TOMÁŠ POJAR: Pokud nová vláda nedodrží navyšování rozpočtu na obranu, hrozí konflikt s Trumpem
- JIŘÍ Š. CIESLAR
- 13. 11. 2025
- Minut čtení: 4
Přinášíme bilanční rozhovor s prvním národním bezpečnostním poradcem Tomášem Pojarem, jehož angažmá v této roli se chýlí ke konci. Co se mu ve funkci podařilo a na co může být Česká republika pyšná? Za co můžeme být americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi vděční? A čeká nás s novou koalicí slovenský scénář? Nejen na tyto otázky odpovídal dosavadní nejsilnější hlas české bezpečnostní komunity.
V našem rozhovoru před zvolením Trumpa jste nepřímo naznačil, že byste si přál, aby vyhrál. Po deseti měsících, kdy je v čele USA Donald Trump, změnil byste nějak svou dřívější podporu? Po tom všem, co se za těch deset měsíců na globální scéně odehrálo?
Asi bych to viděl stejně. Myslím si, že Trump je se všemi problémy a turbulencemi, které jeho kroky přináší, pořád lepší volba. S Trumpem je třeba pracovat, být s ním v kontaktu, vysvětlovat mu některé věci tak, aby člověk nebyl převálcován tou druhou, nepřátelskou stranou. Sice to vyžaduje velké úsilí, ale zároveň je to prezident, který je rozhodný a za něhož má Amerika větší váhu, než by podle mě měla v téhle turbulentní době s jiným vedením. Jednoduché to rozhodně není, ale taková je realita. A alternativy by podle mě byly spíš horší.
Jak náročných bylo těch deset měsíců z hlediska zahraniční politiky? Co se muselo změnit na úrovni EU a NATO, aby si Západ udržel Trumpovu pozornost u témat, která jsou pro nás klíčová – například podpora Ukrajiny?
Evropané se prostě museli začít víc snažit. Trump už během svého prvního mandátu na Evropu tlačil, zejména pokud jde o výdaje na obranu, a evropské země díky tomu začaly obranné rozpočty postupně navyšovat. Ve druhém mandátu je ten tlak ještě razantnější, nejen abychom investovali do vlastní obrany a dokázali do určité míry stát na vlastních nohách, ale abychom také převzali větší část odpovědnosti za pomoc Ukrajině. Pro nás je to válka v Evropě, v našem bezprostředním sousedství, zatímco pro USA je to jen jeden z mnoha konfliktů, které musí řešit.
Museli jsme Donaldu Trumpovi ukázat, že to myslíme vážně a že jsme spolehlivý partner. Už delší dobu bylo jasné, že dojde k rekalibraci transatlantických vztahů – jednak kvůli pivotu USA k jiným částem světa, jednak kvůli jejich vnitřní orientaci a menší ochotě dělat globálního četníka. Pokud má transatlantická spolupráce v byznysu, technologiích i bezpečnosti dál fungovat, musíme prostě převzít větší díl odpovědnosti.
Rekalibrace se ale netýká jen obrany, ale i ekonomiky. A dohoda, které bylo nakonec dosaženo, je podle mě maximum možného. Protože když nejsme soběstační v obraně, nemůžeme si příliš diktovat v obchodu. Kdybychom posledních 30 let investovali do vlastní obrany víc, naše pozice by byla dnes lepší. Ale když nechceme platit na jednom místě, nakonec zaplatíme jinde.
Když se ještě vrátím k Trumpovi – v ekonomii obecně platí poučka, že firmy potřebují předvídatelné prostředí. Ne aby jedno rozhodnutí platilo v pondělí a v úterý bylo všechno jinak. Když to vztáhneme na zahraniční politiku, tak Trump rozbouřil mezinárodní vody. Jednou podporuje Ukrajinu, pak zase ne, jednou tlačí, pak couvá. Působí to jako naprostý chaos. Má v tom vůbec nějakou konzistentní linku?
Někdo to popsal dobře: u Trumpa je každý den nový den. A tak je potřeba na to i nahlížet. Ne upínat se k jednotlivým výkyvům, ale koukat na dlouhodobý obraz – čeho chce vlastně dosáhnout – a podle toho se zařídit. A když se na to podíváme optikou Evropy, nakonec to nebylo zase tak turbulentní. Ano, objevily se hrozby cly, občas se zavedly, pak zase zmizely. Objevila se prohlášení o Grónsku. Ale stalo se to ve skutečnosti? Nestalo.
Takže za mě je klíčové zachovat klid, být víc samostatní, vědět, co chceme, a stát pevně na vlastních nohách. Když tohle splníme, nemusíme se hroutit z každé změny tónu nebo z každého improvizovaného kroku.
