ARCHIV

GENERÁL ŠEDIVÝ: Tálibán nám vystavil vysvědčení o naší „práci“ v Afghánistánu

Aktualizováno: 16. 9. 2021

„Úprk US Army z Afghánistánu“ jsou časté titulky, především sdělovacích prostředků, které USA nebo obecně NATO příliš nefandí. Věc je ale složitější. Druhá část detailní analýzy bývalého náčelníka generálního štábu o stahování z Afghánistánu a (ne)schopnosti tamní armády bránit vlastní zemi.


Setkání Mikea Pompea s tálibanskou delegací v Dauhá v září 2020, zdroj: wikicommons.

Z Aghánistánu neodcházejí jen Američané, ale i ostatní spojenci a členové koalice, kteří plnili úkoly ve dvou základních operacích. Spojené státy pokračovaly v nové operaci s názvem Operace Freedom's Sentinel. Ta byla zahájena začátkem ledna 2015 společně s operací Resolute Support NATO, byla její součástí a měla dvě fáze. První: pokračování v protiteroristických operacích a druhou: společně s partnery NATO provádět výcvik a poradenství, a tak pomoct Afghánistánu budovat své ozbrojené síly. Hlavním cílem protiteroristických operací byla likvidace zbytků teroristické organizace Al-Káida.


Tato další fáze působení koaličních sil na území Afghánistánu byla zahájena po oboustranném projednání formou smlouvy SOFA, která byla podepsaná v září 2014 a ratifikovaná afghánským parlamentem v listopadu 2014. Tento vztah posvětila Rada bezpečnosti OSN dne 12. prosince 2014 svojí resolucí č. 2189 (2014) „Adopted by the Security Council at its 7338th meeting, on 12 December 2014“ (výpis je uveden na konci článku) Daná smlouva přesně definuje pravidla nasazení vojsk v této operaci, stejně tak definuje i podmínky. Zároveň vymezuje i činnosti, které jsou vojska NATO (a dalších států) oprávněna vykonávat. Součástí byl i závazek finanční podpory afghánské národní obrany. Na druhé straně, Afghánistán se zaručuje, že se nestane zázemím pro aktivity teroristů.


Představitelé Afghánistánu proto nemohou být překvapeni, že v této době vojska z Afghánistánu odchází, jak se to někdy prezentuje. Mimo to měli od roku 2014 dostatečnou dobu na přípravu svých ozbrojených sil a dalších silových složek.

Počty vojáků byly určeny na velmi nízkých úrovních. Například amerických vojáků mělo být v Afghánistánu do konce roku 2016 jen tisíc. Plán snižování počtu vojáků ale narušila ofenzíva Tálibánu v roce 2015 a etablování buněk teroristické organizace Islámský stát na území Afghánistánu. Afghánská vláda v říjnu 2015 požádala USA (prezidenta Obamu), aby stahování svých vojsk pozastavil na úrovni 5 500 vojáků. V roce 2016 tedy bylo v Afghánistánu přibližně 12 000 vojáků, jak z USA, tak ostatních aliančních a partnerských států. V únoru 2021 to už bylo jen 9 592 vojáků, z toho nejvíce z USA (2 500) a z Německa (1 300). Všechny ostatní státy měly své kontingenty v počtu pod jeden tisíc vojáků. Zajímavé je, že čtvrtý nejsilnější kontingent udržovala v Afghánistánu Gruzie v počtu 860 vojáků. (snižování počtů vojsk v operaci: únor 2020 - 16 551; červen 2020 - 15 937; únor 2021 - 9 592)


Předpokládaná délka mise byla maximálně tři roky. Bylo to však nakonec šest let. Do této operace bylo zapojeno v počátku celkem 42 států, z tohoto 14 partnerských států NATO.

Rozmístění vojsk v Afghánistánu bylo velmi omezené. Centrem mise „RS“ bylo hlavní město Kábul a letecká základna Bagram, výcviková a podpůrná velitelství měli na povel velitelé v Kábulu (TUR), Mazár-e Šarífu (GE), Herátu (ITA), Kandaháru (USA) a Laghmánu (USA) a výcvikové a podpůrné velitelství VzS také velitelé USA.


