Vyhledat

Druhá fáze adaptace ukrajinských válečných uprchlíků: Velká výzva pro Polsko

Již 260 tisíc ukrajinských uprchlíků (přes 40 % v produktivním věku) pracuje. Celkem v Polsku žije přes 3 miliony Ukrajinců. Chybí údaje o klíčových výzvách spojených s přijímáním válečných uprchlíků, zejména ohledně bydlení a situaci dětí. Období delší než tři měsíce by se již mělo považovat za období adaptace, kdy uprchlíci vstupují do období každodenní integrace, která vyžaduje jazykové kompetence, znalost zákonů a správní kultury hostitelské země a v ideálním případě i kompetence usnadňující vstup na pracovní trh. Tato fáze je paradoxně obtížnější než první období přijímání.

Zdroj: gov.pl.

V důsledku ruské agrese proti Ukrajině přijelo v období únor-červen 2022 do Polska 4,3 milionu lidí (údaje UNHCR k 28. červnu) a stále je pravděpodobné, že se tam zdržuje nejméně 1,2 milionu lidí utíkajících před válkou (tolik ukrajinských občanů obdrželo v Polsku číslo PESEL). Tři měsíce války a největší počet uprchlíků, který do Evropy dorazil od 2. světové války, přinesly obrovské výzvy při přijímání uprchlíků, které se z velké části řešili obrovskou sociální mobilizací a zapojením mnoha nevládních subjektů a veřejné správy.

Zároveň to, co bylo největším úspěchem Polska, může vést ve střednědobém až dlouhodobém horizontu k vážným problémům. Pohostinnost má ze své podstaty dočasnou a nestabilní povahu a v dlouhodobém horizontu je zapotřebí systémových řešení založených na jasných pravidlech a institucích.

V rámci dialogu s nevládními organizacemi, odbornou komunitou a samotnými migranty, je zapotřebí zvážit vypracování komplexního plánu adaptace ukrajinských válečných uprchlíků v Polsku.

Co víme o číslech týkajících se uprchlíků?

Přestože stále chybí komplexní a reprezentativní údaje ukazující dynamiku příchodů a odchodů i demografický profil příchozích, něco už víme. Po prvním šoku vyplývajícím z dělostřeleckého ostřelování a bombardování i dramatických zpráv o zločinech proti civilnímu obyvatelstvu, kdy se počet denních příjezdů pohyboval kolem 100-120 tisíc, se toto číslo od poloviny března pohybuje víceméně kolem 20 tisíc. K 1. dubnu se v Polsku zdržovalo celkem 3,2 milionu ukrajinských občanů, z toho přibližně 1,4 až 1,55 milionu lidí, kteří přijeli po 24. únoru. Jistým klíčem může být i počet 1,2 milionu ukrajinských občanů, kteří získali číslo PESEL (více než 90 procent z nich jsou ženy a děti), existuje ale poměrně významná, statisticky neuchopitelná skupina lidí, kteří v Polsku nemají žádný pobytový titul. Převážná většina nově příchozích se usazuje ve větších městech. Zde stojí za zmínku, že do Polska z Ukrajiny přišlo také cca 100 tisíc lidí prchajících před válkou, kteří občany Ukrajiny nejsou. Není známo, kolik z nich v Polsku zůstalo.

K dispozici jsou i poměrně přesné údaje o zaměstnávání uprchlíků. Momentálně v Polsku pracuje 260 tisíc ukrajinských uprchlíků (přes 40 % v produktivním věku), což je dobrý výsledek a vyplývá mimo jiné z vysoké absorpční kapacity polského pracovního trhu.

Chybí však údaje o klíčových výzvách spojených s přijímáním válečných uprchlíků, zejména ohledně bydlení a situaci dětí. Neexistují celostátní data, které by spolehlivě ukazovaly místa jejích ubytováni, a tedy odhadovaly jejich bytové potřeby. Je známo, že většina příchozích bydlí buď v soukromých bytech, v nájmu, nebo u dříve příchozích migrantů a polských občanů. Bohužel jediné úplné údaje se týkají právě pobytu v hromadných ubytovacích zařízeních, která tvoří naprostou menšinu ubytovacích míst.

