ROZHOVOR: Multipolární svět 2.0 charakterizuje ústup americké hegemonie a souboj o moc v kyberprostoru
- KATEŘINA KOVÁCS
- před 23 hodinami
- Minut čtení: 6
Svět už dávno není unipolární. Současná geopolitická realita, formovaná válkou na Ukrajině, technologickým soupeřením i demografickými změnami, ukazuje nastoupenou cestu k novému rozložení sil, říká v rozhovoru arménský expert Mher Sahakyan, zakladatel a ředitel výzkumného institutu China-Eurasia Council for Political and Strategic Research.
Co vás přivedlo ke studiu Číny a jak váš pohled ovlivnilo to, že jste studoval přímo v Nankingu?
Víte, spousta lidí se zajímá o Západ, ale mě vždycky přitahoval Východ. Začal jsem tak na bakaláři studovat orientalistiku, což tehdy znamenalo hlavně Blízký východ. Později jsem se ale začal zajímat i o Dálný východ. Studoval jsem také na Diplomatické akademii Ministerstva zahraničních věcí Arménie. Z Fletcher School k nám tehdy přijel hostující akademik Alan Wachman. Přednášel nám o Číně a mě to nesmírně zaujalo.
Zároveň jsem v Číně trochu podnikal, a když jsem tam jel na služební cestu, pochopil jsem, že se v té zemi něco děje. Cítil jsem dynamiku, jakou jsem ve své vlasti nikdy nezažil. A tak jsem se rozhodl, že začnu studovat čínštinu. Koupil jsem si na letišti učebnici a vrátil se s ní do Arménie, abych se začal učit. O něco později jsem narazil na informace o mezinárodním stipendiu na Nankingské univerzitě, která patří k těm nejlepším v Číně. Stipendium jsem získal a odjel do Nankingu. Byla to skvělá příležitost studovat s lidmi z různých zemí a učit se jazyk, protože když jste přímo v dané zemi, máte mnohem více příležitostí s ním přijít do styku. A pokud někdy děláte výzkum o nějaké zemi, ať už je to Česko, Arménie nebo Čína, vždy je lepší tam jet a studovat přímo na místě.
Jaké jsou klíčové znaky, které odlišují váš koncept multipolárního světa 2.0 od unipolárního momentu po konci studené války a od klasických forem multipolarity, které známe z historie?
Tento koncept jsme vytvořili v roce 2023 během debaty o tom, zda je svět bipolární, nebo polycentrický. Padlo tehdy mnoho dalších nápadů. Prosadili jsme ale myšlenku multipolárního světového řádu 2.0, protože svět už zkrátka není unipolární. I kvůli válce na Ukrajině vidíme, že tu máme více různých pólů. Dokonce ani západní pól už není jednotný – ve Spojených státech máme prezidenta Trumpa a pak je tu Evropská unie. Samozřejmě spolu v mnoha ohledech spolupracují, ale mají i vážné neshody ohledně situace na Ukrajině, přístupu k Číně a dalších politik. Na Západě tedy máme USA, EU a také Spojené království, které už není členem Unie a snaží se hrát vlastní hru.
V našem regionu je také Rusko, které se snaží získat zpět status velmoci a rozpoutalo válku na Ukrajině. Jde, řekněme, o nepřímou válku mezi Ruskem a NATO. Dále tu máme Čínu, která se prostřednictvím své iniciativy Pásu a stezky snaží posílit svůj vliv v Eurasii. Máme tu Indii, která ještě není supervelmocí, ale je to velký hráč s velmi rychle rostoucí ekonomikou a věřím, že v budoucnu bude hrát mnohem důležitější roli.
A v čem se tento multipolární světový řád 2.0 liší od multipolárních období, která známe z historie? Rozdíl je v tom, že dnes máme k dispozici moderní technologie a kyberprostor. Zatímco dříve velmoci soupeřily o regiony a sféry vlivu v nich, dnes soupeří o kyberprostor a o své místo v dodavatelských řetězcích moderních technologií.
Když na to navážeme, akademici často debatují o tom, kdy přesně se tento systémový posun stal nevratným. Někdo ho vnímá jako postupný proces, jiný jako strukturální zlom. Existuje podle vás nějaký konkrétní moment, který potvrdil, že jsme nezpochybnitelně přešli do multipolárního systému a nejsme jen svědky dočasného narušení americké hegemonie? Byl tam takový zlomový okamžik?
Je zřejmé, že už nežijeme v unipolárním uspořádání, nicméně Spojené státy budou i v tomto multipolárním světě 2.0 nadále hrát velmi důležitou roli. Zůstávají hlavní supervelmocí, vezmeme-li v úvahu jejich politické, ekonomické, technologické a vojenské kapacity. Nyní tu ale máme i další supervelmoc – Čínu. Je to mladá supervelmoc, která z hlediska vývoje špičkových technologií ještě není na úrovni USA, ale velmi rychle roste.
Existují i další faktory, kterým musíme věnovat pozornost, například demografie. Počet obyvatel Číny klesá a zemi brzy čeká velká vlna odchodů do důchodu. V USA je v tomto ohledu situace mnohem stabilnější. Na druhou stranu, vedle Číny velmi rychle roste Indie. V budoucnu bude mít větší populaci a s tím i více příležitostí. Zatím jí samozřejmě chybí stabilní vzdělávací systém. Pokud se jí podaří tento problém vyřešit, bude řekněme za 30 až 40 let hrát rovněž velmi důležitou roli.
Všechny zmíněné státy se také snaží rozvíjet umělou inteligenci, aby s pomocí moderních technologií řešily své problémy. Já jsem ale stále přesvědčen, že stejně důležitý je i lidský kapitál. Státy, které budou věnovat pozornost výzkumu, vývoji a vzdělávání, budou mít k rozvoji více příležitostí.
Ve své knize popisujete Čínu jako „mladou supervelmoc“. Ve kterých konkrétních oblastech už podle vás Čína dosáhla úrovně zavedené supervelmoci a kde naopak stále ještě dohání ztrátu?
Čína se zaměřuje především na svou ekonomiku, protože to je její nejsilnější stránka. A využívají ji dobře. Přišli s iniciativou Pásu a stezky a jejím prostřednictvím ovlivňují ekonomiky od východní Asie až po východní Evropu, vliv mají i v Africe a Latinské Americe. Realizují obrovské investice a věnují velkou pozornost rozvoji infrastruktury v jednotlivých regionech. Prostřednictvím tohoto rozvoje propojují Čínu s různými částmi světa, jako je střední Asie nebo Blízký východ. A tato ekonomická síla a vliv v mnoha regionech s sebou nakonec samozřejmě přináší i vliv politický.
Digitální infrastruktura a projekty chytrých měst mohou vytvářet dlouhodobou technologickou závislost. Vidíte nějaká zásadní rizika pro eurasijské státy v prohlubování digitální propojenosti s Čínou?
Víte, rizika existují vždy. A to neplatí jen pro Čínu, ale i pro spolupráci se Spojenými státy, Evropskou unií, Indií a dalšími aktéry. Nezaměřoval bych se pouze na Čínu. Zároveň to ale přináší příležitosti, protože mnoho z těchto států prostě nemá dostatečné vlastní kapacity pro výzkum a vývoj.
Spolupráce s Čínou, USA nebo EU pro ně tedy může být dobrou příležitostí k rozvoji, obzvláště pokud ji zkombinují s budováním vlastní výroby a výzkumu a udrží si vazby na více partnerů najednou. Skutečné riziko nastává ve chvíli, kdy státy technologie pouze konzumují, spoléhají se na jedinou vnější mocnost a nerozvíjejí své vlastní kapacity, nebo ztrácejí kontrolu nad tím, co se u nich děje. V takovém případě se závislost může stát vážným dlouhodobým rizikem.
Co považujete za největší mýtus o iniciativě Pásu a stezky, který se neustále opakuje v západních médiích nebo politice?
Řeknu vám, jak iniciativu Pás a stezka chápu já a co o ní vím. Svět potřebuje investice. Svět potřebuje rozvoj dopravy a Eurasie potřebuje propojenost. Takže všechny tyto projekty – ať už jde o Pás a stezku, Střední koridor, Křižovatku míru nebo evropskou iniciativu Global Gateway – jsou dobré, pokud přinesou reálný rozvoj infrastruktury. Iniciativa Pásu a stezky tento problém do jisté míry řeší tím, že investuje peníze do rozvoje středoasijské infrastruktury. Existovala tu jedna hlavní dopravní tepna, kterou EU a Čína využívaly k obchodu – Transsibiřská magistrála.
Kvůli válce na Ukrajině se mnoho členských států EU snaží ruské území nevyužívat. Platí evropské sankce i ruské protisankce. To způsobuje obrovské problémy evropskému, čínskému, japonskému, korejskému, ale i našemu byznysu. Právě z tohoto důvodu potřebuje Eurasie tyto investice do infrastruktury. A dnes už existuje jedna alternativní trasa – nazývá se Hospodářský koridor Čína-střední Asie-západní Asie a je rovněž součástí Pásu a stezky. Infrastruktura tam tedy je, funguje a poskytuje Evropě příležitosti, jak se dostat na jižní Kavkaz, do střední Asie a také do Číny.
Dynamika napříč eurasijským kontinentem se zdá být stále složitější a nejistější. Když se podíváme 10 až 15 let dopředu, jaké jsou tři nejdůležitější nejistoty, které budou formovat čínsko-eurasijské vztahy v tomto multipolárním světě?
Víte, multipolární světový řád 2.0 bohužel není o rovnosti, o míru nebo o tom, o čem rádi mluví někteří státníci. „Potřebujeme multipolární uspořádání kvůli rovnosti“ – to zkrátka není možné. Pokud mluvíme o multipolaritě a multipolárním světě 2.0, nemůže existovat skutečná stabilita ani rovnost, protože jsou tu velmi silné mocnosti, jak už jsem zmínil: Čína, USA, Rusko, EU, Spojené království, Indie, a také střední mocnosti jako Turecko a Írán, nebo menší státy, které se aktivně snaží prosazovat své národní zájmy, jako Izrael.
To nám žádnou stabilitu nepřinese a v budoucnu pravděpodobně uvidíme bohužel více konfliktů, větší nejistotu v mezinárodních vztazích i ekonomické problémy. Protože existence těchto pólů znamená, že se budou snažit využít své síly... vždyť už teď vidíme, co se děje během obchodních válek mezi USA a Čínou, jak na sebe uvalují cla. Budou se snažit chránit své vlastní obchodní zóny, reorganizovat výrobu pro vlastní potřeby a omezovat ostatním přístup k vyspělým technologiím a vývoji. Aby druhá strana neměla šanci se rozvíjet nebo využívat jejich výzkum a vývoj pro své vlastní účely.
Z tohoto důvodu nás bohužel čeká více rozdělený svět s novými konflikty, ve kterém bude pro malé státy velmi těžké udržet si suverenitu, protože na ně budou velké mocnosti tlačit, aby si vybraly stranu. Proto by se malé státy měly snažit nevybírat si stranu, jak jen to bude možné, a udržovat rovnováhu prostřednictvím svých vztahů s různými póly.
Rozhovor vedla Kateřina Kovács, juniorní analytička Centra asijsko-pacifických studií (CAPS) CEVRO Univerzity a studentka programu Mezinárodní vztahy na Západočeské univerzitě v Plzni.
Komentáře