CEVRO ARENA pokračuje v expertní diskusi na téma Svoboda slova na internetu. Do diskuze vstupuje významný advokát a bývalý ministr vnitra Tomáš Sokol, podle kterého v EU a tedy ani v ČR neexistuje právní úprava, která by mohla vlastníku sociální sítě nařídit, aby příspěvky dle svého uvážení nemazal. Je tedy otázkou, zda tuto právní úpravu opravdu chceme změnit.
Velmi stručně řečeno, minimálně v oblasti EU, a tedy i v rámci ČR, aktuálně neexistuje právní prostředek, který by mohl vlastníku či provozovateli sociální sítě zabránit, aby smazal jakýkoliv příspěvek anebo rovnou jakéhokoliv účastníka ze sítě vyloučil. Jde pouze o to, zda, případně za jakou cenu, lze tento právní stav změnit. O aktuálních právních normách, které jsou v této záležitosti relevantní, se ještě zmíním, neboť je třeba jejich existenci uvažovat, má-li být právní prostředí změno. Prvé, co je třeba si vyjasnit, je samotný pojem „sociální síť“ a také co to je vlastník sociální sítě či její provozovatel.
Rekapitulace dosavadní debaty na téma Svoboda slova na internetu:
Předpokládám, že definic lze asi dodat případně generovat více, všeobecně dostupná a pro mne a účely této analýzy přijatelná se jeví definice, kterou podává Wikipedie a podle níž
Sociální síť, společenská síť nebo komunitní síť je služba na Internetu, která registrovaným členům umožňuje si vytvářet osobní (či firemní), veřejný či částečně veřejný profil, komunikovat spolu, sdílet informace, fotografie, videa, provozovat chat a další aktivity. Někdy se za sociální síť považují i internetová diskusní fóra, kde si uživatelé vyměňují názory a poznatky na vybraná témata (těhotenství, automobily, finanční poradenství apod.). Komunikace mezi uživateli sociálních sítí může probíhat buď soukromě mezi dvěma uživateli nebo (nejčastěji) hromadně mezi uživatelem a skupinou s ním propojených dalších uživatelů.
Výčet sociálních sítí začíná u stejného zdroje Facebookem, pokračuje přes 14 dalších sítí zjevně zahraniční provenience, který končí PornHubem a pak pokračuje výčtem českých sociálních sítí, který začíná sítí Dikobraz.cz a končí sítí Mojispolužáci.cz. Předpokládám, že jednak nejde o výčet úplný a také nemusí být z řady důvodu zcela aktuální, ale to není podstatné. Podstatné je udělat si alespoň rámcový přehled o tom, jakých všech možných sociálních sítí se mohou týkat úvahy o tom, zda na nich umístěné příspěvky lze mazat či nikoliv. Za sebe bych pak klidně do těchto sítí zařadil WhatsApp, různé chaty, jež jsou součástí mnoha webových stránek, a v podstatě jakýkoliv virtuální prostor připouštějící volně přístupnou on-line diskuzi. Volnost přístupu ale neznamená absolutní právo publikovat cokoliv, jak dále doložím.
Jen velmi stručný exkurz lze shrnout do konstatování, že provozovatel sociální sítě nejen může mazat příspěvky dle své úvahy, ale v některých případech, pokud porušují výše uvedená práva, dokonce musí. A posouzení, zda taková situace nastala, je primárně na něm.
Podobně definuje sociální síť i Ústavní soud ve svém nálezu.
Pro tento příspěvek je především podstatné, že jakákoliv sociální síť ve výše uvedené podobě funguje na internetu, což zjevně znamená existenci základního serveru, tedy hardware a software. Ten může patřit tomu, kdo sociální síť fakticky vytvořil, pak lze i ve vztahu k této síti hovořit o vlastníkovi, který je totožný s provozovatelem sítě, anebo je provozovatelem osoba, která si na základě právního vztahu zajistila možnost sociální síť provozovat. Z tohoto faktu vyplývá, že bazálně jde o realizaci vlastnického práva počítačový systém držet, užívat jej a nakládat s ním.
Tím se přesouváme k právní podstatě sociální sítě provozované zmíněným majitelem či provozovatelem, kteří jsou pro účely tohoto příspěvku totožní, a budu tedy používat pouze výraz provozovatel. Podle čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), takto mezinárodní smlouvy, kterou jsme ratifikovali v roce 1992: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Podobnou úpravu má v článku 12 Listina základních práv a svobod (Listina), což je ústavní předpis ČR, a podle jeho odst. 4 Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Nejde o úplný výčet právních norem upravujících a též chránících vlastnické právo, ale je dostatečně reprezentativní. Je zřejmé, že vlastnické právo, inkorporující též právo disponovat s jeho předmětem, je dosti silně chráněno.