V Polsku se zdržuje nejméně půl milionu ukrajinských dětí (údaje z databáze PESEL) a 200 tisíc dětí je zapsáno do polských základních a středních škol. Neprovádí se systematické sledování osob, které se mohly stát obětí obchodování s lidmi, neexistuje ani informační a preventivní systém, který by této činnosti předcházel. Další otázkou, o které víme jen málo, je dopad migrace na veřejné zdraví, a to jak z hlediska obecné dostupnosti lékařské péče, tak z hlediska očkování proti Covid-19 nebo očkování příchozích dětí.

Polská pohostinnost

Vzhledem k rozsahu problémů, který vyplýval z nečekaně velkého počtu příchozích uprchlíků, se dosavadní plány krizového řízení pro případ hromadného přílivu cizinců využily pouze v omezené míře, mimo jiné vytvořením registračních a přijímacích míst na polských hranicích a následně velkých hromadných center v největších městech.

Mezi další rozhodnutí přijatá na státní úrovni patří velmi liberální uplatňování pravidel týkajících se překračování hranice, což umožnilo vstup na polské území i lidem bez dokladů, přeměna všech silničních hraničních přechodů na přechody pro pěší, získaní válečnými uprchlíky plného přístupu na pracovní trh, k zdravotní a sociální péči, zavedení jednorázového příspěvku pro uprchlíky a úhradu části životních nákladů nově příchozích žijících jak v soukromých bytech, tak i v hotelích, či jiných hromadných ubytovacích zařízeních.

Tyto kroky určitě zvýšily atraktivitu Polska jako cílové země, avšak v krizové fázi bylo přijímání cizinců založeno na všeobecné společenské aktivitě, mobilizaci místních samospráv a nevládních organizací, zejména pokud jde o ubytování, dopravu a potravinovou pomoc. Prostřednictvím legislativních opatření vláda poněkud regulovala směr činnosti, avšak poskytování pomoci probíhalo zdola nahoru a nekoordinovaným způsobem. Otevřenou otázkou zůstává, zda a do jaké míry byla v první fázi taková koordinace možná.

Jak zdůrazňují polští politici, úspěch v podobě přijetí více než milionu uprchlíků v tak krátké době vyplýval ze společenské angažovanosti a polské pohostinnosti.

Polsko zachvátila nebývalá vlna sociální mobilizace zaměřená na poskytování pomoci. Začátkem dubna až 63 % Poláků uvedlo, že se oni nebo někdo z jejich domácnosti podílí na pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Koncepce pohostinnosti je sice v obecném smyslu chvályhodná, protože apelováním na kolektivní emoce vytváří oblasti přátelské k uprchlíkům a podporuje větší altruismus a humanismus, zároveň ale vychází z předpokladu dočasnosti a osobních závislostí. I když je možné být hostem a spoléhat se na individuální pomoc po dobu několika měsíců, z dlouhodobého hlediska jsou zapotřebí strukturovanější a odosobněné podpůrné mechanismy.

Střednědobé úkoly

Polsko ve svém přístupu vychází především ze speciálního zákona z 12. března letošního roku. Ačkoli zákon obsahuje ustanovení o koordinaci činností, zahrnující především spolupráci mezi vojvodstvími a místními samosprávami, ze své podstaty právního předpisu nestanovuje přesné mechanismy spolupráce mezi zúčastněnými subjekty, natož i nepředstavuje vládní strategii pro další činnost. Nepřítomnost plánu zároveň znemožňuje vytvoření důvěryhodného finančního plánu a zamezení opakování a zdvojování stejných činností.

Klíčovým chybějícím řešením je jasné vymezení kompetencí mezi vojvody a místními samosprávnými celky, stejně jako zkoumání potenciálu nevládních organizací a upřesnění úkolů, které by jím mohly být zadávány a následně patřičně placeny. Ke spolupráci se by měly vyzvat i podniky, lépe by se také měly využívat principy subsidiarity státu a komplementarity jednání. Je třeba se zamyslet, zda by v současné situaci, kdy se místní iniciativy ukázaly jako nejúčinnější, neměly být posíleny pravomoci místních orgánů v oblasti přistěhovalecké politiky.

Přijetí akčního plánu jako politického dokumentu, vypracovaného za podpory odborné a nevládní komunity, založeného na analýze dostupných údajů a zohledňujícího nejlepší fungující řešení, by také mohlo přesvědčit Evropskou komisi, aby přidělila nové fondy, což má vzhledem ke zhoršující se hospodářské situaci klíčový význam.