Od roku 2014 přebírali zajištění bezpečnosti afghánské síly

Už z výčtu počtu vojáků a omezeného rozmístění je zřejmé, že tíhu zajištění bezpečnosti již od konce roku 2014 přebíraly ozbrojené síly Afghánistánu, které byly podporované letectvem USA a částečně jednotkami USA, které v rámci operace „Freedom's Sentinel„ vedly nadále protiteroristické operace. Je ale nutné uvést, že počet amerických vojáků se po roce 2020 opět začal snižovat z uvedených 5 500 vojáků na 2 500 v roce 2021.


V současných diskusích o tom, jak ovlivnil náš odchod z Afghánistánu bezpečnost a co způsobilo současný stav, nesmíme zapomínat na skutečný úkol operace „Resolute Support“.

 

Hlavní cíle mise Resolute Support:

a) Vyškolení ANSF pro tvorbu rozpočtů a dlouhodobé plánování

b) Transparentnost – poradenství ministerstvům vnitra a obrany v procesech vnitřní kontroly a transparentnosti

c) Právní stát – výcvik ANSF k respektování vlády práva, ústavy a dodržování mezinárodních závazků

d) Budování sil – pomoc afghánským silám ve výcviku, náboru a přípravě profesionální armády

e) Výstavba kapacit pro logistiku a údržbu – podpora pro budoucí soběstačnost bezpečnostních složek v oblasti technického zázemí

f) Strategické a politické plánování – rozvoj schopností vytvářet strategie a postupy použitelné bezpečnostními složkami

g) Příprava zpravodajských služeb – zajištění efektivního využívání zpravodajských informací a rozvoj zpravodajských schopností

h) Strategická komunikace – úsilí sjednotit afghánské představitele v komunikaci s vlastními úřady i veřejností.

 

Časté debaty o tom, jaké rysy měla tato operace, zda byla bojová nebo výcviková, musí být vedeny s vědomím toho, jaké základní cíle operace měla. Je nesporné, že docházelo ke střetům s bojovníky Tálibánu. Česká republika se zapojila mimo typicky poradenských a podpůrných úkolů do velmi složité činnosti, která měla základní úkol ve střežení vnějšího perimetru letecké základny Bagrám. Proto je mnohými mylně chápána jako bojová mise. V této době (tedy od roku 2014) jsme ztratili další 4 vojáky. Je rovněž nutné uvést, že nejvíce obětí z celkové doby působení v Afghánistánu, devět, bylo způsobeno útoky sebevražedných útočníků.


Namísto uvažovaný, třem rokům jsme tedy zůstali šest let. V této době Afghánci se střídavými úspěchy vedli bojové operace s Tálibánem, Al-Káidou a Islámským státem.


Zkorumpované vedení afghánské armády

Už v první polovině roku 2017 zpráva o situaci v Afghánistánu, kterou prezentoval Úřad generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR USA) konstatuje, že válka se nevyvíjí k úspěšnému konci, počty civilních obětí jsou nejvyšší za dobu sledování a rovněž ztráty vojáků afghánské armády jsou obrovské. Rekonstrukce Afghánistánu nepostupuje uspokojivě. Státní správou prostupuje korupce, nedaří se omezit produkci drog. Ačkoli se věnuje armádě a jejímu výcviku značná pozornost, kvůli zkorumpovanému velení pokračují ztráty území dříve dobyté koaličními vojsky, logistika nezajišťuje bojové jednotky a 35 % rekrutů dezertuje během prvního roku služby. Tato zpráva stála za rozhodnutím USA zahájit jednání s Tálibánem.


I po převzetí moci Afghánskými ozbrojenými složkami nad teritoriem Afghánistánu docházelo k velkému množství teroristických útoků, ke kterým se hlásil Tálibán, včetně zvyšujícího se počtu teroristických útoků v Kábulu.

 

První část analýzy generála Šedivého:

 

USA za této situace zahájily v červnu 2018 v Dauhá (Katar) vyjednávání s Tálibánem, jako jednou stranou konfliktu bez přítomnosti vlády z Kábulu. Po dlouhých jednáních byla smlouva podepsána 29. února 2020. Podstatné je, že v části „ONE“ (první) se USA zavazují, že stáhnou všechna svá vojska (USA) z Afghánistánu, a to i jeho spojenci a koaliční partneři, včetně všech nediplomatických civilních osob, privátních bezpečnostních kontraktorů, expertů výcviku, poradců a podpůrných servisních osob do čtrnácti (14) měsíců následujících po oznámení této smlouvy…. Následují další podmínky vzájemných vztahů, například propuštění vězňů a zajatců atd.


