Izraelsko-palestinský konflikt: Přelud dvoustátního řešení

MICHAEL ŽANTOVSKÝ
před 4 hodinami
Minut čtení: 13

Existuje zvláštní kategorie pojmů, které za svou přitažlivost a trvanlivost vděčí spíš svým estetickým kvalitám než uskutečnitelnosti nebo výhodám, které přinášejí. Těžko například tvrdit, že komunistická představa beztřídní společnosti absolutně si rovných občanů, kteří si užívají života podle svých potřeb, není nádherná. Všechny pokusy o její uskutečnění však tento stav všeobecného blaha nejen nedokázaly nastolit, ale skončily krveprolitím, tyranií a naprostým ponížením stamilionů lidí. Plést si v drsné realitě našeho světa líbivé představy s těmi proveditelnými je receptem na katastrofu.

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat na slavnostním podpisu dohod z Osla 13. září 1993. Zdroj: wikicommons.

Dokonalá řešení však bývají natolik přitažlivá, že téměř neexistuje způsob, jak jejich stoupence přesvědčit, aby uznali, že jde o slepé uličky, vzdali se jich a pokusili se vymyslet realistické alternativy. Každé selhání a každé zklamání je i v nejlepším případě vnímáno jen jako důkaz, že lidé jsou ve svém jednání omylní a nedokáží učinit zadost dokonalé myšlence. V nejhorším případě je považováno za doklad působení temných sil sabotujících i to největší úsilí takovou myšlenku uskutečnit.

Tato alternativní vysvětlení nejsou nutně bezezbytku chybná. Lidé jsou skutečně nedokonalí a i nejspravedlivější řešení složitých situací narážejí na odpor zájmových skupin – tolik je zjevné při každém pokusu něco na světě zlepšit, bez výjimky. Potíž spočívá v tom, že takové faktory jsou většinou považovány za vnější aspekt, a nikoli za nedílnou součást problému.

Dějiny dvoustátního řešení

Vedle „společné zahraniční a bezpečnostní politiky“ a „bezuhlíkové ekonomiky“ bylo přinejmenším donedávna „dvoustátní řešení“ konfliktu mezi Izraelem a Palestinci (když nyní širší konflikt mezi Izraelem a Araby z velké části odezněl) jednou z manter hroutícího se mezinárodního řádu, jehož úspěchy v poslední době definuje především jejich absence.

Einsteinův aforismus, podle něhož šílenství znamená opakovat znovu a znovu totéž a očekávat jiné výsledky, zaznívá až příliš často – a málo je těch, kdo se jím řídí. Uplatňuje se i v tomto případě. Dvoustátní řešení bylo poprvé předloženo ve zprávě Peelovy komise z roku 1937 a vzápětí odmítnuto jak arabským, tak i židovským vedením v britské Mandátní Palestině. Později bylo jako většinový názor doporučeno ve zprávě Zvláštní komise OSN pro Palestinu (United Nations Special Committee on Palestine, UNSCOP) pro Valné shromáždění OSN z 3. září 1947 (zatímco menšinový návrh obhajoval federální soustátí s Jeruzalémem jako hlavním městem).

Nakonec byla doporučení zprávy UNSCOP s menšími úpravami schválena rezolucí Valného shromáždění OSN č. 181 ze dne 29. listopadu 1947 jako Plán OSN na rozdělení Palestiny, který počítal se vznikem dvou nezávislých, ekonomicky však propojených států – arabského a židovského – a „zvláštního mezinárodního režimu“ pro město Jeruzalém a jeho okolí. Plán byl okamžitě zavržen Vysokým arabským výborem, Arabskou ligou i dalšími arabskými předáky a vládami. Židovská agentura pro Palestinu zastupující židovské obyvatelstvo ho naproti tomu přijala, jakkoli zdráhavě. Z kategorického odmítnutí plánu arabským vedením pak vyvstala občanská válka, po níž následovala invaze armád pěti arabských zemí, jakmile Izrael 14. května 1948 vyhlásil nezávislost.

