GLOSA: V politice je klid podezřelý, ticho nudné a normálnost neprodejná

Poslední týdny a měsíce politického dění nejsou jen českým příběhem. To, co jsme sledovali v průběhu voleb a sledujeme nyní ve Sněmovně, má svůj ekvivalent v amerických volebních kampaních, francouzské politické debatě i německém politickém dění. Politika se přirozeně proměňuje, ale mnohem radikálněji a rychleji, než tomu bylo zvykem v posledních dekádách. Navíc změna rozhodně neprobíhá potichu, naopak velmi nahlas, s gesty, s dramatem, s tónem, který by ještě před pár lety působil jako televizní show, a ne jako politika. Dnes je to běžné. Hranice normálnosti se posunuly tak rychle, že už si toho sotva všímáme.

Andrej Babiš a kohout, únor 2025. Zdroj: FB Andreje Babiše.

V posledních letech se nejen v západní společnosti změnila jedna věc, zahlcení informacemi je nepopsatelné. Každý jedinec denně čelí stovkám informací, které ale pro praktické fungování vůbec nepotřebuje. Od volnočasových aktivit našich přátel na Instagramu až po různorodé informace, které proběhnou zprávami v televizi a druhý den už nemají význam.

Tohle je možná skutečný test dnešní politické kultury, zda jsme ještě schopni ocenit klid v době, kdy je ticho tak těžko dosažitelné.

Nejde o to, že by dovolené přátel nebo otevření nového muzea nebyly zajímavé nebo inspirativní, ale čerpat tyto informace každý den, neustále dokola, ve velké rychlosti a už s neschopností věnovat tomu větší pozornost ve skutečnosti ztrácí původní smysl toho, proč se začaly informace rychle šířit.

Už zdaleka nejde o to, že jsme všichni o všem důležitém informováni, ale spíš o to, že všichni máme mnoho informací a jejich důležitost nerozlišujeme dle faktické podstaty, ale dle emočního dojmu. Dalo by se to nazvat jako taková informační otupělost. Tento informační boom nemá hranice, sociální sítě a média neřeší hranice států. V Americe i tady sledujeme stejné profily se stejnými příspěvky, proto není šokující, že tento jev je přítomen v tolika zemích.

Informační otupělost v politice

Jestli je někde ve společnosti dokonale vidět výsledek tohoto jevu, tak je to politika. Nemusíme se ohlížet příliš daleko do minulosti, abychom viděli doby, kdy politici nedávali tolik vyjádření, neměli sociální sítě a dnešní optikou byli v podstatě nudní. Dnes je mediální pozornost společně s časem tou nejcennější komoditou, nejen pro politiky.

Emoce vždy a všude hrají roli. Konkrétně strach, nenávist, závist a touha jsou emoce, se kterými pracovali politici vždycky, ovšem stále míra intenzity použití těchto emocí graduje. Debata a argumenty jsou pomalé nástroje. Vztek, šok a humor získají pozornost rychle a hlavně jednoduše. Politika se tak trochu přetavila z racionální soutěže programů v emocionální soutěž dramat. Vidíme to u nás na domácí scéně, ale i v USA díky chování Donalda Trumpa nebo např. u argentinského prezidenta Javiera Milei.

Vůbec si netroufám hodnotit, jaký politik je nebo není správný. Jen mám pocit, že politika kvůli tomu mění podstatu a je otázkou, zda je to v zájmu občanů – v zájmu jejich bezpečnosti, ekonomické stability a výhledu do budoucna.

A jak je na tom Česká republika?

Jsme přesně tam, kde je Západ. Už to není tak, že by naše scéna byla klidnější, méně výbušná nebo kulturně umírněnější. Sledujeme stejný posun, jen s vlastním akcentem. Ostřejší jazyk, vypjatější styl, rychlejší přeskakování mezi tématy, která víc znějí než vysvětlují. A i u nás platí, že nejde o výkyv, ale o trend, který působí na celém politickém spektru.

Otázka přitom není, jestli se politika změnila. To je fakt. Otázka je, jestli umíme ještě ocenit politiku, která není show, ale službou. Jestli si vůbec dokážeme přát svět, kde se věci řeší spíš potichu a dohodou než konfliktem s opačnou stranou. A jestli jsme jako společnost schopni od politiků chtít něco jiného než jen další dramatické entrée, další moment, který na chvíli získá naši pozornost.

Politici nejsou jen odrazem společnosti. Jsou odrazem doby, která nás všechny nutí reagovat emotivně, rychle a povrchně. A kdo se v tom prostředí přizpůsobí nejrychleji, ten vítězí. Ne tím, že je nejlepší, ale tím, že je nejviditelnější. Česko tak nezažívá nic unikátního. Jen se ocitlo ve stejné situaci, ve které se nachází většina západního světa. Na vlně, kde je klid podezřelý, ticho nudné a normálnost neprodejná.

Tohle je možná skutečný test dnešní politické kultury, zda jsme ještě schopni ocenit klid v době, kdy je ticho tak těžko dosažitelné.

---

Alice Šmídová je studentkou programu politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!