Škrty, spory i historické přebytky: Srovnání dvou mandátů Bohuslava Svobody v čele Prahy
ANALÝZA – ROZHOVOR / Bohuslav Svoboda stál v čele Prahy ve dvou výrazně odlišných obdobích: nejprve v letech 2010 až 2013 a podruhé mezi roky 2023 a 2026. Zatímco jeho první éru poznamenala politická nestabilita a předčasné odvolání, druhý mandát se nesl ve znamení koaličního klidu a pokračování obřích infrastrukturních projektů. Srovnání obou období ukazuje, jak se za třináct let proměnila pražská politika i hospodaření hlavního města. Analýza je doplněna o rozhovor s jeho bývalým poradcem a absolventem politologie na CEVRO Univerzitě Jiřím Richterem.
Bohuslav Svoboda vedl Prahu dvakrát: poprvé od listopadu 2010 do května 2013 a podruhé od února 2023. Zatímco poprvé nastoupil do nestabilní koalice ODS a ČSSD, podruhé se do čela města vrátil v čele koalice SPOLU, Pirátů a STAN. Při návratu do primátorského křesla mu bylo 79 let a stal se nejstarším pražským primátorem po roce 1989. V říjnových volbách v roce 2026 už nekandidoval a nové vedení hlavního města se právě dojednává.
Obě Svobodova období jsou porovnána podle čtyř kritérií: politické stability, hospodaření města, velkých projektů a způsobu, jakým Praha pracovala s odkazem předchozího vedení. Článek doplňuje rozhovor s Jiřím Richterem, poradcem primátora ve druhém funkčním období a absolventem politologie na CEVRO Univerzitě.
Politika: od předčasného odvolání k relativní stabilitě
Do prvního mandátu šel Svoboda ze slabší pozice. Volby v roce 2010 vyhrála TOP 09, avšak ODS se nakonec dohodla s ČSSD, a část veřejnosti tuto koalici vnímala jako popření očekávané změny ve vedení města. Koalice vydržela zhruba rok a v listopadu 2011 skončila. Česká televize uvádí, že o návrhu na její vypovězení se primátor dozvěděl až na jednání regionální rady. To odhalilo hluboké vnitřní napětí uvnitř ODS. Na konci listopadu 2011 pak vznikla nová koalice ODS a TOP 09, v jejímž čele Svoboda zůstal.
Spor se vedl také o desetiletou zakázku na svoz odpadu, kterou Svoboda označil za předraženou. Odhad činil 13,2 miliardy korun, nejnižší nabídka však byla 16,4 miliardy korun bez DPH. Po dalším roce a půl ho 23. května 2013 odvolali zastupitelé ČSSD, KSČM a TOP 09. ODS tak po 22 letech opustila vedení města a Svoboda odvolání označil za zradu.
Druhý mandát začal po rekordně dlouhém vyjednávání, ale v mnohem stabilnějším politickém prostředí. Po volbách v září 2022, které SPOLU vyhrálo s téměř 25 % hlasů, trvalo pět měsíců, než byl Svoboda 16. února 2023 zvolen primátorem. Získal 50 hlasů ze 65 a koalice SPOLU, Pirátů a STAN vydržela do konce mandátu. I tady se však objevily spory, například o digitální stavební řízení nebo audit městské firmy Operátor ICT.
Rozdíl mezi oběma érami je přesto zřetelný: první mandát skončil předčasným odvoláním primátora, druhý pokračoval až do voleb v roce 2026. Svobodovo druhé působení tak lze považovat za politicky stabilnější, i když se neobešlo bez vnitřních napětí.
Od boje s předraženými zakázkami k nevyužitým penězům
Také přístup k penězům se mezi oběma mandáty výrazně změnil. V prvním období šlo především o boj proti velkým výdajům. Kromě sporné odpadové zakázky se řešil tunelový komplex Blanka, jehož cena podle tehdejšího odhadu měla dosáhnout až 38 miliard korun s DPH, a Svoboda nechal některé práce škrtnout. Podle podkladů magistrátu skončilo hospodaření Prahy v roce 2012 přebytkem 1,72 miliardy korun při příjmech 62,99 miliardy a investicích 17,34 miliardy korun.
Ve druhém období se problém obrátil. Ministerstvo financí kritizovalo, že Praha peníze naopak nevyužívá: město skončilo v roce 2025 s přebytkem 24,2 miliardy korun a podle ministerstva opakovaně nevyužívá svůj investiční potenciál. Kapitálové výdaje přitom podle magistrátu dosáhly 25,9 miliardy korun, tedy 65,6 % upraveného rozpočtu. Svoboda sám ještě v roce 2022 tvrdil, že město „projídá peníze místo investic“.
Zatímco první éra byla poznamenána snahou zabránit předraženým zakázkám, druhá čelí kritice, že naspořené prostředky nestíhá přeměnit na konkrétní stavby. Čísla z obou období nelze bez dalšího přímo srovnávat kvůli odlišné cenové hladině a velikosti rozpočtu, proto je článek uvádí jako spíše ilustrační než jako přesné měřítko. Samotný přebytek navíc nevypovídá jen o neuskutečněných investicích, ovlivňují je i vyšší příjmy oproti plánu.
Podobně se lišilo i hlavní téma městského rozvoje. První mandát definovaly především Blanka a kauza Opencard, ve které byl Svoboda obviněn a v roce 2022 pravomocně zproštěn obžaloby. Ve druhém období naopak dominují projekty, které mají Praze sloužit ještě dlouho po skončení mandátu: metro D, u něhož výstavba pokračuje, či oprava Libeňského mostu. Stavba prvního úseku metra D přitom začala už v dubnu 2022, tedy před návratem Svobody do čela města.
Odkaz předchozího vedení: návaznost na rozjeté projekty
Pražský okruh je ovšem záležitostí státu a Ondřej Prokop z opozičního ANO koalici vytýká, že se jím neoprávněně chlubí. Šéf Prahy sobě Adam Scheinherr naopak tvrdil, že koalice u projektů předchozího vedení „jen stříhá pásky“. Právě tady se obě éry nejvíc podobají. V obou případech město spíše dědilo rozjeté stavby, posouvalo je dál a řešilo jejich cenu či zpoždění, než aby je stihlo během jednoho mandátu dokončit. Velké pražské projekty tak ukazují, že dopad primátorského rozhodnutí se často projeví až v dalším volebním období.
Obě Svobodova období se tedy výrazně liší. První skončilo předčasným odvoláním a bylo poznamenáno bojem proti předraženým zakázkám, druhé vydrželo až do voleb v roce 2026 a opíralo se o stabilnější koalici. Zatímco dříve šlo hlavně o to, aby město udrželo výdaje na uzdě, dnes čelí kritice, že naspořené peníze, přebytek 24,2 miliardy korun, nestíhá přeměnit na stavby. Společné mají obě éry to, že Praha spíše navazovala na projekty svých předchůdců, než aby je sama dokončila. Metro D, městský okruh i Libeňský most tak ukazují, že skutečné hodnocení Svobodových mandátů přijde až s tím, co a kdy se podaří dostavět po jeho odchodu.
Rozhovor s Jiřím Richterem: Mnohem raději snesu kritiku za vysoké rezervy než zastavenou výstavbu metra
Proč jste si vybral politologii na CEVRO Univerzitě a jak na toto období vzpomínáte?
