ARCHIV

Ukrajinští uprchlíci v Polsku a České republice: zkušenosti a výzvy

V podstatě každý válečný konflikt s sebou přináší kromě utrpení civilního obyvatelstva, ztrát na životech a zničené infrastruktury i související migrační vlnu. Nejedná se o žádný nový jev, je to spíše základní lidský instinkt. Pokud se cítíme ohroženi, prcháme, utíkáme, zkrátka se snažíme přežít. Ohrožení nemusí nutně pramenit z válečných střetů, může být posilováno například nedostatkem pitné vody, vysokou nezaměstnaností, stoupající teplotou, která některá místa činí v podstatě neobyvatelnými.



Každopádně platí, že migraci nelze opravdu efektivně (za)bránit, lze ji však korigovat a nově příchozí se mohou stát zdrojem inspirace, nových nápadů, kulturního obohacení, potřebnou pracovní silou a určitě také výzvou. Výzvou pro stát, pro jeho instituce a v neposlední řadě i pro jeho občany.


Návrat tématu migrace s válkou na Ukrajině

Nutno dodat, že migrační problematika se v posledních letech v souvislosti s narůstajícím počtem příchozích z jiných států (zejména ze Sýrie a ze zemí Afriky) etablovala jako jedno z hlavních témat médií a společenského diskurzu. Na chvíli tento fakt zastínila pandemie koronaviru, ale s válkou na Ukrajině je toto téma opět aktuální. Migrace je také úzce spjatá s ekonomickou otázkou – řeší se, zda nově příchozí jdou do cílových destinací za „lepším“ a jsou tak ekonomickými migranty, nebo opravdu prchají z bezpečnostních důvodů a hledají azyl.


Nejen v mnoha evropských zemích se dostává migrační tématika do popředí politických střetů a výrazně se propisuje do výsledků voleb. Vidíme to ve Francii, bylo to jedno z témat hlasování o Brexitu, hodnotový dělící spor – linie – mezi zastánci liberalismu, společné Evropské unie, otevřenosti a naopak konzervativní částí společnosti. Všude v Evropě je to téma velmi významné, zastiňuje dřívější ekonomické dělení politického spektra na pravici a levici, nabízí prostor novým politickým silám, které se profilují anti-establishmentově, proti elitám a zavedeným politickým stranám, hájícím národní zájmy a hranice.


Jde o klasický střet mezi „somewheres“, tedy lidmi, kteří jsou pevně spjati s místem, kde žijí a pracují, a „anywheres“, kteří jsou flexibilní, využívají mezinárodní mobility a nelpí na jednom místě. I v České republice bude tento střet nepochybně eskalovat.

Ukrajinská krize postavila nejen Česko do role toho, kdo může do velké míry ovlivnit směřování migrační vlny a také způsob, jak se k celé problematice postavit, jak s uprchlíky z válkou zužované země jednat a jak reagovat na jejich příchod do svých zemí. To je záležitost jednotlivých vlád, ale samozřejmě i celé Evropské unie.


Ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací dosahuje nejvyšší intenzity na východě a jihovýchodě země. Mediálně nejvíce zmiňovaný je Mariupol, který je de facto celý zničený a situace tam byla a je z humanitárního hlediska opravdu katastrofální. Ze zasažených oblastí pochopitelně prchá směrem na západ – do relativního bezpečí – početná masa obyvatel, zejména žen a dětí, jelikož muži mají zákaz vycestovat a mají povinnost bránit vlast.


Není proto divu, že 85 % ukrajinských uprchlíků v ČR jsou buď ženy, anebo děti. Dospělých žen je zhruba třikrát více než mužů (CNN). To představuje sociodemografickou výzvu, ukrajinské ženy se musí o děti starat samy, nemohou tak chodit do práce, dokud o jejich malé děti nebude postaráno. To klade obrovský úkol na české školství, na jeho absorpční kapacitu.


