top of page

Český štít aneb Hledání dlouhodobé strategie

před 6 minutami
Minut čtení: 4

Česko by mělo začít přemýšlet nejen o tom, kdo je ochrání, ale také o tom, čím bude pro své partnery důležité. Případ Tchaj-wanu a jeho „křemíkového štítu“ nabízí podnět k úvaze pro Českou republiku. Jaké schopnosti by mohly posílit význam státu pro partnery, a tím i jejich zájem na naší bezpečnosti a prosperitě? Měli bychom si klást otázku, jakou roli chceme dlouhodobě zastávat a čím k ní můžeme sami přispět.



Nejde jako v případě Tchaj-wanu o hledání zázračného odvětví, které nám zajistí nedotknutelnost. Ani o představu, že zahraniční partneři mají naši bezpečnost chránit pouze tehdy, pokud jim máme co nabídnout. Jde o strategickou úvahu. 


Můžeme vlastními rozhodnutími posílit důvody, proč bude stabilní, svobodné a prosperující Česko společným zájmem našich spojenců?

Taková otázka nemusí mít okamžitou odpověď. Zaslouží si ale místo v debatě o budoucnosti země.


Jednotný směr

Českou bezpečnost bychom neměli chápat pouze jako volbu mezi spojenectvím a vlastními schopnostmi. Smysluplnější je ptát se, jak je propojit. Vedle otázky, na koho se můžeme spolehnout, bychom si měli také klást otázku, v čem se mohou ostatní spolehnout na nás.


Právě zde může být užitečná metafora „štítu“. Pro účely této úvahy si pod ní představme schopnost nebo soubor schopností, jejichž zachování má pro naše partnery takovou hodnotu, že posiluje jejich zájem na bezpečnosti České republiky. Nešlo by o náhradu vlastní obrany ani spojeneckých závazků, ale o další prvek, který by je doplňoval a posiloval.


Takový štít by nemusel mít podobu jedné továrny, jednoho výrobku ani jedné společnosti. Mohl by vznikat postupně propojením průmyslu, infrastruktury, odborných znalostí a důvěryhodných institucí. Jeho základem by nebylo přesvědčení o vlastní výjimečnosti, ale konkrétní přínos, který dokážeme dlouhodobě poskytovat.


Cílem by nebylo stát se zemí, bez níž se svět neobejde. Pro začátek by stačilo vědět, v čem chceme být pro své nejbližší partnery skutečně důležití.


Český štít nemusí být z křemíku

Pojem „křemíkový štít“ svádí k představě, že odpověď musíme hledat především v nejmodernějších technologiích. Ty mohou být jednou z cest, ale neměly by předem omezovat naše uvažování. Důležitější než materiál štítu je jeho funkce.


Jednou z možností k posouzení by bylo obranně-průmyslové zázemí. Nejen výroba vojenské techniky a munice, ale také servis, opravy, výcvik a schopnost udržovat potřebné kapacity pro krizové situace. Otázkou by nebylo pouze to, kolik dokážeme vyvézt, ale také to, zda dokážeme být dlouhodobě spolehlivou součástí společné obrany.


Jinou cestou by mohla být logistika. Česko by si mohlo stanovit ambici poskytovat tak kvalitní dopravní, skladovací a opravárenské zázemí, aby se stalo přirozenou součástí regionální spolupráce. Samotná poloha na mapě by k tomu nestačila. Rozhodovala by kvalita spojení, rychlost postupů, připravenost infrastruktury a schopnost fungovat i při mimořádném zatížení.


Uvažovat lze také o energetických službách, specializovaném výzkumu nebo koordinaci společných projektů. I schopnost spojovat potřeby několika zemí, připravit uskutečnitelný plán a dlouhodobě jej spravovat by mohla být součástí českého přínosu.


Úspěšná firma ještě není národní strategií

V takové debatě se mohou objevit konkrétní společnosti — například CSG jako možné téma úvahy o obranném průmyslu. Článek o českém štítu by se však neměl změnit v obhajobu jedné firmy. Podnikatelský úspěch a veřejný zájem je potřeba posuzovat odděleně a teprve potom hledat, kde se mohou potkávat.


