ANALÝZA: Optimální nestabilita a konec Nashovy rovnováhy v Perském zálivu
- YASIN KEYMANESH
- před 2 hodinami
- Minut čtení: 5
Uprostřed stupňujícího se napětí mezi Íránem, Spojenými státy a Izraelem se většina analýz stále soustředí především na vojenské aspekty, jaderné odstrašení, či dokonce na otázku změny režimu v Íránu. To, co se však odehrává, nelze redukovat na rámec klasické války ani běžné bezpečnostní krize. Řada indicií ukazuje na hlubší posun v geopolitické a geoekonomické rovnováze regionu. Na posun, v němž se Hormuzský průliv a bezprecedentní akumulace bohatství v arabských státech Perského zálivu stávají klíčovými proměnnými při utváření nového řádu.
Současný vývoj v Perském zálivu tak není jen konfliktem, ale především strukturálním přerozdělováním moci, rizika a bohatství. V tomto procesu se koncentrace kapitálu v arabských zemích stává jedním z hlavních faktorů rozpadu dosavadní rovnováhy a vzniku nové. Hormuzský průliv přitom už dávno není pouhou tranzitní cestou, ale stává se místem, kde se tyto změny koncentrují, prostorem, v němž se současně redefinují kategorie bohatství, bezpečnosti i moci.
Rámec teorie her
Pro pochopení této transformace nabízí teorie her přesný analytický rámec. V jeho rámci lze identifikovat pět hlavních aktérů: Írán, Spojené státy, Izrael, arabské státy Perského zálivu a energeticky závislé mocnosti, jako jsou Čína, Indie či evropské země. Každý z těchto aktérů se snaží maximalizovat kombinaci přežití, bezpečnosti, energetických příjmů, odstrašení a kontroly nad klíčovými trasami pro přepravu energie.
V tomto kontextu představuje akumulace bohatství zásadní faktor, který narušil dosavadní rovnováhu. Bohatší aktéři mají výrazně více co ztratit, a proto jsou ochotni nést vyšší náklady na zajištění bezpečnosti. Jazykem teorie her to znamená, že se proměnila klíčová proměnná: náklady prohry pro tyto státy výrazně vzrostly. Právě tato změna vedla k tomu, že předchozí rovnováha – v terminologii teorie her „Nashova rovnováha“ – přestala být stabilní. Tento pojem označuje stav, v němž žádný z aktérů nemá motivaci jednostranně měnit svou strategii, protože by si tím nepolepšil; všichni se pohybují v rámci relativně stabilního uspořádání daného existujícími podmínkami. Takový bod však v dnešním Perském zálivu již neexistuje.
Hormuzský průliv, který byl v minulých desetiletích vnímán spíše jako úzké hrdlo světové energetiky, dnes nabývá zcela odlišného významu.
Hormuz jako bod selhání systému
Proměnil se ve „strukturální páku“ – kritický uzel, jímž prochází podstatná část globálních energetických toků a jehož narušení má dopady daleko za hranicemi regionu až na samotné fungování světové ekonomiky. Právě proto se z Hormuzu stal jakýsi „bod selhání systému“.
Kombinace dvou faktorů – koncentrace bohatství v arabských zemích Perského zálivu a soustředění klíčové energetické trasy právě v Hormuzském průlivu – vedla k tomu, že původní rovnovážný stav se fakticky rozpadl, nebo se přinejmenším výrazně oslabil. Nejde přitom jen o změnu chování jednotlivých aktérů, ale o proměnu samotné struktury celé „hry“.
V minulosti existovala jistá nepsaná rovnováha: Írán sice opakovaně hrozil, avšak k faktickému uzavření průlivu většinou nepřistoupil; Spojené státy zajišťovaly relativní bezpečnost námořní dopravy; a arabské státy mohly nerušeně exportovat a generovat příjmy. Tento stav byl navzdory permanentnímu napětí do určité míry udržitelný. Šlo o křehkou, ale funkční rovnováhu.
Dnes je však situace zásadně jiná. Hormuzský průliv se stal skutečným „kritickým bodem“, v němž může každý z aktérů pouhou hrozbou ovlivnit fungování celého systému. Pro Írán představuje významný nástroj odstrašení; pro Spojené státy je to riziko, které je třeba držet pod kontrolou; a pro arabské země jde o existenční zranitelnost, již musí aktivně řídit.
V tomto novém kontextu se Írán snaží udržením páky v podobě Hormuzského průlivu přenášet náklady krize na globální úroveň. Spojené státy naopak usilují o neutralizaci této páky, případně alespoň o zvýšení nákladů jejího využití, a zároveň přetvářejí bezpečnostní architekturu regionu tak, aby se na ní arabské státy, s ohledem na své bohatství i zranitelnost, staly ještě více závislé. Izrael se snaží této dynamiky využít k posílení alternativních energetických tras a nových dopravních koridorů. Velcí spotřebitelé energie, jako jsou evropské země, Indie či Čína, hledají bezpečnější a stabilnější cesty k zajištění dodávek.
Arabské státy se tak postupně proměnily z pasivních „beneficientů staré rovnováhy“ v jednu z hlavních os, kolem nichž se utváří rovnováha nová.
V takovém prostředí se nové rovnováhy nerodí z úplné stability, ale spíše z toho, co lze nazvat „optimální nestabilitou“. Jde o stav, v němž je udržována určitá míra nejistoty – dostatečná k tomu, aby zvyšovala hodnotu bezpečnosti, přetvářela vzájemné závislosti a nutila aktéry investovat do nových infrastruktur i bezpečnostních uspořádání, avšak nikoli tak vysoká, aby vedla k rozkladu celého systému.
V takto nastavené rovnováze už nejistota nepůsobí jen jako rušivý prvek, ale stává se součástí samotné logiky hry. Kontrolovaná míra nejistoty může stimulovat poptávku po bezpečnostních službách, podpořit rozvoj trhů s pojištěním, obranou či infrastrukturou a zároveň přesměrovávat investiční toky. V tomto rámci mohou z dané situace těžit nejen poskytovatelé bezpečnosti a infrastrukturní aktéři, ale v určité míře i někteří exportéři energie. Jakmile by však byla tato hranice překročena a systém by sklouzl do rozsáhlé nestability, rychle by se proměnil ve scénář typu prohra–prohra pro všechny zúčastněné.
Možnosti rovnovážných stavů
Na tomto základě lze rozlišit několik možných rovnovážných stavů. Prvním z nich je „nákladné odstrašení“ – situace, kdy Hormuzský průliv zůstává formálně otevřený, avšak je zatížen trvalou, chronickou nejistotou. Tento scénář odpovídá principu optimální nestability a v krátkodobém horizontu vykazuje relativní stabilitu, protože náklady plné eskalace konfliktu jsou pro všechny aktéry příliš vysoké.
Druhým scénářem je „institucionalizované vydírání“ – situace, v níž se energetická bezpečnost stává předmětem formálního obchodování. V této rovnováze se bohatství arabských států přímo proměňuje v nástroj zajištění bezpečnosti, zatímco jejich závislost na bezpečnostních garancích dále narůstá.
Třetím scénářem je „všeobecná eroze“, charakterizovaná pokračujícími útoky na infrastrukturu a postupným oslabováním systému. Tento model je však ze své podstaty méně stabilní, neboť s sebou nese extrémně vysoké náklady a významné riziko rozsáhlé destabilizace celého regionu.
Vedle těchto scénářů se zároveň rýsuje důležitá hypotéza: internacionalizace kontroly nad Hormuzským průlivem. V takovém uspořádání by se průliv vymkl přímé kontrole jednoho aktéra a přešel by pod správu širší multilaterální koalice, v níž by klíčovou roli hrály Spojené státy. Zprávy o posilování americké vojenské přítomnosti v oblasti či úvahy o rozmístění sil v klíčových bodech by – pokud se potvrdí – mohly naznačovat posun právě tímto směrem. Z hlediska teorie her by tento scénář představoval pokus o zásadní změnu pravidel.
Internacionalizace kontroly nad průlivem
Namísto situace, kdy Írán prostřednictvím hrozby v Hormuzském průlivu ovlivňuje ostatní aktéry, by vznikla struktura, v níž se náklady využití této páky zvyšují a její potenciální přínosy klesají. Současně by takový rámec umožnil zemím s nejvíce ohroženými aktivy – tedy především arabským státům – zajišťovat bezpečnost institucionalizovanějším a předvídatelnějším způsobem. Spotřebitelské země by pak díky účasti na tomto uspořádání získaly vyšší míru jistoty dodávek energie a zároveň by se podílely na financování bezpečnosti i investic v regionu.
V takto nastavené rovnováze zůstává Hormuzský průliv formálně otevřený, avšak pod vícevrstvým dohledem; bezpečnost se proměňuje v organizovanou a institucionalizovanou oblast a vzájemná provázanost aktérů se dále prohlubuje. Pokud by se tento scénář naplnil, mohl by představovat jednu z nejstabilnějších podob nové rovnováhy, neboť odpovídá proměněné struktuře „výplat“ – zejména rostoucím nákladům nejistoty pro bohaté státy regionu.
Na základě těchto trendů lze formulovat několik opatrných závěrů. Zaprvé, akumulace bohatství v arabských zemích zůstane klíčovým faktorem utvářejícím novou rovnováhu a tyto státy se stále výrazněji stanou hlavními plátci bezpečnosti. Zadruhé, koncept „optimální nestability“ se pravděpodobně stane trvalou součástí nového uspořádání, takže region bude i nadále charakterizovat určitá míra chronické, avšak řízené nejistoty. Zatřetí, porostou snahy o oslabení výlučné role Hormuzského průlivu prostřednictvím alternativních přepravních tras. A konečně začtvrté, námořní bezpečnost bude čím dál více institucionalizovaná a vícevrstvá, i když nemusí nutně dospět k plné internacionalizaci.
Méně příznivou zprávou zejména z pohledu Íránu je, že v tomto rámci může současná podoba režimu přetrvávat. Udržování Íránu v pozici relativně slabého a vnitřně zatíženého státu totiž může paradoxně napomáhat zachování oné „optimální nestability“, na níž je nová rovnováha do značné míry vystavěna.
Yasin Keymanesh studuje bakalářský program Politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci předmětu Na semestr novinářem!
Komentáře