TOMÁŠ POJAR: Česká vojenská pomoc v prvních týdnech invaze zabránila pádu Kyjeva

Čtyři roky se Ukrajina brání brutální ruské invazi. Co se odehrávalo v prvních dnech invaze na lince Kyjev – Praha? Pod pokličku zásadní české vojenské pomoci Ukrajině dává nahlédnout jedna z nejvýraznějších tváří bezpečnostní komunity, bývalý bezpečnostní poradce vlády a dnes opět prorektor CEVRO Univerzity Tomáš Pojar.

Tomáš Pojar a Volodymyr Zelenskyj na cestě do Prahy, červenec 2023. Foto: Tomáš Pojar.

Před čtyřmi lety, 24. února 2022, začala ruská invaze na Ukrajinu. Tehdy jste byl poradcem premiéra pro zahraniční otázky. Kdy vám došlo, že to Rusové myslí vážně a na Ukrajinu vpadnou? Pamatuji si ty dne před invazí, bylo dost hlasů v bezpečnostní komunitě, že jde jen o nátlak...

Byl jsem poradcem premiéra na částečný úvazek. Neměl jsem přístup k žádným utajovaným informacím. Faktem je, že Američané s Brity přinejmenším několik týdnů před invazí varovali, že se útok chystá. Dokonce z rozhodnutí prezidenta Bidena informace o invazi sdělili veřejně, zřejmě ve snaze útok Ruska odvrátit, což se jim stejně nepodařilo. Osobně jsem o tom, že Rusové zaútočí, byl přesvědčený až několik dní před invazí. Když jsem si šel lehnout večer 23. února, tak jsme měli mimopražskou návštěvu, která u nás přespávala. Říkali jsme si, že až se ráno probudíme, tak bude válka. A to se stalo.

Co se v těch prvních dnech odehrávalo? Jak komunikace s Ukrajinou stranou probíhala? Představuji si, že to musela být jedna velká improvizace.

Když jsme se s premiérem Fialou potkali 24. února, bylo jasné, že musím nastoupit na plný úvazek, protože začala válka, která byla a je zlomovou událostí přinejmenším pro Evropu. Vyvíjelo se to částečně jako chaos, na základě toho, kdo koho znal. Prezident Zelenský začal po pár dnech obvolávat prezidenty a premiéry a žádat je o pomoc. Telefonát s premiérem Fialou se odehrál tuším v neděli. Český premiér určitě nebyl tím prvním, komu Zelenský volal, ale byl mezi těmi reprezentanty států, kterých se válka dotýká a které zároveň demonstrovaly verbálně, že odsuzují invazi a stojí na straně Ukrajiny.

Mimochodem již tehdy i prezidentem Zemanem, premiérem Fialou a v zásadě i tehdejší opozicí bylo jasně pojmenováno, že jde o ruskou agresi. O víkendu se mi dovolal tehdejší ukrajinský velvyslanec Perebyjnis s tím, že by prezident Zelenský chtěl mluvit s premiérem Fialou. Tehdy jsem byl na chalupě, ostatně stejně jako premiér Fiala. Premiér se mne ptal, proč bude volat. Říkal jsem mu, že zřejmě chce poděkovat za náš postoj, že jsme se za ně postavili.

Čili tehdy vás ještě nenapadlo, že bude žádat o zbrojní pomoc?

My jsme žádné požadavky toho, co potřebují, tři dny po začátku války ještě neměli. Teprve až v sobotu, tři dny po invazi, jsem si začal říkat, že to pro Rusy nebude tak jednoduché, že Ukrajinci vzdorují a budou vzdorovat. Zejména, když jsme viděli, jak se brání ruskojazyční Ukrajinci z Charkova proti útoku ruskojazyčných barbarů zvenčí. Tehdy začalo být jasné, že Kyjev nedobíjí tak, jak si Rusové zpočátku mysleli. Americká a zřejmě i britská zpravodajská služba správně předpověděly, že k invazi dojde, aniž by jim ostatní věřili, nebo věřit nechtěli. Ale už nepředpověděli správně, že se Ukrajina bude bránit tak statečně a tak dlouho. V jejich scénářích se nejspíš předpokládalo, že během dnů, nebo týdnů Kyjev padne.

To slavné „Nechci odvoz, chci zbraně“. Ale zpět k telefonátů Zelenského premiéru Fialovi.

