JAN JIREŠ: Vzdát se vedení muniční iniciativy by bylo velmi nevýhodné

Byl u zrodu Centra transatlantických vztahů (PCTR) a na tehdy ještě CEVRO Institutu působil jako pedagog. V roce 2014 nastoupil na ministerstvo obrany, kde působil jako ředitel odboru obranné politiky, poté jako vedoucí odboru obrany Stálé delegace České republiky při NATO v Bruselu (2017–2022). Po návratu z Bruselu působil nejprve jako náměstek ministra obrany, později jako vrchní ředitel Sekce pro obrannou politiku a plánování na Ministerstvu obrany České republiky. Na konci léta se po dvanácti letech ve službách státu vrátil Jan Jireš do Centra transatlantických vztahů na CEVRO Univerzitě obohacen mnoha zkušenostmi a znalostmi v oblasti obranné politiky jako seniorní analytik. Pracuje také jako strategický poradce pro obranný průmysl.

Byl jste donedávna součástí vedení ministerstva obrany končící vlády Petra Fialy. Co byste zdůraznil jako její hlavní úspěchy? A co se naopak v oblasti bezpečnostní a obranné politiky nepodařilo?

Byla to první vláda, která z obrany učinila politickou prioritu. A to od chvíle, kdy nastoupila do úřadu, ne až poté, co začala ruská invaze na Ukrajinu. V souladu s tím pak investovala do obrany stále větší rozpočtové prostředky, až jsme v roce 2024 poprvé po dvaceti letech dosáhli úrovně dvou procent HDP na obranu.

V tom byla tato vláda opravdu výjimečná. I když se to neobešlo bez spousty komplikací. Mám na mysli třeba omezené průmyslové kapacity, kvůli kterým se dodávky vojenského materiálu táhnou mnoho let, nespolehlivost některých výrobců, kteří zjevně chápou nedodržování termínů jako součást svého business modelu, neskutečně komplikovaná formální pravidla spojená s vynakládáním veřejných prostředků, ale i nedostatečné personální kapacity akvizičních pracovišť ministerstva obrany. Navzdory tomu se spustila spousta zásadních akvizičních projektů, na které předchozí vlády neměly peníze, odvahu nebo obojí. Bojová vozidla CV90, tanky Leopard, letouny F-35 a stovky dalších, mediálně méně viditelných nákupů.

Jako další významný úspěch bych uvedl zlepšení v personální oblasti. Nedostatek vojáků – jak těch profesionálních, tak aktivních záložníků – je dnes největším problémem naší obrany. Česko v tom zdaleka není samo, čelí tomu skoro celá Evropa a souvisí to s demografií i společenským vývojem. Ministryně Černochová prosadila řadu změn, které to do určité míry řeší. Ať už jde o zjednodušení a zefektivnění náborů, tak zvýšení platů a benefitů pro vojáky, aby v armádě zůstali. Ale jedná se o oblast, kde nikdy nebude hotovo, vždycky bude nutné náborový systém i soubor motivačních nástrojů pro udržení vojáků v armádě uzpůsobovat měnící se situaci ve společnosti a na pracovním trhu.

Řada věcí samozřejmě zůstává nedokončených. Za čtyři roky se nedá úplně napravit nejméně dvacet let předchozího zanedbávání obrany, a to nejenom v oblasti financování. Potřebujeme revidovat krizovou legislativu, abychom dokázali v krizi lépe a rychleji reagovat. Za přispění řady resortů je nutné dlouhodobě připravovat obyvatelstvo na krizové situace a posilovat odolnost společnosti.

A jak už jsem naznačil, jednou z hlavních priorit v následujících letech musí být nastavení funkčního systému tvorby armádních záloh. Jiné evropské země, zejména skandinávské a baltské, jsou v tom mnohem dál a můžeme se u nich inspirovat. A dokonce i politická diskuse, která letos proběhla v Německu, otevřela témata, která u nás byla dosud tabu, včetně zavedení nějaké formy povinné vojenské služby. Ani my se takové diskusi v brzké budoucnosti nevyhneme.

A pokud to máte formulovat stručně, jako zásadní zklamání a zásadní přínos odcházející vlády?

