V neděli 30. října 1938 odvysílala americká rozhlasová stanice CBS adaptaci vědeckofantastického románu Válka světů od H. G. Wellse a způsobila do té doby nevídanou paniku napříč Spojenými státy, které měli napadnout Marťani.
Americký filmový režisér Orson Welles zahájil svou závratnou kariéru mystifikační rozhlasovou hrou Invaze z Marsu, jejíž vysílání způsobilo v amerických domácnostech nevídaný rozruch. Lidé uvěřili, že na půdě Ameriky přistáli Marťané, kteří chtějí vyhladit lidstvo. Málokdo ale zná skutečný obsah hry a hlavně následky, které tento přenos ve své době způsobil.
Ve Spojených státech byla vydána obsáhlá studie, zkoumající příčiny této davové psychózy, dávající je do souvislosti se světovým děním včetně uveřejnění celé rozhlasové hry.
Je 30. října 1938, večer. Orson Welles s malou skupinou herců z Merkury Theatre je připraven v Newyorském rozhlasovém studiu začít s vysíláním nově upravené verze novely H. G. Wellse Válka světů. Nikdo ještě netuší, jaké následky bude mít toto vysílání, které uslyší na šest miliónů lidí. Briskním výkonem dokáže zmást posluchačstvo a zaměnit fikci za realitu.
Wellesova hra má dvě části. První, která má hlavní podíl na vzniklé panice, je režírována tak, že působí dojmem běžného vysílání.
Přinášíme výňatek ze hry:
Hlasatel: Zprávy o počasí. V posledních 24 hodinách nedošlo k podstatnější změně, od severu se přibližuje dosud neznámá vlna, spojená se silnějším větrem, jinak počasí zůstává bez větších výkyvů. Přepojujeme do haly hotelu Plaza v New Yorku. Odkud uslyšíte hudbu tanečního orchestru Ramona Raquella.
Jiný Hlasatel: Dobrý večer, dámy a pánové. Hlásíme se vám z hotelu Plaza, kde vám bude hrát k tanci a poslechu Ramon Raquelle se svým orchestrem. (Orchestr začne hrát)
Hlasatel: Dámy a pánové, přerušujeme vysílání taneční hudby a přečteme vám zvláštní bulletin, který jsme dostali od Mezinárodní tiskové agentury. Dvacet minut před osmou hodinou zpozoroval profesor Farrell z horské observatoře v Mount Jennings v Illinois několik výbuchů žhnoucího plynu, objevujících se v pravidelných intervalech na planetě Mars. Spektroskop potvrdil, že jde o vodíkový plyn, který se blíží k zemi obrovskou rychlostí. Profesor Pierson z Princetownské observatoře potvrzuje pozorování profesora Farrella a popisuje jev jako tryskání modrého plamene při výstřelu z děla. Pokračujeme nyní v taneční hudbě.
Hlasatel: Slyšeli jste píseň „Star Dust“, která se vryla do srdcí posluchačů. Jako další vám zahrajeme Romon Raqwuell…
Další hlasatel: Dámy a pánové, mám tu další zprávu navazující na předchozí bulletin. Před chvíli požádalo Vládní středisko pro meteorologii všechny observatoře v zemi, aby sledovaly další poruchy, k nimž dochází na Marsu. Vzhledem k nezvyklé situaci jsme si vyžádali interview se známým astronomem profesorem Piersonem, který nám slíbil říci své názory. – Za chvíli přepojíme do Princetownské observatoře v New Jersey. Mezitím si ještě poslechněte další taneční hudbu..
Hlasatel: Přepojujeme do Princetownu, kde bude náš komentátor rozmlouvat s profesorem Richardem Piersonem.
Komentátor Phillipe: Dobrý večer, dámy a pánové. Tady Carl Phillipe, hovořím k vám z Princetownské observatoře. Nacházíme se ve velké kruhovité místnosti se stropním výřezem na oblohu. Vidíme třpytící se hvězdy přibližované obrovským teleskopem. Profesore, mohu vám položit několik otázek? Co vidíte nyní na planetě Mars?
Pierson: Nic nezvyklého. Červený kotouč v modrém moři, rozdělený příčnými pruhy. Jsou jasně patrné, protože Mars je nyní nejblíže naší zemi. Nejsou to kanálky, jak se často říká, jsou to jen zvláštní atmosferické podmínky na této planetě. Na Marsu není s největší pravděpodobností život, alespoň ne život v podobě jakou si představujeme.
Reportér: Jak si vysvětlujete ony výbuchy plynu opakující se v pravidelných intervalech?
Pierson: Zatím na to nedovedu odpovědět.
Reportér: Jak daleko je Mars vzdálen od naší země?
Pierson: Asi 40 miliónů mil.
Reportér: zdá se to být bezpečná vzdálenost… Okamžik, vážení posluchači. Někdo právě předává profesoru Piersonovi lístek se zprávou… Profesor mi ji teď dává do ruky. Mohu ji přečíst posluchačům?
Pierson: ano.
Reportér: je to telegram, poslaný dr. Grayem z newyorského historického muzea. „Seismograf zaznamenal otřes v síle středního zemětřesení. Podejte mi o tom prosím zprávu.“
Profesore Piersone, může to mít nějakou spojitost s výbuchy, pozorovanými na planetě Mars?
Pierson: stěží, pane Phillipsi. Jde pravděpodobně o meteorit nezvyklé velikosti a jeho dopad v tuto chvíli je jen věcí náhodné časové shody. Jakmile se rozední, provedeme samozřejmě zevrubnější průzkum.
Reportér: Děkujeme vám, pane profesore… A teď, vážení posluchači, vrátíme se zpět do našeho newyorského studia.
Další reportér: Právě jsme dostali bulletin od Mezinárodní rozhlasové agentury v Torontu: profesor Morse pozoroval tři velké exploze na Marsu a potvrdil tak pozorování amerických observatoří. A nyní další zpráva z Trentonu v New Jersey. Deset minut před devátou hodinou byl zpozorován obrovský žhavý předmět, pravděpodobně meteorit, který dopadl na farmu v Grovers Mill, vzdálenou přes dvacet mil od Trentonu. Světelná zář byla viditelná na vzdálenost několika set mil. Vysíláme tam zvláštní přenosový vůz a náš reportér pan Phillips vám podá zevrubnou zprávu, jakmile tam dorazí. Mezitím vám nabízíme taneční hudbu orchestru Bobbyho Milleta z hotelu Martinet v Brooklynu…
Tato masová hysterie dala popud psychologickému a sociologickému výzkumu, který se uskutečnil jen týden po vysílání. Bylo interviewováno 135 lidí, z nichž 100 bezvýhradně věřilo tomu, co slyšelo. Psychologové a sociologové si kladli otázku, jak bylo možné, že k této panice došlo a že ovlivnila a zasáhla jen někoho.
V tomto duchu je nesena celá první část rozhlasové hry. Taneční hudba je zanedlouho opět přerušena přímým přenosem z místa dopadu meteoritu. Profesor Pierson je osobně přítomen v místě dopadu nezvyklého tělesa, které se poznenáhlu začíná hýbat. Jsou slyšet autentické hlasy zděšených lidí, kteří se přišli podívat. Hlasatel oznamuje, že „meteor“ oválného tvaru začíná vyzařovat světlo, pohybuje se, že z něho - proboha – vylézají jakési zrůdné bytosti. Je zalarmována státní policie. Zmatek. Najednou je slyšet výbuch a vysílání je přerušeno. Jiný hlasatel říká: „vzhledem k okolnostem, které neumíme vysvětlit, je přerušeno vysílání z Grovens Mill v New Jersey. Pokračujeme v hudbě.“ Za chvíli další hlášení „nejméně čtyřicet lidí zahynulo na místě dopadu meteoritu“ – vše je spáleno a zničeno. „Zanedlouho nové zprávy o dopadech podobných těles. Ze všech vylézají podivné bytosti, které spalují ničivými paprsky vše živé a ostatek ničí jedovatým plynem, plynové masky jsou bezúčelné. Ve studiu je opět profesor Pierson, který se jediný zachránil. Dospívá k závěru, že těchto několik meteoritů, které dopadly na naši zemi, jsou pouhým předvojem celé armády Marťanů, která hodlá přistát na naší planetě. Lidé jsou nabádáni, aby opustili města a stáhli se do lesů, či se skryli v horách. Že proti marťanské invazi jsou vyslány armádní sbory. Avšak armáda je proti smrtícím paprskům bezbranná. Slyšíme výbuchy. Zůstala poslední vysílací stanice. Je nutné evakuovat město, „opusťte New York“, volá hlasatel. Ulice jsou přeplněny vozy s prchajícími lidmi, všude je zmatek. Hlasatel se snaží navázat jakékoli spojení… ticho…
Druhá část, kdy profesor Pierson prochází zničenou zemí a uvažuje o zániku civilizace (Marťané byli nakonec zahubeni pozemskými bakteriemi, proti kterým jejich organismy byly bezmocné), nemá zdaleka takovou působnost a pravděpodobně ji téměř nikdo neposlouchal.
Čtyřikrát během vysílání bylo oznámeno, že se jedná o rozhlasovou hru. Přesto lidé věřili, že se blíží konec světa, že proti smrtícím paprskům není úniku. Z šesti miliónů, kteří hru slyšeli, nejméně jeden milion byl zděšen.
Tato masová hysterie dala popud psychologickému a sociologickému výzkumu, který se uskutečnil jen týden po vysílání. Bylo interviewováno 135 lidí, z nichž 100 bezvýhradně věřilo tomu, co slyšelo. Psychologové a sociologové si kladli otázku, jak bylo možné, že k této panice došlo a že ovlivnila a zasáhla jen někoho.
Invaze Marťanů je ve skutečnosti skrytý útok Němců či Japonců..
