ARCHIV

Afghánistán – co se stalo a jaký bude další vývoj?

Aktualizováno: 1. 9. 2021

Poslední americký voják opustil kábulské letiště. Překotná evakuace skončila. Tak rychlý zvrat v mocenském uspořádání Afghánistánu málokdo čekal. Co k tomu mohlo vést a co je možné dále očekávat nejen od Tálibánu, ale i od dalších mocenských hráčů regionu?


Generál Chris Donahue, poslední americký voják opouštějící půdu Afghánistánu, zdroj Twitter / XVIII Airborne Corps.

Afghánistán jako málo rozvinutá země se již několik desítek let potýká s nestabilitou politickou, hospodářskou i bezpečnostní. Po dvacetileté přítomnosti koaličních sil zde mnoho západních politiků proklamovalo, že země je na cestě reforem a směřuje k prosperitě. Oficiálními důvody cizího zájmu o afghánské záležitosti je proklamovaný vývoz terorismu do jiných částí světa či výroba a distribuce omamných látek. To vše je zcela jistě pravda, avšak nikoli pravda celá. Málo známou skutečností zůstává zájem mnoha zemí o afghánské nerostné bohatství, které je enormní. A všichni aktéři uvažují tak, že dokud v zemi bude nestabilní bezpečnostní situace, suroviny nebude těžit, využívat a prodávat nikdo, a to je příležitost pro ty nejtrpělivější.


Afghánistán posuzujeme naší vlastní optikou

Západní země většinou posuzují situaci v Afghánistánu optikou svých znalostí a zvyklostí, což je ovšem hrubá chyba. Jde totiž o velmi specifický region se silnými historickými kořeny a kulturními zvyklostmi, které jsou zcela odlišné od křesťansko-židovské tradice. V celé střední i jižní Asii je významný vliv rodin a klanů, který se formoval po staletí, a málokdo z členů se odvažuje narušit tyto zájmy či je jenom zpochybňovat. Tedy i u státních zaměstnanců je většinou loajalita k rodině na vyšší úrovni než vztah k vládě či zemi jako takové.


S ohledem na regionální zvyklosti je možno odhadnout, že nynější afghánské předání moci bylo domluveno v zákulisí, protože jednak je takový postup běžný, a jednak afghánský vládní pád byl náhlý a bezproblémový. A navíc, většina klíčových vládních figur zmizela s největší pravděpodobností do zahraničí, i to nasvědčuje jistému stupni připravenosti.

Silný vliv má také náboženství, kladoucí důraz na tradiční uspořádání rodin, dominantní roli mužů a omezující pokrok v západním smyslu slova. Některé náboženské kruhy dokonce zastrašovaly prosté Afghánce výhrůžkami, že cizí vojska je budou násilím nutit k přestupu na křesťanství, což je pro ně naprosto nepředstavitelné, protože islám je nejen náboženství v evropském smyslu, ale jejich úplný způsob života. Toto my jako Evropané nejsme schopni pochopit.


Svou roli zde jistě hraje i cílený nedostatek vzdělání v Afghánistánu, protože nevědomé masy lze lépe ovládat. Všechny tyto faktory Evropa také zná ze středověku, kdy si podobnými střety na mocenské či sektářské bázi sama prošla. Mezi další afghánské vlivy lze přidat také téměř úplnou absenci průmyslu, dopravní infrastruktury, neustálé klanové spory či tradiční asijskou obavu o ztrátu tváře a cti.


Tradice nelze změnit za pár let

Uvedený koktejl faktorů se po dobu přítomnosti koaličních sil v zemi příliš nezměnil, zkrátka tradice jsou příliš silné, aby je bylo možno během několika let zcela změnit. To však nebránilo zejména dominantním západním zemím tvrdit opak a prezentovat zdání úspěchu. Na jednu stranu se není co divit, protože politická opozice a daňoví poplatníci v těchto zemích se mohli oprávněně ptát po přínosu takové dlouhodobé operace. Prostí Afghánci však málokdy měli přímý prospěch z cizí pomoci či investic nebo byli zahrnováni zmanipulovanými informacemi. Rozvoj se totiž odehrál hlavně v městech. Jinou stránkou zahraniční pomoci je způsob jejího zviditelnění a prezentace výsledků srozumitelných pro místní obyvatele. Zejména venkovské obyvatelstvo bylo vystaveno převážně talibanské propagandě, která je z povahy věci informovala účelově. V zemi, kde oficiální odhad je asi 60% negramotných obyvatel, ale reálná čísla budou určitě vyšší, není možné očekávat ověřování informací, a to tím spíše, že místní lidi v životě nikdo neučil, co je kritické myšlení. Výsledkem je, že západní státy jen málokdy dokázaly proniknout do, obrazně řečeno, srdcí a myslí obyčejných Afghánců, ať již cestou oficiálních vládních projektů či v rámci nevládních organizací.


Taliban je, oproti mnoha západním představám, pouze volným svazem různých subjektů a určitě nejde o organizaci s pevnou strukturou a jasnými pravidly. V minulosti proto existovaly neshody mezi politickou a vojenskou částí a nyní přichází otázka, jak vedení i příslušníci hnutí zvládnou přechod do mírového života, a tedy do jiného způsobu fungování. Vedení Talibanu nelze v žádném případě podceňovat, jednak dorostla jeho nová generace, a jednak už nabyla mnoha zkušeností z různých druhů vnitropolitického i mezinárodního jednání, a to včetně účinné mediální politiky na moderních platformách. To se projevilo i v jednotném vystupování hnutí, kdy spory nebyly veřejně vidět.


Předání moci v Afghánistánu bylo domluveno v zákulisí

Na základě výše uvedených důvodů v posledních několika letech pozice Talibanu posilovala na vnitřní i mezinárodní úrovni. Hnutí postupně ovládalo další afghánské území a současně talibanské vedení bylo zváno na zahraniční schůzky a jednání, což vyvrcholilo loňským podpisem dohody mezi hnutím a Spojenými státy o stažení cizích vojsk z Afghánistánu. Tím byla jednoznačně pozvednuta prestiž hnutí a naopak afghánská vláda byla velmi zahanbena, protože nebyla k jednání přizvána, přestože z dohody pro ni vyplývaly závazky. To je v asijských podmínkách velmi pokořující. I v dalším období po podpisu dohody Taliban mocensky i vojensky posiloval, až do současného stavu. S ohledem na regionální zvyklosti je možno odhadnout, že nynější afghánské předání moci bylo domluveno v zákulisí, protože jednak je takový postup běžný, a jednak afghánský vládní pád byl náhlý a bezproblémový. A navíc, většina klíčových vládních figur zmizela s největší pravděpodobností do zahraničí, i to nasvědčuje jistému stupni připravenosti.

 
 

Za současné situace se zdá, že ekonomika Afghánistánu směřuje do značných problémů. V zemi chybí hotovost, zahraniční prostředky nepřichází (ty tvořily až 50% afghánského státního příjmu) a soukromé finanční dary není jak doručit kvůli mezinárodní izolaci země. Mimochodem, soukromé transfery peněz příbuzným od afghánské diaspory v zahraničí tvořily velice významnou část příjmu širokých vrstev obyvatelstva. Dají se tedy předpokládat závažné ekonomicko-společenské důsledky jako finanční krize či místní nepokoje a s tím související rozmach kriminálních struktur. To vše může vést k vyostření nejednoduché vnitřní situace a naopak k neadekvátním reakcím dominujícího hnutí Taliban.


Další zajímavou otázkou je pozice sousedních zemí, které afghánské dění sledují velmi pečlivě. Nejsilnější z nich, Čína, má s Afghánistánem patrně zejména hospodářské plány, ale není schopna stabilizovat celou zemi v krátké době, nicméně v čínské povaze je významným rysem trpělivost. Budou tedy čekat a připravovat plány i zdroje na pozdější využití. Mezitím bude Čína posilovat svůj vliv v regionu.


Středoasijské země jsou pod silným vlivem Ruska, které zdejší situaci pozorně sleduje a blokuje vývoz islámského extremismu na území pod ruským vlivem. Samotné středoasijské země zase potřebují klidný Afghánistán pro vlastní obchodní cíle a jako tranzitní zónu do přístavů v Perském zálivu či Arabském moři. Írán si chce zachovat vlastní vliv na šíitskou část afghánské populace, dále potřebuje blokovat saúdskoarabské zájmy zde, ale hlavní těžiště íránské politiky je zabezpečení bezproblémových přítoků vodních zdrojů pramenících na afghánském území. To je naprosto klíčové pro íránské zemědělství i obyvatelstvo.


Klíčová role Pákistánu

Pákistán je ve složitější situaci. Pro místní armádu je afghánské území klíčové pro případnou válku s Indií, protože má sloužit k přeskupení a protiútoku na indické jednotky na pákistánském území. Dalším faktorem je existence paštúnských území na obou stranách pákistánsko-afghánské hranice. To má původ ve stanovení hranic z doby britské Indie (Durandova linie), což přetnulo tradiční cesty i kontakty mezi příbuznými, a do současnosti je předmětem sporu mezi oběma zeměmi. Z historických důvodů Pákistán také disponuje určitým vlivem na Taliban, který je ale většinou přeceňován. Jednak jsou Afghánci velmi hrdí na zasahování do svých záležitostí a jednak se i talibanské vedení za posledních dvacet let naučilo lépe využívat vlastní mocenské nástroje. Na druhou stranu má Pákistán vážné obavy ze šíření náboženského extremismu z území Afghánistánu, což bylo důvodem pro vybudování plotu podél v podstatě celé společné hranice. Jeho délka je téměř 2500 km. Dalším silným zájmem Pákistánu je vzájemný obchod, protože například afghánská spotřeba obilí byla z větší části kryta právě dovozem z Pákistánu. Navíc má Pákistán na svém území již dlouhodobě značné počty afghánských uprchlíků, je uváděno asi 1,3 milionu legálních a minimálně stejné množství nelegálních imigrantů. To je pro pákistánský stát i provinční orgány také značná zátěž.


A do dění samozřejmě zasahují i jiné státy, jako například Saúdská Arábie, Indie, Rusko či USA s Británií. Všechny mají své zájmy, logicky značně odlišné a málokdy beroucí v úvahu afghánská přání či potřeby. Saúdská Arábie zde udržuje vliv v sunnitské komunitě, jak z náboženských i prestižních důvodů, tak jako protiváhu íránským zájmům. Rusko chce svým vlivem v regionu blokovat rozšiřování amerických a britských zájmů, zabránit šíření terorismu například na Kavkaz a zajistit vlastní dopravní trasy do jižní Asie, například pro zvažovaný prodej fosilních paliv. Indie v tomto regionu dělala vše pro narušení čínsko-pákistánského spojenectví a pro oslabení vnitřní soudržnosti Pákistánu. Z toho důvodu Indie udržovala velmi dobré kontakty s afghánskou vládou, a dokonce probleskovaly informace o společných operacích indických a afghánských zvláštních složek proti Pákistánu. Je otázkou, jaký postup za současné situace indické vedení zvolí.

 
 

Spojené státy v tuto chvíli zajišťují evakuaci vlastních i spojeneckých sil z afghánské mise, k tomu přibraly až desítky tisíc místních občanů utíkajících před Talibanem. Dále je potřeba připočítat silné politické napětí v USA a veřejný tlak na prezidenta. Nedá se ale v tuto chvíli předpokládat radikální změna postoje k afghánské problematice, spíše je možno očekávat opatrné vyjednávání s Talibanem o dalším vzájemném uznání a případné spolupráci. Není ani vyloučeno setrvání části ozbrojených sil USA v Afghánistánu, deklarovaných například jako ochrana ambasády či protiteroristická mise. To ještě budoucnost ukáže. A je zcela zjevné a obvyklé, že USA budou postupovat ve shodě s Velkou Británií.


Jaký je tedy závěr?

Mohou nastat v zásadě tři varianty. Po několik let se z vnějšího pohledu situace v Afghánistánu nezmění, Taliban bude upevňovat svou pozici a usilovat o mezinárodní uznání, mezitím budou zemi opouštět tisíce emigrantů, a to k malé radosti všech sousedních států. Avšak poté lze předpokládat inklinaci Talibanu k dalším extrémním hnutím s nadnárodním vlivem, což může přinést problémy zejména rozvinutým zemím a opětovně vést k možnému vojenskému zásahu v zemi. Dalším faktorem je obchod s drogami, což je významný finanční zdroj pro mnoho aktivit Talibanu a rovněž důvod pro mezinárodní tlak na toto hnutí. V jiné variantě je možný i nárůst konfliktů uvnitř Afghánistánu, ať již mezi jinými extremistickými skupinami, dlouhodobě nepřátelskými vůči Talibanu, nebo v důsledku kmenových střetů. To může způsobit boj o podíl na moci v provinciích i na centrální úrovni Afghánistánu, do čehož se skrytou formou zapojí i zahraniční aktéři svou podporou toho kterého subjektu. Výsledkem bude podkopání pozice Talibanu a donucení jej k ústupkům. Avšak pokud hnutí Taliban chce dosáhnout klidného vývoje země, vnitřní stability a mezinárodního kreditu, bude se patrně muset přetvořit do nějaké formy politické síly či strany, podobně jak to v minulosti udělala Irská republikánská armáda. Nicméně to je málo pravděpodobná varianta, navíc hudba daleké budoucnosti a v Asii nikdo nespěchá. Mezitím bude Afghánistán přicházet o svou progresivní a intelektuální elitu, která bude dílem fyzicky eliminována a v lepším případě uteče do zahraničí, nemluvě o útěku dalších skupin řadových Afghánců ze země.


 

Autor je bývalý voják z povolání, absolvent postgraduálního oboru MPA Bezpečnostní a krizový management na CEVRO Institutu. V letech 2018 až 2020 působil jako přidělenec obrany České republiky v Pákistánu a Afghánistánu.

421 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER