KOMENTÁŘ: Potřebujeme integraci americko-evropského obranného průmyslu
Od svého příchodu na americkou politickou scénu před více než deseti lety prezident Donald Trump soustavně nabádá evropské lídry, aby vynakládali více vlastních peněz na obranu. Ruský prezident Vladimir Putin jim k tomu dal důvod. Dvojí úder amerického tlaku a ruské agrese konečně přinesl to, o co Trumpova administrativa dlouho usilovala: Evropu, která se ve velkém přezbrojuje. Aby si americký a evropský obranný sektor udržely technologickou výhodu a rozsah výroby, měly by se více zaměřovat na společné podniky.
Debata v sálech evropských hlavních měst se nyní netýká toho, zda utratit více peněz, ale jak je utratit. Kontinent čelí dvěma hlavním možnostem: využít alokace na výdaje na obranu k vybudování nezávislého průmyslového ekosystému, nebo je použít k vybudování větší a odolnější transatlantické obranné základny, v níž mohou americké a evropské společnosti investovat, inovovat a společně vyrábět. Způsob, jakým Evropa tuto debatu vyřeší, bude mít velký vliv na budoucnost transatlantické aliance.
Válka na Ukrajině ukázala, že moderní armády potřebují více než jen sofistikované schopnosti, ale velké množství: mimo jiné bezpilotní vozidla, protivzdušnou obranu, dělostřelecké granáty, střely s plochou dráhou letu a balistické střely. Válka na Ukrajině ukázala evropským vůdcům, že sice mají pokročilé armády, ale nemají dostatečnou kapacitu k udržení války.
Evropa nyní dosahuje úrovně, kdy se může posunout od schopností ke kvantitě. Když se Trump v roce 2017 poprvé ujal úřadu, nečlenské země Severoatlantické aliance (NATO) mimo USA utrácely na obranu přibližně 275 miliard dolarů (v současných cenách a směnných kurzech z roku 2025). Do loňského roku se tato částka zvýšila na odhadovaných 654 miliard dolarů.
Při této úrovni výdajů má Evropa dostatek prostoru k transformaci své obranně-průmyslové základny, k podnícení firem k výstavbě nových továren, k rozvoji kvalifikované pracovní síly a k urychlení výzkumu a vývoje.
Je však těžké si představit, že by většina evropských lídrů utratila tak velké obranné rozpočty v zahraničí v době nízkého domácího růstu. Budoucnost transatlantické obranné spolupráce se proto bude muset posunout nad rámec obchodu s hotovými zbraňovými systémy. Několik významných evropských obranných společností již ukázalo, jak by k tomu mohlo dojít.
Evropští obranní giganti si již ve Spojených státech vybudovali značné výrobní a produkční kapacity. Švédská firma Saab postavila montážní a instalační závod na systémy ve West Lafayette v Indianě. Norský obranný koncern Kongsberg vyrábí dálkově ovládané zbraňové stanice a věže v Johnstownu v Pensylvánii. Airbus vyrábí vrtulníky v Columbusu v Mississippi, zatímco Leonardo je staví ve Filadelfii v Pensylvánii. V poslední době si jediný německý hlavní dodavatel, společnost Rheinmetall, vybudoval rostoucí průmyslovou základnu v USA, která zahrnuje několik států, zatímco společnosti Czechoslovak Group a Colt CZ Group rozšířily svou přítomnost ve Spojených státech prostřednictvím velkých akvizic.
Americké obranné společnosti se tradičně zdráhají tyto nabídky opětovat. Dalším krokem je, aby americké firmy využily nový evropský obranný trh prostřednictvím společných podniků, výrobních závodů a technologických partnerství. Střední Evropa je přirozeným místem, kde začít.
Od pádu komunismu patří středoevropské země – od Polska a Česka až po Rumunsko – k nejspolehlivějším spojencům Washingtonu. Polský hospodářský růst a výdaje na obranu z něj činí kotvu východní Evropy; česká strojírenská a obranně-průmyslová tradice je na kontinentu jedinečná; a poloha Rumunska u Černého moře jej staví na jihovýchodní křídlo NATO. Tyto země se navíc pyšní silnými strojírenskými tradicemi, vysoce kvalifikovanou pracovní silou, konkurenceschopnými výrobními sektory a rostoucími ekonomikami, to vše podpořeno pevným závazkem k transatlantické alianci.
Americké investice ve střední Evropě by nejen snížily výrobní náklady. Také by zvýšily výrobní kapacitu na východním křídle NATO a poskytly americkým firmám oporu na evropském trhu. Takový závazek by navíc oběma stranám poskytl ochranu před budoucími obchodními omezeními a narušením transatlantických dodavatelských řetězců.
Čínsko-americká konkurence dále posiluje argumenty pro spolupráci v oblasti obrany a průmyslu mezi Spojenými státy a střední Evropou. Čína si vybudovala jednu z největších výrobních základen na světě a zároveň rychle rozšiřuje své vojenské schopnosti. Udržení technologické převahy Západu bude vyžadovat nejen inovace, ale také průmyslový rozsah.
Integrovanější transatlantický obranný průmysl by umožnil Spojeným státům a Evropě spojit zdroje, snížit zranitelnost dodavatelského řetězce, urychlit inovace a efektivněji konkurovat Číně ve světě, kde průmyslová kapacita stále více určuje strategickou moc.
Silnější evropský obranný průmysl může posílit americké vůdčí postavení a posílit Evropu zvýšením celkové síly aliance. Větší západní obranný ekosystém a silnější NATO mohou lépe odstrašit Rusko , konkurovat Číně na globální úrovni a umožnit Evropě nést větší část vlastní obranné zátěže. Evropští lídři by proto neměli vnímat investice do obrany jako konkurenci se Spojenými státy, ale jako společný podnik, který může oba partnery posílit.
Komentář, v originále The Case for US-European Defense Base Integration, vyšel v americkém magazínu The National Interest 30. září 2026. Přejímáme jej se souhlasem autorů.
Peter Rough je senior fellow a ředitel Centra pro Evropu a Eurasii v Hudsonově institutu. V letech 2007 až 2009 působil Rough jako zástupce ředitele v Úřadu pro strategické iniciativy Bílého domu. Působil také jako politický analytik v Agentuře pro mezinárodní rozvoj USA a jako poradce Velitelství speciálních operací americké armády.
Tomáš Pojar je senior fellow Centra pro Evropu a Eurasii Hudsonova institutu. Pojar je také prorektorem pro mezinárodní vztahy na pražské CEVRO Univerzitě. V letech 2022 až 2025 zastával Pojar vysoké pozice v české vládě. Působil jako poradce premiéra pro národní bezpečnost, šerpa premiéra pro záležitosti Evropské unie, hlavní diplomatický poradce a náměstek ministra pro evropské záležitosti.
Komentáře