Když promluví tajné služby: Strategická komunikace státu v éře hybridních krizí
Když před necelými pěti lety americké tajné služby varovaly před ruskou invazí na Ukrajinu, mnozí nad tím jen mávli rukou. Když česká vláda na jaře 2021 oznámila zapojení ruské rozvědky do explozí muničních skladů ve Vrběticích, její závěry posléze zpochybnil i tehdejší český prezident. K čemu jsou ale státu informace od tajných služeb, pokud s nimi nedokáže správně naložit? A jak vlastně komunikovat s veřejností v situaci, kdy se informace samy o sobě stávají zbraní a protivník se snaží i to nejmenší zaváhání využít ve svůj vlastní prospěch?

Schopnost státu správně komunikovat s veřejností může v případě bezpečnostní krize rozhodovat o tom, jestli si získá důvěru svých občanů, anebo naopak vyvolá ještě více pochybností. V tradičním slova smyslu se krizové řízení zaměřuje hlavně na hrozby fyzického rázu, ať už jsou to například vojenské konflikty, či přírodní katastrofy. Současné hybridní působení ovšem zasahuje i do oblastí, kde se vůbec žádné armády nestřetávají. Typicky jde o skryté operace, kybernetické útoky, sabotáže či cílené dezinformační kampaně. Navíc značná část tohoto působení zasahuje i do kognitivní sféry, tj. do myšlení lidí a jejich důvěru v instituce.
Bojiště se tak do velké míry přesouvá z fyzického prostoru přímo do lidské mysli. Informace se využívají jako zbraň, přičemž hybridní působení v současnosti často a s oblibou využívá Ruská federace jako asymetrický nástroj k dosahování svých geopolitických cílů.
Hybridní válka už dávno překročila hranice Ukrajiny
Od plošné invaze ruské armády na Ukrajinu v únoru 2022 se využívání hybridních hrozeb a kampaní namířených proti státům Evropské unie značně zintenzivnilo. Německý ministr obrany Boris Pistorius na posledním jednání evropských ministrů obrany skupiny E5, které proběhlo 26. října 2026 v Paříži, připomněl aktuální incident s dronem nad Lipskem ze srpna téhož roku. Nejednalo se však o pouhý přelet neznámého dronu. Naopak, německá vláda už v září letošního roku popisovala incident na letišti Lipsko/Halle doslova jako pokus o hybridní útok s využitím dronu, který nese výbušninu. Na základě vyšetřování a zpravodajských poznatků od svých tajných služeb připsala německá vláda odpovědnost právě Ruské federaci.
Pistorius následně popsal tři základní cíle, které podle něj Ruská federace sleduje: Vladimir Putin snaží prostřednictvím hybridního působení zabránit Evropanům v rozhodování, usiluje o podkopávání důvěry v instituce i právní stát, a zejména se pak snaží o obecné narušení soudržnosti evropských společenství.
Výjimku však netvoří ani Česká republika, kde se asi nejznámějším příkladem hybridního útoku ze strany Ruska stala kauza Vrbětice. V roce 2014 došlo ke dvěma explozím muničních skladů ve Vrběticích, důsledkem kterých zemřeli dva čeští občané. Po poměrně dlouhém vyšetřování nakonec v dubnu 2021 vláda České republiky oznámila důvodné podezření na to, že za těmito explozemi stojí příslušníci ruské vojenské rozvědky GRU. Následovalo vyhoštění osmnácti pracovníků ruského velvyslanectví, které tuzemské bezpečnostní složky identifikovaly jako příslušníky ruských zpravodajských služeb.
Když tajné služby varovaly před válkou a málokdo jim věřil
Ovšem jedním z vůbec nejvýraznějších příkladů posledních let, který ukázal, jak obrovský význam v praxi mají zpravodajské služby pro bezpečnost státu a dokonce i pro mezinárodní bezpečnost, se stalo zejména včasné americké varování před možnou ruskou invazí na Ukrajinu. Ačkoliv je v tomto případě řeč o přípravě konvenčního vojenského útoku a nikoliv o hybridní hrozbě, pozornost si zaslouží hlavně způsob, jakým americká administrativa pracovala s poznatky svých tajných služeb při strategické komunikaci.

Washington totiž už několik měsíců před událostmi z února 2022 upozorňoval na nápadné soustřeďování ruských jednotek u hranic Ukrajiny. Tehdejší americký prezident Joe Biden do posledních okamžiků před zahájením války varoval veřejnost a prohlašoval, že Vladimir Putin již rozhodl o tom, že ruská armáda zaútočí na Ukrajinu. I když sám dodával, že nadále lze hovořit o jistém prostoru pro diplomacii, byl Biden díky informacím od tajných služeb přesvědčen, že Ruská federace na Ukrajinu v nejbližších dnech zaútočí, a to včetně hlavního města Kyjeva.
Nutno zdůraznit, že Američané to tvrdili v souvislosti s poznatky svých tajných služeb v době, kdy si drtivá část veřejnosti vůbec nedokázala představit, že by byl Vladimir Putin opravdu ochoten rozpoutat válku takového rozsahu. Dokonce ani mezi evropskými spojenci USA v této době zdaleka nepanoval konsensus, zda Vladimir Putin plánuje rozsáhlou invazi. Stejně tak byl spíše skeptický i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. On sám v dané době americká varování považoval za přehnaná a měl obavy z toho, že dojde ke zbytečnému vyvolání paniky. Navzdory tomu ale americké tajné služby na svých hodnoceních pevně trvaly a události z 24. února 2022 jim nakonec daly za pravdu.
Proč Rusko stupňuje hybridní útoky proti Evropě?
Nárůst oznámení o hybridních útocích a hrozbách ze strany Ruské federace je v letošním roce nepřehlédnutelný. Ať už jsou to stále častější sabotáže evropské infrastruktury, anebo je to využívání osob najímaných svými vlastními tajnými službami či šíření dezinformací o válce na Ukrajině a mnoho dalších. Celkově však od února 2022 hybridní působení evidentně zesílilo.
Proč tomu tak je? Lze se domnívat, že Moskva k nárůstu hybridního působení přistupuje hlavně z toho důvodu, že se jí nedaří adekvátně naplňovat své vojenské cíle, které si na Ukrajině stanovila. Mohlo by se tedy jednat o jakousi asymetrickou reakci na současnou patovou situaci na bojišti a zejména pak úsilí oslabit podporu Ukrajiny ze strany EU a USA. Faktem je, že obrana Ukrajiny je do značné míry skutečně závislá na trvalé podpoře pomoci ze Západu a právě hybridní útoky Rusko zřejmě vnímá jako jednu z možností, jak oslabit politickou vůli západních lídrů, vyvolat nejistotu v řadách široké veřejnosti, přesvědčit je, že za podporu by mohli oni sami zaplatit a tímto pak ochromit dodávky materiální a vojenské pomoci Ukrajině. Hybridní působení může být v tomto ohledu opravdu velmi efektivním nástrojem.
Vrbětice a Zeman: Když stát mluví dvěma hlasy
Je nepochybné, že každá země včetně Česka, by měla mít svůj vlastní systém strategické komunikace. Ten by měl hlavně umožňovat včasné předávání informací domácímu i zahraničnímu publiku. Záměrem by mělo být v první řadě sladění slov i činů, aby byl stát schopen dosahovat požadované podpory dlouhodobých strategických cílů. Pokud totiž stát deklaruje navenek něco, avšak jeho kroky s tímto nekorespondují, pak taková propast okamžitě podkopává jeho důvěryhodnost u vlastních občanů, ale i u mezinárodních partnerů.
Tento nesoulad se nakonec plně projevil i během tuzemské kauzy Vrbětice. České bezpečnostní složky přišly v roce 2021 s důkazy, že za zmiňovanými explozemi v muničních skladech stáli agenti ruské vojenské rozvědky GRU, v důsledku čehož bylo vyhoštěno osmnáct pracovníků ruské ambasády. Avšak tehdejší prezident Miloš Zeman svým očekávaným veřejným vystoupením zpochybnil jednoznačnost závěrů, které česká vláda do té doby prezentovala. Namísto plné podpory kroků české vlády a tajných služeb přinesl prezident narativ, který vládní pozici prakticky podkopal, když prohlásil, že policie pracuje se dvěma vyšetřovacími verzemi. Podle jeho prohlášení se jedna z verzí měla opírat o operaci cizí rozvědky a druhá pak o neodbornou manipulaci s municí. Ať už by byly jeho tehdejší pochybnosti oprávněné či nikoliv, faktem je, že z hlediska strategické komunikace tímto krokem výrazně narušil jednotnost a soulad ve vystupování českého státu v tak závažné bezpečnostní krizi.
Ona jednotnost a vzájemná koordinace veřejných sdělení přitom představuje jeden z elementárních principů strategické komunikace. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, protože Zemanovo prohlášení prakticky okamžitě využila ruská média a také někteří ruští politici, aby i pomocí nich obhájili svou vlastní intepretaci celé vrbětické kauzy.
Je proto důležité, aby strategická komunikace státu probíhala vždy transparentně. Občan by měl hlavně dobře chápat, proč stát přijímá konkrétní rozhodnutí, z jakých informací vychází a co svými kroky sleduje. Samozřejmě pokud jde o tajné služby, nastává zde v dané souvislosti trochu problematická situace. Jak má totiž stát přesvědčit veřejnost o závažnosti nějaké konkrétní hrozby, jestliže důkazy, o něž svá tvrzení opírá, zpravidla podléhají utajení?
Nakonec to je i podstatou samotného principu funkce tajných služeb. Úspěšná strategická komunikace je však obecně postavená hlavně na tom, aby byl stát schopen veřejnosti opravdu srozumitelně vysvětlit veškeré své kroky i závěry a hlavně, aby si za svými kroky a závěry také jednotně stál. Tuzemská kauza Vrbětice byla perfektním příkladem toho, jak lehce dokáže právě nejednotné vystupování nejvyšších představitelů státu oslabit jeho důvěryhodnost, a to v očích samotných občanů, ale i zahraničních partnerů.
Marek Rýdl studuje program Bezpečnostní politika na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci předmětu Na semestr novinářem!






Komentáře