Největší migrace od konce druhé světové války

Vlna ukrajinských migrantů ještě zintenzivnila už tak narůstající počet migrujících lidí. Podle odhadů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je v současnosti celosvětově nuceně vysídleno nejvíc osob od konce druhé světové války. K polovině roku 2021 muselo své domovy opustit zhruba 84 milionu lidí. To představuje více než 1 % světové populace. 48 milionů bylo vysídleno uvnitř své vlastní země, ostatní hledali bezpečí za jejími hranicemi.

 
 

Celkový počet migrantů z Ukrajiny od vypuknutí konfliktu se odhaduje podle nejnovějších statistik OSN na více než 14 milionů. Z toho přes 6 milionů Ukrajinců zcela opustilo zemi a více než 8 milionů (tzv. vnitřní migranti) přesídlilo v rámci Ukrajiny (BBC).


Největší počet přesídlenců z Ukrajiny má na svém území Polsko – odhad je téměř 3,6 milionů. To je suverénně nejvíce. Důvodů je celé řada: kulturní podobnost, jazyková podobnost, blízkost hranic, vlídné přijetí a celková politika vlády Polska, která od počátku razantně odsuzuje ruskou agresi na území svého souseda. V České republice je naproti tomu podle oficiálních odhadů zhruba 350 000 lidí prchajících před válkou, což je zhruba desetkrát méně. Celkem v ČR od vypuknutí války dostalo speciální vízum 358 474 Ukrajinců. To není zanedbatelné číslo, musíme si totiž uvědomit, že Polsko a Česká republika jsou odlišně rozlehlé státy. Polsko má rozlohu 312 679 km², zatímco Česká republika 78 870 km².


Obrovská výzva související s uprchlíky je ta ekonomická. Česká vláda předpokládá, že uprchlická krize bude stát český stát přinejmenším 54 miliard korun a po období Covidu-19, kdy raketově narostlo zadlužení, jsou tyto výdaje dalším varováním pro budoucí stabilitu veřejných rozpočtů, schopnost splácet, rating České republiky a v neposlední řadě i vývoj inflace.


Uprchlickou krizi lze časově rozdělit. První fází je pomoc: humanitární krize, kterou válka spustila, si žádá rychlou pomoc. V druhé fázi by česká vláda měla definovat strategii: rozhodnout o tom, jestli je ambicí Česka příchozí občany Ukrajiny spíše plně integrovat, nebo jim poskytnout pouze dočasný azyl po dobu trvání války s tím, že by postupně byli navráceni na Ukrajinu. Tahle volba strategie bude mít dopad jak na Českou republiku, tak Ukrajinu. Ale je žádoucí ji učinit, očekávají to Ukrajinci i Češi. A čím déle bude vláda váhat a točit se na místě, tím větší je pravděpodobnost zvyšujících se společenských tenzí. Konečné slovo, zda se tu usadí, nebo časem opět odejdou, samozřejmě mají Ukrajinci, ale vládní kroky determinují kroky uprchlíků i nálady české společnosti, tak to prostě je.


Také je nutné si uvědomit, že mezi imigranty jsou různé skupiny lidí. Rozdíly jsou v jejich věku, vzdělání, zkušenostech, profesním zaměření atd. Pokud se Česká republika rozhodne nejschopnější lidi udržet na svém území i po skončení konfliktu – tzv. „brain drain“, bude to vůči Ukrajině „sobecké“, neboť bez navracejících se elit potrvá obnova země a její ekonomiky déle a ovlivní to vývoj Ukrajiny na dlouhá desetiletí. Na druhou stranu pro Českou republiku by bylo setrvání ukrajinských „mozků“ velmi přínosné. Není racionální tlačit na jejich návrat na Ukrajinu, ale nabídnout jim perspektivu zde. Pokud se jim poskytne určitá záruka, prohlášení vlády ve stylu „lidé, kteří si v ČR najdou práci, dostanou povolení k trvalému pobytu, nebudeme jim dělat problémy s vízy“, je to jedna z možných cest k jejich usazení na českém pracovním trhu.


