Vládní koalice minulý týden v Poslanecké sněmovně započala lítý boj s opozicí o zavedení korespondenční volby pro voliče v zahraničí. Po třech dnech je návrh zákona stále v prvním čtení. Tuhý odpor ANO a SPD bude pokračovat i v tomto týdnu. Tento mírný pokrok, který by měl usnadnit hlasování pro osoby nacházející se v zahraničí, přitom již dávno mohlo nahradit hlasování přes internet. Kdo si ale dnes vzpomene, že jsme tu měli vládní sestavy, které moderní způsob hlasování aktivně prosazovaly? Volit přes internet jsme totiž mohli už v roce 2014!
Odevzdávat hlas přes internet mohou voliči v několika zemích. Na celostátní úrovni jde o Estonsko, dále v několika švýcarských kantonech či v komunálních volbách v některých kanadských provinciích. Poprvé mohli občané Estonska hlasovat přes internet v roce 2005 v komunálních volbách. V současné době je Estonsko jedinou zemí Evropské unie, která svým občanům umožňuje volit přes internet ve všech typech voleb. Samotná myšlenka zavedení internetových voleb je ale stará dvě desetiletí. A Česká republika minimálně na začátku měla slušně našlápnuto k tomu, aby svým občanům tento způsob odevzdání hlasů také umožnila.
Česká cesta k internetovým volbám
Myšlenku zavedení internetových voleb vnesl do veřejné debaty tehdejší ministr vnitra za ODS Ivan Langer. V roce 2008 ministerstvo vnitra uzavřelo memorandum s Českým statistickým úřadem, na jehož základě měl vzniknout projektový tým odborníků, který měl otázku internetových voleb detailněji rozpracovat. K naplnění memoranda a vzniku projektového týmu však nedošlo, přesto ale i vláda pod vedením Petra Nečase vložila následně do koaliční smlouvy zmínku o přípravě projektu internetových voleb.
Tím však v podstatě praktické kroky k zavedení internetových voleb v České republice skončily. Z dnešního pohledu to zní až neuvěřitelně, ale plnohodnotné zavedení internetových voleb mělo proběhnout při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014! Ještě několik let poté se obvykle před volbami téma internetových voleb objevilo v programech několika politických stran (především Piráti, ODS, TOP 09 či KDU-ČSL). V posledních letech je víceméně ticho po pěšině.
Nabízí se tedy otázka, proč žádná další země, natož pak Česká republika, v zavádění internetového hlasování nepostoupila tak daleko jako Estonsko. S internetovým hlasováním se totiž pojí hned několik úskalí, a to jak ústavně-právních, tak bezpečnostních.
Ústavní konformita internetového hlasování
V demokratických zemích probíhají volby na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasování. Jinými slovy, každý volič má právo volit, disponuje jedním hlasem se stejnou váhou, hlas odevzdává přímo a nelze zjistit, jak hlasoval. Všechny čtyři principy demokratických voleb tak kladou na internetové hlasování nároky, se kterými je třeba se vypořádat. Přestože má dnes počítač a internetové připojení drtivá většina domácností, případně se lidé mohou k internetu připojit v práci či jinde, stále existuje skupina potenciálních voličů, která z různých důvodů tuto možnost nemá. Řešením, které alespoň z části otázkou všeobecnosti a rovnosti v případě internetového hlasování eliminuje, je internetové hlasování pouze jako doplněk klasického způsobu volby, tedy vhození volebního lístku osobně ve volební místnosti.
Z jiného pohledu lze internetového hlasování vnímat právě jako způsob, který tyto dvě podmínky hlasování podporuje, protože odstraňuje pro některé voliče fyzické bariéry v přístupu do volebních místností. Co ale dělat v případě podmínek tajného a přímého hlasování?
Některé země umožňují korespondenční hlasování (nikoli však Česká republika), které s sebou přináší stejný problém. Snížit riziko ovlivnění při hlasování přes internet lze tím, že voliči mohou svůj hlas po určitou dobu měnit a zároveň mohou svůj internetový hlas zneplatnit hlasováním ve volební místnosti, tak jak to funguje právě například v Estonsku. Internetové hlasování se v Estonsku dostalo až k jednání před ústavní soud, který jeho soulad s ústavním pořádkem potvrdil.
Jak zabezpečit internetové hlasování?
Zajištění bezpečnosti průběhu hlasování přes internet stojí v popředí všech projektů internetových voleb a v několika zemích právě na základě nedostatečné jistoty ohledně bezpečnosti hlasování došlo k zastavení těchto projektů. Možnost manipulace s volebními výsledky, ať už ze strany představitelů státních institucí, tak z různých forem kyberútoků, klade na bezpečnost internetového hlasování vysoké nároky.
Pro současné liberální demokracie jsou pravidelně se opakující volby a důvěra obyvatel v ně, základním konstitutivním rysem. Představa, že by výsledky voleb byly znevěrohodněny, je noční můrou všech představitelů demokratických institucí. Například ve Velké Británii a Irsku byly z důvodu těchto obav o spolehlivý a nezmanipulovaný průběh voleb projekty internetových hlasování zastaveny.
Klíčová role analýzy rizik
Na zavedení internetového hlasování v celostátním měřítku budou kladeny vysoké nároky z pohledu bezpečnostního i provozního. Systém, který internetové hlasování umožní, musí být maximálně bezpečný a maximálně spolehlivý.
V průběhu hlasování nelze připustit výpadky tohoto systému, ať už jsou způsobené čímkoliv, provozními výpadky, útoky hackerů apod. Je také důležité, aby hlasování bylo nezpochybnitelné, aby volili jen ti, kteří k tomu mají oprávnění a s hlasy aby bylo nakládáno podle jasných pravidel. Už ve stádiu ideového návrhu musí být pamatováno na všechny hrozby a zranitelnosti, které nezpochybnitelnost výsledků hlasování mohou ohrozit. V každé fázi vývoje systému musí být prováděna analýza rizik, která se mohou v souvislosti s hrozbami a zranitelnostmi vyskytnout.
Samotný systém musí být vyvíjen tak, aby už svými vlastnostmi dokázal tato rizika minimalizovat. Pokud by se opatření, snižující bezpečnostní i provozní rizika aplikovala až na hotový systém, tak je potom lepší se do zavádění internetového hlasování raději vůbec nepouštět! Nezpochybnitelnost výsledků hlasování souvisí také s nezpochybnitelností identity voliče. U „papírových“ voleb identitu voliče ověřuje člen volební komise na základě průkazu totožnosti – občanský průkaz nebo cestovní pas. Internetové hlasování však pracuje s elektronickou identitou. Tu lze v našich podmínkách prokázat několika způsoby. Lze použít elektronický průkaz totožnosti – eobčanku, kdy stát garantuje totožnost držitele tohoto dokladu, protože občan při jejím zřizování byl fyzicky ztotožněn. Další metodou je ověření identity pomocí datové schránky. Tzn. že občan – držitel datové schránky byl při jejím zřizování také fyzicky ztotožněn a datová schránka tak slouží při komunikaci se zmíněným systémem jako jakýsi průkaz totožnosti.
Další možností by mohlo být využití bankovní identity, tedy že elektronický prostředek, který umožňuje přístup k bankovním službám, by mohl být použit i ke komunikaci s úřady a tím i k přístupu k internetovému hlasování. Použití kterékoliv metody ztotožnění voliče ovšem nesmí porušit zásady anonymního hlasování.
Považujeme za nutné ještě jednou zdůraznit, že bez pečlivé a masivní analýzy rizik nemá cenu se do internetového hlasování a systému, který jej umožní, vůbec pouštět. Do analýzy musí být zahrnuta všechna rizika, od těch technologických, přes organizační, rizika legislativní neshody, finanční rizika apod. až k reputačnímu riziku, jehož opominutí by mohlo mít fatální dopad na důvěryhodnost celého procesu internetového hlasování a tím i na důvěryhodnost státních institucí.
Článek pod názvem Internetové volby – příležitost, jak zajistit fungování demokracie i v době krize? vyšel v květnu 2020 na epravo.cz.
Politologové Vysoké školy CEVRO byli řešiteli projektu Grantové agentury České republiky (GAČR), jehož výstupem byla první kolektivní monografie o internetových volbách v českém prostředí. (BRUNCLÍK, Miloš, NOVÁK, Miroslav a kol. 2014. Internetové volby: Budoucnost, nebo slepá ulička demokracie? Praha: SLON. ISBN 978-80-7419-168-8).
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
