KOMENTÁŘ: Vzestup antisystémových stran jako ohrožení evropských demokracií

Antisystémové strany odmítají současný převládající establishment a usilují o zásadní změnu politického uspořádání. V posledních letech se z těchto outsiderů stávají síly, které se derou na výsluní. Před rokem 2010 jich existovalo poměrně malé množství a volební preference se v nejlepších případech pohybovaly těsně nad hranicí volebních klauzulí v jednotlivých zemích Evropské unie. Důvodem růstu těchto velmi specifických bloků byla migrační vlna, která se Evropou začala šířit od roku 2015.

Politické souboje tradičních stran z kruhů lidovců a sociálních demokratů napříč Evropou vytvořily příhodné podmínky pro vznik tzv. třetích cest, které se staly průkopnickou základnou pro antisystémová hnutí. Po dlouhou dobu se tyto subjekty jevily jako strany, které nemají koaliční potenciál přinejmenším ve volbách prvního řádu, a společnost jim nevěnovala příliš pozornosti.

První úspěchy zaznamenaly tyto netradiční bloky ve volbách do Evropského parlamentu. Například se jednalo o úspěch Svobodných v evropských volbách roku 2014, kdy především díky nízké volební účasti získali jeden mandát. Dalším inovátorem v České republice je hnutí SPD Tomia Okamury, které nejdříve uspělo v parlamentních volbách v roce 2013 pod tehdejším názvem ÚSVIT se ziskem 6 %. I přes tento úspěch zůstala strana bez relevantního koaličního potenciálu. V roce 2017 však již uspěla s více než 10 % hlasů pod názvem SPD. A dnes je již součástí vládní koalice.

Podíváme-li se dále do Evropy, dalším dobrým příkladem je španělská strana PODEMOS, která ovládla levicovou volební základnu v regionálních volbách na základě odkazu populismu a kritiky tamní středo-levé sociální demokracie PSOE. Voliči tedy pomalu ale jistě začali přecházet od podpory recesních a protestních stran ve volbách druhého řádu k jejich podpoře i na celonárodní úrovni. Dnes již neexistuje téměř žádná země Evropy, která by neměla ve svém parlamentu zastoupenou jednu z těchto stran.

Důležité je se podívat také na okolnosti, které vedou ke vstupu antisystémových stran do vládních koalic. Jejich četná zastoupení sice probořila ledy jejich angažmá pouze pod vstupní klauzulí do parlamentu, avšak zůstávaly v opozičních lavicích. Velká změna přichází po nizozemských volbách roku 2023, kdy tamní euroskeptická proti establishmentu zaměřená strana PVV (Strana pro Svobodu) Geerta Wilders získala nejvíce křesel. Tradiční strany si uvědomily, že nelze své rivaly donekonečna vylučovat z koalic. Za zmínku stojí, že vláda vedená stranou PVV a třemi dalšími centristickými bloky nevydržela déle než jeden rok.

Je umožnění vládní angažovanosti antisystémových stran zároveň klíčem k prokázání jejich reálného vlivu? Jsme svědky úkazu, že držení těchto politických subjektů v opozici jim s každými dalšími volbami pomáhá v jejich nepřetržitém růstu. Alternativa pro Německo (AFD) nebo francouzská Národní fronta (RN) jsou toho dobrým příkladem.

Ukazuje se totiž, že část veřejnosti se dlouhodobě necítí být vyslyšena. Pokud nebude rostoucí nespokojenost části obyvatelstva tradičními stranami reflektována, je možné, že preference antisystémových stran nadále porostou. A to je pro budoucnost směřování evropských demokracií dost pochmurná vyhlídka.

---

Sebastian Holuška je studentem programu politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!