Pravoslavná církev v Česku: Prodloužená ruka Kremlu a bezpečnostní riziko?
- MARIANNA KOHOUTOVÁ
- před 2 hodinami
- Minut čtení: 4
Pravoslavná církev v Čechách a na Moravě bývá často spojována s ruským vlivem. Realita je však mnohem prozaičtější: největší problémy si nese sama v sobě, zatímco skutečné vlivové snahy Moskvy narážejí na vlastní nedůvěryhodnost. Jaká je tedy situace českého pravoslaví doopravdy?
Pravoslavná církev v Čechách a na Moravě je pro mnoho lidí nečitelnou institucí – téměř exotickou, vzdálenou a obestřenou představou o ruském vlivu. Pravoslaví jako takové působí navenek tajemně: bohoslužby plné ikon, kadidla a zpěvů, silná kontinuita s ranou církví i důraz na tradici mohou člověku neznalému připadat jako svět sám pro sebe. Někdy to vede k dojmu, že pravoslavní věřící jsou ze své podstaty propojeni s Ruskem, jemuž je tato aesthetika takřka vlastní, nebo že pravoslaví je jednotný, snadno ovladatelný celek. Skutečnost je však zcela jiná.
Církev zmítající se ve vlastních problémech
Česká pravoslavná církev není totožná s Ruskou pravoslavnou církví, a už vůbec není jejím nástrojem. Jde o církev, která se již řadu let potýká především sama se sebou: s vleklými vnitřními spory, zadlužením, ztrátou důvěryhodnosti i následky období, kdy byla zásadním způsobem vytunelována. Nejde tedy o sebevědomou a pevnou organizaci, jež by uplatňovala propracovaný ideový vliv; spíše o instituci, která se snaží zvládnout vlastní krize a nalézt smysluplnou budoucnost.
Z toho plyne i důležitý závěr: pro člověka, který není pravoslavný, nepředstavuje tato církev bezprostřední riziko. Je příliš zatížená vlastním fungováním, příliš nejednotná a příliš zaměstnaná snahou sama sebe konsolidovat, než aby dokázala působit jako „nástroj Moskvy“.
To však neznamená, že na našem území nepůsobí také Ruská pravoslavná církev. Ta vystupuje v Evropě jako rozsáhlá nábožensko-institucionální síť, která kombinuje duchovní poslání s výrazným kulturním a někdy i politickým rozměrem. Její zahraniční farnosti jsou formálně podřízené Moskevskému patriarchátu, jenž si nárokuje určovat teologický, liturgický i personální rámec. V mnoha zemích tak RPC buduje chrámy a kulturní centra prezentovaná jako místa zachování „tradičních hodnot“ a ruské identity v diaspoře. Tento duchovní rámec se navíc často prolíná s agendou ruského státu: představitelé RPC vystupují jako nositelé „ruského světa“, podporují oficiální narativy zahraniční politiky a působí jako měkcí vyslanci Moskvy.
Jak české právo nahlíží na fungování církví
Česká republika staví vztah státu a církví na principu široké autonomie. Církve jsou sice registrovány podle zákona, ale stát do jejich vnitřního fungování zasahuje jen velmi omezeně. Platí, že organizace církve, rozhodování jejích orgánů, personální otázky i nakládání s majetkem jsou považovány za výhradně vnitřní záležitosti církve. Stát tedy nefunguje jako dohledový orgán, který by průběžně kontroloval, zda je církev spravována „rozumně“ nebo „správně“.
V praxi to znamená, že i problematická rozhodnutí církevních orgánů mohou být z právního hlediska zcela legitimní, pokud byla učiněna v rámci vnitřních pravidel církve. To se týká nejen personálních sporů, ale i správy majetku či hospodaření. Skutečnost, že některé kroky vedly k vnitřní krizi nebo k finančním potížím, sama o sobě neznamená, že byly nezákonné.
Právě tato kombinace široké autonomie a slabé vnitřní kontroly pomáhá vysvětlit, proč se česká pravoslavná církev v posledních letech ocitla v obtížné situaci. Nejde o důsledek vnějšího řízení ani zásahu cizí moci, ale o výsledek dlouhodobě neřešených strukturálních problémů, které český právní rámec sám o sobě neřeší – a ani řešit nemá.
Jejich účinnost na území České republiky je však nízká, mimo jiné kvůli velmi špatné pověsti RPC, její otevřené politické angažovanosti a podpoře ruské agrese vůči Ukrajině. Situaci dále komplikují i sankce uvalené na některé představitele, mecenáše a věřící. Na většinovou společnost proto vliv RPC prakticky nedosahuje. Riziko – spíše ideové než bezpečnostní – vzniká především u těch věřících, kteří s ruskou církví vstupují do přímého kontaktu. Právě tam se mohou šířit proruské výklady světa, náboženský nacionalismus či odpor k západním institucím.
Slabý spojenec Moskvy
Je ale zásadní zdůraznit, že česká pravoslavná církev jako instituce není koordinovaně napojena na Rusko. Pokud k takovým vazbám někdy docházelo, dnes už to neplatí. Ano, výjimky existují, ale jako celek církev není jednotná, nemá jasný postoj a jednotlivé osobnosti se v názorech na Rusko liší stejně výrazně jako v jiných otázkách. Mnoho duchovních naopak velmi otevřeně podporuje Ukrajinu, slouží bohoslužby pro ukrajinské uprchlíky a snaží se šířit mírové řešení konfliktu.
Moskva tedy nemá v českém pravoslaví silného spojence, a už vůbec ne jednoznačně loajální strukturu. Skutečná slabina této církve spočívá ve vnitřní nejistotě a v dlouhodobě nevyřešených problémech, nikoli v tom, že by fungovala jako prodloužená ruka zahraniční moci.
Není proto třeba ji vnímat jako něco temného či nebezpečného. Mnohem přesnější je vidět ji jako církev, která se zmítá sama v sobě, hledá vlastní identitu a teprve se snaží získat zpět důvěru věřících i veřejnosti. A pokud mezi čtenáři jsou lidé věřící, které toto téma zaujalo a kteří by si chtěli udělat vlastní obrázek, stojí za to někdy na pravoslavnou bohoslužbu zavítat. Většina místních farností je malých, otevřených a vděčných za každého hosta. Promluvit si přímo s lidmi, kteří tu žijí svou víru, je často nejlepší způsob, jak pochopit, co pravoslaví v dnešních českých zemích skutečně je – a čím rozhodně není.
Marianna Kohoutová je studentkou programu bezpečnostní politika na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Komentáře