V krizi musí být jedna hlava, která rozhoduje a vydává direktivní pokyny, jejichž plnění se vyžaduje

S generálem Jiřím Šedivým nejen o pandemii koronaviru, umění krizového řízení a našem selhání chránit seniory před nákazou koronavirem.

Premiér Andrej Babiš (foto: wikicommons).

Celý rozhovor si můžete také poslechnout nebo stáhnout ve formě podcastu zde.

Pane generále, jak hodnotíte práci vlády od nástupu pandemie koronaviru koncem března po současnost? Neselhaly odpovědné orgány v otázce krizového řízení minimálně v té jarní fázi?

Nejenom Česká republika, ale pravděpodobně většina evropských států na takovou pandemii nebyla připravena. V České republice měl průběh boje proti krizi koronaviru dvě fáze. První v jarním období byla poznamenána poměrně značnými nejasnostmi ve způsobu strategického řízení státu. V tomto období se řízení ujal politický orgán, který sice je určen k řízení státu, ale ne ke krizovému řízení. V jednání vlády se až příliš uplatňují politické zájmy vládních stran, což není pro řízení krize efektivní, někdy až zavádějící. Pro období krize je určen krizový štáb a další krizové orgány na nižších úrovních, přesně tak, jak je popsáno v Zákoně o krizovém řízení č. 240 z roku 2000. Se studenty postgraduálního studia zaměřeného na krizové řízení jsem poukazoval na řadu chyb, které v jarní fázi byly učiněny.

První chybou bylo to, že řízení v počátku vedl politický orgán, nikoli orgán odborný, tedy Ústřední krizový štáb. A když následně krizový štáb vznikl, bylo zřejmé, že strategická úroveň řízení státu – reprezentovaná vládou nemá úplně jasno, jak postupovat. Krizový štáb se vytvořil na ministerstvu zdravotnictví, ačkoliv tehdejší statut ústředního krizového zákona hovořil o tom, že v případě krize bude řízen z úrovně ministerstva vnitra v čele s ministrem vnitra, anebo pokud dojde k vnějšímu ohrožení, tak z úrovně ministerstva obrany, v jehož čele stojí ministr obrany. V našem případě se do čela Ústředního krizového štábu dostal odborník a navíc ještě náměstek ministra zdravotnictví. Samozřejmě pak neměl ani politickou sílu, aby úkoloval ty, kteří byli o úroveň výše než on sám. Mimo to, v té době to bylo proti schválenému statutu Ústředního krizového štábu. Přijímal sice odborná rozhodnutí, ale v takové době je třeba přijímat celou řadu organizačních věcí z hlediska celého řízení státu!

Byla to tedy chyba premiéra Andreje Babiše, který nechtěl svěřit vedení krizového štábu svému politickém souputníkovi, ale i soupeři z ČSSD, Janu Hamáčkovi?

Nedovolím si kritizovat premiéra, protože ta rozhodnutí přijímala celá vláda ve sboru a detaily zevnitř neznám. Ale domnívám se, že nesmíme zapomínat, že se k tomu vyjadřovali všichni ministři, a pokud se tak vláda rozhodla, tak je to vina celé vlády.

Druhou chybu vidím v tom, že Ústřední krizový štáb stále pokračoval v rámci ministerstva zdravotnictví. To ale k takovému řízení není uzpůsobeno, nemá příslušné orgány ani infrastrukturu, aby mohlo efektivně zvládat takový komplexní problém, jakým byla pandemie koronaviru. Až po mnoha chybách, které se v řízení evidentně staly, se proces krizového řízení vrátil na úroveň ministerstva vnitra v čele s vicepremiérem Hamáčkem. Až teprve v tomto okamžiku se zvládání krize začalo řídit efektivně.

Když to řeknu jako voják, je to otázka operačního umění a taktiky. Ale strategie, která vyžaduje, aby se stát rozhodoval s výhledem do daleké budoucnosti, to se tady vůbec nedělo. A obávám se, že se to neděje ani dnes!

