ANALÝZA: Kdo je vítězem na Blízkém východě?

Horká fáze války v Gaze, které předcházela brutální invaze hord teroristů Hamásu do Izraele, skončila příměřím. Přečtěte si poutavé shrnutí celého dosavadního vývoje z pera exzpravodajce Jaroslava Kuchyni, které je i upoutávkou na špičkově obsazený expertní kurz Historické, bezpečnostní a politické souvislosti izraelsko-arabského konfliktu, který startuje na CEVRO Univerzitě 28. listopadu 2025.

Donaldem Trumpem a jeho emisary vyjednaná první fáze příměří v Gaze zatím ukončila dvouletou válku mezi teroristickým hnutím Hamás a Izraelem. Jejím vítězem je Izrael a až další události ukážou, o jak velké vítězství se jedná a čeho všeho Jeruzalém dosáhl.

Zdroj: IDF Spokesperson's Unit, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=140173756.

Židovský stát, jeho politická reprezentace, armáda a bezpečnostní instituce měly od 7. října 2023 dva cíle – přivést domů všechny rukojmí unesené 7. října do Gazy, živé i mrtvé, a zničit Hamás. Prvního cíle bylo téměř dosaženo. Přeživší jsou zpět – byli vráceni či vyměněni za palestinské teroristy a domů se postupně vracejí těla těch Izraelců, kteří teror, jenž vzešel z Gazy, nepřežili. Jejich návrat je komplikovaný, zdlouhavý a přístup Hamásu k navrácení mrtvých už od samotného počátku porušuje dohodu o příměří. Svět to však nezajímá. Druhého cíle ještě dosaženo nebylo. Hamás v určité formě v Gaze přežívá a s ním přežívá i idea islámského odporu.

To, co z Hamásu v Gaze zbylo, je však aktuálně mnohem nebezpečnější pro tamní Palestince než pro Izrael.

Oslava vítězství teroru

Uvnitř Hamásu se nepřekvapivě oslavuje vítězství teroru a porážka Židů. Může se to zdát absurdní, ale je to tak. Tomu sekundují hlasy z Judeji a Samaří, z některých arabských zemí, z Jemenu či z Íránu. To je blízkovýchodní kolorit. Porážku nelze připustit a už vůbec ne uznat.  Hlasy o tom, že Izrael nevyhrál, se ozývají i z Evropy, ba dokonce i z některých levicově-liberálních kruhů Evropy střední. Přijmout na vědomí fakt, že Netanyahu vyhrál, je pro některé evropské politiky prostě nemyslitelné.

Obraz úspěchu Hamásu ve válce s Izraelem jde přirovnat ke scéně, či spíše ke karikatuře, z Berlína roku 1945, kde německé ženy zametají sutiny hlavního města III. Říše. Úklid Berlína obráceného v prach je karikaturou oslavy vítězství nad spojenci. V Gaze se rovněž začne pomalu uklízet to, co z ní zbylo, ale přitom si její obyvatelé musí dát pozor na to, aby je jejich hrdinové z Hamásu nepopravili. Pro Izrael přestal Hamás představovat přímou bezpečnostní a militární hrozbu už v první fázi války. Bylo to po tom, co IDF zničil téměř celý raketový potenciál teroristů. Už před rokem byly raketové poplachy z Gazy spíše výjimečné a většina z toho, co bylo vystřeleno, bylo sestřeleno nebo spadlo ještě v Gaze.

To, co z palebného arsenálu Hamásu zničeno nebylo, už k ohrožení izraelských měst nestačí a protivzdušnou obranou neproletí. Několik stovek raket Hamás pořád má, ale jde o rakety krátkého doletu, které nemohou ohrozit nejlidnatější centrální oblast v Izraeli – aglomeraci Tel Avivu a okolních měst s více než čtyřmi milióny obyvatel. Na začátku války se přitom musela izraelská protivzdušná obrana vypořádat s více než deseti tisíci raket vypálených z Gazy.

Z teroristické armády zbyla jen teroristická guerilla

Podobně to dopadlo s velitelskou strukturou a s operativci Hamásu. Většina politického i vojenského velení byla eliminovaná, včetně jeho teroristických ikon. Podobně dopadli i jejich bratři ve zbrani z Hizballáhu. IDF eliminovaly během necelých dvou let konfliktu více než 22 tisíc vycvičených bojovníků Hamásu a většina organizovaných jednotek jeho vojenského křídla – s výjimkou těch z Gaza City – byla rozprášena.  Z Hamásu jako z teroristické armády se stala teroristická guerilla. Má pod kontrolou část Gazy, zatím v ní může terorizovat vlastní obyvatelstvo a taky to dělá, ale pokusí-li se zaútočit na izraelské cíle, bude smetena. IDF jsou už v jiné pozici. V Gaze nejsou živí Izraelci a údery, které si nemohly dovolit předtím, mohou spustit dnes. Propuštěním či vyměněním živých rukojmích přišel Hamás o svou poslední kartu. K tomuto kroku byl brutálně dotlačen Katarem, ale i dalšími arabskými hráči. Gazu dříve či později tak čeká dehamásizace.

Jaroslav Kuchyňa, Senior Fellow Centra transatlantickcýh vztahů (PCTR) CEVRO Univerzity. Bývalý diplomat a zpravodajský důstojník. Před rokem 1989 spolupracovník rozhlasových stanic Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Aktuálně se věnuje tématům střední Evropy a problematice teroristických hrozeb z oblasti Blízkého východu.

Propuštěním živých a postupným předáváním mrtvých Izraelců z Gazy skončila i první fáze Trumpova dealu. IDF se stáhly na dohodnutou hranici v rámci Gazy a dnes kontrolují 52 % území enklávy. Za žlutou linií se nacházejí největší gazánská města (Chán Junis a Gaza City), v izraelských rukou je prozatím Beit Hanoun a Rafah. Jeruzalém tím drží polovinu území celého pásma bez Hamásu a je to prostor, ve kterém se nepopravuje.

Od Trumpovy návštěvy Izraele se plánovaný scénář dalších dohodnutých kroků směřujících do druhé fáze příměří pozastavil. Hamás zpomaluje vydávání mrtvých Izraelců a hraje v tomto procesu své hry. Není to žádné překvapení, rozhodně ne pro Jeruzalém. V druhé fázi by totiž mělo dojít k odzbrojení Hamásu a explicitně k ukončení jeho vlády v Gaze. S tím by byl spojený i pravděpodobný odlet některých exponentů Hamásu do zahraničí, bez zpáteční letenky. Hamás by měla nahradit mezinárodní správa už bez izraelské participace. S jejím ustavením je spojena i rekonstrukce Gazy jako takové. Zde bude potřeba ještě posoudit izraelské red lines, co se týče mezinárodních sil v Gaze, např. účast Turecka. Izrael rovněž indikuje, že na rekonstrukci Gazy se budou podílet ty země, které nevystupovaly v průběhu konfliktu vůči Izraeli nepřátelsky.  

Gazánský Západní Berlín

Pro zbytky Hamásu je to nepředstavitelný scénář a nelze vyloučit, že se jeho realizace značně opozdí v čase. Do té doby bude Izrael držet svých 52 % gazánského území. V izraelských představách by na tomto prostoru mohl vzniknout gazánský Západní Berlín. Do Izraelem kontrolovaného území by mělo směřovat maximum humanitární pomoci a zde budou upřednostněny rekonstrukční práce. Opce – buď se odzbrojíte, nebo si ponecháme půl Gazy a začneme tam s ideou Západního Berlína – je teď izraelskou vládou preferovaná.

Netanjahu se nechce vrátit zpět k bojovým operacím uvnitř pásma. Pakliže se Hamás přeskupí a resuscituje natolik, že začne ohrožovat jednotky IDF na žluté linii a tím i Trumpem dojednané příměří, může dostat Bibi z Washingtonu volnou ruku k tomu, aby ho dodělal. Za předpokladu, že by Hamás uvažoval o přímém ohrožení Izraele jako takového, dorazí ho buď Netanjahu, nebo každý další izraelský předseda vlády sám i bez požehnání z Bílého domu.  