Arabové svůj postoj nepřehodnotili ani po sérii porážek ve válce roku 1948 a později v šestidenní válce roku 1967. Právě naopak, utvrdili se v něm a zaujali stanovisko vyjádřené heslem „žádný mír, žádné uznání, žádné vyjednávání“, které Liga arabských zemí schválila chartúmskou rezolucí z 1. září 1967.

Po další arabské porážce v tvrdě vybojované jomkipurské válce roku 1973 se ve zdi odmítání objevily první trhliny. Nejprve Egypt Anvara Sádáta v roce 1979 a o něco později i Jordánsko krále Husajna vystoupily z řady a vyjednaly si s Izraelem mírové smlouvy. Nejen válka, ale i mír si však vyžádaly své oběti – Anvar Sádát a Jicchak Rabin zaplatili za mírovou dohodu životem. Atentáty na ně ukázaly jak význam osobního vedení, tak i jeho náklady.

V 70. a 80. letech dvacátého století se palestinští předáci poté, co vyčerpali všechny vojenské možnosti, uchýlili k terorismu, který vyvrcholil tragickými událostmi v Jordánsku roku 1970, v Mnichově roku 1972 a v Entebbe roku 1976, jakož i množstvím útoků přímo v Izraeli. Teprve když se ani touto cestou vyhnat Židy z Blízkého východu nepodařilo, Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) pod vedením Jásira Arafata neochotně souhlasila, že vyzkouší poslední zbývající možnost – vyjednávání.

Po slibném začátku v Oslu a nezapomenutelném okamžiku v Růžové zahradě Bílého domu, kde prezident Bill Clinton přinutil Jicchaka Rabina a Jásira Arafata, aby si podali ruce, proces znovu ztroskotal během jednání v Camp Davidu a nezachránily ho už ani opakované poslední pokusy v Šarm aš-Šajchu, Washingtonu a Tabě. V letech 2000–2005 následovala druhá intifáda, jež se odehrála na pestré mapě kvazisuverénních, poloautonomních nebo izraelskou policií kontrolovaných palestinských území (označovaných jako oblasti A, B a C), s trvale rostoucím počtem izraelských osadníků na Západním břehu (dnes je jich kolem 700 000) a neustále se prohlubující závislostí Palestinců na vnější pomoci. Jejími průvodními jevy jsou korupce, klientelismus a zhroucení čehokoli, co by se alespoň vzdáleně podobalo životaschopné domácí ekonomice.

Stažení

Když začalo být zjevné, že ponechány samy sobě obě strany mírové dohody nejspíš nikdy nedosáhnou, svět se jim pokusil přijít na pomoc. V roce 2002 byl v Madridu založen „blízkovýchodní kvartet“, skupina složená z Organizace spojených národů, Spojených států, Evropské unie a Ruska. Ačkoli už bezmála deset let nevykazuje žádnou viditelnou činnost, dodnes se o ní hovoří v přítomném čase, zřejmě proto, že se nikdo neobtěžoval oznámit její zánik. Zavádějící zkratka MEPP (Middle East Peace Process, tedy Blízkovýchodní mírový proces) se na počátku nového století stala součástí slovníku právě tak klamně pojmenované Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU (EU Common Foreign and Security Policy, CFSP). Z humanitární a rozvojové pomoci Palestincům udělala politický průmysl, aniž tím však dvoustátní řešení jakkoli přiblížila. Následujícím pokusem vrátit se na cestu k míru byl Bushův „mírový itinerář“ (road map for peace) z roku 2002, stal se však obětí jak pokračujícího palestinského terorismu druhé intifády, tak i neochoty Izraele přijmout plán v celém jeho rozsahu. Další z přízračných mezinárodních organizací, jejichž hlavním účelem je vytvářet iluzi blížícího se dvoustátního řešení, se stala Mise Evropské unie pro pohraniční asistenci na hraničním přechodu Rafáh (European Union Border Assistance Mission to Rafah, EUBAM Rafah). Byla vytvořena v kontextu jednostranného stažení Izraele z pásma Gazy v roce 2005 a jejím deklarovaným úkolem bylo pomáhat s monitorováním a ostrahou jediného hraničního přechodu mezi Gazou a třetí zemí, totiž Egyptem. Po převzetí Gazy hnutím Hamás v roce 2007 EUBAM oznámila dočasné pozastavení činnosti a své sídlo přesunula z města Gaza nejprve do izraelského Aškelonu a později do Tel Avivu, kde v poměrně pohodlných podmínkách hibernovala donedávna, dokud jí druhá fáze Trumpova mírového plánu opět nevdechla zdání života. Krví nasáklá půda Svaté země je tak stále hustěji poseta nemrtvými iniciativami, návrhy, konferencemi a (co je nejhorší) náhrobky dvoustátního řešení.