Představitelé Afghánistánu tak nemohou být překvapeni, že v této době odchází vojska z Afghánistánu, tak jak se to někdy prezentuje. Mimo to měli od roku 2014 dostatečnou dobu na přípravu svých ozbrojených sil a dalších silových složek. Nejdříve prezident Trump a později i jeho nástupce Biden (14. dubna 2021) oznámili, že z Afghánistánu odejdou. Odchod podle smlouvy nebyl okamžitý, ale byl fázovaný, což vytvářelo podmínky pro přípravu na moment, kdy bude Afghánistán bez vojáků koalice. První fáze odchodu končila 135 dní po oznámení podpisu smlouvy.


K tomuto termínu mělo být v Afghánistánu jen 8600 vojáků. Po podpisu smlouvy zároveň ministr Pompeo (tehdejší ministr zahraničních věcí USA) varoval: Budeme bedlivě sledovat, zda Tálibán dodržuje podmínky dohody…“ a vyjádřil obavy, že tato smlouva nemusí být tím optimistickým koncem, pokud Tálibán své závazky nesplní. Celkově byli ale vrcholní politici optimističtí. Prezident Trump dokonce oznámil, že se v „nepříliš daleké budoucnosti“ setká s vedením Tálibánu.


Jednání mezi Tálibánem a USA

Skutečný konec válčení v Afghánistánu byl ale podmíněn vnitroafghánskou dohodou, tedy smlouvou mezi vládou Afghánistánu a Tálibánem. Ačkoli všichni předpokládali, že taková dohoda bude mnohem komplikovanější, zůstávali optimisty. Do dnešního dne tato smlouva není uzavřena, dokonce nyní jsou jednání mrtvém bodě.


V tomto momentě jsme my, koaliční partneři v čele s USA, udělali chybu. Náš odchod měl být podmíněn podpisem smlouvy mezi vládou a Tálibánem. Za těchto podmínek je dosažení oboustranně výhodné smlouvy mezi kábulskou vládou a Tálibánem téměř vyloučené. Bohužel toto nebezpečí neodhadl ani afghánský prezident Ašraf Ghaní, který prohlásil, že věří, že dohoda mezi USA a Tálibánem povede k trvalému klidu zbraní v zemi. Je evidentní, že se mýlil. Odešli jsme tedy v době nepřipravenosti Afghánistánu a v době, kdy nebyl Tálibán ničím vázán ve vztahu k vládě v Kábulu.


Prezident Biden (ale před ním již prezident Trump) 14. dubna oznámil, že se jednotky stáhnou do 11. září 2021. Všeobecně to bylo chápáno jako okamžik, kdy opustí USA a koaliční partneři Afghánistán s tím, že do této doby budou probíhat aktivity jako před tím. Přispěla k tomu média a jejich nepřesně prezentované závěry. Informace o končících misích jednotlivých států a stahování vojsk byly většinou přehlíženy, protože vše bylo upřeno na vojska USA. Ale výraz do... znamená, že to může být i dříve.


Na rozdíl od afghánských politických i vojenských představitelů, kteří „měli na všechno čas“, Tálibán nespal a s mnohem vyšší úrovní plánování bojových operací se připravil na ofenzívu.


Vojenská vyspělost Tálibánu

Z předešlého vedení operací, ale zejména za této ofenzívy je zřejmá vojenská vyspělost velitelů Tálibánu. Dokázali, že sice nemají v rukou technicky vyspělé zbraně, ale vojenství rozumí. Nehledě na obrovské množství zbraní a techniky, kterou získali Talibánci od vzdávajících se vojáků afghánské armády (připomínám stejný průběh úvodních střetů irácké armády s Islámským státem), úspěšně zajistili zásobovací linie do Pákistánu, které jsou po celou dobu konfliktu zásadní. Už v počátku Tálibán obsadil nejdůležitější přechody do Pákistánu a hned začal vybírat clo. To samé učinil na severu, na přechodech do Tádžikistánu, jako hlavního směru „exportu“ drog. Boj o hlavní hraniční přechod trval jen hodinu, pak afgánští vojáci utekli do Tádžikistánu. Stejně postupoval i na hranicích na západě s Iránem. Cíl přerušit komunikační linie mezi velkými administrativními centry se Tálibánu daří s velkým úspěchem.


I taktika postupného ovládnutí okolí velkých měst, jejich izolace a pozdějšího dobytí je úspěšná. Ostatně uvedených 10 ovládnutých provinčních měst je toho důkazem. A to i v situaci, kdy afghánská armáda má vlastní letectvo, které pomáhala budovat i Česká republika.


Taktika Talibánců má cíle jasně definované, časově sladěné a na sebe vzájemně navazující, zajištěné dostačující logistickou podporou. K dispozici má i podporu bohatých islámských států a zahraničních islamistických organizací. V čele stojí Saudská Arábie a Pákistán. Připomínám, že Saudská Arábie je od války na Balkáně v počátku 90. let aktivní i v Bosně a Hercegovině. Z Pákistánu pravděpodobně proudí do Afghánistánu i další islámští bojovníci, diskutuje se také o přesunech bojovníků Islámu ze Sýrie.


Naproti tomu afghánská armáda nejenom, že zaspala v okamžiku zahájení ofenzívy Tálibánu, ale nebyla na ni ani schopna reagovat odpovídajícím způsobem. Předpokládám, že američtí poradci na nejvyšších velitelstvích pomáhali v plánování afghánského generálního štábu a jeho přípravě na okamžik odchodu vojsk z operace „Resolute Support“. Ale plánu se musí rozumět a také musí být prosazena jeho realizace. Vedle zcela evidentního selhání většiny velitelů a štábů afghánské armády chybí i stmelení afghánských jednotek, morálka a disciplína. Sofistikované zbraně nestačí jen mít, ale musí se pečlivě ošetřovat. Podle stížností nižších velitelů nebo vojáků armády jsou tyto aspekty důvodem pro prohrávání jedné bitvy za druhou.


Afghánská vláda se spoléhá na to, že USA zajistí podporu válčící armádě bombardováním. USA vyslaly nad Afghánistán B52, F18 a bezpilotní prostředky. Samozřejmě, že to může v určitém rozsahu pomoct. Ale především bombardování z velkých výšek je často problematické kvůli větší pravděpodobnosti nepřesnosti nebo chybného posouzení situace. Nedělejme si iluze o tom, že by na území Afghánistánu ještě po stažení vojsk nebyli vojáci speciálních sil USA s úkolem navádění bombardérů na cíle a ověřování správnosti volby cílů. Ale na tak velkém území je a v budoucnu bude letectvo USA mnohem více závislé na afghánských vojácích, což může být při jejich známé laxnosti problém. Naproti tomu jakékoli ztráty na životech civilních obyvatel vyvolají další odpor vůči USA a kábulské vládě, což v důsledku posílí pozici Tálibánu.


Na rozsáhlejší pomoc od USA pravděpodobně Kábul nemůže spoléhat. Slyšeli jsme názor prezidenta USA Bidena, že svého rozhodnutí o stažení amerických vojáků z Afghánistánu nelituje a bezpečnost země musí nyní zajišťovat afghánské síly - „Afghánští lídři se musejí semknout. Musejí za sebe bojovat, bojovat za svůj národ, řekl. Podle názoru amerických expertů, který prezentovala mluvčí Bílého domu Jen Psakiová je vybavení i výcvik afghánských sil postačující na to, aby se dokázaly Tálibánu postavit.


Ve sdělovacích prostředcích je často slyšet kritika odchodu vojsk z operace „Resolute Support“. Nejsilněji to vyjádřil britský ministr obrany Ben Wallace. Na adresu dohody USA a Tálibánu uvedl: „Dohoda byla prohnilá. Je špatná. Rozesmutňuje mě, že zmařila mnoho z toho, čeho bylo v Afghánistánu dosaženo za dvacet let.“ Podle jeho vyjádření se v květnu Velká Británie pokusila sestavit vojenskou koalici, která by po odchodu vojsk USA pokračovala v operaci. Spojenci v NATO se však odmítli takové operace zapojit. Sama Velká Británie na takovou misi ovšem nemá dostatek sil. Ve své kritice pokračoval: „Západ znovu ukázal, že problémy flikuje, místo aby je řešil. Všichni počínaje premiérem byli smutní kvůli tomu, kolik krve bylo prolito a peněz utraceno, a jak to skončilo, (…). Pravděpodobně se vrátíme za deset nebo dvacet let. Ale zasáhnout nyní je nemožné.“


Bezzubost NATO

Ukazuje to na bezzubost NATO, pokud není v čele operace USA se svými schonostmi, ačkoli potenciál evropských států NATO by takovou operaci zvládl. Naprázdno vyzněla i kritika našeho prezidenta při summitu NATO v Bruselu. Je nutné připomenout, že kritiků odchodu z Afgánistánu je více, ale odvaha chybí.

