ROZHOVOR: Charta 77 byl záblesk naděje v letech normalizace
- PATRICIE KALENSKÁ
- před 2 dny
- Minut čtení: 8
Aktualizováno: před 3 hodinami
Charta 77, občanské hnutí a zároveň dokument z roku 1977, otevřeně kritizovala porušování lidských práv v Československu. V době, kdy režim potlačoval svobodu slova, shromažďování i základní lidská práva, představovala Charta 77 statečný a tichý odpor, který dal hlas těm, kdo byli umlčováni. Přinášíme vzpomínkový rozhovor vědkyně tehdy působící v Ekonomickém ústavu ČSAV.
Jaká byla atmosféra v Ekonomickém ústavu v roce 1977, tj. v roce, kdy byla založena Charta 77?
Dynamické a inspirující prostředí, vyznačující se relativně svobodnou diskusí i v politicky komplikovaných obdobích, kterým se ústav vždy vyznačoval, vzalo v období normalizace zcela za své. Stejně tak spontánní zájem veřejnosti o ekonomické změny, které dříve dokládala její účast na řadě diskusních „kulatých stolů“. Mnoho předních vědeckých pracovníků ústavu bylo vyloučeno z KSČ i z ústavu, odešlo do emigrace (včetně prof. Šika), nebo si jen obtížně hledalo doma další zaměstnání (byť třeba v dílně na protektorování pneumatik aj.). Na podzim r. 1970 přišly v ústavu na pořad i „pracovně-politické pohovory“ s každým z bezpartijních zaměstnanců, mezi které jsem patřila. (Později, kdy bylo možno nahlédnout do protokolu z těchto pohovorů, jsem u sebe našla věty jako „se vstupem vojsk se dosud nevyrovnala“ či „v některých otázkách má romantické politické názory“). Nicméně jsem zůstala na svém nevýznamném asistentském místě. Pravdou je, že normalizace probíhala zpočátku pomalu a plíživě, mnohé věci šly setrvačností dál.
Rozhovor byl veden s E.T. (na přání respondentky uvádíme pouze její iniciály), která dlouhodobě působila v Ekonomickém ústavu ČSAV. Sem nastoupila v r. 1964, kdy ústav vedl prof. Ota Šik. Vzpomíná, že od prvního dne přeskakovala na chodbách tohoto ústavu kabely různých televizních štábů, které chtěly natočit s prof. Šikem a jeho týmem interview o připravované ambiciózní „ekonomické reformě“. Ta byla reakcí na stále méně funkční model centrálního plánování a vnesla do stávající politiky některé prvky tržní ekonomiky (tzv. „třetí cesta"). V ústavu zažila rok 1968, následnou normalizaci i transformaci ústavu po r.1992 v Národohospodářský ústav AV ČR, vedený prof. Švejnarem. Po získání vědecké hodnosti soustřeďovala svůj odborný zájem v posledních 30 letech na nově definovanou subdisciplínu „environmental economy“. Z ústavu odešla v polovině roku 2012.
Počátek roku 1977, kdy byla založena Charta 77, představoval pro mě záblesk nové naděje. Vše jsem však sledovala pouze ze zahraničního vysílání, zejména Svobodné Evropy, neměla jsem napojení na domácí disidentské kruhy. Sbírala jsem informace i od zasvěcenějších kolegů v ústavu na jednotlivé mluvčí Charty a později i na její jednotlivé dokumenty.
Dotkla se normalizační opatření i přímo Vás osobně?
Mám velké rozpaky mluvit o negativních dopadech normalizace na mou osobu, protože ty byly – ve srovnání s kolegy, kterým normalizace zcela zhatila další pracovní kariéru a vědecký růst – naprosto nicotné a marginální. Zmiňuji se o nich proto, že to má později jistou návaznost na „dokumenty Charty“. Na přelomu roku 1969/70 jsem byla vybrána a splnila požadované podmínky pro účast na stáži v jednom institutu v Montpellier ve Francii (k odjezdu jsem měla souhlas ústavní rady, zahraničního odboru presidia AV i výzvu francouzského vyslanectví k vyzvednutí letenky). Několik dní před mým odletem však v ústavu převzal funkci „normalizační ředitel“ ing. N., myslela jsem si, že jeho souhlas s mou cestou bude jen pouhá formalita. Ten si mě však v této věci zavolal do své kanceláře a cestu mi direktivně zakázal. Mluvil o plíživé ideologické diverzi, kterou nebudu schopna ve Francii odrážet, protože nemám ještě tolik zkušeností, nemám v sobě ještě pevné základy socialistické ekonomiky, aj. Nechtělo se mně věřit, že může něco takového graduovaný člověk myslet vážně. Moc jsem se přemáhala, aby neviděl, že se mně chce brečet. Stalo se mně tudíž poměrně brzy to, co bylo později v akademických ústavech v éře normalizace převládající normou – tj. zákaz stáží a cest do tzv. západních zemí pro nestraníky.
