Bezpečnost jako motor užší regionální spolupráce?
Střední Evropa čelí největší bezpečnostní výzvě tohoto století: rozpadu mezinárodního řádu, agresivní politice Ruska, ekonomické expanzi Číny i nejistotě ohledně budoucnosti transatlantických vazeb. Přestože státy regionu sdílejí stejný geopolitický prostor, jejich vnímání hrozeb a přístup k obraně je hluboce rozděluje. Zatímco Polsko v čele nového bloku východního křídla NATO masivně zbrojí a buduje strategickou odolnost, Česko, Slovensko či Maďarsko zůstávají zranitelnými články. Dokáže bezpečnost nastartovat užší regionální spolupráci, nebo se střední Evropa opět stane pouhým kolbištěm velmocí?
Svět se dynamicky mění, hroutí se dosavadní jistoty a jednotlivé země i regiony se musí s těmito výzvami vypořádat. Nestabilita plynoucí z probíhajících změn globálního mezinárodního řádu, které nastolí novou geopolitickou a bezpečnostní realitu, zásadním způsobem dopadá i na region střední Evropy, jehož jsou Polsko a Česká republika součástí.
Situace je o to závažnější, že tato část Evropy byla vždy prostorem, kde se změny mocenské rovnováhy na kontinentě odrážely v jejím geopolitickém uspořádání velmi viditelně a vedly často ke ztrátě suverenity místních národů.
Kritickým momentem se pro region opakovaně stávaly dohody velmocí, které rozhodovaly o jeho osudu bez účasti těch, kteří na tomto území žili. Jak český, tak polský národ má s těmito zlomovými okamžiky vlastní hořkou historickou zkušenost.
Pro bezpečnost současné střední Evropy je proto klíčové se z historie poučit, a zvláště pak z chyb, které region opakovaně proměňovaly v kolbiště velmocí a oblast pro jejich mocenskou expanzi. Největší slabinou byla vždy nejednota středoevropských národů, vzájemné spory a z toho plynoucí neschopnost se postavit největším existenčním hrozbám společně. V době, kdy je svět i Evropa středem nového soupeření velmocí, v němž mezinárodní právo ztrácí svou relevanci a rozhoduje pouze právo silnějšího při bezohledném prosazování vlastních mocenských zájmů, se střední Evropa znovu ocitá ve smrtelném nebezpečí.
Dosavadní mezinárodní řád postavený na pravidlech padl, agrese a vydírání slabších se staly normou a spolehlivost spojeneckých vazeb je významně otřesena. To vše je součástí nové reality, v níž o budoucnosti světa a Evropy rozhodují pouze tři největší jaderné mocnosti – USA, Čína a Rusko. Před národy střední Evropy tak stojí možná největší bezpečnostní výzva tohoto století. Budou tentokrát schopny čelit mocenským ambicím velmocí společně a uhájit svou samostatnou existenci?
Hrozby a jejich vnímání v regionu
Přestože strategické dokumenty Severoatlantické aliance a Evropské unie, klíčových pilířů evropské bezpečnosti, jichž jsou státy střední Evropy již více než 20 let součástí, jasně identifikují hlavní bezpečnostní hrozby, jimž euroatlantické společenství demokratických národů dlouhodobě čelí, přístup jednotlivých zemí regionu k posilování vlastní bezpečnosti se výrazně liší. Je to dáno především odlišným vnímáním naléhavosti těchto hrozeb, což je s ohledem na totožné geopolitické postavení ve stejné části Evropy velmi zarážejícím faktem. Hrozby již dávno nejsou lokalizovány na konkrétní teritorium, jsou transnacionální, což čím dál více vidíme jak u hrozeb vojenských, spojených s rozvojem nových technologií, tak zvláště u hrozeb hybridních, jejichž škála se neustále rozšiřuje a mohou státy zasáhnout nečekaně a na nejzranitelnějším místě přímo na jejich území.
Nejvýznamnější přímou hrozbou pro bezpečnost středoevropského regionu i Evropy jako celku je Rusko. Tato skutečnost je uvedena jak ve Strategické koncepci NATO, tak ve Strategickém kompasu EU z roku 2022. Ruská agresivní politika však pro střední Evropu znamenala zásadní hrozbu již dávno předtím. Po ruské agresi vůči Gruzii v roce 2008 byla posledním varováním ruská okupace Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny v roce 2014. Jen část zemí regionu však byla schopná pochopit, jak moc je situace vážná. Jasným dělítkem mezi státy nejvíce ohroženého východního křídla NATO se staly výdaje na obranu.
