ESEJ Karla B. Müllera: Neliberální demokracie je protimluv a v politice funguje jako výmluva autokratů
- KAREL B. MÜLLER
- 12. 9.
- Minut čtení: 9
ESEJ / Blíží se sněmovní volby, tak si připomeňme některé základy politologické násobilky, které nám před volební urnou mohou poskytnout užitečnou orientaci. Demokracie bez liberalismu nefunguje. Proč? Protože se zvrhává v despotickou tyranii většiny. To věděl už Aristoteles. Díky rozvoji prostředků sociální kontroly, které jsou dnes nesrovnatelně důmyslnější než kdykoli v minulosti, je volební proces snadno manipulovatelný. Zajistit férové volby dnes není o nic jednodušší než v antice. Také v této věci přináší rozvoj informačních a komunikačních technologií ambivalentní důsledky.
Posiluje jak možnosti informovaného a kritického myšlení, tak prostředky bezostyšné masové manipulace. Spíše se ale zdá, že posílení negativ podlamuje blahodárnost pozitiv. Liberální řád bez demokracie nefunguje. Postrádá totiž legitimitu a zmocnění. V tom lepším případě spěje k osvícené despocii. V tom horším k mafiánskému státu. Bez veřejné důvěry nejsou liberální instituce dlouhodobě schopné pomáhat a chránit. Stanou se snadnou kořistí soukromých zájmů.
Jedinou smysluplnou cestou je proto kombinace demokracie a liberalismu. Ačkoli historicky působily obě ideologie také odděleně, dříve či později došlo k jejich podlomení a zavrhnutí. Dnes se základní principy liberalismu (svoboda, právní stát, dělba moci) i demokratismu (parlament, volby, princip většiny) do té míry prolnuly, že jedno bez druhého není představitelné. Snaha dosáhnout rovnovážného a podpůrného napětí mezi liberálními a demokratickými principy není nic samozřejmého ani jednoduchého, nýbrž vyžaduje průběžnou občanskou pozornost, umírněnost, toleranci a někdy i statečnost – jak řekl Periklés, není spokojené obce bez svobody, není svobody bez statečnosti.
Útoky na justici
Strategie neliberální demokracie, která je dnes nejčastěji spojována s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, nachází četné příznivce všude na světě. U nás také. Nejde však o nic jiného než o autoritářské uchvácení moci. Aristotelův argument stále platí. Pod pláštíkem obhajoby ryzí (rozuměj liberalismem nezkažené) demokracie se skrývá pouze snaha udržet se u moci za každou cenu. Jedním z hlavních projevů této strategie jsou dnes především ostré útoky proti zasahování soudní moci do volební a stranické soutěže. Tyto zásahy jsou apriorně odsuzovány jako nedemokratické, nelegitimní a nepatřičné. Jde nepochybně o velmi citlivé otázky, avšak za mnohými z těchto útoků se na nás zubí tragické nepochopení či cynické odmítnutí liberálního principu dělby moci.
Liberálně demokratická politika by měla mít povahu soutěže, jejíž průběh i výsledek závisí na kvalitě pravidel a na kvalitě jejich vymahatelnosti. Představa, že veřejná podpora pro některého z kandidátů či politických stran by měla sama o sobě podmiňovat sílu a vynutitelnost konkrétních pravidel, připomíná fotbalové utkání, jehož pravidla by se odvíjela od intenzity fandění fanoušků toho či onoho týmu.
Už antičtí diktátoři poměrně úspěšně provozovali demagogii lajků a dislajků, když exaltovaný dav ponoukal císaře ke konečnému rozhodnutí o životě a smrti poraženého gladiátora. Hrát parodii na demokracii jistě nechceme.
