Vrbětice v souvislostech I: Jak se plánuje, realizuje a vyšetřuje sabotážní útok v zahraničí?

Jak funguje mechanismus politického rozhodování o sabotážních akcích zpravodajských složek v zahraničí? Jak se taková operace připravuje a realizuje? A jaké nástrahy čekají vyšetřovatele? O tom jsme si v první debatě o Vrběticích povídali s experty, kteří mají co říct.

Sdělení vrcholných představitelů státu na improvizované tiskové konferenci v sobotu večer 17. dubna, že do výbuchů v muničním skladě ve Vrběticích před sedmi lety byli zapojeni ruští agenti vojenské rozvědky GRU, otřáslo českou politickou scénou a vyvolalo nejvážnější diplomatický střet s Ruskou federací posledních třiceti let.

Vysoká škola CEVRO Institut a názorový portál CEVRO ARENA připravily sérii online odborných debat na výbušné téma Vrbětice. První debata, která se zaměřila na proces politického rozhodování, přípravy, provedení, ale i vyšetřování sabotážních a likvidačních operací zahraniční rozvědek, proběhla 5. května 2021.

Fázi rozhodovací popsal bezpečnostní expert a bývalý náměstek Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Jan Paďourek. Procesu přípravy operace a formám konspirace se věnoval bezpečnostní analytik David Rožek. Nástrahami vyšetřování zvláště náročné trestné činnosti nás pak provedl bývalý vyšetřovatel organizovaného zločinu Jakub Patloka.

Leckoho po zveřejnění informací o zapojení GRU do útoku ve Vrběticích napadlo, zda takovou operaci musí schválit nejvyšší politické vedení Ruska. Paďourek, který čtyři roky působil v Ruské federaci jako oficiální představitel ÚZSI a přicházel do styku s ruskými zpravodajskými službami, je přesvědčen, že i když GRU, na rozdíl od dalších ruských federální zpravodajských služeb, podléhá přímo ministru obrany a náčelníku generálního štábu, není možné, aby tuto operaci neschválilo nejvyššího politické vedení země.

Sabotážní operace a likvidace politicky nepohodlných osob rozvědkou v zahraničí patří do ranku operací pouze nedemokratických režimů, nebo se k takovýmto operacím uchylují i služby z euroatlantického prostoru? Podle Paďourka je třeba rozlišovat, zda se jedná o zpravodajské služby, které jsou čistě informativní a nemají žádné výkonné pravomoci (například právě české BIS a ÚZSI), nebo zda některými výkonnými pravomocemi disponují, což je v českém kontextu Vojenské zpravodajství, které nově získalo tyto gesce v kybernetické obraně. Sám Paďourek zmínil, že i služby demokratických států po pádu železné opony byly zapleteny do akcí, kde došlo k eliminaci některých osob. Například britská SIS v roce 1998 v Gibraltaru zabila tři členy Irské republikánské armády. Ale rozhodně se podle Paďourka nedá říci, že by zpravodajské služby euroatlantického prostoru byly využívány tímto způsobem.

Mechanismus rozhodování

Jak funguje mechanismus rozhodování u sabotážních a diverzních akcí? Podle Paďourka musí vzniknout poptávka od zadavatele. Sama zpravodajská služba si zadání rozhodně neurčuje. Na základě poptávky služba přijme úkol a začne ho rozpracovávat ze všech možných úhlů pohledu. Začíná se prozkoumáváním vlastních informačních databází, následně se informace doplňují a získávají se i v terénu. Jedná se o pomalou, časově náročnou přípravu, kdy se rozpracovává celá záležitost do nejmenších detailů. Až teprve po této přípravné fázi se dokončí operační plán, který se předkládá zadavatelům ke schválení.

Když nejvyšší politické vedení rozhoduje o uskutečnění operace v zahraničí, jaké všechny faktory jsou na miskách vah? Jak je to v případě Ruské federace? Paďourek je přesvědčen o tom, že operace typu Vrbětice jsou konány hned z několika důvodů. Rozhodně v případě Vrbětic nešlo jen o zastavení dodávky zbraní na nějaké místo. Přesah takové operace je mnohem větší: za prvé ruská moc takovými operacemi plní objednávku, která přichází zevnitř. Rusové jsou podle něj stále konsternováni z toho, že Rusko ztratilo pozici velmoci, kterou mělo za studené války. Takové operace tak reagují na vnitropolitickou poptávku po zvýšení prestiže. Za druhé se často tímto způsobem odvádí pozornost od jiných problémů. Rusko je dnes v poměrně zásadních ekonomických a sociálních problémech a změna narativu je může zastřít.

Nicméně i Paďourek připouští, že racionalita nehraje vždy zásadní roli. Rusko ne vždy hledí na důsledky svého chování. Právě v případě Vrbětic nakonec dost ztratilo, protože česká vláda zareagovala až překvapivě razantně, ukončila činnost celé velké ruské diplomatické mise a vyřadila Rusko z tendru na Dukovany. Nakonec, nesmí se také zapomenout, že o akci muselo být rozhodnuto v roce 2014 a v té době byla situace v Rusku i tady zcela odlišná.

Realizace útoku

Jak probíhá příprava a provedení útoku zahraniční rozvědky v českých podmínkách? Podle Davida Rožka ve chvíli, kdy politické vedení rozhodne o provedení akce, se musí stanovit její měřitelný cíl. Dochází ke jmenování velitele, zástupce a dalších členů týmu. Začíná se připravovat zpravodajský průzkum, který obsahuje jak zahraniční zdroje, tak ty vnitřní. A právě na základě průzkumu a možných variant proveditelnosti se celý plán akce rozpracuje a začnou se připravovat osoby, které budou do akce zapojeny.

Jak probíhá samotná konspirace? Podle Rožka jde o vysoce individuální a na konkrétní akci napasovanou záležitost. Druhů konspirací je nepřeberné množství, konspirují se nejen doklady, ale celé legendy dotčených aktérů. Vždy ale záleží na úrovni důkladnosti konspirace, která je odvislá od času, lidského kapitálu a finančních možností realizátorů.

Jak probíhá využívání zdrojů v zemi, kde se útok plánuje? Kdokoli na světě chce provést operaci v zahraničí, ať už se jedná o stát, guerilovou nebo hybridní organizaci, potřebuje místní infrastrukturu. Pokud jde o stát, tak podle Rožka může využívat zázemí své diplomatické mise. Právě Rusko si buduje infrastrukturu pod diplomatickým krytím a udržuje si ji v nějakém stádiu použitelnosti neustále. Díky tomu může získávat informace zvláště v přípravné fázi operace, sbírat informace na místě a využívat konspirace a krytí. Při samotném útoku jim takové zázemí poskytuje maximální podporu.

Česká stopa?

V médiích se dlouhodobě píše o tom, zda agentům GRU mohl pomáhat někdo na české straně. Podle Rožka to vůbec není vyloučené. Infrastruktura pod diplomatickým krytím totiž zahrnuje i české zaměstnance a množství dalších subjektů, fyzických i právnických, které mohou být při konkrétní akci využity. A dokonce o tom ani samotné osoby nemusejí vědět, nebo znají jen malou část celého příběhu. Taková infrastruktura je rozdrobena do malých částí, kde jedna navazuje na druhou, a pokud jeden článek řetězu selže, neohrožuje další a snadno se za něj hledá náhrada.

Snad každého muselo napadnout, jak je možné, že české bezpečnostní a zpravodajské složky útoku nedokázaly zabránit. Podle Jakuba Patloky je to ale složitý boj a přetlačovaná. Kontrarozvědka používá spoustu nástrojů, jak takové aktivity cizích služeb odhalit. Ale k nějaké chybě musí dojít hned na začátku.

Není co vyšetřovat

Samotné vyšetřování útoku jako byl ten ve Vrběticích je nesmírně složité. Co ale můžete vyšetřovat, když se ani nemůžete dostat na místo činu? Můžete pouze provádět prvotní výslechy osob a sběr informací. Jen odstraňování následků výbuchů trvalo dva roky a po tu dobu mohla policie provádět jen dílčí úkony.

Jak funguje spolupráce policie a zpravodajských složek? V roce 2018 do vyšetřování vrbětického případu vstoupila Bezpečnostní informační služba. Jenže podle Patloky policie pracuje podle zákona a jejím úkolem je získat informace, které dokáže zprocesnit, aby mohly být použity u soudu. Zpravodajská služba ale získává informace za jiným účelem než policie. Podle Patloky dosud nevíme, v jaké fázi BIS do vyšetřování vstoupila: zda informace o zapojení agentů GRU měla nejdříve policie, nebo s nimi přišla až BIS. Pokud je přebírala od BIS, tak pak nastal složitý proces „zprocesnění“ informací, aby vůbec mohly být použity v trestním řízení. A to může být běh na dlouhou trať.