Moje hodnocení asi nikoho nepřekvapilo. Dodám ale ještě dvě věci, jedno mínus a jedno plus. Janě Černochové se sice podařilo zvýšit obranné výdaje na dvě procenta HDP a odcházející vláda přijala rozhodnutí, která měla zajistit další navyšování až na úroveň 3,5 procenta HDP, odsouhlasenou na aliančním summitu v Haagu. Zjevně se jí ale nepodařilo přesvědčit dostatečně velkou část společnosti, že je to opravdu nezbytně nutné a že tyto prostředky budou vynaloženy účelně. Takže další navyšování obranných výdajů je bohužel velmi nejisté. Tím ale nijak nesnímám z nové vlády politickou odpovědnost za to, pokud si usmyslí, že bude naše alianční závazky ignorovat.

Plusem byl ohromný nárůst respektu vůči České republice ze strany spojenců v NATO a EU. To bylo opravdu hmatatelné na všech úrovních. S klíčovými zeměmi – Spojenými státy, Německem, Británií – se v oblasti obrany podařilo nastavit úplně novou kvalitu vztahů. Došlo k tomu nejen díky naší podpoře Ukrajiny či úspěšné integraci ukrajinských uprchlíků, ale i díky našemu vystupování na půdě NATO v souvislosti s posilováním kolektivní obrany a našemu úspěšnému předsednictví v Radě EU.

Nedlouho po nástupu vlády Petra Fialy začal útok Ruska na Ukrajinu. Udělala Česká republika za ty tři a půl roku pro podporu Ukrajiny dost?

Vždycky se dá udělat víc. Naše role se měnila s tím, jak se vyvíjela samotná válka a jak se posouvaly naše možnosti. V počátečních fázích války jsme společně s Poláky a Slováky sehráli naprosto zásadní roli, protože jsme dodávkami tanků či vrtulníků dokázali prolamovat tabu, která sami na sebe uvalili naši západoevropští spojenci. Byli jsme to my, kdo určoval směr a kdo byl vždycky o pár kroků před zeměmi jako Německo a Francie.

Později se naše role proměnila, protože už jsme téměř vyčerpali své možnosti dodávek nepotřebné starší vojenské techniky a materiálu. V tu chvíli jsme přišli s muniční iniciativou, což se zároveň krylo s krizovým obdobím, kdy byla přerušena americká vojenská podpora a Ukrajina čelila obrovské převaze ruského dělostřelectva. Díky naší muniční iniciativě se do konce roku 2024 podařilo snížit ruskou převahu v dělostřelecké palbě z poměru 10:1 na poměr 2:1.

Zároveň platí, že ze svého rozpočtu věnovala Česká republika na podporu Ukrajiny poměrně málo prostředků. Naše země začala postupně na válce vydělávat. Mám na mysli hlavně tři zdroje. Zaprvé, kompenzace za dodaný vojenský materiál ze strany USA, Německa a EU. Zadruhé, daňové příjmy od českých zbrojařských firem a jejich zaměstnanců realizujících komerční dodávky vojenského materiálu Ukrajině financované jinými státy. A za třetí, zvyšující se daňové odvody od ukrajinských uprchlíků, nebo možná přesněji spíše uprchlic, kteří začali v Česku pracovat.

Foto: Jan Jireš. Zdroj: JJ.

Vláda se pak dostala do jisté pasti. Na jedné straně rostlo očekávání těch spojenců, kteří dávají na vojenskou podporu Ukrajiny řádově větší částky než Česko a kteří financují dodávky vojenského materiálu prostřednictvím českých firem, čímž jim výrazně zvyšují zisky a českému státu daňové příjmy. Na druhé straně rostl odpor k vojenské podpoře Ukrajiny ze strany významné části české veřejnosti, která uvěřila fámám o tom, že nás to stojí významné veřejné prostředky. Ve výsledku to pak vláda měla špatné u všech. Jak u těch doma, tak i u těch v zahraničí, kteří věděli, jaká je reálná situace a že na podpoře Ukrajiny a Ukrajinců vlastně vyděláváme. Stejně tak u těch, kteří nechtěli Ukrajinu podporovat vůbec, nebo kteří se mylně domnívali, že nás to stojí velké peníze.

