POHLED: Když politici mluví bez otázek aneb tichá proměna politické komunikace
- ALICE ŠMÍDOVÁ
- před 14 hodinami
- Minut čtení: 4
V politice se často mluví o nových zákonech, reformách, politických kauzách, krizích nebo volbách. Méně pozornosti ale věnujeme zdánlivě drobným posunům, které se odehrávají nenápadně, a přesto zásadně proměňují veřejnou debatu. Jedním z nich je změna způsobu, jakým dnes někteří politici komunikují s veřejností.
Zatímco dříve bylo běžné, že politici v případě klíčových událostí svolávali mimořádné tiskové konference a čelili dotazům novinářů, dnes se přelomová sdělení často odehrávají na sociálních sítích. Takto např. Andrej Babiš oznamuje zásadní postoje prostřednictvím videí, která publikuje přímo svým sledujícím. Ať už jde o reakce na jeho střet zájmů, politické kauzy Filipa Turka, nebo vývoj skládání vlády, forma zůstává stejná: jednostranné sdělení politika bez možnosti konfrontace ze strany médií.
Média bez otázek
Tento posun má zásadní dopad na práci novinářů. Média často videa politiků přebírají, analyzují a doplňují o kritický komentář. Problém ale spočívá v tom, co chybí: přímé dotazování. Konkrétně Andrej Babiš zmenšil prostor pro dotazy novinářů skutečně výrazně, taktéž rozhovory do médií příliš často nedává.
Když politici vystoupí na tiskové konferenci, novináři mají možnost je konfrontovat a reagovat na ně. Mohou se ptát na detaily, které v připraveném projevu zazněly jen okrajově, nebo vůbec. Tento mechanismus je jedním ze základních nástrojů demokratické kontroly moci, pokud ale komunikace probíhá primárně skrze předtočená videa, tento prostor mizí.
Premiér Babiš sice nadále vystupuje na tiskových konferencích po jednání vlády, ty jsou však svou povahou omezené, časově i tematicky. Nejde o situace, kdy by politik čelil otázkám k jedné konkrétní kauze nebo kontroverzi, novináři tak ztrácejí možnost jít do hloubky.
Nejde jen o Andreje Babiše, možnosti sdělovat vše prostřednictvím sociálních sítí využívají i jiní politici. Tomio Okamura z pozice předsedy Sněmovny svá stanoviska k domácí i zahraniční politice sděluje ve videích na Facebooku, zároveň se netají tím, že cíleně mluví ke svým voličům. Politici dnešní opozice i v minulosti mnoho svých plánů a kroků vysvětlovali a vysvětlují primárně skrze sociální sítě. Petr Fiala využíval možnosti rychlých sdělení právě na X. Vít Rakušan prostřednictvím videí komunikoval bezpečnostní situaci i migrační témata. Dalším příkladem je Ivan Bartoš, který kroky ve vládě detailně prezentoval právě na sociálních sítích. Změnilo to i způsob rezignací, dříve probíhalo oznámení o rezignaci nejčastěji prostřednictvím tiskové zprávy nebo z úst premiéra a až po té na sociálních sítích. Není to tak dávno, ale např. Pavel Blažek jako jeden z prvních politiků oznámil rezignaci na svůj ministerský post čistě prostřednictvím vyjádření na X bez jakékoliv tiskové zprávy.
Je k úvaze, jak moc se taková komunikace vymyká tomu, jak by od politiků směrem k veřejnosti vypadat měla. Sociální sítě sice přiblížily kontakt voličů s politiky, ale odsunuly na vedlejší kolej novináře.
Trend, nikoli výjimka
Je důležité zdůraznit, že nejde pouze o české specifikum. Podobný styl komunikace využívá i Donald Trump, který se během svého politického působení často vyhýbá tradičním médiím a komunikuje jen skrze sociální sítě, bylo tomu tak už i během jeho prvního mandátu. Tento trend odpovídá širší proměně mediálního prostředí, kde politici stále častěji oslovují veřejnost bez jakýchkoliv prostředníků.
Z pohledu politiků je takový přístup logický. Umožňuje jim kontrolovat sdělení, vyhnout se nepříjemným otázkám a komunikovat efektivně a rychle. Z pohledu médií je ale situace složitější a ubírá jim důležitý prostor.
Z pohledu voličů jde sice o rychlou formu, jak jednoduše získat informace od politiků, skrze zprávy a komentáře s nimi mohou interagovat, ale informace dostávají jednostranně, bez kritického pohledu.
Nelze to novinářům vyčítat
Na první pohled by se mohlo zdát, že novináři selhávají, že nedostatečně tlačí na politiky nebo že přebírají jejich obsah příliš pasivně. Takové hodnocení by ale bylo zjednodušující. Realita je taková, že pokud politik neposkytne prostor pro otázky, novináři ho nemohou nutit.
Média se tak přizpůsobují novým podmínkám, místo přímé konfrontace častěji analyzují již zveřejněná sdělení. Jejich role se posouvá od „ptáme se“ k „interpretujeme“, to ale není totéž.
Čím dál více novinářů se snaží nově vzniklému prostředí přizpůsobit a sami komunikují prostřednictvím sociálních sítí. Je tedy otázkou, zda směřujeme k modelu, kdy politici i mediální domy budou komunikovat jen skrze své profily na sociálních sítích. Jenže jak se voliči dostanou ke všem informacím, když algoritmy nabízejí jen část obsahu? Nelze předpokládat, že by lidé sami aktivně vyhledávali informace na sítích celého spektra politiků. Veřejný prostor by v rámci demokratického státu měl být schopen zajistit obecný přístup informací, který bude dostupný všem stejně, např. večerní zprávy.
Jde o kulturu komunikace, politici by měli s novináři komunikovat v zájmu zachování demokratické kultury, novináři by měli aktivně vyžadovat prostor pro dotazy. Bez snahy obou stran a případného vyžadování ze strany veřejnosti to ale nebude fungovat.
Tichá změna veřejné debaty
Na první pohled jde o detail, jiný formát komunikace, jiné kanály. Ve skutečnosti se ale mění samotná podstata veřejné debaty. Ubývá momentů, kdy je politik nucen reagovat bez přípravy, čelit nečekaným otázkám a vysvětlovat své kroky v reálném čase. Média přicházejí o prostor, kdy by měla tvořit z informací od politiků ucelená fakta o veřejném dění.
Výsledkem je prostředí, kde politici mluví více než dříve, ale zároveň jsou méně konfrontováni. Veřejnost sice dostává více informací, ale méně odpovědí.
Tato proměna není dramatická ani okázalá, o to je ale významnější. Neprobíhá ve velkých politických rozhodnutích, ale v dlouhodobé každodenní praxi komunikace. A právě proto ji společnost bohužel přehlíží. Nechci hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale apeluji na to, abychom nad tím jako voliči přemýšleli a s ohledem na změny v komunikaci společenské dění sledovali.
Alice Šmídová je studentkou programu Politologie na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Komentáře