Další otazník visí nad dostupností bydlení. Už před výrazně zvýšeným přílivem Ukrajinců se v ČR diskutovalo nad cenami bydlení, nad jeho faktickou dostupností, a to zejména ve velkých městech, tedy v Praze, v Brně či v Ostravě. Za poslední dekádu raketově rostly jak ceny nemovitostí, tak nájmy. Statistika z poslední dekády hovoří jasně, ceny bytů ve třech největších městech ČR vzrostly až o 114 % (hypoindex.cz). V Praze stoupla v posledních deseti letech průměrná pořizovací cena bytu o 98 %, v Brně dokonce o 114 %, a Ostravany stojí nákup bytu v průměru o 60 % více než před deseti lety (hypoindex.cz). Z důvodu lépe dostupného podnájemního bydlení Ukrajinci shání právě primárně podnájmy, což jen dále zvyšuje tlak na rostoucí ceny.


Pomoc ano, ale v jaké míře

Přijetí Ukrajinců podporuje od počátku naprostá majorita národa, skoro 9 z 10 Čechů. Pomoc válečným v nouzi byla enormní, jak finanční, tak také hmotná či jiná. Lidé se shodnou na tom, že pomoc je na místě, ale už se neshodnou na její míře. 60 % lidí považuje uprchlickou podporu za přehnaně štědrou. Myslí si, že na ni v konečném ohledu Česko doplatí (E15). Je velkou otázkou, jak na to bude schopna reagovat vláda v již zmíněné stále napnutější rozpočtové situaci, kdy bude muset volit mezi mírou pomoci uprchlíkům před válkou a pomoci v nouzi vlastním občanům.


V momentě, kdy končí horká fáze konfliktu, by si stát měl víc vybírat a měl by s příchozími účinněji pracovat. Benevolence by se mohla dříve či později krutě vymstít a nabourat veřejnou podporu. Vláda může Ukrajince také alokovat do regionů tak, aby s nimi přišlo do kontaktu větší množství Čechů a byl tak minimalizován prostor pro předsudky. Jen musí mít vůli a odvahu tyto nástroje použít, což se zatím nezdá příliš pravděpodobné.

 
 

Potenciál eskalace ve společnosti je každopádně nezanedbatelný, zvlášť v souvislosti s vysokou inflací, která v eurozóně za květen překročila 8 %. 8,1 % je nový rekord, který země platící eurem zaznamenaly (Forbes). Ještě horší je situace v ČR, kde se již pohybujeme ve dvouciferných hodnotách a není vyloučené překonání 20% hranice. To všechno bude nadále eskalovat společenský tlak a klást velké nároky na politické vedení nejen Česka, ale řady středoevropských zemí.


Lze jen doufat, že česká vláda v budoucnu prokáže dostatek exekutivních schopností. Při bezprostředním řešení na počátku konfliktu prokázal premiér Fiala obdivuhodný politický leadership a česká veřejnost neskutečnou solidaritu. Vzrůstající ekonomické a bezpečnostní napětí bude jen katalyzátorem všech v tomto textu zmíněných jevů – napětí mezi „somewheres“ a „anywheres“, rozpočtových dilemat vlády se strmě rostoucím státním dluhem a také rozporu mezi krátkodobou pomocí a potenciálním „brain drain“ země, která kvůli tomu může mít velké problémy se svou případnou poválečnou obnovou.


 

Tomáš Jirsa je politický marketér, majitel skupiny C&B Group, provozovatel experimentálního komunikačního brandu katz83 a moderátor podcastu Insider.


Text je výstupem Polsko-českého fóra 2022 organizovaného vysokou školou CEVRO Institut a Jagellonským klubem.


Tento článek je dostupný v rámci mezinárodní licence Creative Commons Attribution 4.0. Některá práva jsou vyhrazena Autorovi článku a Jagellonskému klubu. Článek vznikl v rámci „Polsko-českého fóra pro sbližování společností, prohlubování spolupráce a dobré sousedství 2022“. Jakékoli užití díla je povoleno za podmínky, že budou zachovány výše uvedené informace, včetně informací o uplatněné licenci, držitelích práv a uvedení odkazu na naše webové stránky.

Publikace vyjadřuje pouze názory autora a nelze ji ztotožňovat s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.

Projekt je financovaný Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky jako součást „Polsko-českého fóra 2022“.

433 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše