Vyhledat

Knihy roku 2023 podle expertů CEVRO. Inspirace pro dlouhé zimní večery

Rok 2023 se pomalu chýlí ke svému konci. Přinášíme tipy na knihy, které zaujaly osobnosti CEVRO ARENY a Vysoké školy CEVRO v tomto roce. Nechte se inspirovat tím, co doporučuje ke čtení europoslanec Alexandr Vondra, diplomat Cyril Svoboda, politologové Karel B. Müller, Ladislav Mrklas a Daniel Kunštát či publicista Roman Joch.

ALEXANDR VONDRA: Tereza Matějčková: Bůh je mrtev, nic není dovoleno / Henry Kissinger: Umění politické strategie

Čtenářské setkání s texty Terezy Matějčové pro mě bylo opravdové zjevení. Jako filosofka oprášila zapomenutou podstatu svého vědního oboru coby lásky k moudrosti: úkolem není dávat závazné odpovědi, ale pochybovat a klást otázky. A její sociologická esejistika je intelektuálně provokující sondou, která míří přímo proti dnes tolik rozšířenému, mělkému, pokryteckému a nebezpečnému bublinovému uvažování. Výběr nejlepších textů z Týdeníku Echo je pozvánkou k intelektuálnímu cvičení, kterému nelze odolat.

Testament nedávno zemřelého dinosaura zahraničněpolitické vědy i diplomatické praxe je nezbytnou četbou pro každého, koho trápí bolestná absence politického vůdcovství v dnešním světě. Portréty šesti opravdových vůdců světa 20. století, které Kissinger sám dobře znal, usnadní pochopení, proč oni své úkoly zvládli, zatímco dnešní vůdci jen zmateně tápou.

CYRIL SVOBODA: Annie Ernaux: Les anneés

Kniha vyšla i česky (Léta). Autorka za ni obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Velmi dobře se čte a nabízí čtenáři pohled do proměny francouzské společnosti po roce 1945. Čtenář si uvědomí, jakými podstatnými změnami Francie prošla, jak rychle se proměňuje francouzská společnost. Emancipace proniká celou společností. Francie po válce a dnes je opravdu jiná. Proměnou procházejí tradiční instituce, rodina a stát.

Kniha by mohla být napsána o jakékoli jiné evropské společnosti, proto je dobré ji číst a pod dojmem z jejího obsahu se dívat i na naši společnost.

DANIEL KUNŠTÁT: Martin Groman: Kriegel: Voják a lékař komunismu

Brilantně napsaný příběh vskutku plastické a v mnoha ohledech i mimořádné osobnosti. František Kriegel je ve veřejném prostoru dodnes upomínán zejména jako čestná výjimka mezi zdejšími reformisty, kteří na rozdíl od něj pár dní po 21. srpnu podepsali souhlas s okupací vlastní země. A za tento akt odvahy byl potom brežněvovci doma i v Moskvě důkladně nenáviděn až do své smrti. Kriegelův život před tímto zlomovým okamžikem i po něm ovšem měl parametry doslova dobrodružného filmového spektáklu. Gromanova kniha mimo jiné pěkně ilustruje politické bloudění celé řady středoevropských levicových intelektuálů s pozoruhodně podobnými životními zákrutami. Nejprve nasadili coby prominentní členové všechny své síly do služeb Strany, pak prozřeli a s neutuchající vervou bojovali proti systému, který iniciativně budovali.

V mládí podlehli iluzi komunismu, neboť věřili, že je tím pravým lékem na nemoci kapitalismu a západního liberalismu, které vyvrcholily ničivou válkou. Ve starším věku, v období destalinizace a především v 60. letech, „prohlédli“. Z fanatiků třídní nenávisti, dogmatického marxleninismu a stalinských politických metod se stali stoupenci reforem a „revizionisty“. A po roce 1968 pak za sebou spálili všechny mosty, s režimem se definitivně rozešli a někteří se ho dokonce jali aktivně demontovat. Tak jako František Kriegel, tento – jen s mírnou nadsázkou řečeno – Indiana Jones československého komunismu.

LADISLAV MRKLAS: Henry Kissinger: Umění politické strategie

Letos je volba jednoduchá. Kvůli záběru, hloubce a poutavosti, ale i z piety k velké osobnosti světové diplomacie, která nás přednedávnem opustila, „hlasuji“ pro Henryho Kissingera a jeho Umění politické strategie s podtitulem Šest vůdčích postav moderního světa.

