PREZIDENTSKÝ ZÁPASNÍK: Začínáme!

CEVRO ARENA spouští novou rubriku, která formou (ne)pravidelných zápisků bude pokrývat celý zápas prezidentských voleb, který lze nepochybně řadit mezi nejvýznamnější události nadcházejících 12 měsíců. Zápas to bude jistě dramatický. A každé drama má své klasické fáze, které popsal již Aristoteles. Nyní jsme ve fázi expozice, která započala již výsledkem posledních sněmovních voleb. Čeká nás tedy kolize a krize v podobě předvolební kampaně, pak peripetie samotných voleb a posléze jejich výsledek, který může nabýt podoby buď katastrofy nebo katarze. Prezidentský zápasník bude po celou tuto dobu stát při Vás.

Jak jsme s jistým uspokojením zaznamenali, celou řadu z Vás překvapila a zaskočila zpráva, že Váš oblíbený pravidelný týdenní Zpětný projektor svou cestu českými publicistickými hvozdy na konci loňského roku definitivně uzavřel. Konec lehce satiricky laděného Zpětného projektoru nebyla náhoda. Nyní totiž končí veškerá legrace, neb zbývá rok do prezidentských voleb. Naše síly a kapacity se proto musí zaměřit na výměnu satyrů na Pražském hradě, a proto nezbývá dost sil a kapacit na satiru Zpětného projektoru. O to více nám ale zbyde na tímto zahájený (ne)pravidelný Prezidentský zápasník.

Než nastane samotný zápas prezidentských kandidátů (zatím jsme totiž jen v jakési fázi jednání promotérů o obsazení zápasu), přinášíme několik obecnějších empiricko-teoretických poznatků vycházejících z dosavadních dvou proběhlých přímých prezidentských voleb:

Uvidíme, možná, když bude poptávka

Stalo se již dobrý zvykem, že ten, kdo ohlásí kandidaturu příliš brzy, skončí ještě před branami druhého kola. Takový Jan Fischer, svého času hlavní favorit první přímé prezidentské volby, by mohl nešťastně vyprávět. Potencionální kandidáti tak dobře vědí, že musí oznámení o vstupu do klání správně načasovat, aby jim pak v průběhu zápasu nedošel dech, o penězích na kampaň ani nemluvě. Důležité je také vyvolat dojem, že kandidovat vlastně nechcete, ale lid, tedy aspoň jeho část, si to žádá. Línější potencionální kandidáti pak svou pozornost zaměřují rovnou ke zvoleným zástupcům lidu v Parlamentu, kde hledají podporu pro nominaci. Ale nesmí se to přehnat tak, jako se to stalo Janu Švejnarovi na sklonku roku 2012, když se mu po pěti letech už znovu nechtělo sbírat podpisy občanů. A ač by býval nominaci od senátorů bral, těm se kupodivu nakonec vůbec nechtělo. Dlouhou dobu politicky nevyužitý Jiří Paroubek by nyní také rád, ale upřímně říká, že „lítat po náměstích nebude“ a do klání půjde, jen když bude kampaň materiálně i politicky zajištěná. Což je vlastně fér, protože to jsou zcela nesplnitelné podmínky.

Kandidátské koncovky

Někdy lze kandidáty členit i podle málo pravděpodobných kritérií. Jedním z nich mohou být například koncovky jejich jmen. Takto zde máme například skupinu -er a -ek. Což jsou osoby z hlediska prezidentské kandidatury sice zcela neperspektivní, ale zejména na sociálních sítích velmi slyšitelné. Se skupinou -er se (snad i díky jisté přetrvávající germanofobii českého voliče) pojí naprostá beznaděj, co se eventuálního volebního úspěchu týče, ale i zásadní (někdy nepříliš snesitelné a občas nepříliš srozumitelné) morální požadavky. Do této kategorie spadají zejména nynější senátoři Pavel Fischer a Marek Hilšer. Druhou nejméně nadějnou skupinou jsou kandidáti -ek. Jde vesměs o okázale krásnými idejemi nepříliš důkladně maskované pragmatiky. Patří sem především Miroslav Kalousek, Jiří Paroubek a Karel Janeček.