Ukrajinci nám sdělili, že bude mít Zelenský ukrajinského tlumočníka. V té době Zelenský nejednal v angličtině, to se změnilo až v průběhu času. K telefonickému spojení o víkendu došlo. Mezitím jsem jel autobusem do Prahy a pamatuji si, že když jsem v Praze vystoupil, volal mi premiér a říkal, že rozhovor se Zelenským proběhl, že tlumočení bylo dost nesrozumitelné, protože jim tlumočila Ukrajinka, která uměla trochu česky a zároveň tam bylo spoustu detailů o technice a raketách, které potřebují. A rozhodně, že za nic neděkoval a že prostě potřebují zbraně. Ptal jsem se, o jakých zbraních mluvil. Prý jakékoliv rakety, které můžou použít. Jedno slovo jsem si poznamenal, šlo o Točka-U. Fiala se mne ptal, zda tuším, o co jde. Podíval jsem se na Google a vyjela mi obrovská raketa na Rudém náměstí na vojenské přehlídce. Premiér chtěl vědět, zda jsme schopni pro ně něco zajistit s tím, že Zelenský bude za hodinu a půl volat znovu. Tak jsem začal obvolávat nejrůznější lidi a zjišťovat, co je k dispozici, co máme, co můžeme uvolnit, co mají firmy ve skladech.

 Jednání Volodymyra Zelenského s Petrem Fialou. Zdroj: Úřad vlády ČR.

Zjistil jsem, že Točku-U nejenom, že nemáme už několik desetiletí, ale že zřejmě není k dispozici nikde v Evropě. Ale za tu hodinu a půl jsem premiérovi dokázal sdělit, co zhruba k dispozici být může. Premiér Fiala mi následně volal zpět a popsal mi, jak telefonát se Zelenským proběhl. Když ukrajinské straně sdělil, že Točku-U bohužel nemáme, tak se na druhé straně rozhostilo hrobové ticho. Ale když pak řekl, že bychom možná dokázali sehnat nějaké rakety pro Grady a nějaká střely RPG, tak se z telefonu ozval huronský potlesk a mnohonásobné hurá. V pondělí se pak celá věc řešila na Bezpečnostní radě státu a ve středu tuto první dodávku zbraní posvětila vláda. A skutečně na Ukrajinu během několika dní dorazila vlak plný zbraní, kterou Ukrajinci v tu chvíli nejvíc potřebovali. Jsem přesvědčen o tom, že díky dělostřelecké munici, kterou česká vláda uvolnila ještě před samotnou invazí a této první po invazní dodávce, že jsme přispěli k tomu, že se u Kyjeva Ukrajinci ubránili. A tím to celé začalo.

Byla tou rychlostí a schopností zajistit potřebný vojenský materiál Česká republika jednou z prvních zemí, která se do pomoci zapojila?

Američané a Britové cvičili ukrajinskou armádu a posílaly tam Javeliny a Stingery ještě před invazí, ale samozřejmě to nebylo v takovém množství, jak by bývali potřebovali. Tyto dodávky pokračovaly i po začátku invaze. My jsme ale ukázali, že se tam vojenský materiál dá poslat a jde to docela rychle. Ale hlavně jsme ukázali, a v tom jsme byli první, kdo na Ukrajinu poslal raketomety, tanky, obrněné transportéry či útočné helikoptéry. Ukázali jsme ostatním spojencům, že lze dodávat vojenský materiál, který urgentně potřebovali, že to není žádné sci-fi.

Pro ně to sci-fi bylo, protože se báli reakce Ruska?

Ne, protože neměli starou sovětskou techniku, třeba tanky T-72, kterou Ukrajinci uměli používat. My jsme ji měli a dokázali jsem ji na Ukrajinu dodat. Na začátku byly skutečně zásadní dodávky zbraní, které dokázali hned používat a nasadit.

A za pár týdnů přišla první cesta vrcholných politiků do Kyjeva, které jste se společně s premiérem Fialou také účastnil.

Ano, paralelně s tím se stalo, že tehdejší polský premiér Morawiecki oslovil Petra Fialu, zda by s ním a se slovinským premiérem Janšou nejel do Kyjeva. Odehrálo se to na okraj neformální Evropské rady ve Versailles. Iniciativa přišla o Janšy, který si pamatoval, jak potřebovalo Slovinsko pomoc začátkem 90. let, když na ně útočila jugoslávská armáda. Samotné realizace se chopilo Polsko. Petr Fiala byl jediný, kdo se k nim z evropských lídrů tehdy připojil. Ukázali jsme, že je možné tam jet a podpořit Ukrajinu politicky a morálně, ale zároveň, že je možné na Ukrajinu dodávat zbraně. V dodávkách jsme byli rychlejší než Poláci, ale i oni na Ukrajinu v první fázi války dodávali velké množství. Je fakt, že Česká republika dodávky zbraní v první fázi vlastním příkladem rozhýbala a ostatní nás potom následovali.

Byly některé evropské země, které s pomocí Ukrajině dlouho otálely?

Nějako dobu to trvalo třeba Německu, ale ještě déle Španělsku, nebo Itálii. Ale je třeba dodat, že to jsou země, které se nenachází tak blízko tohoto konfliktu. Nebylo náhodou, že první dodávky Javelinů a Stingerů byly z Pobaltí, z jejich vlastních skladů. Tak, jak která země cítila, že se jí situace bezprostředně týká, a podle toho, jaké měla politické vedení, tak podle toho pomáhala a postupně se přidávali další. Navíc, v prvních fázi šlo hlavně o sovětskou techniku, kterou Ukrajinci dokázali hned používat. Až časem se ukázalo, že i těžkou západní techniku jsou Ukrajinci schopni velmi rychle a dobře integrovat do vlastní armády a že má smysl ji také dodávat.

Upřímně řečeno, ještě 23. února 2022 bych nikdy nevěřil, že o pár dní později bude z Evropského mírového nástroje financován nákup zbraní, resp. refundace nákladů za zbraně, které byly odeslány na Ukrajinu. Šok z brutální ruské války vedl v Evropě ke zlomu v přemýšlení, protože o týden dřív by ani ve snu nikoho nenapadlo, že něco takového nastane.

Vytvořil jste nový institut bezpečnostního poradce vlády a skoro čtyři roky v této roli působil. S nástupem nové vlády jste podal rezignaci. Babišovým bezpečnostním poradcem se stal diplomat Hynek Kmoníček, o kterém ale vůbec není slyšet. Je to jen odlišný styl, anebo jde jen o symptom toho, že Babišova vláda zahraniční a bezpečnostní politiku nemá jako prioritu, Ukrajině pomáhat nechce a premiér si chce důležité zahraničně-bezpečností otázky řešit sám?

Hynek Kmoníček zřejmě nedostal pro svoji práci stejný prostor jako jsem měl já. Určitě je to odlišný styl a jiné priority. Osobně mne mrzí, že dál nepodporujeme Ukrajinu tak, jak bychom měli, ale beru to jako realitu. Faktem ale je, že tím do budoucna oslabujeme vlastní ekonomiku, protože tím, že se nepodílíme na obranných výdajích, tím že se nepodílíme na zárukách za půjčku Ukrajině, ubíráme šance našich firem se spolupodílet na obnově Ukrajiny. Je chybou že vláda i skrze roli bezpečnostního poradce nekomunikuje s našimi klíčovými spojenci. Obávám se, že nás to odsouvá v Evropě na druhou kolej. I když by nám někdo chtěl zavolat, tak nebude vědět komu. Ale zase nechci předbíhat, uvidíme, jak si to celé sedne. A každá vláda, každý premiér má právo si to celé nastavit podle sebe.

Nicméně faktem je, že naprostá většina našich spojenců a klíčových partnerů, ať už v Evropě nebo ve světě, má institut bezpečnostního poradce a vzájemně všichni vědí, komu volat. Ve chvíli, kdy tento telefon nebude znám, tak se těžko budeme dozvídat věci z první roky a těžko budeme součástí klíčových jednání.

Donald Trump poslední měsíce tlačí Ukrajinu a Rusko k dohodě, k „dealu“. Skrze své spolupracovníky se vždy po jednáních dozvídáme o „úžasných“ pokrocích, ale v reálu to vypadá, že k žádnému pokroku nedošlo, protože Rusové trvají na postoupení celého území Donbasu. Na to ale Ukrajinci přece nikdy nepřistoupí.

Je to tak. Ukrajinci na to nemohou nikdy přistoupit. Buďto se Rusům podaří celý Donbas dobít, což jim bude trvat dlouho a budou u toho značně krvácet, Ukrajinci samozřejmě také. Ale krajinci se nemohou vzdát území, které se Rusům nepodařilo dobýt. To je zcela přirozená reakce. Rusko samozřejmě dobře ví, že kdyby se Ukrajinci vzdali tohoto území, tak to není jenom o samotném území, protože by to mělo obrovský demoralizující efekt na celou Ukrajinu a její vůli se bránit. A tím pádem by Rusové měli jednodušší dobývání zbytku Ukrajiny, ať už hned nebo později.

To ale přece Američané musí vědět!

Zatím se jim nepodařilo dojednat mír. Jednoduché to není. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že Trump ještě může zatlačit na Rusko, že na Ukrajinu již tlačil dostatečně. Pokud by to udělal, tak by byla větší šance, že se mír dohodne. Ale vůbec to není jistota. Kdyby si byl jistý tím, že když něco udělá, tak další den bude mírová dohoda, asi by to udělal. Ale uvědomme si, že pro nás Evropany je to válka číslo jedna, největší válka na evropském kontinentě od druhé světové války, tak pro Ameriku je to jedna z mnoha válek a konfliktů, které řeší na mnoha jiných místech světa. A tak to musíme vnímat. Donald Trump by se zřejmě chtěl zapsat do dějin jako ten, kdo válku na Ukrajině ukončí. Nemyslím si, že by chtěl, aby Ukrajina prohrála. Ale v tuto chvíli Trump řeší Írán. Před dvěma měsíci řešil Venezuelu. Uvidíme, jak to dopadne s Íránem. Pak pro něj zase může být prioritou válka na Ukrajině. Anebo se z těchto jednání stáhne, protože usoudí, že to nikam nevede. Uvidíme.