Demokracie: zkušenost vs. samozřejmost? Šimon Pánek, Vladimír Mlynář a hlas generace Z

Svobodu volby, projevu nebo možnost cestovat napříč světem dnes vnímáme jako základní standard moderního života. Je natolik samozřejmá, že ji často přestaneme reflektovat. Přitom ještě před třiceti lety byla pro velkou část společnosti nepředstavitelná. Jak tedy hodnoty demokracie vnímá generace, která se podílela na jejím vzniku? A liší se toto vnímání od pohledu generace, která se do demokratického systému už narodila?

Demonstrace u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze (1989). Zdroj: wikicommons.

Tyto otázky jsem položila dvěma zástupcům generace spojené s rokem 1989 a dvěma respondentům z generace Z. Výsledkem není střet dvou neslučitelných světů, ale spíše odhalení jemných rozdílů v důrazech, které na první pohled působí výrazněji, než ve skutečnosti jsou.

Pro generaci transformace představovala demokracie zásadní zlom. Nejen politický, ale i existenciální. „Byli jsme jako králíci vypuštění z kotce,“ popisuje Vladimír Mlynář. Oba respondenti se shodují, že si tehdy nedokázali představit, jak budou ideály svobody fungovat v praxi.

Šimon Pánek tuto zkušenost reflektuje s odstupem: „Uvědomil jsem si, že pod tím velmi složitým principem fungování svobodného státu musí být silné předivo přerozdělování a právních rámců, aby systém fungoval pro všechny.“ Demokracie tak pro ně nebyla hotovým konceptem, ale procesem hledání rovnováhy.

Šimon Pánek (* 27. prosince 1967 Praha) je spoluzakladatelem a výkonným ředitelem společnosti Člověk v tísni, humanitární organizace se sídlem v České republice. Šimon Pánek byl coby studentský aktivista během sametové revoluce v roce 1989 vůdcem několika stávek proti režimu, následně se krátce pohyboval v politice. Je členem Evropské rady pro zahraniční vztahy a zakládajícím členem Rady evropského partnerství pro demokracii. (Zdroj: Wikipedia)

Vladimír Mlynář (* 15. ledna 1966 Praha) je bývalý novinář a politik, v letech 1994–1997 šéfredaktor časopisu Respekt, na přelomu 20. a 21. století poslanec Poslanecké sněmovny za Unii svobody, roku 1998 ministr bez portfeje ve vládě Josefa Tošovského a v letech 2002–2005 ministr informatiky ve vládě Vladimíra Špidly a vládě Stanislava Grosse. Do roku 2023 byl ředitelem komunikace investiční skupiny PPF. (Zdroj: Wikipedia)

Často se přitom předpokládá, že mladší generace vnímá demokracii jako samozřejmost a nepřikládá jí stejnou váhu. Výpovědi oslovených studentů však tento stereotyp zpochybňují. Studentka mezinárodních vztahů Eliška zdůrazňuje: „Vnímám, že za demokracii se musí neustále bojovat. Zároveň ji ale hodnotím podle toho, jak funguje v praxi, protože se k ní hlásí i nedemokratické státy.“ Podobně uvažuje i student politologie, který svou zkušenost staví na příbězích rodičů: „Jsem vděčný, že žiju ve svobodnější době. Moje vnímání ale hodně ovlivňují jejich vzpomínky na komunismus.“

Jedním z nejvýraznějších mezigeneračních rozdílů je důraz na roli státu. Zatímco postrevoluční generace prosazovala maximální svobodu jednotlivce a minimalizaci státních zásahů, generace Z častěji očekává aktivní roli státu tam, kde trh selhává.

Například v otázce dostupnosti bydlení. „Moje generace chtěla, aby nás stát nechal být. Vy chcete, aby řešil problémy,“ shrnuje Mlynář. Tento rozdíl však nevypovídá o odlišných hodnotách, ale spíše o odlišné zkušenosti, ze které jednotlivé generace vycházejí.

Na otázku, zda mohou tyto rozdíly ovlivnit budoucí podobu demokracie, reaguje Šimon Pánek spíše smířlivě: „Možná bych očekával, že se o ni budete bát méně než my. Ale když vidím mladé lidi na různých akcích, kteří mají potřebu projevit svůj názor, nevidím v tom zásadní rozdíl.“ I z výpovědí mladších respondentů vyplývá, že navzdory určitému nepochopení existuje mezi generacemi překvapivý soulad v základních postojích. Tento vztah přirovnávám k jakési „politologické Maslowově pyramidě“.

Generace transformace usilovala o naplnění základních principů — svobody projevu, pohybu, voleb či tržní ekonomiky. Generace Z na těchto základech staví a otevírá otázky jejich fungování v praxi. Nejde o odmítnutí těchto hodnot, ale o jejich další rozvíjení a přizpůsobování současným podmínkám.

---

---

Významnou roli v tomto procesu hraje i současné mediální prostředí. Sociální sítě stírají rozdíl mezi odborným názorem a neinformovaným komentářem, čímž proměňují způsob, jakým demokracii vnímáme i jak o ní vedeme veřejnou debatu. To může posilovat pocit nejistoty, ale zároveň i potřebu aktivního zapojení.

Jako studentka politologie stojím mezi dvěma perspektivami. Mezi zkušeností, kterou jsem nezažila, a realitou, kterou ano. Rozhovory se zástupci obou generací pro mě neodhalily zásadní hodnotový rozpor, ale spíše rozdílné způsoby, jak o demokracii přemýšlíme.

Možná tedy nejde o to, zda je demokracie pro někoho samozřejmostí a pro jiného zkušeností. Ale o to, že ji každá generace nese jiným způsobem a právě díky tomu může zůstat živá.

---

Barbora Kosellková je studentkou programu Politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!