Jediným, kdo patovou situaci zkusil prolomit v terénu, se paradoxně stal Ariel Šaron, oblíbený padouch blízkovýchodního mírového průmyslu, jemuž minulost vojenského velitele v arabsko-izraelských válkách vynesla ne zrovna univerzální popularitu. Ve funkci izraelského premiéra znovu projevil odvahu, neústupnost a brutální odhodlání, když dospěl k závěru, že má-li dvoustátní řešení pokročit, palestinský stát musí vytvořit jiní, Izrael nevyjímaje.

Šaron při evakuaci Gazy a čtyř malých osad na Západním břehu dal jasně najevo, že jde jen o začátek širšího procesu. Nijak ovšem neskrýval, že ho nemotivuje žádná vášeň pro palestinskou státnost, nýbrž spíše poznání, že vláda nad druhými škodí svědomí a duši židovského národa. Poněvadž Palestinci nepřestali odmítat i nejvelkorysejší nabídky dohody, včetně té, kterou by coby své hlavní město získali některé části Jeruzaléma a území o stejné celkové rozloze, jako bylo to, jež obývali před rokem 1967, bylo třeba postupovat jednostranně, bez účasti na nekonečných a bez výjimky neplodných pokusech o vyjednávání.

Tím, že obhajoval nutnost stažení, dostal se Šaron do konfliktu s radikálním okrajem židovského nacionalismu, světem osadníků a větší částí revizionistického hnutí, tedy s dědici nekompromisního étosu Ze’eva Žabotinského, a to včetně dalších významných členů strany Likud, jako byl Benjamin Netanjahu.

Přirozeně vždy existovala možnost, že proces jednostranného stažení zkrachuje. Stály mu v cestě nekonečné komplikace související s geografií Svaté země, jakož i odpor osadnické lobby, neochota Palestinců vzdát se osad sousedících se Zelenou linií výměnou za jiná území, šílenství vyvolávající otázka Jeruzaléma a nedostatek mezinárodní podpory projektu, který i přes všechny výhody, jež z něho Palestincům plynuly, zůstával izraelským nápadem. Jak se věci mohly vyvinout, to se nikdy nedozvíme, protože Ariel Šaron utrpěl na konci roku 2005 mozkovou mrtvici, po níž upadl do nevratného kómatu, a plán stažení odešel s ním.

Teror Hamásu

Po odchodu izraelských vojáků řídila pásmo Gazy neschopná Palestinská autonomie Mahmúda Abbáse, než ji v roce 2007 po násilném převratu nahradil bezuzdný teror hnutí Hamás. Následovalo patnáct let raketových i pozemních útoků Hamásu, přerušených několika nepříliš účinnými operacemi izraelské armády, usilujícími teror potlačit. [1] Všechno vyvrcholilo barbarským útokem ze 7. října 2023, při němž bylo zabito 1 195 Izraelců včetně 815 civilistů. (Ať si o Arielu Šaronovi myslíme cokoli, kdyby byl naživu, nic podobného by nepřipustil: na první salvu raket Hamásu by odpověděl s charakteristickou tvrdostí.)

Po dalších dvou letech krveprolití leží Gaza v troskách a o život přišly desítky tisíc lidí, většinou Palestinců. Příměří uzavřené v říjnu 2025 provázelo vyhlášení dvacetibodového mírového plánu Donalda Trumpa pro Gazu. O palestinské státnosti se mlhavě zmiňuje jen jeden z jeho bodů, v němž se uvádí: „Zatímco bude pokračovat obnova Gazy a jakmile bude svědomitě uskutečněn program reformy Palestinské autonomie, mohou být konečně nastoleny podmínky umožňující věrohodnou cestu k palestinskému sebeurčení a státnosti, kterou uznáváme jako naplnění tužeb palestinského lidu.“ O dvoustátním řešení, rozsahu palestinské státnosti ani budoucích vztazích mezi takovou entitou a Státem Izrael se text nezmiňuje vůbec.

Podpora dvoustátního řešení a její nedostatek

Zvěrstva Hamásu z října 2023 znamenala nejen konec všech vyhlídek na palestinskou státnost v dohledné budoucnosti, ale s největší pravděpodobností s nimi vzala za své i představa dvoustátního řešení. Izraelská podpora této myšlenky, která v návaznosti na dohody z Osla zvolna rostla a v prvním desetiletí nového století dosáhla více než 70 %, [2] v posledních letech zase klesala a po 7. říjnu 2023 se dočista zhroutila. Na palestinské straně podpora „mírového tábora“ dosáhla vrcholu přibližně ve stejnou dobu. V průzkumu z roku 2002 podpořilo mírové urovnání na základě hranic z roku 1967 na izraelské i palestinské straně 72 % respondentů, za předpokladu, že obě skupiny získají jistotu spolupráce druhé strany a ochoty k ústupkům pro takové urovnání nezbytným. [3] V roce 2013 podporovalo „nezávislý palestinský stát existující vedle státu Izrael“ 70 % Palestinců na Západním břehu a 48 % těch v pásmu Gazy, jakož i 52 % Izraelců. [4] V roce 2021 podporovalo „koncepci dvoustátního řešení“ už jen 39 % Palestinců, kdežto 59 % uvedlo, že ji odmítá. [5] Podle zjištění Washingtonského institutu blízkovýchodní politiky v roce 2014 soudilo 60 % Palestinců, že cílem jejich národního hnutí má být „znovu získat celou historickou Palestinu od řeky [Jordán] k moři“, zatímco jen 27 % podporovalo myšlenku, že je třeba usilovat o „ukončení okupace Západního břehu a Gazy a uskutečnění dvoustátního řešení“. [6] V roce 2020 pouze 40 % respondentů v Gaze a 26 % na Západním břehu soudilo, že konflikt by mělo urovnat vyjednané dvoustátní řešení. [7] Další zpráva, zveřejněná společností RAND Corporation rovněž v roce 2021, uváděla podobně, že 60 % Izraelců napříč politickým spektrem je proti dvoustátnímu řešení. [8] Podle průzkumu Palestinského centra pro politiku a výzkum veřejného mínění z roku 2021 klesla podpora dvoustátního řešení mezi Palestinci a izraelskými Židy v roce 2021 na 43 %, respektive 42 %. [9] A v prosinci 2022 činila podpora dvoustátního řešení mezi Palestinci 33 %, mezi izraelskými Židy 34 % a mezi izraelskými Araby 60 %. V téže době se 82 % izraelských Židů a 75 % Palestinců domnívalo, že druhá strana existenci jejich nezávislého státu nikdy nepřijme. [10] Krátce před útokem ze 7. října už podporovalo dvoustátní řešení pouhých 24 % Palestinců, ve srovnání s 59 % v roce 2012. [11]

Dvoustátní řešení přestalo být realistické nejen kvůli nedostatku nadšení na izraelské i palestinské straně. Každá forma dvoustátního řešení respektující hranice z roku 1967 by totiž znamenala nutnost pozemního koridoru spojujícího Gazu se Západním břehem. Po událostech v Gaze je naivní věřit, že by něco takového Izrael někdy akceptoval. A i kdyby nějaký koridor existoval, možnosti palestinské národní vlády vykonávat autoritu nad pásmem Gazy by byly velmi omezené, ať už by sídlila ve východním Jeruzalémě nebo v Ramalláhu. Přes dlouholetou politickou i ekonomickou pomoc, kterou Palestinské autonomii Mahmúda Abbáse poskytuje Evropa, Spojené státy a blízkovýchodní země, má na Západním břehu jen křehkou podporu, a v pásmu Gazy prakticky žádnou. Pokud by se z pásma Gazy nepodařilo vytlačit teroristické skupiny (kromě Hamásu tam působí také Islámský džihád a několik menších uskupení), nový výbuch vražedného terorismu by nebyl ani tak hrozbou visící nad regionem, jako spíš hotovou věcí. Gaza by tak natrvalo zůstala sudem střelného prachu, izolovaným izraelskou i egyptskou vládou a trvale závislým na zahraniční humanitární pomoci.