Přistoupit na uzavření příměří zprostředkovaném Spojenými státy nebylo pro Jeruzalém jednoduché. Nevzniklo však tak, že by k němu byl Bibi dotlačen Trumpem s nožem na krku. Izraelská vláda ho tvrdě vyjednala nejprve s Washingtonem a potom s dalšími prostředníky z Kataru, Egypta a Saudské Arábie. Nůž měl na krku naopak Hamás a v jedné chvíli i od svých arabských donorů. Nevydařená izraelská operace proti exilovému vedení Hamásu v Dauhá se stala paradoxně „nejúspěšnějším neúspěchem Izraele v průběhu války“. Hamás i Katařani doznali, že nikdo není bezpečný před Izraelem vůbec nikde. Škodolibost některých evropských lídrů nad tím, že to naštvalo Trumpa a ten přinutil Bibiho se Kataru omluvit, není na místě. Netanjahu se omluvil, ale věděl, že dosáhl svého.

Pravdou je, že si žádná izraelská vláda nemůže dovolit rozhodit vztahy s USA. Republikánská administrativa a Trump však na rozdíl od svých předchůdců nechává Izrael vyhrát jakoukoliv válku a nemá s tím problém. Vztahy mezi Netanjahuovou vládou s některými jejími exponenty (např. Ron Dermer – ministr pro strategické záležitosti či Gideon Sa´ar – ministr zahraničí) s Republikány jsou na takové úrovni, že v Jeruzalémě už začali přemýšlet o tom, jak a skrze koho v USA najít cestu k Demokratické straně, aby se to aspoň trošku srovnalo. Po tom, co předvedl Biden, Harrisová či John O´Sullivan v průběhu prvního roku války v Gaze a po tom, kdo se stal demokratickým nominantem na starostu v New Yorku, to nebudou mít Izraelci s Demokraty snadné.    

Nulová role Evropské unie v řešení konfliktu v Gaze

Evropská unie a její instituce nepřispěla k vyřešení konfliktu v Gaze za dva roky vůbec. EU nepřistupuje k Izraeli racionálně. Stát Izrael se stal pro unijní instituce abstrakcí, která nemá s reálným Izraelem nic společného. EU se soustředila na sankce proti Izraeli, na suspenzi obchodní části asociační dohody s Izraelem či na exponenci diskuse o vymyšlené genocidě páchané IDF v Gaze. Unii nevadilo, že předseda vlády jedné její členské země dostal nápad, aby se Židům zakázalo jezdit na kole nebo hrát fotbal. Bandité z Madridu nebyli bohužel sami. Unii přitom nepřekáželo, že existují i takové členské země, které s postupem Bruselu vůči Jeruzalému nesouhlasí. V Paříži, Madridu, Lublani, Dublinu, ale i v Londýně se rozhodli odměnit Hamás za teror a uznali Palestinský stát.  Výsledek bude takový, že žádný Palestinský stát v dohledné době nevznikne a už vůbec nikdy ne bez dohody s Izraelem. Vyhlídky na vlastní stát ztratila celá jedna generace Palestinců 7. října 2023.

Izrael za dva roky války s Hamásem stihl kromě tohoto teroristického hnutí vyřadit z provozu další íránské proxy v regionu. Eliminoval Hizballáh a pohřbil v Bejrútu jeho vůdce Nasralláha. IDF tak výrazně eliminovaly hrozbu z Libanonu na severní hranici země. Podobně přistoupily k Jemenu a k Sýrii. Zásadní pro bezpečnost Izraele a okolního sunitského světa se stala jeho červnová dvanáctidenní „raketová“ válka s Íránem. O tom, že byla vítězná, nepochybují ani v Teheránu. Společně se Spojenými státy Izraelci zničili dosavadní výsledky íránského jaderného programu. Čas, který Teherán už odpočítával k jaderné bombě, se zastavil. V Jeruzalémě nejsou naivní a nemyslí si, že tím to skončilo.

