KOMENTÁŘ: USA versus Venezuela: První krok k americkému ovládnutí západní polokoule
- MARTINA HERANOVÁ
- před 23 minutami
- Minut čtení: 3
Po postupné eskalaci vztahů mezi Spojenými státy americkými a Venezuelou, k níž docházelo od podzimu loňského roku v souvislosti s americkými námořními, leteckými i pozemními zásahy namířenými proti zájmům venezuelského režimu, situace na začátku ledna vyvrcholila zajetím a únosem venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky příslušníky amerických speciálních sil, které je chtěly postavit za jejich zločiny před soud v USA.
Oslavy pádu nenáviděného diktátora velkou částí venezuelské populace, zejména pak té žijící v exilu, však velmi brzy vystřídala nejistota ohledně dalších amerických plánů s jihoamerickou zemí. Odstranění hlavy venezuelského státu – z pohledu USA hlavy drogového kartelu – totiž naplno odhalilo, že boj proti obchodu s drogami byl ve skutečnosti jen zástěrkou pro mnohem širší americké mocenské cíle v regionu.
Politický rozměr
Konec nenáviděného tyrana, jenž si uzurpoval moc a dlouhá léta potlačoval demokratická práva a svobody, uvítala jednoznačně politická opozice a její podporovatelé. Naděje na brzké uspořádání demokratických a svobodných voleb, které by umožnily Venezuelu vyvést z dlouholeté politické a ekonomické krize, však velmi záhy pohasla. Americká administrativa dala před jednáním se zástupci opozičních sil přednost jednání s dosavadní viceprezidentkou svrženého diktátora Delcy Rodríguezovou, od níž si slibuje mnohem hladší realizaci svých požadavků. Novou prozatímní prezidentku Venezuely totiž může držet v šachu hrozbou dalšího vojenského zásahu, pokud by s USA dostatečně nespolupracovala.
Avšak za americkým rozhodnutím lze hledat i osobní averzi prezidenta Donalda Trumpa k vůdkyni venezuelské opozice Maríi Corině Machadové, která podle jeho názoru získala v loňském roce Nobelovu cenu míru na jeho úkor, což Trump při své sebestřednosti nedokáže přijmout.
Jasně se tak ukazuje, že pro americkou administrativu je v současné době mnohem přijatelnějším řešením omezená suverenita země pod poslušným autoritářským vedením než demokracie a lidská práva reprezentovaná politiky, kteří by prosazovali nezávislejší kurz a chtěli by obnovit její plnou suverenitu.
Je tedy otázkou, co může venezuelská opozice v současné chvíli americkému prezidentovi nabídnout, aby názor změnil a získala ho na svou stranu. Předání Nobelovy ceny míru, po níž tolik touží, k tomu rozhodně nebude stačit.
Ekonomický rozměr
Rozbití obchodu s drogami a kartelu napojeného na venezuelského diktátora se ukázalo jako důležitým, nikoli však hlavním, cílem americké operace. Tím se stal přístup k venezuelským nerostným surovinám, konkrétně k ropě, jejímiž zásobami – největšími světovými – Venezuela disponuje. USA tak nyní v zemi kontrolují celý ropný sektor, rozhodují o těžbě této strategické suroviny i o jejím prodeji. Prezident Trump se pak osobně zasazuje o to, aby se do venezuelského ropného průmyslu vrátili američtí investoři, kteří jsou však zatím značně zdrženliví. Obávají se totiž dalšího globálního i regionálního vývoje, a navíc je nemotivuje ani dlouhodobě nízká cena ropy na světových trzích. Hospodářský přínos zásahu ve Venezuele je tak pro americkou ekonomiku zatím značně sporný.
Regionální rozměr
Naprosto zásadní dopad bude mít americká operace na okolní státy v regionu. Použití síly v zájmu realizace vlastních mocenských cílů se pro ostatní země stalo zdrojem vážných obav z další americké expanze, jejímž cílem je vytvořit novou sféru vlivu v Latinské Americe. Tlak na další státy stoupá a záminkou je opět boj proti obchodu s drogami. Mexiko a Kolumbie budou muset pečlivě zvážit své další kroky. Buď se americkým požadavkům podřídí, nebo budou přinuceny silou. Odsouzení Nicoláse Madura na doživotí za zločiny spojené s narkoterorismem by je mohlo přimět k ústupkům a hledání kompromisu.
Jako další na řadě bude s velkou pravděpodobností Kuba, dlouholetý souputník Venezuely, bez jejíž podpory nemá tamější režim šanci přežít. Kubánská komunistická diktatura se posledních několik let drží u moci jen s vypětím všech sil, její centrálně řízená ekonomika se pod sankcemi hroutí a nedokáže zajistit již ani základní životní potřeby obyvatel. Vojenský zásah USA tak zřejmě vůbec nebude nutný; režim se zhroutí sám a hlavní slovo při obnově země bude mít americká kubánská diaspora. Pro prezidenta Trumpa to bude další velké vítězství, navíc ve vztahu k režimu, který se USA opakovaně snažily od 60. let minulého století svrhnout a který se pro ně z bezpečnostního hlediska stal velkou noční můrou.
Globální rozměr
Americký zásah ve Venezuele přináší ovšem i velmi významné globální důsledky. Uvádí do praxe nový světový řád, v němž rozhoduje pouze síla, nikoli mezinárodní právo; velmoci si na slabších státech vynucují poslušnost a podřízenost. Takový přístup totiž vyhovuje všem hlavním světovým hráčům, tedy nové vládnoucí triádě nejsilnějších vojenských mocností – USA, Číně a Rusku –, které si hodlají rozdělit svět na sféry svého výsadního vlivu.
Tuto představu nového fungování světa ostatně potvrzuje i nová národní bezpečnostní strategie USA zveřejněná koncem loňského roku, v níž je západní polokoule jasně označena za oblast prioritního amerického zájmu. Ve vztazích s Čínou a Ruskem pak klade důraz na vybudování nové strategické stability, čímž se otevírá prostor pro vzájemné uznání sfér vlivu v oblastech jejich přednostního zájmu.
Text vyšel ve druhém lednovém čísle časopisu Týden a přetiskujeme jej se souhlasem autorky.
Komentáře