Zatímco Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Rumunsko skokově navyšovaly své investice do obranných kapacit, Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Bulharsko zůstávaly pasivní a vážnost hrozby si nadále nepřipouštěly. Podobné dělení bylo patrné i v oblasti posilování obrany proti ruským hybridním operacím, které se od roku 2014 staly klíčovou součástí nového ruského způsobu vedení boje. Region se rozdělil totožným způsobem, na skupinu zemí systematicky posilujících svou strategickou odolnost, včetně omezování zvláště kritické energetické závislosti na Rusku, a druhou skupinu států, která hybridní hrozby ze strany Ruska setrvale podceňovala a nadále zůstávala na dodávkách ruských energetických surovin extrémně závislá. Část z nich pak byla ochotná přehodnotit svůj přístup až po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, změny však byly pomalé a v oblasti vojenské i nevojenské nedostatečné.
Neméně závažnou hrozbou pro budoucnost Evropy, a tedy i středoevropského regionu, je podle strategických dokumentů NATO a EU také Čína, označovaná za systémového rivala, který ohrožuje zejména její ekonomickou nezávislost ve strategických odvětvích. Přestože realizace čínských mocenských ambicí není na první pohled příliš zjevná, protože probíhá primárně v nevojenské oblasti, o to závažnější důsledky přináší. Za poslední desetiletí si Čína vybudovala silnou dominanci v klíčových oblastech, bez nichž se chod evropských ekonomik neobejde. Kromě kontroly většiny světových zásob vzácných zemin, které jsou nezbytné pro všechny moderní technologie, ať už v civilním či vojenském sektoru, postupně ovládla oblast zelené energetiky (solární panely, větrné turbíny, bateriová úložiště), farmaceutický průmysl (léčivé substance), digitální technologie (kamerové systémy, telekomunikační hardware a software) a nyní cílí na srdce evropského hospodářství, kterým je automobilový průmysl.
Nejde však zdaleka jen o ovládnutí trhu, největší bezpečnostní hrozbou je vzdálený přístup ke všem čínským technologiím, který umožňuje ovládat tato zařízení na dálku, a to nejen sbírat data, ale především je zcela zablokovat, pokud to čínský autoritářský režim uzná za vhodné. Evropa se tak po energetické závislosti na Rusku ocitla v další pasti, tentokrát v prohlubující se strategické ekonomické závislosti na Číně, která se jí s ohledem na spojenectví Ruska a Číny a v kontextu probíhajícího soupeření velmocí může krutě vymstít. Státy střední Evropy nejsou v tomto ohledu výjimkou, jejich přístup k čínské hrozbě je nedůsledný, dochází k opakovanému pronikání čínských technologií do prvků kritické infrastruktury, některé země se pak Číně zcela otevřely a staly se nástupním prostorem pro její další mocenskou expanzi do Evropy. Tímto odstrašujícím příkladem je Maďarsko a na podobné trajektorii se nyní nachází i Slovensko.
Oslabování transatlantické vazby
Střední Evropa však v současné době musí čelit i další hrozbě, kterou si ještě před několika lety nedokázala představit. Je jí oslabování transatlantické vazby a redefinice strategických zájmů Spojených států amerických, které již obranu Evropy nepovažují za svou prioritu, resp. ji striktně podmiňují dalším zvyšováním evropských výdajů na obranu, jinak platnost svých spojeneckých závazků přehodnotí. Právě nejistota ohledně dalšího směřování americké politiky v NATO spojená se selektivní podporou jen vybraných spojenců, kteří budou splňovat požadovaná kritéria, zásadním způsobem otřásla celým euroatlantickým společenstvím a především organizací, o kterou země střední Evropy opírají svou bezpečnost primárně.
Přestože se státy na východním křídle Aliance snaží dělat maximum proto, aby těmito spolehlivými spojenci pro USA zůstaly a nedošlo ani k avizovanému omezování přítomnosti amerických vojenských sil v této části Evropy, důvěra v klíčového garanta evropské, a především středoevropské bezpečnosti je významně otřesena. Země v čele s Polskem a Rumunskem, na jejichž území se nachází největší počty amerických vojáků v regionu a také klíčové prvky americké protiraketové obrany Evropy, musí být připraveny i na možnost, že rozsáhlejší podpora USA nebude nakonec v případě konfliktu s Ruskem k dispozici, zvláště pokud by došlo k souběžné krizi ve východní Asii se zapojením Číny, případně i Severní Koreji.
Dopady na regionální spolupráci
Odpovědí na rostoucí ohrožení střední Evropy a nejistotu ohledně spolehlivosti spojeneckých závazků v rámci NATO je užší regionální spolupráce v oblasti bezpečnosti. Této skutečnosti si je nejvíce vědomo právě Polsko, které se od první ruské agrese vůči Ukrajině v roce 2014 stalo aktivním iniciátorem nových regionálních projektů směřujících k posílení bezpečnosti v konkrétních oblastech s cílem odstranit přetrvávající zranitelnosti a závislosti na Rusku. Bezprostřední reakcí na nový ruský způsob vedení války kladoucí důraz na nevojenské metody boje, zahrnující celou škálu vlivových a subverzních aktivit, pro něž začal být čím dál častěji využíván i kybernetický prostor, se stal vznik Bukurešťské devítky.
Společná inciativa prezidentů Polska a Rumunska z roku 2015 rozšířila spolupráci v rámci východního křídla NATO o oblast hybridních hrozeb a významně posílila i konzultační mechanismus mezi nejvíce ohroženými státy Aliance. Na principu sounáležitosti byl tak vytvořen nový regionální bezpečnostní pilíř, který reagoval na změněnou geopolitickou situaci. Ten následně doplnila širší iniciativa Trojmoří, vzešlá opět z podnětu polského prezidenta, tentokrát ale ve spolupráci s prezidentkou Chorvatska, zaměřená na posílení infrastrukturního propojení zemí v oblasti mezi Baltským, Černým a Jaderským mořem. Jasným cílem přitom bylo přispět k omezení závislostí zejména na ruské energetické infrastruktuře, která se s rostoucí agresivitou Ruska stala významným zdrojem zranitelností pro celý region. Důraz na rozvoj nové infrastruktury v severojižním směru však nezahrnoval pouze energetiku, ale také oblast dopravy a digitálních technologií, které rovněž přispívají k posílení obranyschopnosti regionu.
Obě inciativy, ale zejména pak ta druhá, nicméně od počátku narážely na vlažný až odmítavý postoj některých zemí, s jejichž účastí se počítalo. Promítalo se do něj nejen odlišné hodnocení závažnosti ruské hrozby, ale také historické obavy z polských imperiálních ambicí právě v kontextu iniciativy Trojmoří, jež do určité míry navazovala na meziválečný polský projekt federace středoevropských a východoevropských států nesoucí název Mezimoří, který prosazoval v regionu velmi kontroverzně vnímaný Józef Piłsudski.
Tento zdrženlivý přístup byl patrný především v České republice, která se s ohledem na politickou konstelaci v zemi začala společně se Slovenskem postupně vzdalovat oběma zbývajícím partnerům ve Visegrádské skupině. Výsledkem bylo ustavení nové regionální skupiny prohlubující spolupráci mezi Českou republikou, Slovenskem a neutrálním Rakouskem pod názvem Slavkovský formát. Nejstarší partnerství středoevropských států se tak začalo ještě více štěpit, a to z hlediska bezpečnosti ve velmi kritické chvíli. Namísto posilování obranné spolupráce v rámci Visegrádské skupiny, která se mohla stát motorem pro rozvoj obranných schopností na celém východním křídle NATO, převážily u České republiky, Slovenska i Maďarska hospodářské zájmy a snaha o zachování levných dodávek energetických surovin z Ruska. Polsko se tak ocitlo se svou bezpečnostní a obrannou politikou ve skupině osamoceno a logicky hledalo nové partnery pro výstavbu hráze proti agresivnímu Rusku v jiných formátech regionální spolupráce. Uvnitř V4 již nacházelo částečně společné zájmy jen s Maďarskem, a to při kritice EU za její sankcionování vnitropolitických změn a modelu vládnutí v obou zemích.
Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 však jasně ukázala, že partnerství, které není postavené na sdílených bezpečnostních zájmech, nemá reálnou hodnotu, a naopak se může stát potenciální hrozbou. Otevřeně proruská politika Maďarska a blokování pomoci Ukrajině v rámci EU i NATO znamenala pro polsko-maďarské sbližování definitivní konec. Vztahy Polska s Českou republikou a Slovenskem se zlepšily jen krátkodobě v souvislosti se změnou politického vedení v obou státech, pro posílení bezpečnosti regionu však nepřinesly výraznější pozitivní posun. Následný opětovný mocenský vzestup politických sil prosazujících ruské zájmy v podobě rychlého ukončení války na úkor napadené Ukrajiny jak v České republice, tak na Slovensku stvrdil dlouhodobý rozkol ve vnímání bezpečnostních hrozeb mezi visegrádskými partnery, a tedy i nemožnost vytvořit na půdorysu této skupiny nový pilíř regionální bezpečnosti.
Bezpečnost regionu a jeho budoucnost
Východní křídlo NATO tak již více než 10 let zůstává rozdělené na dvě skupiny států, které charakterizuje odlišné vnímání bezpečnostních hrozeb, výše investic a přijímané kroky k posílení vlastní obrany, stejně tak jako úroveň odolnosti politické reprezentace a společnosti vůči nepřátelským vlivovým operacím. Nejzranitelnějšími zeměmi středoevropského regionu zůstávají dlouhodobě Česká republika, Slovensko a Maďarsko, které na jihu doplňuje Bulharsko. Na tyto státy se také nejvíce zaměřují nepřátelští aktéři, kteří využívají politické a společenské nejednoty ve svůj prospěch. Snahy omezit jejich vliv mají vždy jen krátké trvání, což je dáno úspěchem jejich strategií na poli ovlivňování politického rozhodování v uvedených zemích. Rusko a Čína si tak udržují v regionu nadále velmi silný vliv, a to i přes rostoucí bezpečnostní hrozbu, kterou pro střední Evropu i Evropu jako celek představují.
V zájmu ani jedné z těchto velmocí totiž není, aby se region sjednotil a vytvořil pevnou frontu proti jejich agresivním plánům směřujícím ke změně evropského a globálního řádu. Aktivnější roli na tomto poli sehrává samozřejmě Rusko, pro nějž je ovládnutí a kontrola blízkého sousedství, kam střední Evropu řadí, klíčovou prioritou na cestě k obnově jeho velmocenského postavení a imperiální velikosti. Proto se kromě těchto snadných cílů snaží vrážet klín i mezi další státy regionu, konkrétně mezi Polsko a Ukrajinu, jejichž pevné spojenectví by pro realizaci jeho plánů bylo největší hrozbou. Využívá k tomu historickou zátěž ve vzájemných vztazích mezi oběma státy, která stále nebyla překonána, a prohloubení jejich partnerství tak dlouhodobě znemožňuje. Současně mu výrazně napomáhá i aktuální oslabování transatlantického spojenectví a ochota USA naslouchat jeho argumentům. Věří, že se mu nakonec podaří nalézt na americké straně porozumění a dosáhnout dohody o rozdělení sfér vlivu v novém globálním uspořádání postaveném na dominanci tří vojensky nejsilnějších mocností.
Nový světový koncert velmocí a rozhodování o osudu slabších států i celých regionů bez jejich účasti by byl samozřejmě pro bezpečnost, a především nezávislost střední Evropy katastrofou. Tomuto scénáři a opakování historie je třeba zabránit za každou cenu. Vážnost situace si však uvědomuje jen část zemí v tomto geografickém prostoru, které tak vytváří nové regionální jádro a linii obrany, postavené na sdílených bezpečnostních zájmech a ochotě čelit existenčním hrozbám společně. Vůdcem této skupiny je největší a vojensky nejsilnější stát regionu Polsko, k němuž se na jihu řadí Rumunsko a na severu baltské státy.
Geopolitické proměny posledních let a vstup Finska a Švédska do NATO zároveň otevřely možnost pro rozšíření tohoto spojenectví dále na sever a propojit obranu střední Evropy s obranou Skandinávie. Na východě Aliance se tak vytvořil nový silný blok zemí připravených postavit se ruské hrozbě a bránit svou nezávislost před rozpínavostí agresora až do vítězného konce. Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Bulharsko naopak zůstanou nejslabšími články východního křídla NATO a v důsledku úspěšných ruských vlivových operací a existujících závislostí také potenciální hrozbou pro ostatní státy. Ta spočívá zejména v přímém předávání citlivých informací z jednání v NATO a EU nepříteli, jak se počátkem tohoto roku potvrdilo v případě Maďarska, a v možném zablokování společného postupu spojenců v oblasti obrany s ohledem na vyžadovanou jednomyslnost v obou organizacích. Tato cesta samozřejmě není nezvratná, obrat v dosavadním kurzu ale vyžaduje radikální, a především dlouhodobou změnu politického a společenského klimatu v těchto zemích.
Rozhodujícím faktorem pro užší regionální spolupráci v oblasti bezpečnosti a obrany tak je a nadále bude jednotné hodnocení hrozeb. To se týká i potenciálu spolupráce mezi Polskem a Českou republikou. Ochota a připravenost čelit existenčním hrozbám vyžaduje sílu v podobě zvýšených investic do vlastních obranných kapacit a odolnost společnosti vůči nepřátelským vlivovým aktivitám. A v obou těchto dimenzích stojí Polsko a Česká republika na opačných stranách. Bezpečnost tedy může být motorem regionální spolupráce, ale v jiných než dosavadních formátech, čemuž odpovídá i současná geopolitická realita.
Martina Heranová, Ph.D, vedoucí Katedry bezpečnostních studií CEVRO Univerzity
Text vznikl v rámci projektu „Nová střední Evropa - redefinice regionální spolupráce v proměňující se bezpečnostní a politické architektuře Evropy“ realizovaného CEVRO Univerzitou díky podpoře z dotačního programu MZV ČR Česko-polské fórum.
Komentáře