Pokud byly provozovatelům sítí ukládány nějaké povinnosti, tak směřovaly k ochraně práv jiných. V evropském prostoru tuto ochranu představuje např. článek 6 Úmluvy, umožňující omezit svobodu projevu též na ochranu pověsti nebo práv jiných. Listina již zcela explicitně hovoří o možném omezení v souvislosti s ochranou mravnosti. Pokud jde o náš právní prostor, je třeba připomenout ustanovení § 81 odst 2 občanského zákoníku, podle něhož Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Jen velmi stručný exkurz lze shrnout do konstatování, že provozovatel sociální sítě nejen může mazat příspěvky dle své úvahy, ale v některých případech, pokud porušují výše uvedená práva, dokonce musí. A posouzení, zda taková situace nastala, je primárně na něm.
V ČR navíc platí zákon č. č. 480/2004 Sb. některých službách informační společnosti. Je plodem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES a dopadá, byť někdy jen přeneseně, i na provozovatele sociálních sítí. Po dosti složitých diskuzích byla upravena odpovědnost provozovatelů služeb informačních společností, což jsou například provozovatelé jakékoliv elektronické sítě, za obsah informací uložených na žádost uživatele.
Podmínkou je, že mohl vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele je protiprávní nebo se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele dozvěděl a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací. Pokud jde o odpovědnost poskytovatele takové služby, který vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele, ten je odpovědný bez jakýchkoliv podmínek. Možná trochu nesrozumitelný text lze zpřístupnit citací rozhodnutí Městského soudu v Praze[1], podle kterého: Provozovatel internetového „chatu“ odpovídá podle zákona č. 480/2004 Sb. objektivně také za úroveň veřejné diskuse; ústavně zaručená svoboda projevu neznamená, že by do ní nemohl zasahovat a odstraňovat z internetu vulgární výrazy. Naopak, obsahuje-li diskuse vulgární výrazy, ztožnitelné s kritizovanou osobou a způsobilé zasáhnout do její dobré pověsti, je provozovatel povinen odstranit „vlákno“ s takovými výrazy…
Právně je tedy upravena jednak zákonná povinnost likvidovat protiprávní informace a existuje i soudní výklad týkající se takové povinnosti ve vztahu k ochraně osobnostního práva na čest a důstojnost. A asi nebude sporu o tom, že interpretace pojmu „protiprávní“ může být dosti široká. Chcete-li kreativní. Takto nahlíženo jsou zcela nepodložená tvrzení o tom, že provozovatel sociální sítě buď vůbec nesmí mazat tam vložené příspěvky, anebo jen se souhlasem soudu. Přesně naopak.
Co s tím?
Cosi se chystá na úrovni EU a jeden legislativní pokus leží v Poslanecké sněmovně. Bilance současné právní úpravy je též informací o tom, co by bylo nutné změnit pro to, aby mohl být prosazen požadavek limitující právo provozovatele sociální sítě na vymazání příspěvku, anebo vyloučení právnické či fyzické osoby z účasti na sociální síti. Zde ale nutno poznamenat, že jsem zatím nezaznamenal shodu v představě, jak by reálně měla obrana proti vymazání vypadat, resp. čemu konkrétně by měla bránit. Určitý je v tomto směru pouze zmíněný návrh novely trestního zákoníku, který níže podrobněji rozeberu. Potřeba obrany proti smazání příspěvku nebo dokonce proti vyloučení kohokoliv z účasti na sociální síti je zdůvodňována poukazem na to, že sociální síť se již stala jakýmsi fenoménem v oblasti svobody slova, který svým dopadem vylučuje běžný přístup. Zřejmě míněno ve vztahu k běžnému výkonu vlastnického práva včetně rozhodování o tom, kdo bude majetek užívat a jak. Změna současného právního stavu by tedy především znamenala změnu ústavního paradigmatu chránícího vlastnictví v popsaném rozsahu. Ti, kdo se rámcově pro tuto změnu vyslovují, dávají zřetelně najevo, že jde o maličkost, která musí ustoupit mnohem významnější svobodě projevu. To ale zcela jistě není tak jednoduché, jak se může jevit. Především není až tak jasné, o jak zásadní zásah do vlastnického práva může jít, pokud provozovateli sociální sítě zakážeme, jak jinak než zákonem či nařízením EU, mazat příspěvky podle jeho úvahy.