Dokud nebude na stole dohoda o tom, že se Írán vzdává myšlenky na vlastní jaderné zbraně, budou Izraelci v pohotovosti bez ohledu na to, kdo jim bude vládnout. Izrael rozbil „prsten ohně“, který se kolem něj stahoval, a výrazně eliminoval teroristický potenciál nepřátel židovské, ale i křesťanské civilizace. Teroristé z Hamásu, Hizballáhu, Hútiové z Jemenu a Írán představují pro západní křesťanskou civilizaci úplně stejnou hrozbu jako pro Židy. Souhlas Jeruzaléma s dohodou o příměří v Gaze vrací do hry vyjednavače o rozšíření Abrahámovských dohod. Kromě zavraždění co největšího počtu Židů byla dekapitace právě těchto dohod jedním z hlavních cílů útoku palestinských teroristů. Návrat k diskusi o rozšíření dohod o další státy je tou nejtěžší porážkou Hamásu i Teheránu.

Úspěšnost izraelské protivzdušné obrany

7. října 2023 zaútočil Hamás na Izrael vražednými i zfetovanými komandy a hned druhý den zahájil palbu Hizballáh. 19. října přiletěly první rakety od Hútiú z Jemenu a drony z Iráku a Sýrie. V dubnu 2024 a v říjnu téhož roku zaútočil raketami (vesměs balistickými) a drony Írán. V červnu tohoto roku Izrael absolvoval další dvanáctidenní válku s Teheránem. Z Gazy mířilo na Izrael přes 13 tisíc raket, z Libanonu pak 22 tisíc z toho 350 balistických. Z Íránu před červnovou válkou vystřelili 360 balistických raket a v rámci izraelské operace „Vzpínající se lev“ v červnu 2025 letělo na Izrael 560 balistických raket a tisíc dronů! IAF měly přes 1400 vzletů. Úspěch IDF, IAF a izraelské protivzdušné obrany je neuvěřitelný. Například úspěšnost izraelské PVO proti íránským balistickým raketám byla v červnu 86 %, drony sundali všechny. S Hizballáhem a jeho raketami dosáhla úspěšnost devadesáti procent! Izraelská „deterrence posture“ je dnes historicky neporovnatelná s tím, čeho kdy v regionu Jeruzalém dosáhl.

Nyní přichází čas na reflexi selhání ze 7. října 2023

Izrael, jeho politickou reprezentaci i bezpečnostní instituce teď čeká reflexe toho, co se za dva roky stalo. Nebude to vůbec snadné. Bude nutné analyzovat chyby, které vedly k 7. říjnu, a bude nutné došetřit i to, co se v průběhu války zejména v Gaze udělalo špatně. Primárně proto, aby se tyto chyby už neopakovaly. Rovněž izraelská společnost se potřebuje uklidnit a nadechnout, ale po posledních dvou letech je překvapivě v dobré kondici. Izrael čekají v příštím roce parlamentní volby – termín je konec října 2026, ale mohou proběhnout o několik měsíců dříve.

Předseda vlády Benjamin Netanjahu se dopustil mnoha chyb a zřejmě klíčové byly ty, které udělal před 7. říjnem. Byly to však chyby politické a on za ně nese logicky politickou odpovědnost. Odpovědnost faktickou nesou bezpečnostní instituce, armáda a zpravodajské služby. V tom zejména vnitřní služba Shin Bet, neboť Gaza patřila do její konstituence. Proti izraelskému premiérovi byl celosvětový liberální mainstraem, ale s tím umí v Izraeli žít. Téměř každý týden proti Bibimu stáli demonstranti na Kaplanově ulici v Tel Avivu se svým bring them home. Nikdo z nich ani žádná opoziční strana v Knessetu však neměli plán, jak rukojmí dostat domů, resp. jak to udělat jinak, než činí vláda a IDF.  

Premiér nemohl za to, že se rukojmí nepodařilo dostat z Gazy rychleji ani za to, že došlo k civilním obětem během války v Gaze, Izraeli, Jemenu, Íránu, Libanonu, v Sýrii i v Kataru. Na premiéra teď čeká ten nejpřísnější soudce. Nebude jím žádná OSN, EU, ICC nebo Pedro Sanchez v Madridu. Bude jím výlučně izraelský volič. Po celou dobu války Likud ve volebních průzkumech dominoval a vede je i dnes. Likud může příští volby vyhrát a Netanjahu bude znovu premiérem. Může mít i přes vítězství nedostatečný koaliční potenciál a premiérem bude někdo jiný. Izrael je demokratická země.