Podle DGP se nesrovnalosti mezi EK a polskou vládou ohledně výpočtů, kolik prostředků EU by Polsko mohlo vynaložit na pomoc uprchlíkům, pohybují kolem dvou miliard eur. EK tvrdí, že Polsko může převést příslušné prostředky z Evropského sociálního fondu nebo speciálního fondu na boj s pandemií a tím způsobem vygenerovat téměř 2,1 miliardy eur, zatímco polská vláda hovoří o částce 137 milionů eur. Současně s výzvou k uvolnění dalších finančních prostředků, vláda neuvádí veřejně podrobnosti o výpočtu nezbytných prostředků.

Z konkrétnějších otázek, které je třeba v nadcházejících měsících naléhavě řešit, je prvním tématem především otázka bydlení. Začátkem června vláda oznámila, že od 1. července již nebude vyplácet 40 zlotých denně soukromým osobám, které přijímají válečné uprchlíky. Podle veřejných prohlášení vlády byly čtyři měsíce, během nichž byly tyto dávky vypláceny, dostatečnou dobou k tomu, aby se nově příchozí „osamostatnili“.

Nicméně takové rozhodnutí, učiněné jen s měsíčním předstihem, může vést buď k vlně návratů na Ukrajinu, a to i do nebezpečnějších míst, nebo ke krizi bezdomovectví. Problémem Polska je totiž nedostatek cenově dostupného bydlení, které by si uprchlíci mohli dovolit. Ceny nájmů v hlavních místech, kde uprchlíci žijí, od 24. února výrazně vzrostly (dokonce o několik desítek procent). I když jednotlivá města provádějí inventarizaci svého prázdného bytového fondu, chybí informace na celostátní úrovni.

Na centrální úrovni je třeba urychleně podpořit iniciativy na vytvoření sociálních nájemních agentur a nabídnout jim granty a finanční prostředky na jejich rozjezd a vytvoření základny nájemních bytů. Další možností je zavedení instituce krátkodobého pronájmu (podporovaného těmito agenturami a místními samosprávami). Důležitou formou pomoci může být zprovoznění stávajícího fondu prostřednictvím adaptaceprázdných prostor. Odborníci také prosazují koncept výstavby dočasného bydlení v podobě integrovaných modulárních sídlišť pro uprchlíky ve spolupráci s vládou, místními samosprávami a soukromým sektorem. Všechny tyto nápady a směry aktivit by měly být co nejdříve projednány a realizovány na vládní úrovni.

Je čas pro větší nezávislost

Podpora ukrajinských válečných uprchlíků se již nemůže považovat za nouzovou pomoc, která spočívá ve „vyčkávání“ uprchlíky a mobilizaci na straně polské společnosti. I když většina těch, kteří přišli do Polska v důsledku ruské agrese proti Ukrajině, prohlašuje, že se chtějí vrátit domů, období delší než tři měsíce by se již mělo považovat za období adaptace, kdy uprchlíci vstupují do období každodenní integrace, která vyžaduje jazykové kompetence, znalost zákonů a správní kultury hostitelské země a v ideálním případě i kompetence usnadňující vstup na pracovní trh. Tato fáze je paradoxně obtížnější než první období přijímání, kdy končí úspory příchozích převezené z jejich země původu, stejně jako sociální mobilizace v hostitelské zemi.

Marta Jaroszewiczová je politoložka a bezpečnostní analytička, věnuje se problematice zemí východní Evropy a tzv. Východního partnerství EU, aktuálně působí v Centru výzkumu migrace Varšavské univerzity.

Text je výstupem Polsko-českého fóra 2022 organizovaného vysokou školou CEVRO Institut a Jagellonským klubem.

Tento článek je dostupný v rámci mezinárodní licence Creative Commons Attribution 4.0. Některá práva jsou vyhrazena Autorovi článku a Jagellonskému klubu. Článek vznikl v rámci „Polsko-českého fóra pro sbližování společností, prohlubování spolupráce a dobré sousedství 2022“. Jakékoli užití díla je povoleno za podmínky, že budou zachovány výše uvedené informace, včetně informací o uplatněné licenci, držitelích práv a uvedení odkazu na naše webové stránky.