Pokud provozovatel sociální sítě smaže příspěvek s odůvodněním, že odporoval jeho představě o dobrých mravech, a pokud dokonce dopředu inzeroval, co za dobré mravy považuje, úmysl prokázat ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi bude zhola nemožné prokázat.
Dalším problémem je schopnost práva a posléze snad i justičního systému efektivně takový zákaz vyjádřit a pak jej také prosazovat. I to zmíním níže.
V prvé řadě zde máme dvě ústavní práva či dva ústavní principy. Proti sobě stojí svoboda vlastnit majetek a tedy s ním i disponovat. Proti ní by měla stát svoboda slova a v daném rozsahu by automaticky měla mít přednost. Konflikt obsahu právních norem není neobvyklý. Právní teorie i praxe zná jednak konflikt norem jednoduchého práva, konflikt ústavního práva s obsahem normy jednoduchého práva a konečně konflikt norem práva ústavního. V prvém případě musí být jedna z norem zrušena či upravena, ve druhém musí být norma jednoduchého práva zrušena, anebo musí být interpretována tak, aby se nedostala do rozporu se zmíněným právem ústavním. Případy konfliktu norem ústavního práva jsou pak, vycházeje z judikatury Ústavního soudu, ale i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, řešeny v každém individuálním případě zvlášť. Vždy má být posuzováno, co je z hlediska zájmů demokratické společnosti v daném případě významnější. Tedy, které z práv má mít navrch. Zřejmě nejčastějším případem je konflikt práva na svobodu slova a práva na lidskou důstojnost ve sporu na ochranu osobnosti. Soudy musí rozhodnout, zda v daném případě dát přednost svobodě slova, mnohdy demonstrované velmi drsnými výrazy, anebo zmíněnému právu na ochranu osobnosti. Jakýkoliv legislativní počin, který by ex lege omezoval provozovatele sociální sítě v tom, co na této síti bude zveřejňováno, by byl v rozporu s ústavním právem na vlastnění a disponování s majetkem. Finálně by tedy v každém jednotlivém případě bylo nutno posuzovat, jaké ústavní právo má mít z hlediska zájmů demokratické společnosti prioritu.
Již proto, ale nejen proto, se mi jeví jako nerealizovatelný pokus řešit problém normou trestního práva. Navrhovatelé předkládají tento text, jímž by měl být novelizován trestní zákoník.
Porušování svobody projevu
Provozovatel či správce veřejně přístupné elektronické sociální sítě či jiné platformy umožňující uživatelům okamžité sdílení jimi vytvořeného obsahu používané více než sto tisíci registrovanými uživateli, který zasáhne do svobody projevu jiného tím, že neoprávněně odstraní, zakáže či jakýmkoli jiným způsobem znepřístupní jeho příspěvek sdílený na takové veřejně přístupné počítačové elektronické sociální síti či jiné platformě umožňující uživatelům okamžité sdílení jimi vytvořeného obsahu, jenž není v hrubém rozporu s trestními předpisy, mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, nebo s dobrými mravy, a to v úmyslu ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti, nebo peněžitým trestem.
Pominu-li některé výkladové problémy, které činí text nerealizovatelný jako normu trestního práva (např. část hypotézu předpokládající „hrubý rozpor s trestními předpisy“ jako součást skutkové podstaty, nebo neprokazatelnou podmínku 100 tisíce registrovaných uživatelů), není pro žádného normou obmýšleného provozovatele či správce problém podmínit přístup k jeho síti výslovným prohlášením přistupujícího, že souhlasí, aby zmíněný provozovatel a správce v souladu s platnými předpisy a svým vlastnickým právem rozhodl o tom, zda odstraní příspěvek již na síť umístěný. Tím možnost aplikace uvedeného ustanovení končí.
