Banner_Patreon1.jpg

ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Právo na zveřejnění vlastního názoru na soukromé internetové platformě není a být nesmí

CEVRO ARENA pokračuje v pravidelných expertních diskusích na témata, která hýbou společností. Téma, které nás nyní zajímá: Svoboda slova na internetu. Na článek experta na telekomunikace Dalibora Vavrušky Je třeba rozšířit ústavní právo svobody slova i na internet? navazuje odborník na problematiku mezinárodněprávních aspektů vojenských operací Otakar Foltýn.


Svoboda projevu se stala často skloňovaným pojmem v rámci diskuze o právu provozovatelů sociálních sítí mazat jednotlivé příspěvky či blokovat profily. Taková diskuse je mimořádně potřebná. Předpokladem její smyslupnosti ovšem je, aby diskutující disponovali alespoň základním povědomím o tom, co svoboda projevu je, a čím naopak v žádném případě není.



Co obsahem svobody projevu není

Svoboda projevu není právo na to, aby někdo jiný (včetně provozovatelů sociálních sítí) musel vaše názory zveřejňovat. Takové právo neexistuje. Každý však může zveřejňovat své názory vlastními silami, či třeba s pomocí někoho, kdo má potenciál je zveřejnit s větším dosahem. Toho k tomu ale nelze nijak nutit. Můžete se s ním jedině dohodnout a za zveřejnění zaplatit, nebo jej přesvědčit kvalitou či přitažlivostí názoru (což zhusta není totéž).


Protože se jedná o soukromý vztah se subjektem, který vaše názory zveřejní, musíte počítat s tím, že nějakou část nebo celý názor zveřejnit nechce. Tedy cenzuruje. A jsme u toho ošklivého výrazu, který nyní používá kdekdo. Zpravidla ovšem netuší, že v soukromé sféře je cenzura zcela normální a samozřejmě legitimní. Běžná je autocenzura v rámci které nadřízenému nebo manželce neříkáte všechno, co si myslíte. Vaším právem je ovšem i skutečná cenzura, například když zakážete streetartovému umělci, aby na váš dům promítal svůj jinak zcela legitimní názor, že předseda čehokoliv je blbec.


Co svoboda projevu je

Ve shodě s mezinárodněprávní úpravou je i v České republice svoboda projevu právem vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Považujeme ji za natolik důležitou, že je součásti českého ústavního pořádku (čl. 17 úst. zák. č. 2/1993 Sb.). Tentýž předpis prostými třemi slovy zakazuje cenzuru státu. Zásadní problém spočívá v tom, že nejhalasnější vykladači jej nečtou dál a neobtěžují se chápat, že obsah svobody projevu se mnohdy liší od jejich představ a přání.


V regulaci kyberprostoru musíme uspět mimo jiné proto, že se stává extrémně relevantním bojištěm „hybridních“ konfliktů. Na něm nás ohrožují autoritativní státy, jejichž režimy si se svobodu slova hlavu skutečně nelámou. Každý jejich „hybridní“ úspěch by naše svobody ohrozil. Včetně svobody slova.

Svoboda projevu je především svobodou občanů vůči státu. Stát, jako subjekt disponující mocí vynucovat svou vůli, nesmí zneužívat své postavení vůči slabším účastníkům veřejné diskuze, kterými jsou občané a nestátní subjekty. Proto je mu zapovězena cenzura. Ovšem nikoliv bezvýjimečně. Existují trestné činy spočívající v projevení názoru. Je to celá škála činů od šíření poplašné zprávy až po projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Přes suchopárnost názvů trestných činů obecně existuje shoda, že například pedofilie, hajlování či výzvy k věšení černých, bílých či třeba oranžových lidí jsou nepřípustné.


Proč ale neexistuje lidské právo, aby názor musel být zveřejněn?

Po většinu historie bylo zveřejňování poměrně exkluzívní záležitostí. Zejména tisk periodik nebyl levný a publikace čehokoliv byla omezena kapacitami a náklady. I po uzákonění svobody projevu tak existoval primitivní „kapacitní“ filtr nedávající prostor těm nejvíce extrémním názorům. Jistěže ne dokonale. Přečtete-li si průměrné noviny poloviny 19. století, budete překvapeni spíše pokleslou kvalitou, vedle níž by dnešní bulvární deníky vypadaly jako seriózní médium.