Kniha kromě jiného líčí autorův náhled na to, jaké osobní vlastnosti dělají z politiků velké státníky. Co tedy měli Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Richard Nixon, Anvar Sádát, Li Kuang-jao a Margaret Thatcherová mimo jiné společného? „Všechny tyto vůdčí osobnosti měly pronikavý smysl pro fakta a všechny sledovaly nějakou působivou vizi. Průměrní vůdcové nedokážou odlišit důležité od všedního a nechávají se přemoci zdánlivou nezadržitelností dějin. Velké vůdčí osobnosti vytuší nadčasové nároky státnického umění a v množství detailů reality najdou ty, jež přispějí k budování lepší budoucnosti a zasluhují si podpořit oproti jiným, jež je pouze nutné sledovat a někdy jen strpět.“ Všechny podle Kissingera vyznávaly meritokratický styl vedení, prosluly přímočarostí a říkáním tvrdé pravdy, odvahou navzdory domácím i mezinárodním potížím, ochotou poštvat si proti sobě významnou část vlastních voličů, ale i chápáním významu samoty, kam se uchylovaly dobrovolně, pod tlakem okolností, či přímo v důsledku trestu a kde si mohly všechno promyslet.

V souvislosti se dneškem se Henry Kissinger v závěru ptá a hned odpovídá: „Co se může ztratit v éře ovládané obrazy? Lze pro to najít mnoho označení: vzdělanost, učenost, sečtělost, seriózní samostatné myšlení. Nejlepším termínem však je deep literacy... „Hloubková gramotnost“ – všudypřítomná, pronikavá, a přitom neviditelná – představovala „kosmické záření“ doby, v níž šestice zde popsaných vůdčích osobností dospívala.“ A o pár řádků dále dodává: „Původci internetu považovali svůj vynález za důvtipný prostředek k propojení světa. Ve skutečnosti přinesl též nové způsoby, jak lidstvo rozdělit na válčící kmeny. Polarizace a konformita spolu souvisejí a jedna druhou posilují: člověk je najednou odsunut do skupiny, která pak provádí dohled nad individuálním smýšlením. Není proto divu, že na mnoha platformách dnešních sociálních médií jsou uživatelé rozděleni na „followery“ a „influencery“; vůdčí osobnosti tu scházejí.“

KAREL B. MÜLLER: Jaroslav Rudiš: Návod na použití železnice

Rudišův Návod na použití železnice vyšel česky teprve letos, v Německu už před dvěma lety. V Německu se kniha stala bestsellerem a dočkala se již deseti vydání. Podobně jako Rudiš sdílí i sociální vědy fascinaci železnicí, jejíž rozvoj dláždil cestu k modernitě – k nacionalismu i k občanské společnosti, k blahobytu i k sociálnímu vyloučení, k válce mezi národy i k evropské jednotě.

Rozvoj i krize železnice představují nejvěrnější obrazy i nejautentičtější nositele proměn časoprostorových vztahů. Rudišovo vyprávění o železničním putování je synchronizovaným výrazem jak etnické různorodosti, tak osudové provázanosti Evropanů.

ROMAN JOCH: Michael Žantovský: S prominutím řečeno – Můj život mezi slavnými a mocnými / Arthur Koestler: Noc o polednách / Tuvia Tenenbom: Z New Yorku do Brna

Vzpomínky nejen diplomatické významného českého diplomata, velvyslance v USA, Izraeli, Velké Británii. Smál jsem se na každé straně knihy. I když jedna chybička se autorovi vloudila: den inaugurace amerického prezidenta není 17., nýbrž 20. leden. Závěr knihy – setkání v Negevské poušti s T/tajemnou O/osobou – je přímo geniální.

Překlad slavného románu o stalinských čistkách z nedávno nalezeného německého originálu, nikoli z nepřesného anglického překladu. Brilantní sonda do smýšlení starých bolševiků – či, směle můžeme dodat – mladých progresivců. Již samotná konverzace uvězněného a pak popraveného starého bolševika Rubašova s vyšetřovatelem (kdysi jeho přítelem; nakonec i jeho čistky semelou) stojí za všechny peníze.

Jedna z nejzdařilejších knih Tuvii vůbec. Jeho postřehy z mnoha zemí na několika kontinentech v průběhu několika let, tak asi dekády. Doslov napsán těsně po 7. říjnu. Tuvia, původně spíše levicově cítící divadelník, se již naprosto a definitivně rozchází s netolerantní, úzkoprsou a antisemitskou „progresivní“, „woke“ levicí. I přes úsměvné momenty je to víceméně smutné čtení, protože ukazuje současný svět, jaký skutečně je. Tuvia nelže; reportuje, co vidí a slyší.