Projekt české muniční iniciativy byl skutečně naprosto zásadním krokem. Vedoucí představitelé hnutí ANO, jež vyhrálo volby a bude sestavovat příští vládu, deklarují, že jej podrobí auditu a zvýší její transparentnost. Co by to z pohledu tohoto projektu znamenalo?

Bude úplně v pořádku, pokud se nová vláda rozhodne muniční iniciativu prozkoumat a případně ji podrobit nějakému auditu. Sice si nemyslím, že objeví něco problematického, ale má právo se seznámit se všemi fakty. Předpokládám, že kolegové na ministerstvu obrany, kteří mají muniční iniciativu na starosti, jsou připraveni novému vedení resortu vše vysvětlit a dodat podrobnosti.

Zazněla od nich také myšlenka na přesun projektu pod křídla NATO.

To není reálné a ani by to nebylo užitečné. Muniční iniciativa je dost unikátní systém a nic podobně efektivního nedokázal dát dohromady žádný jiný stát, natož mezinárodní organizace. Je založen na třech hlavních prvcích: organizační a diplomatické podpoře českého státu, logistických kapacitách a globálních obchodních kontaktech českých zbrojních firem a finanční podpoře našich západoevropských spojenců, EU a Kanady. Nejde to replikovat. Některé spojenecké země se o to pokoušely, ale neuspěly.

NATO nikdy nic takového nedělalo a nemá na to potřebné nástroje. Alianční agentura NSPA dodává na Ukrajinu pouze neletální materiál a mechanismus NSATU koordinuje činnost logistických hubů na východní hranici Aliance a udržuje celkový přehled o dodávkách na Ukrajinu. Iniciativa PURL je zase určená výhradně pro nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu od vlády USA. Všechny programy a iniciativy určené pro zásobování Ukrajiny vojenským materiálem a pro rozvoj schopností ukrajinských ozbrojených sil jsou vedeny jednotlivými státy, nikoli Aliancí.

Vzdát se vedení muniční iniciativy by bylo velmi nevýhodné i pro samotnou Českou republiku. Ztratili bychom nad iniciativou kontrolu a poškodili tím český obranný průmysl, kterému muniční iniciativa generuje příjmy a umožňuje mu zaměstnávat lidi a investovat do rozšiřování výrobních kapacit.

Měla by se podle vašeho názoru Česká republika zapojit do iniciativy PURL, tedy nákupu amerických zbraní podle prioritních požadavků Ukrajiny?

Na jednu stranu řeknu, že ano, a to hlavně z politických důvodů. Nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu od Spojených států by dále prohloubil česko-americkou obrannou spolupráci a zvýšil náš podíl na obraně Ukrajiny. Na druhou stranu máme spoustu jiných nástrojů, jak Ukrajinu podporovat, a zejména máme silný domácí obranný průmysl, od kterého můžeme vojenský materiál nakupovat a posílat ho na Ukrajinu. Tím se obrana Evropy na ukrajinském bojišti propojuje s podporou našeho obranného průmyslu a ekonomiky.

Kde vidíte největší slabiny stávajícího přístupu Evropy k vojenské agresi Ruska vůči Ukrajině?

Uvedl bych tři věci. Zaprvé, Evropané se stále úplně neodřízli od dodávek fosilních paliv a dalších surovin z Ruska. Pomáhají tak Rusku dál financovat jeho válku na Ukrajině. Zadruhé, výstavba vojenských schopností evropských zemí potřebných pro posílení kolektivní obrany postupuje pomaleji, než jsme v únoru 2022 předpokládali. Teprve teď se to vlastně začíná pořádně rozbíhat, včetně financování z prostředků Evropské unie.

Je zjevné, že až nástup Donalda Trumpa byl v tomto ohledu rozhodujícím faktorem, nikoli zahájení ruské agrese na Ukrajině. A za třetí, potřebovali bychom být rozhodnější a jednoznačnější. Dodávat Ukrajině ještě více vojenského materiálu a dělat to rychleji, nesvazovat si ruce přehnanými omezeními, nenechat se zastrašit agresivní rétorikou ruských představitelů, nastavit jasné červené linie ruským provokacím a sabotážím a nebát se je vynucovat.

Celý rozhovor najdete na stránkách partnerského magazínu CZDEFENCE. KLIKNĚTE ZDE