Princip dělby moci je výdobytkem evropského osvícenství, které jej v polemice s absolutismem představilo coby klíčovou institucionální inovaci zaručující ustavení snesitelného, důstojného a jakžtakž spravedlivého politického uspořádání. Princip dělby moci (a nezávislé soudnictví zejména), který snad nejpregnantněji zformuloval v roce 1748 ve svém díle O duchu zákonů francouzský myslitel a přesvědčený monarchista Charles Montesquieu, byl představen jako nejefektivnější ochrana před monarchickou despocií. Žádnou lepší pojistku proti diktatuře než systém institucí, které se ve svém výkonu a kompetencích vzájemně kontrolují a vyvažují (checks and balances), nemáme.
Liberální povaha společenského řádu je dnes zakotvena především v ústavě, na jejíž dodržování dohlíží ústavní soud. Duch naší Ústavy České republiky je výrazem historické zkušenosti se zneužíváním politické moci, kterého Češi nezažili zrovna málo. Duch našeho ústavního pořádku je také výrazem většinového společenského konsensu ohledně odmítnutí všech forem diktatury. Tento konsensus je nejviditelněji reprezentován třípětinovou podporou v obou komorách našeho parlamentu.
Otevřenost ve tvorbě většiny
Propojení demokratických a liberálních principů je však ještě těsnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Hlavním garantem demokratického principu jsou parlamentní volby a princip většiny. Samozřejmou podmínkou férových voleb je pak svoboda slova, bez které jsou volby pouhou manipulativní blamáží, fasádou bez soutěživé, produktivní a kritické diskuse. Svoboda slova však není garantována ničím jiným než liberálními institucemi, mezi kterými opět vyčnívá především nezávislá justice, a samozřejmě orgány činné v trestním řízení.
Bez ochrany individuálních práv a svobod totiž dochází k tomu, co jeden z nejvýznamnějších moderních politických myslitelů Giovanni Sartori charakterizoval jako nebezpečné uzavírání při tvorbě většiny. Aby demokracie mohla efektivně fungovat, aby dokázala reagovat na nejpalčivější společenské výzvy a problémy, je potřeba, aby proces utváření většiny zůstal otevřený.
Je pochopitelné, že stejně tak, jak se proměňují okolnosti a společenské podmínky, proměňují se i zájmy a názory společenské většiny. I při nepříliš pozorném pohledu do minulosti vidíme, že většinový názor (a zájem) představuje proměnlivý a vždy dočasný jev. Společenská (a stejně tak i politická) menšina se často stává většinou a naopak. Pro efektivitu vládnutí je tato dynamika nezbytná.
Pro zajištění této dynamiky je však nezbytná právní i institucionální ochrana všech (tedy i menšinových) názorů a zájmů (samozřejmě pokud nejsou v rozporu se zákonem). Diskusi o hranicích svobody slova nyní nechme stranou. Připomeňme snad jen stejně tak strohé jako duchaplné konstatování Johna Locka, že svoboda (slova) musí být omezena, aby byla zachována. Pro efektivitu i udržitelnost liberálně-demokratického řádu je nicméně výhodné a snad i nezbytné, aby míra omezování svobody slova byla pokud možno co nejmenší. Pokud totiž nebudou individuální a menšinové zájmy, názory a argumenty dostatečně chráněny, pokud nedostanou dostatečný prostor, nebudou pochopitelně ani slyšet, snad i zcela umlknou.
Přednost svobody před pravdou
Pohled na Orbánovo postupné uchvácení mediálního prostoru je více než výmluvný. Jakákoli politická opozice proti současné maďarské vládě prakticky ztratila přístup do tradičních médií. O Rusku ani nemluvě. Proces utváření politické většiny zde získal povahu vyprázdněného demonstrativního rituálu, divadla, které je na hony vzdáleno liberální představě o politice coby argumentační soutěži mezi nejvýznamnějšími společenskými zájmy.
Taková politika pochopitelně ani nemůže sloužit veřejnému zájmu. Přes veškeré nešvary české politiky nedopusťme, aby naše politika opět zdegenerovala do – jakkoli marketingově vymazlené a mysteriózně svůdné – vyprázdněné frašky, která se skrývá za jednoduchými, přímočarými předvolebními hesly a sliby.