Píše se rok 1938, předvečer druhé světové války, nejistota z budoucnosti, hrozba fašismu i komunismu, dozvuky světové hospodářské krize, nezaměstnanost. K tomu se pojí tisíce charakteristických změn odehrávajících se v moderním, přetechnizovaném světě. Lidé si nedokáží vysvětlit podstatu mnohých věcí, které je obklopují – kdo zná, na jakém principu funguje telefon, televize, proč létá letadlo či jak může být plyn smrtící. Obrovský rozvoj techniky vede k nepředpověditelnosti budoucího, lidé netuší, co se stane zítra. Tento všeobecný zmatek a nejistota v politickém, ekonomickém i společenském životě se nutně odráží i v chování lidí a zdá se být hlavní příčinou vzniklé paniky. Ze statistik též vyplývá, že chudší lidé, u kterých tedy nejistota z příštího vývoje byla silnější, snáze uvěřili, že se jedná o skutečnost, bez ohledu na výši dosaženého vzdělání.
Během srpna, září i října 1938 si milióny Američanů zvykly poslouchat denně rádio, které je seznamovalo s nejnovějšími událostmi v Evropě, s vývojem mezinárodní krize. Většina lidí dává přednost rádiu před novinami, zvláště ti s menšími příjmy mají rádio jako jediný zdroj informací. Pravděpodobně nikdy předtím nesledovalo rádio tolik posluchačů. Nikdo se nepozastavuje nad přerušováním vysílání důležitými zprávami, je zvykem vkládat do hudebních pořadů závažné informace. Mnoho zděšených lidí v dotaznících uvádělo, že se domnívali, že invaze Marťanů je ve skutečnosti skrytý útok Němců či Japonců, že katastrofa je aktem války.
Dalším důvodem paniky je, že lidé snáze uvěří tomu, co slyší od známých lidí, od uznávaných osob. A ve Wellesově hře vystupují věhlasní astronomové, jejichž soudům lidé věří. Jak se má tedy zachovat obyčejný člověk, když vědec sám je zděšen, když si nedokáže vysvětlit pozorované jevy. Mimoto se ve hře vyskytují známá jména měst, ulice, proti Marťanům zasahují armádní sbory, policie, je slyšet hlasy zděšených lidí, výbuchy. K tomu se pojí pozdní zapnutí rozhlasového přijímače, či zvyk nevěnovat pozornost úvodnímu hlášení.
Toto se děje sice běžně ve všech dobách, ale v období krize a sociální nejistoty může se stát důležitým faktorem vzniku masové hysterie. Zde je možné uvést jinou paniku, ke které došlo v Anglii roku 1926, v období nezaměstnanosti, před generální stávkou. V rozhlasu byla vysílána hra otce Ronalda Knoxe o vzpouře nezaměstnané chátry, která demolovala Parlament, strhla Big Ben a oběsila ministra dopravy. Hra byla zakončena zničením britské rozhlasové stanice. Po skončení vysílání stovky zděšených občanů telefonovalo na policii i do rozhlasu, zjistit, co se doopravdy stalo. Avšak důsledky tohoto přenosu nebyly tak obrovské, jako tomu bylo s Wellesovou hrou.
Jaký však byl důvod proto, že někteří lidé byli zděšeni, zatímco jiní ihned či brzy rozpoznali, že se jedná o rozhlasovou hru? Jak je možné, že si neuvědomili, že se jedná o hru? I když zapnuli rádio pozdě? Podle amerických vědců to souvisí s kritickou schopností, která je do značné míry podmíněna vzděláním. Avšak vzdělání není rozhodujícím činitelem, o čemž svědčí i to, že byli zděšeni vzdělaní lidé a naopak, lidé u nichž příležitost navštěvovat školy byla značně omezená, pochopili, že se jedná o fikci. Např. jedenáctiletá holčička poznala hlas Orsona Wellese v roli profesora Piersona, jiným se vysílání zdálo příliš fantastické, jiní, přesto, že zpočátku věřili, že se jedná o skutečnost, ověřili si (např. v novinách či telefonátem na polici), že se jedná o rozhlasovou hru. Není však možné přeceňovat ani tuto kritickou schopnost. Velký vliv na myšlení a soudy lidí má též chování druhých, blízkých osob. Zděšení rodiče volali svým dětem, známí telefonovali přátelům, radiový přijímač byl zapnut na veřejných místech, kde zděšení jedněch znásobovalo zděšení druhých.
A tak i lidé, kteří zpočátku nevěřili v autenticitu vysílání po zděšeném telefonátu zapnuli rádio, slyšeli působivé vysílání a byli přesvědčeni, že Marťané vskutku chtějí opanovat svět. A tak byla oslabena soudnost mnohých.
Je tedy obtížné činit nějaké jednoznačné závěry o příčinách vzniklé paniky, jejíž zrod byl ovlivněn celou řadou navzájem se podmiňujících okolností. Jedno je však jisté. Že tato hra proslavila Orsona Wellese po celých Spojených státech a vryla jeho jméno do paměti miliónů Američanů. Welles tím měl otevřenou cestu ke své závratné kariéře, která v příštích dvou letech vyvrcholila jeho nejzávažnějším filmem Občan Kane, který je právem povaložán za jedno z vrcholných děl světové kinematografie.
Článek byl publikován v roce 1978 v samizdatovém periodiku Acta incognitorum eruditorum, nejdéle vycházejícím samizdatovém periodiku v Československu.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