 
 

Afghánskou armádu, ale především letectvo pravděpodobně citelně zasáhlo/zasáhne stažení civilních „servismanů“, kteří se starali o provozuschopnost letectva. Ve smlouvě s Tálibánem se přímo uvádí: „The United States is committed to withdraw from Afghanistan all military forces of the United States, its allies, and Coalition partners, including all non-diplomatic civilian personnel, private security contractors, trainers, advisors, and supporting services personnel within fourteen (14) months following announcement of this agreement,… tedy, že se do 14 měsíců stáhne i veškerý podpůrný servisní personál. Mám za to, že tato část ustanovení udělá Afgháncům ještě hodně vrásek, ačkoli času na přípravu techniků a mechaniků a dalšího inženýrského personálu bylo od počátku pomoci Afgháncům dost. Ještě v dubnu 2021 bylo v Afghánistánu téměř 17 tisíc takových odborníků jak z USA, tak ostatních států podporujících vládu v Kábulu.


Padne afghánská vláda?

Dnes se vedou diskuse, kdy padne afghánská vláda a jaké to bude mít dopady. Prezident Ghání přes tristní situaci věří, že se podaří do šesti měsíců upevnit morálku vojáků a nepříznivý trend zvrátit. Alespoň tak vystoupil před Shromážděním národní rady 2. srpna. Jenomže jeho představa o konsolidaci armády je vzdálena realitě a jeho limit šesti měsíců asi nebude stačit. Měli bychom mít na paměti, jak se chovala vláda mudžahedínů po odchodu sovětských vojsk v roce 1989, která se později po několika letech rozbrojů dostala v roce 1996 do rukou Tálibánu.


Ti, kteří nevidí v situaci v Afghánistánu žádný problém, se hluboce mýlí. Ten je spojen nejenom s tím, že Tálibán nemusí dodržet závazek ze smlouvy z Dauhá a nebude bránit základnám Al-Káidy a Islámského státu na svém území, ale i s tím, že Evropu zasáhne v mnohem větším rozsahu další vlna afghánských uprchlíků, kterou nevidíme s nadšením. Je s ní spojen nejeden problém, včetně terorismu. Obavy mají především západoevropské státy. Německo, Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Belgie a Řecko na počátku srpna vyzvaly EU k pokračování vyhošťování Afghánců zpět do jejich země i přesto, že Tálibán úspěšně postupuje. O několik dní později – 12. srpna pod vlivem zpráv z obsazených území Tálibánem svoji žádost stáhly zpět. Zprávy z tohoto týdne mluví již o 400 tisících uprchlících, které ofenzíva Tálibánu vyhnala ze svých domovů, může jich ale být až jeden milion.


K malému odporu ve vzdálených centrech Afghánistánu proti postupujícímu Tálibánu přispívá i nejednotnost a časté rozbroje v centrech jednotlivých provincií. Tamější politici vládě nevěří, ale nevěří ani svému blízkému okolí.


Důvěru ve vítězství narušují i nepřímé signály ze zahraničí. Například, USA a Velká Británie a po nich ostatní západní státy začaly omezovat počet svých pracovníků na ambasádách a přesunuli je, včetně rodinných příslušníků, na své území. To je vždy neklamný signál, že situace se stává kritickou. 7. srpna vyzvaly USA a Velká Británie své občany, aby neprodleně zem opustili.


Zda padne prozápadní vláda zatím není stoprocentní. Afghánistán se ale musí spolehnout především sám na sebe a zajistit správné řízení vojsk, jichž (snad ještě) má na 300 tisíc. K 12.srpnu Tálibán ovládá již 10 provinčních center a pravděpodobně bude postupovat dál. Jako odpověď na armádní neúspěchy odvolal prezident Ghán