Aktuálním srovnáním může být vakcína proti neštovicím získávaná z neštovic kravských. Novinové články nikoliv výjimečně hrozily tím, že vakcinované ženy budou rodit telata či se z lidí budou přímo stávat krávy (či volové). Dopad takových zpráv byl ovšem eliminován názorem respektovaných osob i seriózního tisku. Výsledný dopad fantasmagorií ignorantů byl omezený a očkování nejen proti neštovicím zachránilo stovky milionů životů.


Dalším, a ještě důležitějším důvodem pro neexistenci práva na zveřejnění je fakt, že správně tušíme, že ničím neomezené zaplavení diskuze odpadem zahluší kvalitu. Společenská diskuze má prostým tlakem veřejného mínění jak psané, tak nepsané mantinely toho, co veřejná debata snese a co už ne. Sexuální úchylky či veřejné násilí jsou jen příklady. Jemné předivo zvyků, norem a tradic postupně dospělo až k detailům, které nám formálně nic nebrání zveřejnit, ale neděláme to. Při jídle neolizujeme nůž (dříve se tentýž nůž užíval k porcování stravy i názorových oponentů) nebo močíme zpravidla na záchodcích (protože nechceme šlapat v metabolických následcích aplikace svobody vyměšování na veřejná prostranství). V každém případě ani jedno z toho zpravidla nefotíme a nedáváme na Instagram.


Nikdo soudný a zjevně ani nesoudný také nečeká ani nevyžaduje, aby celostátní deník zveřejnil jeho pojednání o efektivitě alobalových čepiček proti 5G sítím, ani že dá prostor něčí potřebě naznačit likvidaci romských prvňáčků odkazem na adresu jejich školy v ulici Plynárenská. Oba příklady jsou reálné a na sociálních sítích bohužel zdaleka ne ojedinělé. První je neskonale hloupý, druhý je vyloženě zhovadilý. Proč takový post provozovatel internetové platformy nenechá veřejný, aby si každý mohl sám usoudit, zda je přes čáru?


Proč?

Za prvé proto, že soukromý subjekt nelze nutit, aby zveřejnil cokoliv, co mu není nařízeno zákonem. Jestliže někdo uspěl v soutěži o tvorbu nějakého produktu, nemá se mu stát motat do jeho podnikání nad rámec nezbytný pro klidné fungování věcí veřejných. Potud zcela prosté. Důvody, proč je dokonce zájmem státu, aby soukromému subjektu takovou povinnost zákonem neuložil, jsou už komplikovanější.


Dle výzkumu Massachusetts Institute of Technology (MIT) se lež šíří na sociálních sítích o 70 % procent rychleji než pravda. V některých případech ještě s násobně větším dopadem. Emoce vyvolané lží prostě spíše zaujmou náš mozek i za cenu, že je založena na lži. „Nenechte si dobrý příběh zkazit pravdou!“ říká bonmot připisovaný Marku Twainovi. Lež zkrátka působí originálněji, překvapivěji, vzrušivěji, a to dokonce i když je převažující emocí znechucení.


Lži jsou samozřejmě stejně staré jako lidstvo samo. Bürgerův Baron Prášil nebyl populární, protože byl pravdomluvný, ale protože byl zábavný. Zároveň se ale nikdo nenechal nacpat zadkem na ústí děla, aby si udělal výlet na měsíc. Proč tedy dnes existují lidé schopni pít Savo jako lék proti rakovině či nově covidu?


Rozdíl je v referenčním rámci nastaveném vaší aktuální sociální bublinou. Tu jste dříve mohli ovlivňovat jen omezeně, váš nejbližší okruh známých a přátel se měnil minimálně. Dnes si sociální bublinu měníte klikáním myší. Vytváříte si prostředí souhlasu. Před sto lety byl příběh žvanivého Prášila chápán jako úsměvná zábava, a pakliže nějaký duchem prostší sedlák uvěřil, že je možné cestovat na dělové kouli, kamarádi se mu v hospodě vysmáli. Místní pošuk otravující štamgasty idiotskými historkami byl u stolu osamocený. Když už otravoval příliš, prostě ho vyhodili (kňourání o svobodě projevu by aspoň v naší hospodě nezabíralo).


