ARCHIV

SVĚDECTVÍ: 65 dní matky s kojencem v bunkru pod Azovstalem

Aktualizováno: 4. 8.

Několik měsíců sledoval svět krvavý boj ukrajinských vojáků nejen z pluku Azov o areál továrny Azovstal v Mariupolu, stejně jako osudy tisíců civilistů, kteří se tam ukrývali. Přinášíme svědectví Anny Zajceva, matky a manželky příslušníka pluku Azov, která strávila s několikaměsíčním synem 65 dní v podzemí továrny pod ruským ostřelováním a nyní vede kampaň za návrat ukrajinských zajatců z ruského zajetí.


Improvizovaná modlitebna v bunkru pod Azovstalem, zdoj: Anna Zajceva.

Jaký byl váš život před ruskou invazí?

Před ruskou invazí jsem byla lektorkou francouzštiny v Mariupolu. Narodila jsem se tu, stejně jako můj manžel Kiril Zajcev, kterého jsem si před rokem vzala. V té době sloužil u mariňáků a po narození našeho syna se rozhodl odejít do civilu a začal pracovat v továrně Azovstal. Když začala ruská invaze, vedení Azovstalu vyzvalo své pracovníky a jejich rodiny, aby se přišli ukrýt do komplexu továrny, který je protkán mnoha bytelnými bunkry ještě z dob studené války.


Ráno 24. února 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu. Co vám běželo hlavou, když jste se o ní dozvěděla?

Nevěřila jsem, že by Vladimir Putin zahájil opravdovou invazi a rozpoutal takové peklo. V roce 2014 tu v Donbasu proběhl sice velký, ale pořád lokální konflikt. Rozhodně jsem si nedokázala představit, že válka bude probíhat na celém ukrajinském území.

Myslím, že důvod, proč Putin tak nenávidí pluk Azov, souvisí s tím, že v roce 2014 neuposlechli rozkaz tehdejšího prezidenta Petra Porošenka. Ten prohlásil, že Mariupol už je okupován Rusy a povstalci a je to třeba přijmout jako fakt. Velitelé Azovu ale kapitulaci odmítli a Mariupol nakonec dobyli zpět. Město se od té doby začalo proměňovat v ukrajinskou, Evropě otevřenou metropoli. Myslím, že to Putin nesl dost nelibě, že se z něj stalo nejlepší město na Donbasu.


Mnoho týdnů jste se ukrývali v podzemí Azovstalu před ruskými bombami. Jaký byl život v podzemí?

Kdo to nezažije, jen těžko si může představit, co to znamená ukrývat se šedesát pět dní v podzemním bunkru za neustálého bombardování. Hlavním úkolem bylo shánět vodu a jídlo. První týden v úkrytu jsme spotřebovávali zásoby, které jsme měli ještě z domova. Ale i tak to nestačilo a používali jsme speciální balíčky s proviantem, které byly do Azovstalu navezeny vojáky ještě před invazí. Všichni civilisté mužského pohlaví, včetně mého otce, se snažili získávat vodu a jídlo po celém Azovstalu. Ale opouštět úkryt bylo nebezpečné, bomby mohly dopadnout kamkoli. Museli jsme s jídlem a vodou šetřit, mnoho lidí začalo rychle ubývat na váze. Sama jsem zhubnula o deset kilo, můj otec o více jak dvacet. Mým osobním hlavním úkolem pak bylo zajistit malému synovi kojeneckou výživu, když jsem přišla o mateřské mléko. Nějakým způsobem se naštěstí vojákům podařilo v rozbombardované lékárně kdesi v Mariupolu sehnat kojeneckou výživu.


Zdroj: Anna Zajceva.

Kolik bylo vašemu synovi, když jste se začali ukrývat?

Byli mu tři a půl měsíce. Celou dobu jsem myslela na to, kdo se o něj postará, když zemřu pod bombami a on zůstane naživu. Hodně jsem v těch týdnech přemýšlela o sebevraždě. V takové situaci o smrti přemýšlíte pořád. A jediné, na co myslíte, je, aby smrt byla co nejméně bolestná. Těžkým dnem byl 25. duben. Tehdy došlo k neúspěšnému pokusu o evakuaci. Už jsme byli mimo náš úkryt v jedné budově a ukrajinská armáda četla seznam jmen lidí, kteří měli být evakuováni jako první. Naneštěstí začaly padat bomby, které zranily mnoho ukrajinských vojáků, některé vážně. Rozhodli se proto evakuaci o den odložit, ale ruské drony neustále kroužily nad námi a kdykoli se někdo pokusil budovu opustit, začaly na něj střílet. Pochopili jsme, že se nám odejít nepodaří. Dovedete si představit, že dostat se zpět do krytu s množstvím zraněných vojáků, pod neustálou palbou, bylo nesmírně komplikované. V době, kdy jsme s mojí matkou a dalšími lidmi vařili v improvizované kuchyni, bomby celou budovu, kde jsme v u dobu byli, srovnaly se zemí. Mnoho civilistů, včetně mojí matky, utrpělo zranění. Nakonec nás vyprostili ukrajinští vojáci a dostali jsme se zpět do krytu.


Kolik se ve vašem bunkru ukrývalo civilistů? A máte představu, kolik se jich ukrývalo v celém Azovstalu?

V našem úkrytu bylo 75 osob. Kolik jich bylo jinde, to nevím. Jistě mnoho. A jsem si jistá, že pod troskami budov jich ještě hodně leží.


Můžete popsat vaši finální evakuaci z Azovstalu?

Byli jsme evakuováni 30. dubna. Předcházelo tomu ale mnoho neúspěšných pokusů. S každým dalším dnem a dalším neúspěšným pokusem člověk ztrácel naději, že se odtamtud někdy dostane. Když jsme 30. dubna vstali, nebyla slyšet žádná střelba ani z jedné strany. Předtím takové situace nastaly, ale Rusové příměří vždy po několika hodinách porušili. Tehdy za námi přišli ukrajinští vojáci, že máme 10 minut na evakuaci. Nasedli jsme do zcela rozstříleného autobusu bez dveří, který nás dovezl mimo Azovstal k řece Kaltchik u Mariupolu. Tam se s námi ukrajinská armáda rozloučila a přestoupili jsme do evakuačního autobusu pod patronátem Červeného kříže a OSN. Tam už nás doprovázeli dva ruští vojáci a byli jsme převezeni do filtračního tábora.


Váš manžel, příslušník pluku Azov, se účastnil bojů v Mariupolu již v roce 2014…

V době revoluce na Majdanu mu bylo 15 let. Připojil se k Pravému sektoru a následně se přidal k mariňákům. Během tří let se účastnil mnoha vojenských operací kolem vesnice Šyrokyne. Jako voják s bojovými zkušenostmi věděl, že bude platný i v tomto konfliktu. Nesouhlasila jsem s jeho rozhodnutím se do války znovu zapojit, chtěla jsem, aby hlavně chránil naši rodinu. Ale řekl mi, že jako patriot nemá na výběr.


Byla jste v době ukrývání v Azovstalu s manželem ve spojení?

Naposledy jsem ho viděla 11. března, kdy mi přinesl kojeneckou výživu, léky a nějaké jídlo. Poté už kvůli bombardování nebylo možné se pohybovat mezi jednotlivými budovami. I když vím, že mnohokrát během těch následujících týdnů procházel městem. Poté, co byl zraněn a hospitalizován v improvizované nemocnici někde v areálu Azovstalu, jsem se kvůli utajení nedozvěděla kde. Znám svého muže, je velmi kreativní a nikdy se nevzdává. Celou dobu jsem věřila, že něco vymyslí a dostane se k nám, ale nepovedlo se to. Vím, že poté, co byl zraněn, mu byla nabídnuta evakuace, ale odmítl kvůli mně a synovi. Řekl, že dokud v Azovstalu zůstáváme my, neodejde ani on.


Kiril Zajcev na záběrech separatistické tv.

Máte informace, co se s ním stalo, když se pluk Azov nakonec vzdal?

Po naší evakuaci na západ Ukrajiny jsem se konečně mohla připojit k internetu a několikrát jsme si mohli zavolat. Vím, že situace tam byla opravdu špatná. K jejich evakuaci došlo 17. dubna, protože jsme ho viděla v televizi. Jeden francouzský kamarád mi poslal oficiální video doněckých separatistů, kde k nim o berlích přichází. Separatisté po něm chtějí, aby přiznal, že dostali rozkaz se vzdát, což potvrdil. Dnes by se měl nacházet ve věznici v Olenivce v okupovaném Doněcku. Je velmi těžké navázat se zajatci nějaké spojení. Občas se to podaří neformálně díky všudypřítomné korupci mezi separatisty.


V březnu a dubnu byl Mariupol symbolem odvahy i utrpení, válka ale probíhá dál a logicky i mediální pozornost se již upírá jinam než na osud zajatců z Azovstalu. Máte ale pocit, že ukrajinské vedení dělá dost pro to, aby zajatce včetně vašeho manžela přivedlo zpátky?

Myslím, že dost nedělají. Zajato bylo oficiálně kolem dvou a půl tisíc obránců, ale reálně jich bylo mnohem více a málo se o tom ví. V Mariupolu se nacházely dvě velké továrny: Azovstal a metalurgický kombinát Iljiče. Tam byli soustředěni mariňáci, které také zajali. Ale o tom se nepíše, protože se údajně vzdali sami a prý tak zradili a přitížili obraně Azovstalu. Nevím, nebyla jsem tam a nevím, zda zradili, nebo jen neměli na výběr. Každopádně jim naše vláda nechce pomoct a odmítá se o nich bavit.


Poté, co jsem byla evakuována, mi bylo důrazně sděleno, že nesmím mluvit o tom, že manžel byl v pluku Azov, protože bych tím poškodila probíhající speciální operaci. První den, i když jsem dělala rozhovory s velkými západními médii, jsem o tom mlčela. Pak jsem ale mluvila se svým manželem a ten mě prosil, abychom dali světu vědět, že z nich chtějí udělat hrdiny, ale nikdo jim nechce opravdu pomoci. Proto jsem se i já začala více mediálně angažovat, už nejen jako matka s malým dítětem, ale také jako manželka příslušníka pluku Azov. Jiné ženy oslovily papeže Františka, já jsem mu také poslala dopis, i proto, že chceme poukázat na strašnou situaci statisíců ukrajinských dětí odvlečených do Ruska, o jejichž osudu i úmyslech, jaké s nimi mají, nic nevíme. Doufám, že se mi také podaří promluvit na půdě Evropského parlamentu a nakonec dosáhneme osvobození našich mužů i navrácení unesených dětí.


Před několika dny proběhla první výměna zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem, kde byli i někteří bojovníci z Azovstalu. Vás manžel tam ale nebyl..

Vždy, když slyším takovou zprávu, doufám, že dostanu něco jako narozeninový dárek. Každý večer sleduji různé zdroje, zda někde není nějaká informace o mém manželovi, zda je stále naživu a nemučí ho...


Kampaně za osvobození bojovníků z Azovstalu vedou především jejich manželky. Jak se na nich podílíte?

Probíhá to na dvou frontách. Jednu kampaň vede Kateryna Prokopenko, manželka velitele pluku Azov Denise Prokopenka a druhou vede žena jiného bojovníka Natalia Zaritská. Jsem členkou obou těchto organizací, ale jelikož žiji na jiném místě než v Kyjevě, kde působí, a také mám malé dítě, je pro mne těžké účastnit se všech aktivit a podporovat je. I proto jsem se spojila s panem Jordánem a jeho organizací Paraborn, protože si myslím, že v této situaci mohou pomoci především profesionálové, kteří vědí, o čem válka skutečně je. A pro mě je nyní zásadní téma pomoci dětem.


Evakuaci civilistů z Azovstalu pomáhal dojednat Červený kříž i OSN. Byla jejich pomoc zásadní vzhledem ke kritice, která se na roli především OSN v konfliktu na Ukrajině v prvních týdnech snášela?

OSN i Červený kříž nám civilistům hodně pomohly a jsem přesvědčena o tom, že bez jejich pomoci bych už nebyla naživu. Vždy, když jsme se pokoušeli o evakuaci bez jejich asistence, po nás Rusové neustále stříleli a shazovali bomby. V přítomnosti jejich pracovníků jsem se ale nakonec cítila bezpečně. A když jsme se následně ocitli ve filtračním táboře, kde se mi Rusové pokoušeli vzít dítě, křičela jsem na ně, že jim ho nedám, že takové děti několik měsíců zabíjeli. Nevím, jak Červený kříž uplatňoval svůj vliv, ale jejich zaměstnanci nám civilistům během evakuace nesmírně pomáhali jak materiálně, tak psychicky.

Když nás tehdy v noci vezli autobusem do filtračního tábora, bylo mi jasné, že už se z něj nemusím vrátit. Jako manželka bojovníka z pluku Azov jsem byla i já nepřítelem. Proto jsem raději o svém manželovi nemluvila.


Manželé Zajcevovi se synem před válkou, zdroj: Anna Zajceva.

O Azovstalu také chystá dokument Netflix, vy sama se na něm podílíte. Proč je tak důležité mluvit o tom, co se dělo v Azovstalu?

Chci, aby lidé pochopili, co se v Azovstalu dělo. Nejen aby viděli obrázky, ale dokázali se vcítit do toho, jaké to je, když jste pod neustálou palbou, pod bombami, a snažíte se ukrýt. Myslím, že spousta lidí se na to dívá, jako kdyby šlo právě o seriál z Netflixu. Ale když jste tam uvnitř, tak je to něco úplně jiného. Ráno se probudíte a říkáte si, Bože, tohle je můj život a dnes to může být jeho poslední den. Mnoho lidí to tam úplně zlomilo a zničilo jejich psychiku. Proti tomu se snažím bojovat. Válka stále trvá a je nesmírně krutá. A naši manželé jsou někde v zajetí a statisíce ukrajinských dětí kdesi v Rusku.