Zkrátka, je třeba se na celou věc dívat mnohem komplexněji. Například používání ochranných prostředků. A to nechávám stranou, že se za čínský materiál utratily miliardy a později se zjistilo, že valná většina ani nesplňuje české a evropské standardy. Ale situace byla natolik vážná, že se musela přijímat rychlá rozhodnutí, a ne vždy byla hlavním parametrem nákupu cena. To bych vládě ani tak nevytýkal. Naopak poměrně velká rychlost v rozhodnutí používat ochranné prostředky a sice pozdější ale přece jenom zahájení činnosti Ústředního krizového štábu přispěly k tomu, že Česká republika prošla tou první vlnou poměrně dobře. Nestalo se to, čeho jsme byli svědky v jiných státech, kde došlo k zahlcení zdravotnických systémů a ke zbytečným úmrtím.

Selhání strategického řízení státu

Česká republika se dostala na stránky zahraničního tisku a byla vyzdvihována jako premiant v Evropě. Ovšem po letním intermezzu jsme se na stránky zahraničního tisku dostali znovu, ale „best in covid“ už bylo myšleno ironicky. V čem se stala chyba?

První vlna byla ještě poznamenána tím, že lidé se báli obrovské nejistoty a sami se iniciativně podrobovali opatřením, která byla přijata. Jen pro ilustraci, sám žiji mimo město v malé vesničce a dům mám u lesa. Lidé tam chodili se psem, nikde nikdo a stejně měli roušku. Všichni k tomu přistupovali iniciativně a ve skutečnosti to bylo dobře.

Generál Jiří Šedivý (foto: CI).

Ale potom přišlo období dovolených a my jsme nějak zapomněli na to, že může opravdu přijít druhá vlna, přestože se o ní stále mluvilo. Ale my jsme hledali dle české povahy cestičky, jak z těch tvrdých opatření vyklouznout. A Česká republika uvolnila téměř všechno na rozdíl od jiných států poučených hloubkou té krize a množstvím obětí na jaře. A když už se u nás přijala některá opatření, tak hned měla obrovské množství výjimek. A ty výjimky de facto znamenaly, že se koncem srpna, v září, ta krize rozjela znovu.

Nástup druhé vlny byl posílen tím, co se odehrávalo v létě bez jakýchkoli zapříčinění zvenku, ale také tím, že se vrátili lidé z dovolených a někteří si nákazu přivezli. To byl souběh událostí a tam došlo opět k tomu, že došlo k selhání strategického řízení. Strategické řízení je poměrně složitý proces a znamená, že se díváte do hluboké budoucnosti. Nepřijímáte rozhodnutí z hodiny na hodinu, ze dne na den, z týdne na týden… Když to řeknu jako voják, je to otázka operačního umění a taktiky. Ale strategie, která vyžaduje, aby se stát rozhodoval s výhledem do daleké budoucnosti, to se tady vůbec nedělo. A obávám se, že se to neděje ani dnes!

Bohužel to přesně ilustruje fakt, jak jsme přistoupili k ochraně věkové skupiny 65 plus, k seniorům. Pořád se o tom mluvilo, jak je to nebezpečné a jak je potřeba seniory chránit. A dnes máme nejzasaženější skupinu právě starších občanů, ze kterých se rekrutuje největší množství obětí.

Je těžko pochopitelné, že plošné testování v sociálních zařízeních se spustilo až nyní a ještě nefunguje. Stejně tak působí bizarně, že se otevírají první a druhé třídy základních škol, ale nikdo nemyslí na ochranu učitelů seniorů...

Je to chyba. Krize koronaviru se nám přenáší do seniorské oblasti. Poslední informace hovoří o tom, že jsou sociální zařízení, kde je nakaženo až 90 % klientů. Přestože jsme to věděli, tak jsme nebyli schopní přijmout zásadní a správná rozhodnutí, jak seniory ochránit. Ukazuje to na to, že jsme po té odborné stránce selhali. Je třeba zajistit, aby učitelé měli nejenom roušky, ale respirátory s vyšší účinností. A pokud je to možné, tak je rozčlenit tak, aby starší učitelé pokračovali v distanční výuce a ti mladší se věnovali standardní výuce "kontaktní". Je třeba zkombinovat protektivní zdravotnická opatření s těmi organizačního charakteru! I ve standardním procesu se dá zvýšit % výuky, kde není potřeba přímého kontaktu s žáky.

V našem programu MPA zaměřeném na bezpečnost a krizové řízení hodně zdůrazňujeme vojenský způsob rozhodování. Říká se, že neexistuje operační věda, ale existuje operační umění. To je diskuse, která vždy mezi vojáky probíhá. A existuje operační umění proto, že každé rozhodnutí každého velitele se střetává s rozhodováním protivníka. Vždycky tam máte lidský element. Nemůžete vše postavit na různých kalkulacích. My jsme ve stejné situaci. Vláda, kraje, obce a příslušné krizové orgány přijímají řadu rozhodnutí, která sice jsou postavená na základě statistik (různě přesných), které se dělají dnes a denně, ale rozhodování přijímaná pouze na základě statistiky, jsou rozhodnutí neúplná a nepřesná! Samozřejmě, čím přesnější je statistika, tím jsou lepší podklady pro rozhodování. Ale rozhodování krizového orgánu musí být děláno s vědomím toho, že má dopady na lidi, kteří se ne všichni chtějí těmto rozhodnutím podřídit, nebo jim nerozumí, nebo je realizují nesprávně. Lidský faktor je významnou součástí takovéhoto krizového řízení.

Bohužel se projevuje česká vlastnost, že my se bráníme jakýmkoliv opatřením, která omezují naši svobodu, naše názory apod. Nestačí jenom něco zkalkulovat a o něčem rozhodnout, ale musí se počítat s tím lidským elementem. My přijímáme řadu opatření, která jdou jedno přes druhé, ještě ani neznáme, jak účinné je opatření původní a už máme další rozhodnutí. A druhým problémem je a myslím, že nám to vyčítají i naši sousedé, konkrétně Němci, že velká část našich občanů ta rozhodnutí nerespektují. Je to umožněno tím, že zejména v počátku podzimní fáze pandemie koronaviru nebyla opatření dostatečně kontrolována a téměř úplně chyběl článek řídícího procesu, tedy prosazování realizace opatření až do úrovně donucení či represe. Pan premiér Babiš na tento problém byl upozorněn, ale realizace této fáze opatření se uplatnila až příliš pozdě.

Tady bych se českého národa zastal. Není to také dáno tím, co se tady dělo na jaře, kdy se politici předbíhali, kdo oznámí nová opatření dřív a vzápětí se hned měnila?!

V krizi musí být jedna hlava, která rozhoduje a vydává direktivní pokyny, jejichž plnění se vyžaduje. Samozřejmě se bavíme jen o krizovém období! Pokud ale například jiný ministr řekne, že má jiný názor, než je závěr Ústředního krizového štábu nebo vládního krizového opatření, nebo tato opatření bude zpochybňovat, musí okamžitě odejít. Zkrátka neexistuje žádný pardon. Jsme v krizi a v mimořádném stavu a pokud existuje několik různých názorů, které budou interpretovat nějaká rozhodnutí rozdílně, ten člověk narušuje morálku ale i disciplínu lidí. Narušuje integritu krizového štábu a zároveň ukazuje lidem, že ta rozhodnutí nemají nebo nemusí respektovat. Příklad lze vidět v kauze bývalého ministra zdravotnictví Prymuly. Ale ani zdaleka se nejednalo jen o něho. Z minulosti máme řadu případů, a nejen v České republice, kdy se někdo v době krize postavil proti rozhodnutí krizového štábu a ihned musel odejít. To se ale u nás nestávalo!

Oslovil Vás někdo z vlády nebo krajů s žádostí o pomoc a konzultace při zvládnutí pandemie koronaviru?

Byli jsme s kolegou Andorem Šándorem (býv. náčelníkem Vojenského zpravodajství – pozn. redakce) osloveni hl. městem Prahou a od poloviny března do poloviny srpna jsme se podíleli na nastavení krizového řízení v Praze. Scházeli jsme se velmi často a řešili otázky základního charakteru řízení města i dílčích detailů. Myslím, že hlavní město akceptovalo velkou část našich doporučení, a pokud budou tímto směrem pokračovat i nadále, tak Praha je na dobré cestě z krize vybřednout.

Zajímavé bylo, že nebyla politicky průchodná spolupráce mezi Prahou a Středočeským krajem. Považovali jsme za nezbytné, aby se krize řídila jednotně jak v Praze, tak ve Středočeském kraji, protože podle odhadů odborníků do Prahy každý den přijíždělo okolo 350 tisíc lidí a k večeru se zase vracelo zpět. Propojení mezi Prahou a Středočeským krajem je mnohem větší než mezi jinými regiony. Bohužel vinou vedení tehdejšího Středočeského kraje ke sjednocení pravidel nedošlo a dnes je Středočeský kraj ve zvládání nákazy mezi těmi horšími.

Rozhovor vedl Jiří Š. Cieslar