Zajímavá je podmínka, podle níž musí být prokázán úmysl ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu. A to v kontrastu s přiznaným právem odstranit příspěvek, který je v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Poněkud kuriózně hypotéza nepočítá s možností, že příspěvek je v rozporu se zákony ČR, ale to je detail. Co je v souladu s dobrými mravy a co nikoliv soudy obtížně judikují v případech, kdy se jedná o aplikaci norem občanského zákoníku. Obvykle se dovolávají všeobecně uznávaných hodnot. Přitom není problém doložit, že i v tom se samotné soudy dostávají do výkladových sporů. Samozřejmě ex post. Představa, že by hranici mezi tím, co je a co již není v souladu s dobrými mravy, měl hledat provozovatel, a to dokonce ex ante a na takovém závěru pak rozhodnout, zda smí nebo nesmí příspěvek smazat, je nerealizovatelná. Není možné prokázat, že provozovatel jednal v úmyslu zasáhnout do svobody slova nedovoleným způsobem. Prostě měl jen přísnější představu o tom, co jsou dobré mravy. Už proto nemá zmíněná norma, i pokud by byla schválena, ani nejmenší šanci na praktickou aplikaci. A při prvé příležitosti ji odklidí buď soudní judikatura s tím, že trestní odpovědnost nelze konstruovat na takto vágních postulátech, anebo ji zruší Ústavní soud na základě ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby, která by na základě této normy byly postižena.
Ale zůstaňme u zmíněného úmyslu. Pokud provozovatel sociální sítě smaže příspěvek s odůvodněním, že odporoval jeho představě o dobrých mravech a pokud dokonce dopředu inzeroval, co za dobré mravy považuje, úmysl prokázat ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi bude zhola nemožné prokázat. A jako poslední úskalí se spolehlivě jeví zodpovězení již naznačené otázky, co jsou důležité otázky veřejného zájmu. Jen stěží si lze představit subjektivnější kategorii. Je takovou otázkou průběh volby presidenta USA, nebo průběh fotbalového zápasu Sparta Slavia? Jak pro koho. Na rozdíl od pojmu „dobré mravy“, kdy lze, sice z obtížemi, dohledat obecně akceptovatelný výklad, samozřejmě ex post, u zmíněných důležitých otázek veřejného zájmu je to zcela vyloučeno.
Jak by se dalo zabránit mazání příspěvků?
Zbývá tedy otázka, zda a případně jak by se dalo prostředky práva mazání příspěvků zabránit. Míněno efektivně, nikoliv nějakou jinou, stejně neúčinnou úpravou. Podle mne takové řešení není příliš pravděpodobné.
V každém případě by taková úprava znamenala faktické omezení vlastnického práva. Sice z tvrzením, že se tak děje v zájmu společnosti, což ale nemění podstatu důsledků. Ponechávám stranou, že s tímto sloganem na rtech lze loupit a vraždit, jak jsme si i v tomto státě mohli v minulosti ověřit. V případě sociální sítě by takové omezení znamenalo, že její provozovatel sice má sociální síť, ale může s ní disponovat jen limitovaným způsobem. Limitování dispozic vlastnictvím asi není nic neobvyklého. Známe i vyvlastnění ve veřejném zájmu, typicky pro stavbu silniční komunikace, ale také víme ze soudní praxe, že musí jít skutečně o veřejný zájem takovéhoto rozměru. Ne zájem individuální či uspokojitelný jiným způsobem. Podobné to je s omezením vlastnického práva, například věcným břemenem. Tedy výše zmíněný konflikt principů ústavního práva by asi stěží šlo řešit ve prospěch svobody slova. Vymazáním příspěvku není jeho ústavní podstata nijak zásadně zasažena.
Míra dopadu by v daném případě nespočívala jen v povinnosti pasivně strpět existenci něčeho, co se provozovateli nelíbí a co by jinak měl právo odstranit. Především by šlo o dost zásadní zásah do jeho práva nebýt urážen či nebýt nucen strpět, aby se prostřednictvím majetku vlastníka hlásaly názory, se kterými nesouhlasí. Důvod nesouhlasu může být různorodý, nechám stranou urážlivé výroky pro rasu, barvu pleti a cokoliv, co je obecně uznáváno jak nepřijatelné.
Lze si ale položit otázku, zda například provozovatel sítě, který naprosto bytostně nesouhlasí s provozem motorových vozidel poháněných naftou či benzinem, má povinnost strpět na svých stránkách diskuzi o výhodách takového provozu. Nebo zapřisáhlý vegetarián přesvědčený o tom, že zvířata se kvůli tomu, aby se člověk najedl, nemají zabíjet, by zřejmě měl strpět na své síti odbornou diskuzi na téma přípravy steaků anebo dokonce PR produkci řeznictví, které láká zákazníky. A co takhle diskuse o tom, že nákaza virem COVID-19 je taková chřipečka a nemá smysl se jí bránit nějakými opatřeními, když provozovateli sítě na ni zemřelo pět kamarádů a tři příbuzní? Pokud takovou diskusi nevypne, může aspirovat na titul martyr svobody slova. Když ji ale vypne s tím, že takové kváky nebude číst na svém majetku, těžko mu to vyčítat anebo dokonce ho hnát k odpovědnosti za porušení svobody slova. I při velmi zakrnělé představivosti si takových důvodů lze vymyslet tisíce.
