Rusko versus Evropa: Aneb jak využít pandemie pro dosažení geopolitických cílů

Globální pandemie se pro většinu zemí světa stala velkou zkouškou odolnosti a prověřila schopnosti všech se s nečekanými událostmi vypořádat. Některé státy obstály lépe, jiné hůře. Pro určité mocnosti ale znamenala příležitost k realizaci dlouhodobých geopolitických cílů, kterou v žádném případě nehodlaly promarnit. Vedle Číny, která této situace využila nejvíc, nezůstalo stranou ani Rusko, pro nějž jakékoliv oslabení západních demokracií je vždy vítanou událostí. A v tomto směru byl rok 2020 velmi příznivý.

Vladimír Putin, ministr obrany Sergej Šojgu a náčelník GŠ Valerij Gerasimov, zdroj: wikicommons.

Problémy evropských zemí při řešení pandemie prohloubily spory a odstředivé tendence v rámci Evropské unie, již tak oslabené probíhajícím procesem odchodu Velké Británie ze společenství. A svou slabou chvilku si vybraly i USA, když se díky tvrdému boji o prezidentský úřad a rasovým nepokojům ocitly na hranici společenské krize. Cesta pro obnovení ruského velmocenského postavení v regionálním i globálním kontextu se tak naplno otevřela.

Posilování strategické hloubky

Obnovení impéria v podobě opětovné reintegrace postsovětského prostoru je klíčovou ruskou prioritou již více než 20 let. Avšak teprve období od roku 2008 spojené s politickým a ekonomickým oslabováním Západu nabídlo Rusku řadu příležitostí k postupnému naplňování tohoto cíle. Svými razantními kroky ve vztahu ke Gruzii a Ukrajině dalo jasně najevo, že vměšování západních spojenců do vývoje v těchto zemích již nebude nadále tolerovat. A na této své politice nehodlá ani přes mezinárodní sankce cokoliv měnit. Problémy Evropské unie i USA v loňském roce tak maximálně využilo, tentokrát ke konsolidaci své moci v Bělorusku a na Jižním Kavkaze. Bělorusko se po zmanipulovaných volbách ocitlo na nezvratné cestě k plné integraci s Ruskem, kterou osobně provede jeho prezident, jehož přežití teď zcela leží v ruských rukou. A rozmražení konfliktu v Náhorním Karabachu pak splnilo hned dva cíle najednou, zbavit se západního vlivu a prodemokratických tendencí v Arménii a omezit turecký vliv v Ázerbájdžánu.

Průvodním jevem a nezbytnou podmínkou pro obnovení imperiální velikosti a globální pozice a vlivu Ruska se stalo i vnitřní upevnění moci. Schválením nové ústavy si prezident Vladimir Putin zajistil možnost vládnout až do roku 2036 a zároveň se definitivně vypořádat se všemi politickými odpůrci. Otrava klíčového opozičního politika Alexeje Navalného nervovým jedem typu novičok a jeho následné uvěznění po návratu z léčení do vlasti se staly demonstrací síly ruského režimu jak dovnitř, tak navenek. Byl tak vyslán další jasný signál, že kdokoliv by chtěl ohrožovat stabilitu Ruska a jeho nově budovaného impéria, bude tvrdě potrestán.

Rostoucí vliv v Evropě

Zdiskreditovat Západ a rozbít Evropskou unii je dalším dlouhodobým cílem Ruska, který přímo souvisí s jeho imperiálními a globálními ambicemi. Evropská unie představovala v prvních letech nového tisíciletí významnou překážku posílení jeho velmocenského postavení v Evropě, to se však v posledních letech výrazně změnilo. Hospodářská a finanční krize společenství značně oslabila a podkopala jeho soudržnost. Migrační krize pak tenze jen dále prohloubila. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Velká Británie, jedna z klíčových mocností a pilířů, se rozhodla tento spolek opustit. Více si snad Rusko nemohlo ani přát a rozjelo na plné obrátky své aktivity v oblasti hybridní války s cílem využít všech slabin Evropské unie a jejích členů k jejímu definitivnímu rozkladu. Globální pandemie a neschopnost společenství jako celku se s ní vypořádat pak posloužila Rusku k realizaci závěrečného úderu.

Ruské dezinformace a propaganda zahájily frontální útok na Evropskou unii a vykreslily ji jako neschopnou se postarat o evropské občany. Poukazovaly na nedostatek ochranných pomůcek a následně pak i očkovacích látek, zpochybňovaly jejich účinnost a vyzdvihovaly vlastní úspěch v podobě vakcíny Sputnik. Právě tato vakcína se pak pro ruský režim stala důležitým nástrojem k posílení vlivu v konkrétních evropských zemích, které se při nedostatečných dodávkách mezinárodně schválených vakcín začaly obracet na Rusko s žádostmi o její dodání. A přestože používání této očkovací látky stále neprošlo schvalovacím řízením v Evropské unii, některé země, jako Maďarsko, jí už očkují a jiné, jako Německo, již připravují její výrobu na svém území.

Právě zacílení na střední Evropu je klíčovým znakem ruských vlivových operací po několik posledních let. Není proto náhodou, že země tohoto regionu patřily mezi první zájemce o ruskou vakcínu. Státy střední Evropy, jmenovitě Maďarsko, Slovensko, Česká republika a Rakousko, se tak staly ruským nástupním prostorem pro obnovení jeho postavení na evropském kontinentě a rozdělení nových sfér vlivu mezi Ruskem a jeho jediným evropským mocenským partnerem Německem.

Jak si stojí Česká republika?

Česká republika, stejně jako ostatní země střední Evropy, byla po léta vystavena masivní ruské hybridní kampani zaměřené na ovlivňování veřejného mínění a získávání stoupenců z řad politických elit. Teprve pandemie však naplno ukázala, jak moc se Rusku podařilo uspět. Zatímco veřejné mínění ve větší míře na svou stranu nezískalo, jeho míra vlivu v politické sféře dosáhla alarmující výše. Nebyl to koronavirus, ale ruský virus, který nakonec nakazil celou vládu, která pod taktovkou dlouhodobě proruského prezidenta začala jednat v ruském zájmu, bez ohledu na zájmy své vlastní země a jejích občanů. Dodávky vakcíny Sputnik přitom hrají jen zástupnou roli, jde o plné ovládnutí českého státu a jeho trvalé zařazení do nové ruské sféry vlivu prostřednictvím zakázky na výstavbu nových bloků jaderné elektrárny Dukovany.

Rok 2021 rozhodne

Rusko cítí, že dosažení jeho dlouhodobých geopolitických cílů je blízko. Změny mezinárodního řádu v posledním desetiletí spojené s oslabováním Západu mu umožňují doufat v jejich brzké naplnění. Proto napne veškeré své síly a využije všech svých možností a prostředků, aby tuto příležitost nepromarnilo. Evropskou unii přitom již považuje za fakticky mrtvou. To ostatně jasně dokládá poslední návštěva unijního ministra zahraničí Josepa Borrella v Moskvě a jeho veřejné ponížení ruskou stranou. Následné prohlášení ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že Rusko již nadále nepovažuje Evropskou unii za subjekt mezinárodních vztahů a oficiální vztahy bude udržovat jen s jejími jednotlivými členskými státy, tuto skutečnost pouze potvrzuje.

O tom, zda Rusko konečně naplní své geopolitické ambice a obnoví své postavení na evropské scéně, rozhodne právě tento rok. Nepůjde ovšem již o pandemii ani vakcíny, klíčovou událostí budou německé parlamentní volby. Jejich výsledek totiž rozhodne o osudu Evropy. V zájmu Ruska je, aby nový německý kancléř a jeho kabinet byly přesně tím partnerem, s kterým se na společné vládě na kontinentu dohodne a získá zpět svůj vliv i zašlou slávu. A současný kandidát nejsilnější vládní strany Armin Laschet je jako „Putinversteher“ přesně tím člověkem, s kterým by toho mohlo dosáhnout. O hodně ale půjde i v České republice. Také zde parlamentní volby rozhodnou, jakým směrem se země vydá. Zda definitivně ztratí svou suverenitu a stane se znovu trvalou součástí ruské sféry vlivu nebo se odhodlá o svou budoucnost bojovat po boku stejně smýšlejících evropských států, které o návrat do minulosti nestojí. Přitom je zřejmé, že jedinou velmocí, která je schopna a ochotna se opětovnému ruskému vzestupu v Evropě postavit, jsou pouze USA, pro něž je zadržování Ruska strategickou prioritou. Bez nich by Evropa byla vydána napospas dalšímu německo-ruskému paktu.