Politika mě bavila odmala. Zatímco ostatní řešili hokejové tabulky, já sledoval volební výsledky a koaliční vyjednávání. V určité době jsem zvažoval studium práv nebo politologie na Karlově univerzitě. V té samé době jsem se stal delegátem kongresu ODS, kde jsem měl krátký projev. Po něm si mě odchytila Lucie Buchtíková a doporučila mi Liberálně konzervativní akademii na CEVRO Institutu. Po jejím absolvování jsem měl jasno. CEVRO nabízelo něco, co mi na jiných školách chybělo. Nebyla to jen teorie, ale i kontakt s lidmi, kteří politiku, veřejnou správu nebo byznys skutečně dělají, nebo dělali a formovali naši zemi. Pro člověka, který už tehdy koketoval s politikou, to byla obrovská výhoda. Zároveň to byla poslední pevnost pravicových hodnot, kde se člověk nemusel obávat, že za své názory bude popotahován levicovými intelektuály.
Na léta na CEVRO Univerzitě vzpomínám moc rád. Byla to doba v legendární Jungmance, plná debat o politice, ekonomii, historii i věcech, které se nakonec ukázaly být pro život důležitější než samotné zkoušky. Potkal jsem tam řadu lidí, se kterými se dnes setkávám v profesním i politickém životě. A upřímně mě potěšilo, že jste si na mě po těch letech vzpomněli.
Kam směřovaly vaše první pracovní kroky po škole a jak jste se dostal na magistrát?
V mém případě to bylo trochu obráceně. Na magistrát jsem se dostal ještě během školy. Vychovávala mě babička a nikdy jsem nechtěl, aby mě během vysokoškolských studií živila. Prakticky od prvního dne v Praze jsem proto pracoval. Postupně se mi naskytla možnost nastoupit na částečný úvazek do kanceláře radního pro oblast majetku a já ji využil. Byla to výborná škola veřejné správy, protože majetek je oblast, kde se potkává právo, ekonomika i politika v té nejpraktičtější podobě. Po dokončení studia jsem nastoupil do kanceláře primátora Bohuslava Svobody jako jeho poradce.
V roce 2010 vznikla mnohými kritizovaná koalice ODS a ČSSD, přestože volby vyhrála TOP 09. Jak jste to vnímal vy?
Upřímně řečeno, tehdy jsem to sledoval spíš jako politický nadšenec než jako někdo, kdo by měl ambici jednou na magistrátu pracovat. Bylo mi třináct let, mnohem více jsem řešil celostátní politiku a první komunální zkušenosti v rodném Chomutově. Pražská politika mi připadala trochu vzdálená. Ostatně tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou budu sedět v kanceláři pražského primátora a řešit zcela jiné koalice než ty, které jsem komentoval jako teenager.
Jak jste vnímal první týdny po Svobodově zvolení v únoru 2023 po téměř pěti měsících vyjednávání?
Především jako úlevu. Pět měsíců po volbách už Praha potřebovala funkční vedení a začít normálně pracovat. Nová koalice se musela naučit spolu fungovat. Na papíře vypadá podpis koaliční smlouvy jednoduše, ale skutečná spolupráce několika politických subjektů je každodenní proces. Některé příkopy vznikly už v minulém volebním období, kdy ODS byla v opozici a většina dnešních partnerů byla součástí tehdejší koalice. Praha sobě zamířila do opozice a od začátku bylo patrné, že ji nechce pouze prosedět v koutě. Naopak pražské ANO se v řadě situací chovalo poměrně konstruktivně. A SPD měla především radost, že je součástí zastupitelstva.
Současně jsme začali řešit reálné problémy města. Rozpočet, dopravu, bydlení, školy, energetiku. Radní Zdeněk Kovařík velmi rychle připomněl celé koalici, že pojem rozpočtová odpovědnost není jen hezké heslo do volební kampaně. Na magistrátu se začalo říkat: „Dá-li pán Bůh a Kovařík… Pán Bůh už dal, Kovařík ještě ne…“ Boj o každou korunu začal a stranický dres v tomto nebyl rozhodující, radní pro finance Kovařík spravedlivě šetřil napříč spektrem.
Začali jsme pokračovat v přípravě metra D, dalších etap městského okruhu, spolupracovat se státem na výstavbě nového terminálu Smíchov, rozvoji městského bydlení a řadě investičních projektů po celé Praze.