Postupné uzavírání při tvorbě většiny je zpravidla doprovázeno více či méně násilným či klientelistickým uchvácením klíčových zdrojů vlivu i moci. Může mít i docela nenápadnou až samovolnou povahu. Na nebezpečné sklony ke konformismu, ke kterému jsou náchylné zejména rovnostářské společnosti, upozorňovali pod dojmem rané fáze liberalizace v 19. století mnozí političtí myslitelé.
Například Angličan John Stuart Mill či Francouz Alexis Tocqueville vyzdvihovali význam tzv. ďáblových advokátů, kteří jsou pro narušování krunýře většinové konformity nesmírně důležití. Také oni si všimli, že nedostatečná ochrana svobody slova zastrašuje menšinové nonkonformní názory a vede k ritualizované reprodukci údajné většiny, coby hlavního legitimizačního vehiklu vládnoucí garnitury. Ne nadarmo hodnotí mnozí politologové kvalitu demokracie právě podle míry ochrany jednotlivců a menšin – tedy na základě liberálních měřítek.
Liberalismu a demokratismus aneb Dvojí pojetí pravdy
Raně liberální veřejnost přelomu 18. a 19. století, která byla tvořena výhradně vzdělanými, zaopatřenými a aktivními muži (bylo mezi nimi mnoho svobodných zednářů), se díky rozšiřování volebního práva postupně otevřela všem dospělým. Liberálně osvícenecké pojetí veřejnosti mužských elit se transformovalo na masově demokratickou veřejnost všech dospělých svéprávných občanů a občanek.
Tato transformace veřejnosti, ke které v Evropě došlo zejména v průběhu druhé poloviny 19. a počátkem 20. století, představovala také proměnu pojetí legitimity. Zatímco raně liberální veřejnost považovala za hlavní princip poznání důkazy založené na tzv. faktech, tedy na empiricky ověřitelných poznatcích, masově demokratická veřejnost považuje za nejdůležitější punc pravdivosti obecně sdílené přesvědčení, většinový konsensus. Odborně bývají tyto dva „režimy pravdy“ označovány jako adekvační a intersubjektivní.
Ne náhodou byl proces rozšiřování občanské veřejnosti doprovázen nástupem populistické politiky, a to zejména v podobě vyhroceného nacionalismu. Ten nakonec Evropu uvrhl do civilizační katastrofy. Mohlo by se tedy na první pohled zdát, že problém leží v demokratismu a že návrat k rané liberální veřejnosti elit všechny problémy vyřeší.
Tak tomu ovšem není, byť tento argument zní mnohým elitářům svůdně. Čas od času přijdou někteří komentátoři s názorem, že nejlepším řešením rozpočtové krize státu by bylo navázat volební právo na výši odvedených daní. A ačkoli to poněkud naivně prezentují jako nápaditou institucionální inovaci, ve skutečnosti by se jednalo o návrat ke starým „liberálním“ pořádkům tzv. kuriálního systému, který například na českém sněmu fungoval až do samého konce habsburské monarchie. Nerovné volební právo však reprodukuje socioekonomické a vzdělanostní nerovnosti a ve svých důsledcích odporuje jak liberálním, tak demokratickým principům.
Již bylo řečeno, že ani liberalismus bez demokracie dlouhodobě nefunguje. Ačkoli požadavek vlády odborníků se také u nás těší mimořádné oblibě – kupříkladu tzv. poloúřednická vláda Josefa Tošovského v roce 1998 či úřednická vláda Jana Fischera na sklonku nultých let patřily k nejdůvěryhodnějším vládám – legitimizace vlády a jejích politik pomocí údajné odbornosti (jde vlastně o klasický Platónův požadavek vlády filosofů) rovněž nezadržitelně odkazuje k (byť osvícené) despocii. Navíc nedokáže uspokojivě vyřešit otázku výběru vládců či politického nástupnictví. A už vůbec nedokáže zodpovědět filosofické otázky po lidském štěstí a naplněném životě.
Věda je skvělý (politický) sluha, ale špatný pán. Neřekne nám, co máme dělat, ale dobře nám pomůže, pokud víme, co chceme. Stejně jako se teologové kdysi přeli v otázce náboženské víry, pře se dnes většina vědců o své údajně nepochybné poznání. Proto princip tolerance dnes nevztahujeme pouze k náboženskému přesvědčení, ale uplatňujeme jej také vůči vědeckému poznání. Analogicky ve vztahu k náboženství tak můžeme hovořit o sekularizaci vědy, což přispělo k celkové humanizaci společnosti. Také na vědu (a vědce) si musíme dávat pozor, musíme ji omezovat a usměrňovat. Zkrátka a dobře, diktatura odborníků je stejně nesnesitelná jako diktatura teologů, charismatických vůdců, dělnické třídy, většiny. Historie nás tedy přesvědčuje o tom, že ani liberální požadavek rozumnosti ani demokratický požadavek většinové dohody samy o sobě nedokážou zabránit nástupu diktatury. Současné liberální demokracie proto musí hledat průnik mezi rozumnými řešeními a většinovým konsensem.
Ochrana parlamentarismu před přílišným agonismem
Od počátků parlamentního provozu (u nás se parlamentarismus rozvíjel až po roce 1848) zde vedle sebe vždy existovaly dvě docela odlišné formy veřejnosti, které odpovídají také výše zmíněným dvěma režimům pravdy: nazvěme jednu kritickou a druhou agonistickou veřejností. Agonistická veřejnost klade důraz na demonstraci názorů a nezbytně se zde uplatňují zjednodušující a manipulativní prostředky. Kritická veřejnost klade důraz na diskusi mezi rozdílnými názory a zájmy, které mezi sebou soutěží pomocí smysluplných a ověřitelných argumentů.
Agonistické veřejnosti, pokud nesklouzávají k násilí, jsou v každé demokracii přirozené a svým způsobem prospěšné. Takzvaně upouštějí páru pod hrncem, poskytují prostor zájmům a názorům, které se z nějakých důvodů neuplatňují v rámci kritických veřejností. Pro sociální integraci je důležitý pocit, že jsem slyšen, že mám možnost vyjádřit své postoje, byť demonstrativní a zkratkovitou formou. A i když většinové veřejné mínění či politika vlády nevychází mým zájmům vstříc, vím, že se budu moci ozvat, že budu vyslechnut i kdykoli v budoucnu. Tento pocit jistoty, že jsem byl vyslechnut a v případě potřeby budu vyslechnut znovu, je pro posilování sociální soudržnosti důležitý.
Kritické a agonické pojetí veřejnosti odpovídá tomu, co Friedrich Nietzsche označoval jako apollonský a dionýský princip, které jsou součástí každého biologického i sociální celku. V každém z nás je kus kritika a kus agonisty. Stejně jako je potřeba smířit liberalismus a demokracii, je potřeba smířit agonismus a kriticismus. Musíme usilovat o rovnovážné zachování obou těchto principů, které vyživují kapiláry liberální demokracie. Ovšem nástup sociálních sítí byl doprovázen ohromnou proliferací agonistických veřejností a významně posílil roli agonismu ve veřejné i politické komunikaci. To samo o sobě nemusí být problém. Každá forma vládnutí však spěje nevyhnutelně k zániku, pokud agonismus ovládne také její klíčové politické, nebo dokonce vzdělávací a odborné instituce. Mezi klíčové instituce kritické veřejnosti patří vedle soudnictví, veřejnoprávních médií, center vědy a vzdělanosti také parlament.
Parlament (ale i obecní a krajská zastupitelstva) představuje hlavní politickou instituci, kde má docházet ke smíření většinové shody (demokratický moment) s rozumnými řešeními (liberální moment). Agonismus je latentním nebezpečím pro každé sněmování a pokud jej zcela podlomí, je zle. Rozpuštění parlamentu při jásavém potlesku mas nevyhnutelně dláždí cestu k diktatuře.
Naše sněmovna zaznamenala v průběhu končícího volebního období další nárůst mimořádných schůzí i obstruování jednání. Přítomnost agonismu v našem parlamentu posiluje – ačkoli daleko více ve sněmovně. Je to varovný signál už jen proto, že podle dlouhodobých průzkumů patří náš parlament mezi instituce s poměrně nízkou mírou veřejné důvěry. Bylo by proto potřeba přijmout opatření posilující produktivitu a racionalitu sněmování, tedy především upravit jednací řád. Je noční můrou každého svobodomyslného člověka, že se jednoho dne z průzkumu veřejného mínění dozvíme, že většina respondentů považuje český parlament za zbytečný.
V kontextu nárůstu sněmovního agonismu je příznačné, že o něco málo větší důvěře než sněmovna se v posledních letech již setrvale těší senát. Stojí za připomenutí, že senát byl v našem ústavním pořádku ústavodárci zřízen jako (liberální) pojistka proti (demokratickému) diktátu sněmovní většiny. Za připomenutí stojí i to, že většinová veřejnost tehdy (a ještě dlouho poté) se zřízením senátu nesouhlasila.
Co bude po letošních volbách?
Nezoufejme. Naštěstí máme množství pojistek, které nás chrání před maďarským scénářem i po následujících volbách. Tvůrcům české ústavy můžeme děkovat za to, že náš systém kontroly a rovnováhy obdařili (navzdory veřejnému mínění) liberální pojistkou v podobě senátu.
Podařilo se dobře nastavit a uhájit reputaci Ústavního soudu. Také celý justiční systém se přes ohraničená selhání jako celek vyvíjí pozitivně, udržuje si svoji nezávislost, snaží se posilovat svoji efektivitu. Snad ještě důležitější je skutečnost, že většina občanů soudům důvěřuje. Povolání soudce patří mezi nejdůvěryhodnější profese, v rámci profesí reprezentujících státní či politikou moc jde dokonce o povolání nejdůvěryhodnější.
Polistopadovým vládám i občanské společnosti vděčíme za to, že navázaly na kvalitní tradici rozhlasového a televizního vysílání, a že se podařilo nastavit a udržet výsadní pozici veřejnoprávních médií. Náš veřejnoprávní rozhlas i televize patří v kontextu postkomunistické Evropy nepochybně k těm nejlepším. Veřejnoprávní média představují spolu se soudní mocí a senátem hlavní institucionální pojistku naší svobody.
Nedávno zformované demokratické většině vděčíme za to, že jsme si po divočejších letech na Pražském hradě zvolili důvěryhodného a kompetentního státníka, který vykonává a reprezentuje (oproti předchozím 20 letům) předvídatelnější instituci prezidenta republiky. Byť stále platí, že je ohromná škoda, že v roce 2011 (respektive senát v roce 2012) parlamentáři dopustili oslabení liberálního systému kontroly a rovnováhy zavedením přímé volby. Na to ještě možná doplatíme. Návrat k parlamentní prezidentské volbě, která dobře zapadá do ducha našeho parlamentarismu, by byl nejrozumnější – byť jde o krok, který se dnes jeví jako těžko představitelný, jak praví klasik, nebylo by dosaženo možného, pokud bychom neusilovali o nemožné.
V neposlední řadě, i přes množství problémů, kterým Evropa i Česko dnes čelí, můžeme postavit svoji sebedůvěru a sebevědomí na historicky bezprecedentní skutečnosti, že jsme plnohodnotnými členy mocného politického společenství Evropské unie a NATO, nejsilnější obranné aliance na světě. Máme tedy dostatečné záruky, že na řadu závažných existenčních problémů nebudeme sami. Tak hlavně, aby to tak zůstalo. Šťastnou ruku u voleb!
Karel B. Müller je profesorem politologie, který přednáší na CEVRO Univerzitě. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.
Vyšlo na Foru24 a přetiskujeme se souhlasem autora.
Komentáře