Smrt dvoustátního řešení

Dvoustátní řešení je mrtvé a zdá se, že na něm dál trvají už jen ti, kdo nemusí nést jeho důsledky. Tragická válka v Gaze a bouřlivě triumfální reakce propalestinského tábora shrnutá heslem „Od řeky k moři“, jež se po útocích ze 7. října začalo rozléhat dříve, než do pásma Gazy vkročil první izraelský voják, jasně ukázaly, co většina Izraelců dávno tušila: dvoustátní řešení není slučitelné s pokračující existencí Izraele. Ve skutečnosti jde o řešení jednostátní. Z původně přijatelného plánu na vzájemné uznání a usmíření v době, kdy snad existovala jistá zásobárna důvěry a vůle ke spolupráci, se dvoustátní řešení proměnilo ve cvičení v nezodpovědnosti, jež může v budoucnu vést leda ke katastrofálním orgiím krveprolévání.

Tím nemá být řečeno, že si Palestinci vlastní národnost, a možná i vlastní státnost nezaslouží. Dlouhé desítky let válčení, nadějí a zoufalství vedly k tomu, že arabské obyvatelstvo v Gaze a na Západním břehu dnes již naplňuje jednu z nezbytných podmínek pro vznik státu, kterou je národní sebeuvědomění. Zda se na Západním břehu a v Gaze jedná o stejné sebeuvědomění, je otázka, na niž prozatím chybí dlouhodobější odpověď. Když se Izrael v roce 2005 z Gazy stáhl, administrativa Palestinské autonomie vedená Fatáhem a sídlící na Západním břehu se v pásmu neudržela ani dva roky, než byla násilně vyhnána militanty z Hamásu. Představitelé hnutí se nikdy netajili tím, že v jejich světonázoru není pro Izrael místo. Mnozí vůdci Fatáhu v soukromí dost možná uvažují stejně.

Existence palestinské národní identity, ať už jednotné nebo dualistické, a stejně silné sionistické povědomí většiny židovských Izraelců vylučují také další možnost, o níž se někdy vedou řeči, totiž vytvoření jednoho státu pro oba národy. Žádné ústavní kompromisy, záruky ani přísliby by nezabránily tomu, aby taková entita vyletěla do vzduchu jen pár týdnů po vztyčení své vlajky – a jak by vůbec její vlajka vypadala? Krvavé půlstoletí libanonských dějin by v porovnání s tím bylo procházkou růžovým sadem.

Naděje na budoucnost vychází z minulosti

Tragédie Izraelců a Palestinců spočívá v tom, že za nevyhnutelné zhroucení vizí, které si do situace promítají ostatní aktéři, Arabové, Evropané nebo Američané, vždy zaplatí vlastní krví. Je čas na řešení toho typu, které se ani jedné ze stran líbit nebude, ale obě s ním dokáží žít. V pohnuté moderní historii tohoto malého kousku země, který vyvolal konflikty daleko přesahující jeho rozměry, bylo prozatím dosaženo jen jednoho uspořádání, které vykazovalo jisté známky trvanlivosti. Bylo jím dvacetileté období mezi válkami v letech 1948 a 1967, kdy Západní břeh spravovalo Jordánské království a pásmo Gazy Egypt.

Výhody takového uspořádání jsou nabíledni. Vzhledem k relativní velikosti Egypta a Gazy by pro první z nich nebylo nijak obtížné zajistit bezpečnost druhého. Jakákoli sekulární egyptská vláda (včetně té současné) by se sice k náboženskému fanatismu, jaký reprezentuje Hamás, stavěla nepřátelsky, ale těžko by se cítila ohrožena vysokou mírou národní autonomie palestinských obyvatel Gazy. Egyptská kontrola nad pásmem Gazy, vycházející ze stávajících mírových dohod a podepřená mezinárodními zárukami, včetně těch, které by si Egypt a Izrael poskytly navzájem, by odstranila dnešní překážky volného pohybu palestinských obyvatel a zboží z Gazy po zemi, vzduchem i po moři. Koneckonců, Egypt má s Izraelem na Sinaji už celé desítky let společnou a téměř zcela klidnou 200 km dlouhou hranici, kterou monitorují Mnohonárodní síly a pozorovatelé (Multinational Force and Observers, MFO), včetně příslušníků AČR. Dalších 40 kilometrů střežené hranice s Gazou, snad ještě posílené mezinárodními stabilizačními silami, které předpokládá Trumpův plán, by sotva představovalo neřešitelný problém.