Dnešní pošuci si ale zakládají vlastní virtuální místnosti, ze kterých je nikdo nevyhodí. Je totiž plná obětí stejných nesmyslů a konspiračních teorií. Navzájem se utvrzují ve svých blábolech, které se tak pro ně stávají normou. Pak v subjektivně dobré vůli nemají problém jít vykolejit vlak plný cestujících (český terorista Balda) nebo polonazí v kostýmu šamana v čele davu stejně pomatených obsadit americký Kapitol (a zabít u toho policistu).

Sociální sítě přinesly masový a extrémně levný způsob, jak může gigantické množství lidí sdílet lži a nesmysly. Společenské a kontrolní mechanismy nastavené na pomalé a kvantitativně omezené sdílení názorů selhávají. Dosud nevídaný počet lidí (prakticky všichni) začal publikovat své názory bez ohledu na relevanci, odbornost či alespoň filtr kritičtěji uvažujících.


Nastavení algoritmů sociálních sítí na maximální štěpení společnosti mělo obchodní cíl: přesně cílit personalizovanou reklamu. Jenže nezamýšleným efektem je roztříštění společenské schopnosti být tolerantní. Naopak se radikalizujeme. Funkce sociálních sítí jako je Facebook velmi důsledně využívají funkcí mozku, které mají udržet uživatele v co nejdelším setrvání v jeho aplikaci. Masa bezejmenných najednou touží po popularitě, aniž by jí mohli dosáhnout jinak než vyvoláváním emocí. Mozek si žádá biochemickou odměnu v reakci na lajky. Vznikla ničím neodůvodněná představa povinnosti sociálních sítí poskytnout prostor každému bez ohledu na to, co chce zveřejnit. Co na tom, že taková povinnost nikdy neexistovala a ani existovat nemůže..


Pekař není Facebook

Argument, že přece existuje povinnost pekaře prodat chleba každému je častý a zcela nesprávný. Prodej chleba a poskytování prostoru pro zveřejnění názoru se z dobrých důvodů řídí diametrálně odlišnými principy. Internetová platforma a celostátní deník nemají (s výjimkou omezeného práva na omluvu dle tiskového zákona) žádnou povinnost zveřejnit něčí názor. Rozdíl spočívá jen v tom, že při rozhodování o tom, co má být zveřejněno, stojí na opačných koncích škály. Internetové platformy zveřejňují téměř vše, tištěné deníky zpravidla články svých zaměstnanců a výjimečně ověřených publicistů.



Funkce sociálních sítí přinesla nezamýšlenou, avšak extrémně nebezpečnou úroveň multiplikující se radikalizace. Představa, že sociální sítě či celý kyberprostor představují nové zcela svobodné prostředí nepotřebující pravidla, je mimořádné naivní. Anarchie, jako absence pravidel, s železnou pravidelností přinášela v reálném světě zkázu. K témuž máme náběh i ve světě virtuálním.


Řešení?

Hledání řešení bude bolestivé a ve výsledku neodvratně kompromisní. Například protože nepředstavitelná kvanta informací již nelze monitorovat jinak než „uměle“ prostřednictvím technologií a ty pochopitelně dělají jiné chyby než lidé. Otázky, kdo tedy bude rozhodovat o přípustnosti těch kterých názorů a o tom, které názory jsou za hranou, získaly zapojením strojů nový rozměr. Naopak stejná zůstává věčná otázka, kdo ohlídá hlídače. Mimoběžným, ale zároveň hrozivým problémem je fakt, že souběžně s informační revolucí získali internetoví giganti nepřiměřeně silné postavení, což zřejmě bude vyžadovat aplikaci přísnější antimonopolní legislativy.


V regulaci kyberprostoru musíme uspět mimo jiné proto, že se stává extrémně relevantním bojištěm „hybridních“ konfliktů. Na něm nás ohrožují autoritativní státy, jejichž režimy si se svobodou slova hlavu skutečně nelámou. Každý jejich „hybridní“ úspěch by naše svobody ohrozil. Včetně svobody slova.


Pro účely tohoto článku se spokojme s tím, že na zveřejnění vlastního názoru na soukromé platformě/cizím majetku není a nikdy nesmí být nárok. Svoboda slova znamená, že nás stát nesmí trestat za to, co si legitimně myslíme, říkáme, či píšeme. Není a nebude povinností kohokoliv dávat prostor každé zhovadilosti, v jejichž vymýšlení se zejména radikálové přímo rochní.


1,550 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg