Írán: systém nastavený na přežití i velmi silných otřesů

Více než čtyřicet let po revoluci z roku 1979, která přivedla k moci současné vládce Íránu, čelí Islámská republika jedné z nejvážnějších krizí své existence. Společné letecké údery Spojených států a Izraele vedly ke smrti nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího i několika vysoce postavených vojenských velitelů. Útoky zároveň poškodily část íránské infrastruktury. Washington i Tel Aviv otevřeně hovoří o možnosti změny režimu a vyzývají Íránce, aby se postavili vlastní vládě. Přesto ale není vůbec jistě, že k pádu režimu dojde.

Třetí den americko-izraelských náletů, Teherán, 3. března 2026. Zdroj: wikicommons.

Islámská republika totiž během desetiletí vytvořila mocenský systém, který je navržen tak, aby přežil i velmi silné otřesy. Co stojí za jeho odolností – a proč je íránský model jiný než v mnoha dalších zemích Blízkého východu?

Podle odborníků budoval íránský režim svůj systém postupně od pádu monarchie. Výsledkem je struktura, která dokáže absorbovat krize a zároveň se rychle přizpůsobit změnám. „Je to jako hydra z řecké mytologie. Když useknete jednu hlavu, vyrostou dvě nové.“ Méně než dva týdny po smrti Alího Chameneího byl jeho nástupcem vybrán syn Mojtaba Chameneí. Většina pozorovatelů očekává, že bude pokračovat v tvrdé linii svého otce. Samotná výměna vůdce tak podle expertů ještě neznamená zásadní oslabení režimu.

Ne jeden diktátor, ale celý systém

Zatímco v některých zemích regionu – například v Tunisku, Egyptě nebo Sýrii – byl politický systém silně spojen s jedním vůdcem, íránský režim funguje jinak. Francouzský íránolog Bernard Hourcade ho popisuje jako systém „více diktatur“. Jde podle něj o koalici mezi stoupenci politického islámu a tvrdého íránského nacionalismu. Moc je navíc rozdělená mezi několik institucí – náboženské autority, bezpečnostní aparát, politické struktury i ekonomické organizace napojené na stát. Tato fragmentace paradoxně režim stabilizuje. Odstranění jedné části systému totiž nevede k jeho automatickému kolapsu.

Důležitou roli v tomto mechanismu hraje také Rada dohlížitelů, která může vetovat a vyfiltrovat zákony a zároveň rozhoduje o tom, kdo smí kandidovat ve volbách. Írán sice pořádá volby, například prezidentské, jejich výsledky jsou však výrazně omezené právě přísným výběrem kandidátů kteří jsou vyfiltrované přes Radu dohlížitelů.

Revoluční gardy jako páteř režimu

Pokud mají státní instituce představovat kostru systému, bezpečnostní složky jsou jeho svaly. Klíčovou roli v nich hrají Islámské revoluční gardy (IRGC), které fungují paralelně vedle pravidelné armády. Podle mnoha analytiků jde o skutečnou páteř režimu. Revoluční gardy dnes nejsou jen vojenskou organizací. Mají také rozsáhlý politický a ekonomický vliv. Kontrolují velké stavební projekty, průmyslové podniky i obchodní aktivity. Součástí jejich struktury je také dobrovolnická polovojenská organizace milice Basídž, která má miliony členů.

Důležitým faktorem je i ideologická soudržnost bezpečnostních složek. Významnou roli hraje například kultura mučednictví (zemřít ne cestu Boha a na konání vůle Boha), která má v šíitské tradici silné postavení. Íránské vedení navíc podle svých představitelů připravilo systém nástupnictví i uvnitř armádních struktur – pro každého velitele existují náhradníci v několika dalších úrovních velení.

Ekonomika loajality

Stabilitu režimu podporuje také ekonomický systém založený na loajalitě. Velká část íránské ekonomiky je kontrolována institucemi napojenými na stát, například nadacemi, které původně vznikly jako charitativní organizace, ale dnes vlastní tisíce firem. Tyto struktury vytvářejí rozsáhlou síť ekonomických vazeb, která posiluje skupiny loajální k režimu prostřednictvím pracovních míst, zakázek a obchodních příležitostí.

Důležitou roli v tomto systému hraje i ekonomické impérium Revolučních gard, včetně stavebního konglomerátu Khatam al-Anbia. Západní sankce sice íránskou ekonomiku výrazně zasáhly, zároveň však paradoxně posílily uzavřený ekonomický ekosystém napojený na režim.

Významnou roli při udržování moci hraje silná ideologie. Revoluce z roku 1979 vytvořila hustou síť náboženských, vzdělávacích i politických institucí, které dodnes formují myšlení vládnoucí elity i části společnosti. Ideologická infrastruktura je zřejmě jedním z hlavních zdrojů stability režimu. Nejde totiž jen o politickou doktrínu, ale také o systém motivace, náboru a loajality.

Opozice bez jednoty

Na druhé straně stojí opozice, která zůstává dlouhodobě roztříštěná. Zahrnuje široké spektrum skupin – od reformistů přes monarchisty až po levicová hnutí nebo exilové organizace, například Národní radu odporu Íránu. Podle analytičky Ellie Geranmayeh z Evropské rady pro zahraniční vztahy má tato fragmentace hluboké historické kořeny. Po revoluci byla politická pluralita potlačena a následná válka s Irákem ještě více upevnila centralizaci moci.

V posledních letech sice Írán zažil několik velkých protestních vln, například Zelené hnutí v roce 2009 nebo demonstrace po smrti Mahsy Amíní v roce 2022. Tyto protesty však postrádaly jednotné vedení a režim je dokázal potlačit. Samozřejmě aktuálním a otřesným příkladem jsou masivní protesty v Íránu, které začaly 27. prosince 2025. Íránský režim je během pouhých dvou dnů krvavě potlačil a podle dostupných zpráv při represích zmasakroval desítky tisíc lidí.

Společnost na hraně

Nálada ve společnosti se ale dost možná postupně mění. Mnoho Íránců dnes považuje režim za zkorumpovaný a odtržený od jejich životních problémů. Ekonomická krize, nezaměstnanost i nedostatek vody zvyšují frustraci zejména mezi mladší generací. Současně ale část společnosti zůstává opatrná. Zkušenosti z amerických intervencí v Afghánistánu a Iráku nebo z chaosu po arabském jaru v mnoha lidech posilují obavy z radikální změny. Írán je zemí mnoha etnik a kultur.

Autoritářské režimy obvykle kolabují teprve tehdy, když se současně naplní tři podmínky: masová mobilizace obyvatelstva, rozkol uvnitř vládnoucí elity a rozpad loajality bezpečnostních složek. V Íránu se v minulosti opakovaně objevoval první faktor: rozsáhlé protesty. Zbylé dva však zatím většinou chyběly.

Smrt Alího Chameneího představuje pro systém významný otřes. Mnozí experti však upozorňují, že samotná změna vůdce ještě nemusí znamenat konec režimu. Současná krize tak může vést jak k oslabení režimu, tak paradoxně k jeho dalšímu utužení. Podobně jako v Severní Koreji nebo na Kubě totiž i v Íránu může vnější tlak posílit tvrdé jádro moci.

---

Yasin Keymanesh studuje bakalářský program Politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci předmětu Na semestr novinářem!