Podobné argumenty lze uvést i pro Jordánskem spravovaný Západní břeh, nebo možná i jordánsko-palestinskou federaci. Pokud by bylo možné vypracovat bezpečnostní záruky pro údolí řeky Jordán, palestinská entita by tam mohla růst a vzkvétat. Velkou část své výbušnosti by ztratila i otázka Jeruzaléma, pokud by administrativní – nikoli tedy vojenskou – kontrolu nad islámskými svatými místy převzalo Jordánsko spolu s islámskou nadací Waqf. Palestinci by mohli z dějin omezené, ale plodné spolupráce Izraele a Jordánska hodně těžit. Jordánsko by ovšem potřebovalo silné mezinárodní záruky, aby se nemohla opakovat historie jordánsko-palestinského konfliktu, který skončil násilím Černého září.

Gaza i Západní břeh by pak mohly a měly očekávat významnou ekonomickou pomoc zemí Perského zálivu, Evropy a Ameriky – spíše než humanitární dary, které podporují jen závislost a radikalismus. Mnoho uprchlíků by se mohlo vrátit domů do Gazy nebo na Západní břeh. A nic by oběma palestinským entitám nebránilo v budování užších vztahů a v rozvoji společných projektů a institucí.

Je zřejmé a spravedlivé, že také Izrael by musel přinést oběti a učinit ústupky. I když není realistické očekávat, že by byl ochoten přijmout víc než jen symbolický počet palestinských uprchlíků, mohl by uvolnit prostor mnohem většímu počtu tím, že svým vlastním radikálním nacionalistickým okrajovým skupinám vnutí cestu k míru a evakuuje většinu svých osad na Západním břehu. Osady sousedící s izraelskými hranicemi by mohly zůstat, pokud by došlo k rovnocenné a spravedlivé výměně území jinde. Nepochybně by se to setkalo s militantním odporem osadníků, který by dokázal překonat leda státník formátu Davida Ben Guriona, Menachema Begina nebo Ariela Šarona. Benjamin Netanjahu takovým státníkem není.

Dozajista lze poukázat na to, že většina prvků výše nastíněného řešení byla již – jednotlivě i kolektivně – vyzkoušena a selhala. Všechny ovšem také sdílely mantru dvoustátního řešení, která je sama o sobě jednou z hlavních překážek míru.

Strategie, které údajně pokračují cestou dvoustátního řešení, včetně rituálního uznání virtuálního palestinského státu, k němuž nedávno přistoupily některé členské státy EU, snad aby se Hamásu dostalo svého druhu odměny za jeho vražedné běsnění, mohou sice uspokojit emoce protiizraelských skupin a aktivistů v evropských hlavních městech a poskytnout pohodlné živobytí velkému počtu „odborníků na mír na Blízkém východě“ a organizátorů zbytečných konferencí, k míru, samostatnosti a blahobytu však Palestince nepřiblíží ani o krůček. Ani paralelní cesty k autonomii a případné palestinské státnosti v Gaze a na Západním břehu jejich podporu pravděpodobně nezískají, protože v jejich očích trpí touž nenapravitelnou vadou: ponechávají Izrael na místě. Mohly by ovšem přinést mír, důstojnost a vyhlídky do budoucnosti skutečným Palestincům. Pokud k nějaké změně dojde, musí se odehrát lokálně.