V mém případě měl výše uvedený fakt ještě další – jen těžce stravitelné – pokračování. Na konci r. 1971 mně ředitel N. zavolal do své kanceláře znovu. Oznámil mně, že mně navrhl na půlroční stáž v Institutu ekonomiki Akademije nauk v Moskvě. Prý je to prestižní ústav, o stáž se uchází mnoho mých kolegů, on ale rozhodl, že pojedu já. (Měla to být kompenzace za zakázaný pobyt ve Francii?). Znovu jsem se přemáhala, abych se nerozbrečela. Já mám jet do SSSR teď, po r. 1968, kdy nás jejich vojska stále okupují?... Pomalu jsem vše duševně vstřebávala, radila se s kolegy, jejichž názoru jsem si vážila, i s rodinou.
Jaký byl v té době, tj. v r. 1972, v SSSR zájem o dění v Československu?
Na začátku roku 1972 jsem se nakonec octla v Moskvě. Mé první vjemy z Institutu ekonomiki (psáno rusky, pozn. autorky) byly pracovní stoly, pokryté balicím papírem, na nichž stály „ščoty“, to jsou taková kuličková počítadla, která mně evokovaly dětské hračky. A poté to, že si ženy opakovaně vařily čaj v obrovském samovaru. Hlavní sekretářka oddělení mně hned první den naznačila, abych si prodloužila své sukně (což jsem doma již jednou preventivně udělala).
V Moskvě bylo vše velmi formální, ani po delší době, kdy jsem se s řadou pracovníků již trochu sblížila, se mě nikdo nezeptal na rok 1968 a stávající situaci v naší zemi (výjimkou byl jediný kolega, kterého jsem již znala z několika konferencí v Praze a se kterým jsem mohla mluvit zcela volně). Ještě jedna výjimka zde však byla. Jeden starší ekonom se mě v rámci naší, do té doby bezproblémové, konzultace zeptal „proč jste nám v roce 1968 plivali do tváře“? Když jsem odpověděla, že jsme nepotřebovali cizí vojenskou pomoc, že jsme byli schopni vyřešit si své vnitřní problémy vlastními silami, dlouho mlčel a hovor předčasně ukončil. Nemělo to ale naštěstí pro mě žádnou další dohru. Mnohem otevřenější prostředí bylo v akademickém městečku v Novosibirsku, kde jsem nějaký čas pobývala. Zde byl zájem o politické dění v naší zemi pro mě až překvapivě spontánní. A v posledním místě mého pobytu – v Taškentu – bylo vše opět velmi formální, jakoby události roku 1968 ani neexistovaly.
Proto mě velmi potěšilo, když mně v Gastinice Akademije nauk, kde jsem v Moskvě bydlela, oslovili dva jaderní fyzici, kteří byli v Moskvě na kongresu. Od „děžurné“ se dozvěděli, že jsem z Prahy. Dříve pracovali v Novosibirsku, později museli z politických důvodů odejít do Jakutska. Měli nesmírný zájem o každý detail z událostí v r. 1968 a následné normalizace. Znali jména našich i méně důležitých politických představitelů, dokonce i lokálních politiků a novinářů, nepřestávalo mě to udivovat. V hovoru s nimi jsem strávila dva dlouhé večery, poté odjeli. Nicméně jsem s nimi zůstala v písemném styku. Později přijela žena jednoho z nich se synem Jefimem do Prahy, bydleli u mě doma.
Ale v Moskvě se mně stal i jeden hřejivý moment. Často jsem navštěvovala „Bolšoj těatr“, lístky mně obvykle zprostředkovala Akademie věd. Na jednu operu jsem se ale nemohla dlouhodobě dostat. Proto jsem se jednou tísnila v zástupu mnoha dalších lidí před divadlem a snažila se od někoho lístek koupit. Povedlo se mi to u dvou mladých lidí, jejichž matka onemocněla a měli jeden volný lístek. Ptali se mě odkud jsem. Když jsem řekla, že z Československa, něco si tiše řekli. Poté mně podali oba ruku, omluvili se za okupaci naší země ruskými vojáky a za živého Boha nechtěli ode mě přijmout rubly za lístek. Prý naší zemi mnoho dluží.
Zmínila jste návaznost výše uvedených skutečností s dokumenty Charty 77 – můžete se k tomu vrátit?
V roce 1977 mě a mého manžela pozvali výše uvedení jaderní fyzici k týdenní společné dovolené ve stanech na řece Volze (někde za městem Tver, dříve Kalinin). V korespondenci, kterou jsme si vyměnili, byla zvláštní zmínka o „mladém vínu tohoto roku“. Má intuice mně napovídala, že může jít o dokumenty Charty 77 – znala jsem jejich hluboký zájem o dění u nás. Manžel to ale jednoznačně vyloučil a koupil demižon dobrého vína. V místě, kde jsme tábořili, bylo skvělé koupání, lesy, pohoda. Sešlo se nás zde devět, všichni byli původně z Akademie věd, nyní pracovali v jiných podřadnějších zaměstnáních. Každý večer se u ohně předčítalo z nějaké knihy a diskutovaly se mnohé politické otázky. Má intuice se potvrdila. Mí přátelé velmi litovali, že jsme jim nepřivezli žádný z dokumentů Charty.
Po návratu do Prahy mě čekalo překvapení. Totiž dopis z Českého literárního fondu, že jsem byla vybrána ještě se dvěma kolegy z našeho ústavu na zájezd mladých vědeckých pracovníků do SSSR k příležitosti 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Trasa: Kyjev – Moskva – Riga – Petrohrad. Prostě se mně nabízela přímo „na zlatém podnose“ možnost odvézt Leoňovi a ostatním nějaký dokument Charty a napravit tak letní chybu. Tři dokumenty Charty se mně v kratší době podařilo díky několika kolegům v ústavu sehnat. Po večerech je přepisuji doma na stroji na průklepový papír. (V ústavu sice máme „kopírku“, ale v té době muselo každé rozmnožení textů schválit oddělení zvláštních úkolů). Mému muži se má aktivita silně nelíbila, namítal, že by kvůli mně mohl přijít o zaměstnání. Já odpovídám, že bych trvala na tom, že o tom všem vůbec nevěděl – doma bylo velmi dusno. Nicméně 20. září 1977 do Moskvy s větší skupinou mladých lidí z dalších akademických ústavů odlétám.
Jediný moment, kdy mně bylo opravdu „horko“, byla kontrola na letišti v Moskvě. Muž v uniformě kontroloval můj pas a souběžně nahlížel do jakési listiny (asi to byl seznam osob „non grata“) a zase se pátravě díval na mě. Bušilo mně srdce a každá vteřina mi připadala dlouhá jako několik minut. Dokumenty jsem měla zastrčeny v podprsence a spodní košilce. Ale nic se nestalo, normálně jsem prošla. V letištní hale mě čekal Leoňa a Josif s tázavým výrazem v obličeji. S úsměvem jsem kývla, přivítala se s nimi a vše jim rychle předala... Měla jsem z toho dobrý pocit a vykompenzovala jsem si mnohé složité pocity, které jsem zažívala tehdy v Rusku v r. 1972.
Jak vnímáte současnou politickou situaci v České republice?
Musím předeslat, že rok 1989, zrušení vedoucího postavení komunistické strany, otevření hranic a později vstup naší republiky do NATO a EU byly významnými milníky mého života. Vítala jsem možnosti, které se plně otevřely jak před akademickými pracovišti (výměnné pobyty, osobní spolupráce s mnoha zahraničními instituty aj.), tak hlavně před studenty (program Erasmus a další). Samozřejmě ta prvotní euforie ze znovunastolené demokracie nemohla trvat dlouho, objevily se těžkosti i menší krize, ale vše šlo správným směrem. Tento pocit jsem však po dlouhé době v posledních měsících zcela ztratila.
Znepokojuje mě, že opoziční strany nadřazují své stranické zájmy nad zájmy státu a téměř znemožňují normální chod Poslanecké sněmovny, stejně jako komplikují vládnoucí většině možnost rychleji plnit body jejich volebního programu. Jejich vzájemná komunikace je téměř na bodu nula. Sílí antisystémové strany, které se netají nostalgií po „starých pořádcích“. Populistické strany jednoduchými slogany cynicky zneužívají války na Ukrajině, mnohé z nich mluví rétorikou agresora – tj. Ruska – a šíří mezi lidmi strach. Viz např. citát z jarního vydání novin SPD: Pokud nebudeme ve vládě, naše děti půjdou do války. Petr Fiala má v očích krev – a chce ji mít i na rukou! Podporuje vraždění místo diplomacie...Kde je férové soutěžení politických stran??
S obavami sleduji vývoj v Maďarsku a na Slovensku. A mé obavy ze stávajícího vývoje se ještě mnohonásobně zvýšily chrlením exekutivních výnosů amerického prezidenta Trumpa, které narušují tradiční principy mezinárodního obchodu, znejišťují členy NATO, rozvrací dobré vztahy s Evropou. Když vidím, jak se Trump sbližuje s Putinem, mou největší obavou je dopad tohoto nečekaného „spojenectví“ na Ukrajinu, která se již třetí rok hrdinně brání
agresorovi – Rusku. Pevně doufám, že většina našich občanů, kteří vždy uměli pomoct lidem v nouzi, na Ukrajinu nezapomenou, ani když půjdou na podzim volit do Poslanecké sněmovny.
Patricie Kalenská je studentkou programu Politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Comentários