A přijímat ruského diktátora Putina na Aljašce s červeným kobercem je v pořádku?
Pokud jde o politickou symboliku, jako jsou státní návštěvy a velká přijetí – zkrátka to k tomu patří. Amerika je velmoc. Když si americký prezident na takové věci potrpí, je na nás, jestli se přizpůsobíme, nebo ne. Já jsem pro to se přizpůsobit. Pro něj to znamená hodně a nás to ve skutečnosti nic nestojí.
Když se ještě vrátím k volební kampani – přišlo mi, že ve vládě a v koalici nebyl nikdo, kdo by byl nositelem a garantem bezpečnosti jako takové. A vy jste sám dříve zmínil, že v souvislosti s pomocí Ukrajině byly reálně odeslané částky mnohem vyšší, než se komunikovalo, ale z nějakého důvodu to nebylo zveřejněné. Jako by se podcenila komunikace tématu bezpečnosti i směrem dovnitř země – včetně strachu části společnosti z Ukrajinců.
Myslím si, že bezpečnost nebyla hlavním tématem voleb proto, že žijeme v bezpečné zemi. Reálným tématem voleb byl spíš vztah k vládě. A v Česku je dlouhodobý trend, že lidé chtějí změnu. Když se podíváme na posledních 35 let, nikdo mandát neobhájil s výjimkou Václava Klause – a i ten pak sestavil jen menšinovou vládu, která trvala dva roky. Češi jsou prostě neustále nespokojení a chtějí změnu a platí to obzvlášť u vzdělanější části voličů.
Téma voleb bylo hlavně ekonomické. To, co se podle mě nepodařilo, bylo přesvědčit občany o ekonomické vizi a kompetenci vlády. Ne otázka bezpečnosti. Ta problémem nebyla, protože Česko je bezpečná země. Dokonce ani ukrajinští uprchlíci nebyli skutečným problémem. Naopak, v rámci Evropy jsou právě tady nejlépe integrovaní.
Vaše angažmá v roli prvního národního bezpečnostního poradce se s demisí vlády Petra Fialy chýlí ke konci?
Můj mandát byl od začátku vázaný na mandát této vlády. Kdyby volby dopadly jinak, rezignoval bych také. A i kdyby zůstal stejný premiér a vznikla „staronová“ vláda, měl by mít z mého pohledu poradce pro národní bezpečnost znovu potvrzeného, protože vláda má nový mandát a pokaždé stojí na trochu jiném – nebo i úplně jiném – půdorysu. Já jsem tu pozici nikdy nebral jako trvalou službu ve státě. Nechtěl jsem už znovu nastupovat do role stoprocentního státního zaměstnance. A i když mě k tomu de facto donutil Putinův útok na Kyjev, pořád jsem to vnímal jako závazek na omezenou dobu – na dobu trvání této vlády.
Když se ohlédnete zpátky, které tři věci se vám v této roli povedly?
Za prvé způsob, jakým jsme zareagovali na pomoc Ukrajině ve vojenské oblasti. To, co se podařilo, je podle mě fenomenální a jednoznačný úspěch. Za druhé zvládnutí uprchlické krize. Moje role v tom byla omezená, ale jako stát a jako společnost jsme to zvládli mimořádně dobře. A za třetí jde o odstřižení od ruských energií a zvládnutí energetické krize navzdory všem problémům. A s tím souvisí i posun v jádru, jak ve velkém jaderném tendru, tak u malých modulárních reaktorů. Když to srovnám s tím, co se dělo deset nebo dvacet let předtím, tak ten posun za poslední čtyři roky je výrazný.
A které naopak nebylo možné naplnit?
Je to vždy relativní, ale myslím si, že modernizace české armády mohla být ještě dál. Udělal se obrovský kus práce a mnoho projektů se posunulo, ale pokud jde o celkovou systémovou modernizaci a připravenost na budoucí nákupy a posun do nové éry, tam je pořád spousta práce. Tady bych si přál, abychom už byli dál.
Další věc souvisí také s obranou – třeba protivzdušná a protiletadlová ochrana. Tam jsme objektivně velmi slabí, prakticky nejsme chráněni, a jsou to oblasti, které vyžadují obrovské investice. A to je přesně součást té modernizace, kde jsme podle mě mohli být dál.
A když to vezmu šířeji, i když to úplně nesouvisí s mojí rolí, tak digitalizace státu je prostě za očekáváním. Stačí se podívat na volby a na to, že nejsme schopni spolehlivě vytvořit ani základní aplikace nebo systémy, které by měly být samozřejmostí. Nezmiňuju to jako vlastní selhání, ale jako ilustraci širšího problému státu, který s bezpečností a obranyschopností nakonec také souvisí.
Komentáře