ANALÝZA: Česká republika jako středoevropský uzel?
- JAKUB JUŘINA
- před 3 hodinami
- Minut čtení: 6
Česká zahraniční politika se po roce 1989 opírá o představu „návratu do Evropy“ – o pevné zakotvení v euroatlantických strukturách a překonání izolace studené války. Vstup do NATO a EU vytvořil rámec, v němž dnes Česká republika uvažuje o svém místě v Evropě a o vztazích se sousedy. Může ale Česko využít svou polohu mezi Německem a Polskem k posílení své role jako středoevropského uzlu? A jak k tomu může přispět promyšlená spolupráce s těmito dvěma klíčovými partnery?
V tomto kontextu zaujímají Německo a Polsko výjimečné postavení. Německo je klíčovým ekonomickým partnerem a jedním z hlavních politických aktérů EU, zatímco Polsko je ústředním státem východního křídla NATO a významným regionálním hráčem. Česká republika s oběma státy sdílí nejen hranici, ale také širokou škálu společných zájmů – od bezpečnosti přes energetiku až po infrastrukturu – a zároveň nemá vůči žádnému z nich takovou historickou zátěž, která by spolupráci zásadně blokovala.
Koncepční rámec české zahraniční politiky
Česká zahraniční politika vychází z oficiální Koncepce, která definuje tři globální cíle: bezpečnost, prosperitu a lidskou důstojnost, a dva národní cíle: službu občanům a dobré jméno státu. Hlavním rámcem je členství v EU a NATO, které vláda opakovaně označuje za dlouhodobý národní zájem a záruku stability i bezpečnosti.
V koncepčních dokumentech je střední Evropa označena za jedno z prioritních teritorií české zahraniční politiky. Koncepce výslovně zdůrazňuje strategický dialog s Německem, strategická partnerství se Slovenskem a Polskem a Visegrádskou skupinu jako základní platformu regionální spolupráce. Středoevropský rozměr je tak chápán jako přirozené prostředí pro naplňování bezpečnostních, ekonomických i hodnotových priorit státu.
Odborné reflexe posledních tří dekád české zahraniční politiky zdůrazňují zvláštní kombinaci pragmatismu, přizpůsobivosti a idealistického důrazu na lidská práva, doprovázenou spíše „antigeopolitickým“ stylem uvažování. Zároveň upozorňují, že klíčovou výzvou pro českou diplomacii je schopnost prosadit se jako aktivní aktér ve středoevropském prostoru a vtisknout své zahraniční politice větší koherenci. Právě v této kombinaci – silné ukotvení v EU a NATO plus deklarovaná priorita střední Evropy – se otevírá prostor pro promyšlenější středoevropskou strategii České republiky.
Německo, Bavorsko a Sasko jako klíčový partner
Německo představuje partnera, který se vymyká běžnému sousedskému rámci jak svou ekonomickou vahou, tak politickým významem v EU. Je dlouhodobě největším obchodním partnerem ČR a zároveň jedním z hlavních aktérů, kteří formují unijní agendu. Proto Koncepce zahraniční politiky označuje vztahy s Německem za strategické.
Jedním z pilířů současného institucionálního rámce je česko-německý strategický dialog, založený v roce 2015. Jeho cílem je propojit klíčové resorty a vytvořit strukturovanou platformu pro dialog o zahraniční a evropské politice, bezpečnosti, energetice, hospodářství, dopravě či vzdělávání. Aktuální pracovní program na léta 2025–2027 zahrnuje koordinaci postojů k válce na Ukrajině, rozvoj evropské průmyslové politiky, implementaci klimatických a energetických cílů i podporu přeshraničních železničních spojení a integrace trhů s plynem a elektřinou.
Významnou roli hraje regionální rozměr, zejména spolupráce s Bavorskem a Saskem. První česko-bavorský přeshraniční kongres v červenci 2024 v Chamu ukázal konkrétní projekty: premiér Fiala a bavorský ministerský předseda Söder jednali o modernizaci železničního spojení Plzeň–Domažlice–Schwandorf–Norimberk–Mnichov (rychlost až 200 km/h do roku 2030) a o rozvoji spolupráce v oblasti umělé inteligence, polovodičů nebo alternativních zdrojů energie. Součástí kongresu bylo také podepsání dohod o rozšíření přeshraniční spolupráce hasičů, turistických centrál a rozšíření aplikace Záchranka do Bavorska.
Podobně se rozvíjí spolupráce se Saskem v podobě modernizace přeshraničních železničních spojení (zejména Praha–Drážďany), v energetice, či koordinaci obnovy přírody a environmentálních opatření v příhraničí. Prostor Bavorska a Saska se tak stává „laboratoří“ česko-německé spolupráce, kde se propojují infrastrukturní projekty, energetika a regionální rozvoj.
Z pohledu české zahraniční politiky je podstatné, že tyto nástroje vytvářejí hustou síť institucí a projektů, ale samy o sobě ještě nezajišťují jasné strategické ukotvení role ČR ve středoevropském prostoru. Odborné analýzy upozorňují, že ČR má tendenci reagovat na podněty z Bruselu či od velkých partnerů, místo aby sama aktivně nabídla vlastní regionální agendu. Vztahy s Německem (a zvláště s Bavorskem a Saskem) tak lze chápat jako příležitost k formulování ucelenější středoevropské strategie.
Polsko, Visegrád a bezpečnostní rozměr
Vztahy mezi ČR a Polskem získaly po roce 1989 novou dynamiku, založenou na společné zkušenosti s pádem komunismu a na shodném cíli „návratu do Evropy“. Obě země koordinovaly své kroky v přístupových jednáních do NATO a EU, což se odrazilo ve Smlouvě o dobrém sousedství z roku 1991 a ve vzniku několika euroregionů na česko-polském pohraničí.
Důležitým rámcem se stala Visegrádská skupina, založená v roce 1991 jako platforma spolupráce středoevropských zemí na cestě k evropské a euroatlantické integraci. Česká diplomacie ji dlouhodobě prezentuje jako nejzřetelněji profilovanou regionální iniciativu ve střední Evropě a jako nástroj pro koordinaci stanovisek k otázkám EU, bezpečnosti, energetiky či východního sousedství.
Polsko v tomto kontextu vystupuje jako největší a vojensky nejsilnější stát regionu a klíčový aktér na východním křídle NATO. Jeho politická váha v debatách o vztazích s Ruskem, o bezpečnosti Ukrajiny nebo o energetické infrastruktuře činí z Polska nepostradatelného partnera pro ČR. Zároveň však polsko-německé vztahy zůstávají zatíženy historickou pamětí a spory o interpretaci minulosti. To otevírá prostor pro Českou republiku, která má vůči oběma sousedům méně konfliktní historické břemeno a může vystupovat jako pragmatický prostředník v citlivých tématech.
Na praktické úrovni se česko-polská spolupráce rozvíjí v energetické bezpečnosti (propojování sítí, debata o roli uhlí a jádra), v dopravní infrastruktuře a v oblasti vnitřní bezpečnosti a civilní ochrany. Studie věnované civilní bezpečnosti ukazují, že ČR a Polsku se vyplatí koordinovat přípravu na krizové situace – od přírodních katastrof přes průmyslové havárie až po migrační či energetické krize.
Visegrádská skupina působí jako multiplikátor regionální spolupráce: umožňuje Česku rámovat česko-polské projekty v širším středoevropském kontextu a vytvářet koalice při prosazování společných zájmů v EU. Zároveň však analýzy upozorňují na limity V4, dané rozdílnými vnitropolitickými trajektoriemi a odlišnými postoji k otázkám právního státu. Pro ČR z toho plyne, že polská dimenze její středoevropské politiky nemůže být redukována na formát V4, ale musí být rozvíjena i bilaterálně.
Od deklarací ke strategii: jak posílit roli středoevropského uzlu
V odborné debatě se opakovaně objevuje napětí mezi omezenými kapacitami malého státu a ambicí hrát nad své poměry prostřednictvím chytré diplomacie a koalic menších a středních států. Analýzy zdůrazňují, že přirozeným nástrojem českého působení v EU je vytváření tematických koalic, a to zejména mezi státy, které sdílejí obdobné zájmy. V tomto rámci se nabízí, aby ČR systematičtěji využila své pozice mezi Německem a Polskem a stala se jedním z uzlů středoevropské spolupráce.
Taková role se liší od nerealistické představy „minihegemona“. Česká republika není a nemůže být mocensky srovnatelná ani s Německem, ani s Polskem. Realistickou ambicí je spíše stát se koordinačním a propojovacím aktérem – zemí, která kombinuje silné ekonomické napojení na Německo, bezpečnostní spolupráci s Polskem a dobrou institucionální ukotvenost v EU a NATO.
Výhoda ČR spočívá v geografické poloze, infrastrukturním potenciálu a institucionálním zakotvení. Leží na křižovatce dopravních a energetických koridorů a má díky členství v EU, NATO a řadě regionálních formátů přístup k široké škále nástrojů. Zároveň čelí země regionu obdobným hrozbám – od ruské agrese přes energetickou zranitelnost až po klimatické výzvy – a existuje společný zájem tyto výzvy řešit.
Prostor pro aktivnější roli ČR se otevírá právě v tom, že může využít své relativně konsensuální proevropské orientace k moderování sporů uvnitř V4 a k propojování pozic Německa a Polska v otázkách, kde se jejich zájmy rozcházejí.
Na této základně lze navrhnout několik konkrétních kroků:
Zaprvé, Česká republika by měla rozpracovat specializovanou strategii pro vztahy s Německem a Polskem, která by explicitně pojmenovala roli Bavorska, Saska a klíčových polských regionů a navázala by na existující projekty v dopravě, energetice a bezpečnosti.
Zadruhé, měla by systematicky podporovat programy propojování regionálních elit, od výměnných pobytů po společné projekty samospráv tak, aby se politická a odborná spolupráce neodehrávala pouze na úrovni vlád a ministerstev.
Zatřetí, je v jejím zájmu aktivně využívat visegrádskou a další regionální platformy jako nástroje pro tlumení vnitřních napětí a formulaci společných středoevropských pozic v rámci EU, aniž by rezignovala na kritický odstup tam, kde se partneři odklánějí od základních hodnot právního státu.
Rozhodující podmínkou úspěchu je konzistentnost a dlouhodobost. Odborná literatura i zkušenosti ukazují, že české zahraniční politice často chyběla stabilní linie přes změny vlád a že dílčí iniciativy nebyly vždy začleněny do širší strategie. Pokud má Česká republika skutečně využít svého potenciálu středoevropského uzlu, musí lépe koordinovat kroky svých institucí, investovat do expertízy v oblasti Německa a Polska a jasně formulovat, že její regionální ambice nejsou v rozporu s loajalitou k EU a NATO, ale naopak mají posílit odolnost a soudržnost střední Evropy jako celku.
Německo, prostřednictvím strategického dialogu a regionální spolupráce s Bavorskem a Saskem, a Polsko, v rámci bilaterálních vztahů a visegrádské spolupráce, představují dva hlavní pilíře, na nichž lze tuto roli stavět. Prostor Bavorska a Saska funguje jako laboratoř infrastrukturních a energetických projektů, zatímco spolupráce s Polskem zviditelňuje bezpečnostní a politický rozměr a ukazuje, že ČR může hrát užitečnou roli prostředníka v situacích, kdy se zájmy obou velkých sousedů rozcházejí.
Pokud se podaří tyto prvky propojit do srozumitelného a kontinuálně prosazovaného konceptu, může Česká republika posílit svou váhu v evropské politice způsobem, který odpovídá jejím reálným možnostem i hodnotovému zakotvení. Role středoevropského uzlu není „náhradním snem“ za velmocenské ambice, ale praktickým vyjádřením toho, jak může středně velký stát smysluplně přispívat k bezpečnosti, stabilitě a soudržnosti Evropy v době rostoucí nejistoty.
Jakub Juřina studuje magisterský program Politologie na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci předmětu Na semestr novinářem!
Komentáře