Rozhodující by nebylo jen to, zda společnost nese české jméno nebo jestli má v zemi sídlo. Ptát bychom se měli, jaké schopnosti zůstávají na českém území, kde vznikají znalosti, kdo rozhoduje o využití kapacit a co z nich bude dostupné českému státu v krizi.


Pokud by veřejná podpora směřovala k rozvoji strategického odvětví, měla by mít srozumitelný účel. Má přinést odborné pracovníky? Výzkumné kapacity? Zajištěné dodávky? Odolnější infrastrukturu? Bez podobných otázek bychom riskovali, že pod označením národní strategie podpoříme projekt, jehož přínos pro bezpečnost země zůstane neurčitý.


Stát by neměl hledat svého jediného průmyslového zachránce. Měl by vytvářet podmínky, v nichž mohou různé podniky a instituce přispívat k jasně formulovaným společným cílům.


Být potřební neznamená držet ostatní v závislosti

Metafora štítu má také svou problematickou stránku. Mohla by vést k představě, že nejlepší strategií je získat kontrolu nad něčím, bez čeho se ostatní neobejdou, a tuto závislost následně využívat.


Přesvědčivější ambicí je být partnerem, se kterým ostatní chtějí spolupracovat, nikoli partnerem, kterého se snaží obejít. Česká důležitost by měla vyrůstat z kvality a spolehlivosti, ne z hrozby, že při neshodě přestaneme plnit své závazky.


Součástí takto chápaného štítu by proto musela být také předvídatelnost. Dlouhodobé projekty bychom měli navrhovat tak, aby nebyly závislé na jedné vládě, jednom majiteli nebo jednom období mimořádné poptávky.


Důležitost není nedotknutelnost

Nejsilnější námitku proti celé úvaze je potřeba vyslovit otevřeně: ani mimořádný význam pro partnery sám o sobě nezaručuje ochranu. Bylo by chybou slibovat, že hospodářská nebo průmyslová potřebnost odstraní bezpečnostní rizika.


Stejně tak bychom měli při posuzování každého návrhu zvažovat, zda nová strategická role nepřináší také zranitelnosti. Co se stane při výpadku klíčového závodu? Dokážeme chránit důležitou infrastrukturu?



Český štít by proto neměl stát na jednom pilíři. Jeho smyslem by nebylo soustředit všechna očekávání do jediné schopnosti, ale propojit několik přínosů, které se navzájem doplňují. Součástí ambice být potřební by musela být i připravenost nést odpovědnost, která z takové role vyplývá.


Začít otázkami, nikoli stavbou pomníku

Prvním krokem nemusí být rozsáhlá dotace ani národní megaprojekt. Mohl by jím být rozbor toho, jaké máme schopnosti, o které mají partneři zájem, a co bychom dokázali rozvinout v horizontu příštích desetiletí.


Taková koncepce by měla propojit zahraniční politiku, obranu, vzdělávání, infrastrukturu a hospodářství. Každý navrhovaný směr by přitom měl projít jednoduchým testem: co přinese českým občanům, co nabídne partnerům, jak bude fungovat v krizi a jak poznáme, že vynaložené prostředky splnily svůj účel.


Výsledkem nemusí být dokument nazvaný „Český štít“. Důležitější by byla schopnost držet směr, průběžně vyhodnocovat výsledky a opustit projekty, které původní očekávání nenaplňují.


Nemusíme dnes vědět, zda bude pomyslný český štít z křemíku, oceli, znalostí nebo důvěry. Měli bychom však začít hledat odpověď na to, co chceme dlouhodobě přinášet ostatním. Ne proto, abychom si vlastní užitečností museli zasloužit právo na bezpečí, ale proto, abychom svou budoucnost pomáhali aktivně utvářet.


Jakub Juřina studuje magisterský program Politologie na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci předmětu Na semestr novinářem!


Komentáře


bottom of page