Ponuré dějiny mírového snažení na Blízkém východě varují, že dost možná jde jen o další nesplnitelný sen. Nějaké důvody k naději lze však najít i v nemilosrdné krajině tohoto konfliktu. Druhou fází Trumpova dvacetibodového mírového plánu pro Gazu, představeného americkým prezidentem 14. ledna 2026, začne předávání moci v Gaze do rukou palestinského technokratického výboru, na nějž bude dohlížet Trumpem vedená Rada míru. Žádní členové Hamásu ani Palestinské autonomie, která spravuje části Západního břehu, se do činnosti tohoto výboru nezapojí. Egypt se zjevně angažuje v diplomatickém procesu a nejspíš se také účastní formování Mezinárodních stabilizačních sil (International Stabilization Force, ISF), které mají dohlížet na provádění plánu. Jedním z nápadných prvků plánu, alespoň jak byl zatím odhalen, je absence jakékoli zmínky o dvoustátním řešení. Gaza má největší šanci na stabilizaci a nejlepší vyhlídky do budoucna, bude-li řešena samostatně. Jakýkoli plán pro Západní břeh musí přijít později a v jiné podobě.

Přinejmenším zpočátku musí ovšem obsahovat i některé prvky plánu pro Gazu, jako je předání moci do rukou technokratického palestinského orgánu, mezinárodní dohled a přímé zapojení sousedů a regionálních mocností, především Jordánska.

Není realistické očekávat, že Izrael, Palestinci, Egypťané a Jordánci něco podobného zvládnou sami. Naštěstí je dnes arabský svět rozvinutější, sofistikovanější a realističtější než kdykoli v minulosti. Jakémukoli mezinárodnímu pokusu překonat prokletí věčného izraelsko-palestinského konfliktu může významně napomoci kapitálem, prostředky i podporou, kterou mu poskytují Spojené státy. Abrahámovské dohody z roku 2020 otevřely cestu široké škále iniciativ a programů spolupráce zaměřených na řešení palestinského problému. Ani to jistě není zárukou, že se výše načrtnutý scénář uskuteční, cokoli je však lepší než současná cesta nikam.

/z angličtiny přeložil Tomáš Suchomel/

Text vyšel v časopise Kontexty 1/2026. Přetiskujeme se souhlasem autora.

1 Operace Lité olovo (2008–2009), Operace Pilíř obrany (2012), Operace Ochranné ostří (2014), Operace Obránce zdí (2021) a Operace Rozbřesk (2022).

2 William Cubbison, „Two States for Two People? A Long Decline in Support“, The Israel Democracy Institute, https://en.idi.org.il/articles/24664.

3 Large Israeli and Palestinian Majorities Indicate Readiness for Two-State Solution Based on 1967 Borders, Program on International Policy Attitudes, December 9, 2002, https://web.archive.org/web/20080405210125/http://www.worldpublicopinion.org/pipa/articles/international_security_bt/137.php?nid=&id=&pnt=137&lb=brme

4 Lydia Saad a Elizabeth Mendes, „Israelis, Palestinians Pro Peace Process, but Not Hopeful“, https://news.gallup.com/poll/161456/israelis-palestinians-pro-peace-process-not-hopeful.aspx.

5 Public Opinion Poll No. 82, Palestinian Center for Policy and Survey Research, 27 December 2021.

6 David Pollock, „New Palestinian Poll Shows Hardline Views, But Some Pragmatism Too“, The Washington Institute for Near East Policy, Jun 25, 2014, https://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/new-palestinian-poll-shows-hardline-views-some-pragmatism-too.

7 David Pollock a Catherine Cleveland, „What Do Palestinians Want?“, The Washington Institute for Near East Policy, Jul 23, 2021, https://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/what-do-palestinians-want.

8 „Israelis unwilling to risk two-state solution, says new report“, RAND Corporation, February 10, 2021.

9 „The Palestine/Israel Pulse, a Joint Poll Summary Report“, Palestinian Center for Policy and Survey Research, 26 October 2020.

10 Khalil Shikaki, Nimrod Rosler, Alon Yakter a Dahlia Schneidlin,„Israeli, Palestinian support for two-state solution declines–poll“, The Jerusalem Post, July 29, 2023.

11 Jay Loschky, „Palestinians Lack Faith in Biden, Two-State Solution“, Gallup, October 18, 2023, https://news.gallup.com/poll/512828/palestinians-lack-faith-biden-two-state-solution.aspx.