NÁZOR: Babišova otřesná vláda představuje bezpečnostní riziko, měla by skončit na kapačkách
- KAREL B. MÜLLER
- před 5 minutami
- Minut čtení: 5
Mnozí se mne ptají, jak je možné, že sebestředný a hulvátský ministr zahraničí Petr Macinka si v boji za sebestředného a hulvátského Filipa Turka bere za rukojmí celou republiku. „To přece není normální, to přece není možné?“ ptají se. Jenže, možné to je, proto je povinností všech odpovědných politických sil ve sněmovně tento katastrofální důsledek voleb odčinit.
Jestli to takhle půjde dál, tak by opoziční strany měly začít vážně uvažovat o poskytnutí sněmovní podpory menšinové vládě ANO výměnou za to, že budou společně s vládou koordinovat klíčovou zahraničně-bezpečnostní agendu, případně i za to, že se Andrej Babiš vydá justici a přijme spravedlivý trest. Potřebných 21 hlasů by si mezi sebe mohly opoziční strany proporčně rozdělit tak, aby se maximálně naředil jejich ústupek (prohřešek?) podpory vládě, jejíž premiér je odsouzený za podvod, a který je v neřešitelném (protože kolosálním) střetu zájmů.
Viděno očima Andreje Babiše, přijmout spravedlivý trest (kterému stejně neujde) v situaci, kdy je ještě v plné síle a na vrcholu moci, není zas tak špatné. Trestně stíhaný Babiš je už v podstatě odsouzen (jeho voličům to nevadí) a není důvod, aby přijetí trestu oddaloval. Bude mu to bránit ve vládnutí? Nebude! Zhorší to jeho reputaci? Spíše naopak! Všichni včetně zahraničních partnerů to přece vědí. Přijetí trestu může být naopak vnímáno jako gesto oddanosti vládě práva. Navíc to oslabí jeho závislost na hrůzu nahánějících koaličních partnerech.
Sněmovní chaos vlastně vyhovuje, jenže škodí
Zároveň není možné nevidět, že současný stav (stále o něco zablokovanějšího) sněmování může Babišovi vlastně vyhovovat. Babiš parlament nesnáší a oslabování důvěry ve sněmovnu mu hraje do karet. Může se donekonečna vymlouvat na obstruující opozici, která mu bere drahocenný čas na vládnutí, na blokujícího prezidenta, který je údajně hlavou opozice a nasazuje tak korunu opoziční marnotratnosti. Může se vymlouvat i na úlisné pletichářství koaličních partnerů, jejichž průšvihy musí neustále hasit – jejím voličům tak může efektivně vzkazovat, koho mají příště volit. Díky dobře promazané marketingové mašině může v příštích (nejspíš předčasných) volbách klidně získat přes 40 procent hlasů. Zároveň začne útočit na nekorunovaného krále opozice a na Hrad prosadí spřízněného kandidáta.
Pokud jde o opozici, jejich nechuť podpořit klientelisticko-mafiánskou vládu, je pochopitelná a správná. Jenže takové vládnutí si můžeme dovolit v čase míru a stability, nikoli v čase války a překotných mezinárodních zmatků.
Opozice správně opakuje, že nese díl odpovědnosti za kvalitu vládnutí. Babišova vláda mezitím předvedla, že zaprvé přehlíží či relativizuje existenční hrozby, kterým Česko i Evropa čelí, čímž nahrává našim nepřátelům, především Rusku. Zadruhé z ní čiší pokrytectví, chaos a rozpad základních liberálně-demokratických hodnot, což opět podkopává důvěru v náš politický systém. To opět nahrává nepřátelům demokracie. Nic z toho však Babišovi, Okamurovi ani Macinkovi nevadí. Koho to však nepochybně těší, jsou nepřátelé svobody a demokracie. Shrnuto, podtrženo, současná vláda představuje enormní bezpečnostní riziko pro naši zemi i pro Evropu.
Opozice je slabá. Posílí jen těsnější spoluprací
Pokud je v moci opozice učinit tomuto vládnutí přítrž, měla by se o to pokusit, neboť v sázce je příliš mnoho. Babišova jednobarevná vláda předvede, co umí. Pokud chce dělat správná (jen ta nejlepší) rozhodnutí, jak slibuje premiér, neměl by pro ni být problém zajišťovat si ve sněmovně ad hoc podporu. Zvlášť když opozice slibuje konstruktivní politiku, což jí lze věřit.
Dnešní roztříštěná opozice je však příliš slabá a zmůže se pouze na rétorická cvičení. Jenže potřebujeme jednat. Potřebujeme akceschopnou vládu. Pokud se (alespoň část) opozice spojí a zvolí jednotný postup, může efektivně eliminovat nejvážnější zahraničněpolitické a bezpečnostní excesy vlády. Bylo by komfortní, pokud bychom mohli připustit, aby se tato těžko uvěřitelná vládní sestava znemožnila sama. Jenže riskujeme, že spolu s tím znemožní celou republiku a pokud se Evropa ubrání ruské agresi, a česká vláda bude předvádět to, co dosud, bude Česko odsunuto na evropskou periferii, se všemi negativními důsledky, které periferní pozice přináší: izolace, despekt partnerů, stagnace, sociální výbušnost, politická nestabilita. Staneme se snadnou obětí každé další vážnější krize.
Demokracie se musí naučit, jak se bránit
Demokracie je zdlouhavý, horečný a většinou i dost neuspořádaný proces, který může produktivně fungovat za dobrého počasí. Liberální demokracie jsou oddány rovnostářství, kritické diskusi, pluralitě a vládě práva, postrádají však dostatečnou odolnost a akceschopnost bránit se, což je něco, co dnes Česko i Evropa kriticky potřebují.
Omezení stranické soutěže v čase, kdy hlavním cílem politiky je boj o přežití našeho hodnotového řádu, je účelné a legitimní řešení. Pokud je toto omezení dobrovolné a takříkajíc zdola, je to rozhodně lepší varianta, než pokud je vynuceno shora. Pokud se stranická soutěž stane součástí tohoto existenčního boje, znamená to, že jsme boj o naši svobodu možná už prohráli. Veřejná poptávka po vynuceném omezení stranické soutěže posílí. Bude (snad i oprávněně) neoblomná. Nedopusťme, aby stranické spory podlomily příčetnost vnímat existenční hrozby, aby podlomily schopnost domlouvat se, jak jim čelit.
Dohoda o ochraně republiky a menšinová vláda ANO
K omezení stranické soutěže u nás již jednou došlo tzv. opoziční smlouvou mezi ČSSD a ODS z let 1998 až 2002. Ta přinesla mnoho negativ. Zejména díky rozdělení mocenských pozic mezi vládu a opozici, což vedlo k faktickému podlomení opoziční role, která je pro každou demokracii zásadní. To jistě nechceme opakovat. Stačilo by uzavření zahraničně-bezpečnostního paktu mezi ANO a demokratickými stranami, výměnou za toleranci (snášení) menšinové vlády ANO.
Pro omezení stranické soutěže v zahraničně-bezpečnostních otázkách dnes existují velice pádné důvody. Oproti konci 90. let, kdy byla uzavřena zmíněná opoziční smlouva, je dnešní situace značně odlišná. Zatímco tehdy se Evropa vezla na vlně konce dějin a vítězství liberalismu, dnes čelí bezprecedentní bezpečnostní hrozbě ze strany Ruska. Evropa prohrává v hybridní válce a je poseta výhonky politického extremismus, které mocně přihnojuje kremelská špionáž i propaganda. K tomu ji opustil nejvýznamnější partner a vlastně jediný bezpečnostní garant, který jí navíc uštědřuje nemilosrdné kopance, boří zavedené liberální pořádky doma i ve světě, obdivuje diktátorský způsob vládnutí.
Hlavně uchránit Ukrajinu
Hlavním úkolem Česka i celé Evropy je uchránit Ukrajinu, zabránit další eskalaci ruské agrese a optimálně porazit i kremelský režim. Pokud se to nepodaří, na smysluplný návrat k plnohodnotně soutěživému stranickému pluralismu můžeme tak jako tak zapomenout. Pokud se podaří Rusko vykázat do patřičných mezí, můžeme se o to alespoň pokusit.
Není důvod, aby se ANO spolu se všemi demokratickými stranami nedohodlo na jednotném postupu, jak zajistit bezpečí naší republiky. Není důvod, aby zahraniční a bezpečnostní politiku kormidlovali pravicoví extremisté a sebestřední MAGA importéři. Jenže hnutí ANO to evidentně nevadí. Takže, míč je na straně opozice. Kontrolovat, upozorňovat, varovat – to nemusí stačit. Oběť, kterou musí opozice přinést, není malá. Budoucnost však může ukázat, že je rozhodně menší, než důsledky současné vládní jízdy. Pokud budoucnost ukáže opak, budu jen rád.
Jsem si však docela jist, že mnozí voliči ocení ty, kteří vytrhnou českou vládu z toxického sevření SPD a Motoristů. Byla by škoda, kdyby si demokratické strany nechaly vyfouknout první cenu nějakou méně stravitelnou alternativou, než jakou je sdílené a dočasné udržování jednobarevné vlády ANO na kapačkách.
Text vyšel na Forum24.cz a přetiskujeme se souhlasem autora.
Karel B. Müller je profesor politologie, který přednáší na CEVRO Univerzitě. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.
Komentáře