Vyhledat

Ruská invaze a COVID-19 – nové impulsy pro rozvoj Iniciativy Trojmoří

Válka na Ukrajině a pandemie radikálně změnily geopolitickou situaci ve střední Evropě, a tím i povědomí států Trojmoří. Důsledkem nestability způsobené Covidem-19 je nalomení víry regionu v globalizaci a přesvědčení, že pouze diverzifikace přepravních tras může zaručit hospodářskou bezpečnost. Zatímco ruská invaze středoevropským státům ukázala, jak reálná je hrozba vyplývající z toho, že jsou východním křídlem Západu.

Trojmoří - geostrategický evropský region mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, zdroj: Trimarium..

Docela nečekaně naprostá většina vlád zemí v regionu již 24. února výrazně podpořila zastánce ukrajinského vítězství, nikoliv tábor „žádného ponížení Ruska“, a poskytla Kyjevu širokou finanční, vojenskou a humanitární pomoc. Spustí toto nové, sdílené většinou zemí regionu, povědomí o ruské hrozbě a nespolehlivosti globalizace, procesy posilování a užší regionální integrace? Může s tím pomoci iniciativa Trojmoří?

Integrace infrastruktury jako podmínka rozvoje a bezpečnosti

Trojmoří bylo od počátku iniciativou zaměřenou na překonání neschopnosti v oblasti rozvoje infrastruktury, která by integrovala region podél linie sever-jih. Tento, dodnes nenaplněný cíl, byl prioritou mnoha integračních projektů ve střední Evropě – byl dokonce zakotven ve Visegrádské deklaraci z roku 1991.

Právě výstavba regionální infrastruktury se jeví jako podmínka pro to, aby se střední Evropa stala jedním z hospodářských center EU a přestala být pouze montovnou výrobků navržených v západní Evropě. Myšlenky, lidé a zboží musí mít možnost rychlého transferu v rámci regionu, aby mohl vzniknout prostor pro vznik inovativních řešení a udržení v regionu větší přidané hodnoty.

Iniciativě Trojmoří se sice v uplynulých šesti letech podařilo ve střední Evropě vyvolat diskusi o potřebě rozšíření infrastruktury, která by zajistila větší propustnost regionálních dopravních tras a větší energetickou bezpečnost, mnoha vládám však chybělo odhodlání toto všechno realizovat. Zřízenému Fondu Trojmoří se podařilo zahájit proces identifikace infrastrukturních potřeb regionu, jeho účinnost je však oslabena skutečností, že tři z 12 členských států Trojmoří – Česko, Slovensko a Rakousko – do něj dosud nezaplatily příspěvky (ačkoli Spojené státy, které členem Trojmoří nejsou, deklarovaly připravenost fond podpořit).

Dříve dlouhou dobu převládalo přesvědčení, že není třeba rozšiřovat infrastrukturu podél linie sever-jih a že stávající dopravní trasy spojující země regionu se západními průmyslovými centry jsou dostačující. Podobné názory převládaly i v energetice – některé země (např. Rakousko) v tichosti podporovaly rychlou výstavbu Nord Streamu 2, aby jeho prostřednictvím mohly dovážet levný ruský plyn. Ne všechny země však projevily tak velkou důvěru v důvěryhodnost Gazpromu. Například Polsko nebo Litva realizovaly své diverzifikační plány s velkým odhodláním.

Kupodivu byla otázka ruského expanzionismu v diskusích na fóru Trojomoří zcela ignorována, přestože je většina účastníků této iniciativy součástí východního křídla NATO. Vztah ke Kremlu byl však tématem více rozdělujícím než sjednocujícím země regionu. Řada středoevropských zemí měla zájem na udržování pragmatických vztahů s Ruskem, které nevnímaly jako reálné ohrožení bezpečnosti.

Zařazení těchto témat do diskuse o regionální spolupráci navíc u mnohých zemí vyvolalo dojem, že Trojmoří je ve skutečnosti kopií Mezimoří, tedy koncepcí geopolitického spojenectví prosazovanou pod závojem utužování ekonomických vztahů. Přestože ve střední Evropě ještě nedozrálo povědomí nutnosti radikální úpravy postoje k Rusku, příznaky změny přístupu ke Kremlu byly v některých zemích patrné již před invazí na Ukrajinu. Příkladem zahájení takového procesu je třeba rozhodnutí místních úřadů v Praze o odstranění v roce 2019 pomníku maršála SSSR Ivana Koněva nebo hromadné vyhoštění ruských diplomatů z Česka a Slovenska před rokem v reakci na odhalení informací o zapojení ruských vojenských zpravodajských služeb do vyhození do vzduchu muničních skladů ve Vrběticích v Česku.

Pandemie – skutečný test konceptu Trojmoří

COVID-19 jasně ukázal, že předpoklady, které stály za realizací koncepce Trojmoří, pokud jde o potřebu silnější infrastrukturní integrace regionu, jsou správné. První příznaky vyčerpání stávajícího modelu globalizace se objevily již v období rostoucího napětí mezi Washingtonem a Pekingem za prezidentství Donalda Trumpa, kdy se Američané pokusili skoncovat s dogmatem jednotného, neustále se liberalizujícího světového systému tím, že z něho chtěli odstavit Čínu.

Pandemie navíc prokázala křehkost stávajícího modelu globalizace – zakázkové výroby (just in time) – což vede k tomu, že dodavatelské řetězce jsou napjaté až do krajnosti a nejsou schopny být flexibilnější v době poptávkových nebo nabídkových šoků. Střední Evropa jako významné zázemí nejvíce internacionalizovaného automobilového průmyslu tím byla nejvíce postižena. Mnoho továren v regionu bylo nuceno zastavit výrobu a výstavba některých nových závodů byla pozastavena.

COVID-19 způsobil desynchronizaci produkčních cyklů mezi Evropou, Asií a Amerikou – po sobě jdoucí vlny nemoci postihly jednotlivé regiony v různém čase a s různou intenzitou v závislosti na přijatých zdravotních opatřeních. To způsobilo obrovská omezení v logistických řetězcích. Několikrát, když se poptávka ve spotřebitelských zemích snažila vrátit do normálu, docházelo v producentských zemích k lockdownu a naopak.

Navíc se ukázalo, že příliš koncentrovaná v určitých lokalitách výrobní kapacita některých komponentů, např. polovodičů, má pevná omezení a nelze jej prudce zvyšovat v obdobích obnoveného růstu objednávek.

Dalším projevem těchto problémů bylo přetížení přístavů, které postihlo zejména vnitrozemské členské státy Trojmoří, jako jsou Česko, Slovensko nebo Maďarsko. Řada českých a slovenských podnikatelů se potýkala problémy s dodávkami komponentů v důsledku přetížení německých a nizozemských přístavů, které využívali. K tomu se přidaly problémy se zaváděním náhlých změn ve zdravotní politice, zejména v oblasti testování osob překračujících hranice, což někdy vedlo k frontám na hranicích mezi zeměmi EU.

Pandemie COVID-19 jasně ukázala, jak omezené možnosti diverzifikace zásobovacích tras – už jen kvůli chybějícímu pravidelnému logistickému spojení vnitrozemských zemí Trojmoří s přístavy v Polsku nebo Slovinsku – snižují odolnost zásobovacích řetězců a schopnost pružněji reagovat na problémy v globální logistice.

Nové povědomí, ale omezené možnosti

Reakce střední Evropy na ruskou invazi zahájenou 24. února představuje významnou cézuru, díky níž si vládnoucí elity uvědomily hrozby spojené s rolí východního křídla Západu. Jen málokdo mohl očekávat tak soudržný postoj regionu (vyjma Maďarska a Rakouska), který byl připraven hrát roli avantgardy v politice Západu vůči Rusku.

Od samého počátku to byly právě země našeho regionu, které převzaly roli dodavatelů a center materiální, vojenské a humanitární pomoci pro Ukrajinu, masově přijímaly ukrajinské uprchlíky a vyvíjely nejsilnější tlak na zavedení prvních balíčků sankcí EU proti Rusku. Systematicky posouvali hranice představivosti unijního mainstreamu, a jako první zavedly národní sankce (např. Polsko a Bulharsko jako první uzavřely svůj vzdušný prostor pro ruská letadla) nebo poskytly těžké zbraně. Symbolem odhodlání byla návštěva premiérů Česka, Polska a Slovinska v Kyjevě v době, kdy se v jeho blízkosti stále nacházela ruská armáda.

Poslední měsíce po invazi však také ukázaly hranice možností podpory pro Ukrajinu, které byly zčásti dány mylnými představami a zanedbáními z posledních let.

Česko, Slovensko a Maďarsko významně brzdily zavedení jednotného embarga na dodávky ruské ropy. Všechny tři země si vyjednaly dočasné výjimky z tohoto úseku sankcí EU. Ještě horší vypadá situace spojená se snižováním závislosti na dodávkách zemního plynu od agresora – řada zemí se snaží naplnit zásobníky plynu a s obavami čeká na nadcházející zimu. Navíc kvůli podfinancování vlastních obranných potřeb významná část zemí regionu pomalu ztrácí schopnost nadále vojensky Ukrajinu podporovat.

V některých zemích Trojmoří, jako jsou Slovensko a Bulharsko, se navíc kvůli křehkosti vládnoucích koalic mohou konat předčasné volby, v jejichž důsledku se mohou k moci dostat politické síly velmi neochotné podporovat Ukrajinu.

Platforma pro boj s ekonomickým tlakem Kremlu

24. února Rusko vstoupilo na cestu otevřené konfrontace nejen s Ukrajinou, ale i se Západem. I kdyby se ukázaly kalkulace Kremlu o ochotě západních zemí podpořit Kyjev z hlediska krátkodobé pomoci jako mylné, Putin jejich odhodlání určitě prověří v dlouhodobějším horizontu.

Kreml bude chtít zlomit vůli Západu tím, že na něj bude vyvíjet ekonomický tlak, potenciálně destabilizující politickou situaci a podněcující jednotlivé vlády k omezení vojenské, finanční a politické pomoci Ukrajině.

Pokud dojde k omezení ukrajinského a ruského vývozu obilí na světový trh, lze očekávat vlnu hladu v severní Africe a na Blízkém východě, což zvýší riziko opakování migrační krize v EU z roku 2015 z jižního směru. Zatímco správné využití plynového vydírání by zase mohlo vést k politickému rozkolu na Západě, pokud jde o postoj k Rusku.

Růst cen jak potravin, tak i energetických komodit určitě povede ke zvýšení inflace a následnému prohloubení sociálních nerovností. Mnoho západních zemí již zažívá vysoké společenské napětí v důsledku po sobě jdoucích hospodářských krizí v průběhu 15 let (jako je třeba globální finanční krize, krize eurozóny, brexit, pandemie) – např. ve Španělsku nezaměstnanost od roku 2008 přesahuje úroveň 10 %. Dlouhodobé udržování vysokého tempa růstu cen by mohlo zasáhnout křehkou ekonomiku Západu a vyvolat dávno zapomenutý přízrak krize eurozóny, který nikdy nebyl strukturálně vyřešen.

Tváří v tvář agresivní politice Ruska se cíl integrace středoevropské infrastruktury nestává volbou, ale nutností. Oč odolnější by byl tento region vůči energetickému vydírání, kdyby vedl pevnou politiku nezávislosti na dodávkách surovin z Ruska. Oč méně finančních prostředků by pak měl Kreml na zbrojení.

Příležitost na zvýšení důležitosti Trojmoří

Důležitým ponaučením z pandemie by měla být i potřeba diverzifikace dopravních tras, kterou lze zajistit pouze vytvořením sítě spojů podél linie sever-jih. Na jedné straně, po invazi na Ukrajinu hrozí, že investoři budou vnímat tento region jako boční křídlo, a tudíž region spojený s určitými riziky, na straně druhé se po zkušenostech s lockdowny řada společností snaží zkrátit dodavatelské řetězce a vyrábět zboží blíže k cílovému trhu.

Silnější infrastrukturní integrace regionu a s ní související zintenzivnění toku lidí, zboží, kapitálu a myšlenek má šanci položit základy pro růst inovací v regionu, a to i v případě, že do něj přestane zahraniční kapitál proudit v takové míře jako v posledních desetiletích.

Odolnost středoevropských ekonomik může být klíčovou podmínkou pro udržení jejich jednoznačné podpory pro Ukrajinu, a tedy i pro vybudování skupiny zemí prosazujících zachování západních sankcí vůči Rusku a pokračování v pomoci Ukrajině.

Invaze také ukázala, že některé předpoklady Trojmoří by měly být aktualizovány. Novým cílem by měla být infrastrukturní integrace Ukrajiny s EU. Koneckonců primárním cílem Trojmoří bylo vytvořit hustou síť spojení mezi zeměmi mezi Černým mořem, Baltským mořem a Jadranem.

V současné situaci, kdy chce Rusko zablokováním černomořských přístavů přiškrtit ukrajinskou ekonomiku a tím ji odříznout od světového obchodu, je klíčové co nejrychleji zajistit rozšíření infrastrukturního propojení Ukrajiny se středoevropskými přístavy.

Za předpokladu, že Kyjev možná ještě mnoho let nedostane šanci vstoupit do EU, je nesmírně důležité nabídnout mu alternativní cestu k rozvoji vazeb s Unií. Impulsem pro rozvoj Ukrajiny by bylo její připojení, v období rekonstrukce, k nejdůležitějším evropským dopravním trasám, například obnovením železničních spojení s normálním (evropským) rozchodem kolejí. Tím by se výrazně zlepšil proces obnovy a zároveň snížila zranitelnost ukrajinské ekonomiky vůči blokádě černomořských přístavů.

***

Dnešní mnohem méně bezpečný svět představuje pro Trojmoří nejen obrovské výzvy, ale i ještě větší příležitosti, o kterých si dokonce i tvůrci tohoto konceptu mohli nechat jen zdát. Střední Evropa stojí před historickým úkolem učinit z tohoto regionu středobod Evropy, a to nejen z geografického, ale především politického a ekonomického hlediska. Cesta k tomu vede přes silnější infrastrukturní integraci regionu a rozšíření spojení s Ukrajinou.

Dr. Konrad Popławski je polský ekonom a politický analytik, vedoucí středoevropského oddělení Centra východních studií ve Varšavě, specialista na problematiku německého hospodářství a Visegrádské skupiny.

Text je výstupem Polsko-českého fóra 2022 organizovaného vysokou školou CEVRO Institut a Jagellonským klubem.

Tento článek je dostupný v rámci mezinárodní licence Creative Commons Attribution 4.0. Některá práva jsou vyhrazena Autorovi článku a Jagellonskému klubu. Článek vznikl v rámci „Polsko-českého fóra pro sbližování společností, prohlubování spolupráce a dobré sousedství 2022“. Jakékoli užití díla je povoleno za podmínky, že budou zachovány výše uvedené informace, včetně informací o uplatněné licenci, držitelích práv a uvedení odkazu na naše webové stránky.