V řadě případů je provozování sociální sítě též, nebo zejména, komerční záležitost. Lze po provozovateli takové sociální sítě požadovat, aby strpěl publikaci výroků, o nichž se domnívá, že jeho podnikatelské aktivity poškozují? Anebo lze požadovat, aby něco takového strpěl bez náhrady? Zřejmě jen stěží.
Přečetl jsem si článek, v němž poslanec Evropského parlamentu spekuluje o modelu úpravy, podle něhož by byl provozovatel sociální sítě oprávněn dočasně zablokovat příspěvky, které jsou nesporně nelegální, a pak by o nich rozhodoval soud. Typicky v případě dětské pornografie. V případě druhé kategorie příspěvků, toliko potencionálně nezákonného obsahu, by také rozhodoval soud. Zřejmě až na návrh provozovatele. Prý by to bylo rychlé, stejně jako když o smazání rozhoduje provozovatel. Sporný příspěvek by byl elektronicky zaslán soudu a rozhodnutí pak elektronicky zpět. Na to nelze říct nic jiného než sancta simplicitas.
Především je zřejmé, že provozovatel by dle své libosti cokoliv zařadil do prvé kategorie, tedy zablokoval a pak „poslal“ soudu. V rámci toho, čemu říkáme fair trial by návrh musela obdržet i druhá strana. Tedy asi autor zablokovaného příspěvku. Někdo by musel zaplatit soudní poplatek, nebo snad chcete, aby ve věci smazaného příspěvku o telecích hlavách radních v Kotěhůlkách rozhodoval soud na náklady daňových poplatníků? Návrh by se pak musel postavit do řady s jinými žalobami, neboť není důvod, proč by jeho projednání mělo mít přednost před projednáním žaloby o rozvod nebo náhradu škody. Pak by muselo být nařízeno veřejné jednání, pokud by oba účastníci nesouhlasili s neveřejným projednáním. A lze si domyslet, že nejspíš minimálně provozovatel by veřejné projednání chtěl, protože by se tím řízení protáhlo. Ať už by soud rozhodl jakkoliv, proti jeho rozsudku musí mít účastníci právo na odvolání, což by asi jeden nebo druhý, podle toho, kdo by nebyl úspěšný, využil. Takže délka řízení minimálně rok. To když si odmyslíme rozličné procesní peripetie, které mohou nastat anebo které lze vyvolat. Jaká by pak byla aktuálnost s tímto zpožděním odblokovaného příspěvku ať si také každý posoudí sám. Stranou pak zůstává zablokování přístupu nežádoucímu účastníkovi. Případný spor o zpřístupnění by byl na léta.
Úmyslně se nezabývám možností vytváření rozličných překážek prosazení práva na nesmazání příspěvku. Třeba domestikování provozovatele v Nairobi či něco podobného, co elektronický svět nabízí. Ani tak není jasné, jaký soud by byl místně příslušný třeba v případě Facebooku. Myslíte si, že například některý z okresních soudů České republiky? A též neuvádím, co by v takovém procesu dokázal natropit i jen průměrný právník. A jen tak mimochodem, dokáže si někdo představit zátěž soudů, když by se na ně obrátil i jen každý druhý provozovatel sociální sítě, jak jsou shora definovány? I kdyby to mělo být jen třikrát do roka?
Díky výše uvedenému mi jako optimální řešení vychází nedělat nic a nechat i nadále na provozovatelích, aby si na své síti hospodařili sami. A zhrzeným přispěvatelům doporučit, aby si, pokud mají pocit, že o obsahu jejich příspěvku se lidstvo prostě musí dozvědět, založili vlastní web a tam publikovali bez podstatnějších omezení.
JUDr. Tomáš Sokol patří k nejznámějším českým právníkům, vykonává advokacii nejen v oblasti práva trestního, ale také občanského, obchodního a v dalších odvětvích a specializacích, je několikanásobným vítězem soutěže Právník roku.
[1] Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 10Cm 47/2009. Převzato z publikace Smejkal, V. Kybernetická kriminalita. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk. 2018. Str. 236.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