Jak vypadal váš běžný týden a na jakých tématech jste s primátorem nejvíc pracoval?
Magistrát má poměrně přesný rytmus. Pondělí patří Radě hlavního města Prahy. Čtvrtek takzvané předradě, kde se materiály projednávají ještě před vlastním jednáním rady. Jednou za měsíc bývá ve čtvrtek zastupitelstvo, které v pražském pojetí začíná ráno v 9 a umí končit v 8 ráno druhého dne.
Velkou část mojí práce tvořily takzvané tisky. To jsou materiály, které jdou do rady nebo zastupitelstva. Veřejnost většinou vidí až výsledek hlasování, ale za každým bodem jsou hodiny koordinace, připomínek, jednání s odbory, městskými částmi a koaličními partnery.
U pana primátora jsem měl na starosti především oblast majetku a kultury. Připravoval jsem podklady, koordinoval majetkové záležitosti, účastnil se jednání a organizoval výjezdy do jednotlivých městských částí. Často jsem se také účastnil nejrůznějších oficiálních akcí, protože primátor je nejen manažer města, ale i jeho reprezentant. Současně jsem působil v komisi Rady světové památky, která se zabývá ochranou historického centra Prahy jako památky UNESCO.
Ministerstvo financí kritizovalo přebytky a nevyužitý investiční potenciál. Jak se v kanceláři vysvětlovalo, proč se nepodařilo uskutečnit více investic?
Tohle je věčné téma. Já osobně raději vidím na účtu rezervu než dluhy. Představa, že stát začne obcím a městům vyčítat odpovědné hospodaření, mi přijde poněkud absurdní, což je pochopitelné, jsem absolventem naší univerzity a socialistické experimenty o přerozdělování bohatství vzniklého odpovědnou politikou mi přijdou vážně cizí. Lidé často vidí, že má Praha na účtech kolem 200 miliard, ale nevidí druhou polovinu příběhu. Metro D, městský okruh, Radlická radiála, školy, bytová výstavba nebo modernizace technické infrastruktury představují projekty za stovky miliard korun. Řada z nich je připravena, ale naráží na zdlouhavé povolovací procesy, odvolání, soudní spory nebo majetkoprávní komplikace. Jakmile se tyto stavby rozběhnou v plném rozsahu, začne takzvaný Kovaříkův polštář velmi rychle mizet. A upřímně? Mnohem raději budu poslouchat kritiku za vysoké rezervy než vysvětlovat Pražanům, proč se zastavila stavba metra, protože město nemá peníze a stát rozhodně nemá v plánu přispět ani korunu.
Co považujete za největší úspěch druhého mandátu a co za největší nedokončenou věc?
Za největší úspěch považuji, že se po složitém povolebním období podařilo město stabilizovat a vrátit politiku v Praze zpátky k práci. Veřejnost přirozeně vnímá hlavně konflikty, ale mnohem důležitější je, že město funguje, investuje a připravuje projekty, které budou Pražanům sloužit desítky let.
Za klíčové považuji pokračování výstavby metra D, další posun v přípravě městského okruhu, rozvoj městského bydlení a udržení mimořádně dobré finanční kondice hlavního města. To možná není tak mediálně atraktivní jako slavnostní přestřižení pásky, ale bez zdravých financí se žádné velké projekty stavět nedají.
A největší nedokončená věc? Jednoznačně městský okruh. To je stavba, kterou řeší několik generací politiků a dost možná ji budou řešit i někteří po této politické garnituře. Pokud bych si mohl vybrat jednu věc, kterou bych chtěl jednou vidět dokončenou, byl by to právě okruh. Společně s dokončeným metrem D by to byla změna, kterou by pocítil prakticky každý Pražan a velká část občanů naší země. Samozřejmě držím palce i projektu Vltavské filharmonie.
Patricie Kalenská je studentkou programu Politologie na CEVRO Univerzitě. Text a rozhovor vznikly v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Komentáře