvil s každým.“ Člověk by řekl, že je to příliš zjednodušené, ale zároveň tím vystihl podstatu: v zemi, kde se lidé cítí dlouhodobě opomíjení, to, že se na ně někdo podívá, položí ruku na rameno a řekne „já vás slyším“, pořád funguje. Trochu mě vlastně vyděsilo, jak moc je česká politika o kontaktu, nikoli o obsahu. Výsledku voleb se tak vlastně nemůžeme divit.
A pak přišel Pečinka a svým způsobem tím celý blok uzavřel. Jeho věta, že ANO už není strana, ale „věc“, možná až „náboženství“, byla tak přesná, že to na chvíli vypadalo, jako by tím přerušil i pohyb vzduchu v místnosti. Bylo v tom něco nepříjemně pravdivého. Možná i proto, že člověk intuitivně vnímá, že když politická podpora přestane být racionální, špatně se s tím bojuje.
Když se z politiky stává influencer show
Část o personifikaci politiky mi přišla překvapivě osobní. Zatímco v médiích se o ní mluví abstraktně, tady to mělo skoro až psychologický nádech.
Dolejší úplně klidně konstatoval, že už dávno lidi neříkají „volím tuto stranu“, ale „volím Fialu“ nebo „volím Babiše“. Ta jednoduchost v jeho podání byla strašně výmluvná, ale pravdivá. Fenomén konkrétní osoby je v Česku zakotven na podobné úrovni, jako třeba v USA, což je v porovnání politických systémů konkrétních zemí dost překvapivé. Eichler na to navázal upozorněním, že když strana nestojí na programu, ale na jedné tváři, tak je to časovaná bomba. Členstvo slábne, struktury se rozpadají, a vše stojí na jedné osobnosti, která jednou stejně odejde. Bylo to takové akademické „varování před bouří“.
A pak se ozval Xaver — upřímně, jeho otázka, zda „se z politiků nestávají influenceři“, byla jedna z těch, kdy jsem nevěděla, jestli jsem mimo já, nebo on. Ale možná právě to je symptom celé doby. Možná jsme všichni tak zvyklí na to, že politici streamují, tiktokují a budují osobní brand, že už si ani nevšimneme, že je to vlastně divné. Mimo tento poznatek jeho otázka ale působila pouze jako pokus o přenesení pozornosti, aby se k něčemu nemusel vyjadřovat sám napřímo.
Pečinka mezitím pokračoval v tom, co mu šlo nejlépe: přesné jedovatosti. Jeho příklad hejtmana Kuby, který si založí podcast s názvem, který podle něj klidně může být i názvem budoucí strany, působil jako mrazivé, ale zároveň dokonale realistické zrcadlo dneška.
Piráti: trauma, kroužky a jediná strana, kterou mladí ještě berou
Debata o Pirátech byla asi nejživější. A hlavně nejupřímnější. Bylo zajímavé sledovat, jaké různé pohledy se tu střetly:
– Dolejší mluvil o protestním hlasu
– Xaver o tom, že mladí prostě nic jiného nemají
– Pečinka o traumatech, která se s Piráty táhnou už roky.
A nebylo to suché politologické cvičení. Byla v tom emoce. Piráti jsou strana, která pořád nedýchá plynule — jednou přežije kroužkovací masakr ve spolupráci se Starosty, podruhé přivede k moci zcela nové tváře, které podle Pečinky „vystřelí z leknutí“, a teď znovu stojí na prahu další proměny. Přitom paradoxně působí čím dál stabilněji. Možná proto, že volič je už zvyklý na to, že u nich stabilita nikdy nebude úplná.
SPD: střet dvou světů, co se vzájemně neslyší
Blok o SPD byl přesně takový, jaký jsem čekala: dvě úplně odlišné interpretace, které spolu bojují o prostor.
Pečinka popsal SPD jako stranu v úpadku a dokládal to čísly, která byla poměrně přesvědčivá. Xaver se proti tomu postavil s argumentem, že Okamura je nezničitelný a že kdo má předsedu Sněmovny, není v úpadku. V tu chvíli jsem měla pocit, že sleduju dva paralelní vesmíry.
Byla v tom i určitá absurdnost, ale taková, kterou v české politice člověk vídá víc, než by chtěl.
Motoristé: největší plot twist voleb
Motoristé byli kapitolou sami pro sebe. Eichler ocenil, jak dokázali chytit témata, která rezonují napříč společností. Pečinka připomněl, že v každých volbách se objeví někdo nový a jen málokdy je to ale někdo tak výrazný. A Dolejší suše pronesl, že si lidé pletli a stále asi i pletou hnutí Stačilo a Spolu. To byla chvíle, kdy se sál trochu pobavil, ale zároveň to byla ta přesná špetka tragikomedie, které se v českých volbách těžko vyhneme.
Co mě zaujalo nejvíc? Že právě tento fenomén rozhodl, kdo bude vládnout. A že jejich nejnižší podpora je tam, kde sídlí „hlavní bašty pravice““ – v Praze a Brně. Symbolické, skoro až poetické.
A publikum se také ozývá
Dotaz z publika, proč byl vůbec pozván pan Veselý, byl jedním z highlightů celé akce. Smích, trochu trapnosti, ale zároveň moment, který ukázal podstatu celé debaty: Politika nemá být sterilní. Nemá být jen uhlazená. A už vůbec ne jednobarevná. Přítomnost extrémů, kontrastů, různých energií — to všechno tvoří obraz doby a politické scény jako takové.
Když jsem odcházela, necítila jsem, že jsem viděla něco přelomového. Ale rozhodně něco pravdivého. Politika není systém, který lze vysvětlit jednou teorií. Je to chaos, emoce, historické vzorce a chvíle, kdy někdo řekne něco tak přesného, že to na pár sekund utiší celý sál.
Odnesla jsem si pocit, že rozdíly jsou důležité. Že střet názorů není slabost, ale síla. A hlavně: že emoce nejsou v politice „porucha systému“, ale jeho přirozená součást. Přesně ta, kterou si už nemůžeme dovolit ignorovat.
Viktorie Prchalová je studentkou programu politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Komentáře