Postoj konzervativců k Trumpovi ve volbách 2020

Donald Trump by měl být pro mnohé konzervativce nepřijatelný. Vykazuje známky nevyzrálé osobnosti a nestabilního chování, je egomaniak, lhář a dětinsky sebestřední. Mnohé jeho tweety mu objektivně škodí u voličů, které potřebuje získat, tj. umírněných republikánů napravo od středu, žijících na předměstích velkých měst. Přesto většina konzervativců bude Trumpa ve volbách podporovat.

Nejen kvůli tomu, že se ekonomice daří a hospodářský růst i nezaměstnanost jsou obojí kolem přijatelných tří procent, nejen kvůli jeho z konzervativního hlediska vynikajícím nominacím soudců, ale především proto, jaká je strana druhá. Za Trumpova prezidentství Demokratická strana prodělala nesmírnou, předtím téměř nemyslitelnou radikalizaci. Bill Clinton by v dnešní Demokratické straně nominaci nezískal a byl by označen za reakcionáře (podporoval přísné zákony vůči zločincům, jež vedly k jejich dlouholetým trestům vězení; reformoval, tj. omezil sociální systém; byl za mezinárodní svobodný obchod; za manželství považoval svazek pouze muže a ženy; atd.), dokonce i Barack Obama by byl dnes zařazen napravo od jejího středu. Je pozoruhodné, jak se dnešní progresivisté v Demokratické straně nehlásí k Obamovi a považují ho za selhání, za příslib nenaplněný.

Pro konzervativce a jejich podporu Trumpa v roce 2020 jsou klíčové dva momenty. Prvním byl atentát na reputaci a snaha o osobní destrukci soudce Kavanaugha během jeho nominačních slyšení na soudce Nejvyššího soudu na podzim 2018, kdy demokraté v Senátu opustili princip fair play a presumpci neviny. Šlo jim o pošpinění soudce za každou cenu, jen aby kvůli svým názorům nebyl schválen. Nakonec tato taktika nevyšla, dokonce některé umírněné, centristické republikánské senátorky - a jednoho demokratického - posunula na stranu Kavanaugha, ale dojem, který celý schvalovací proces na republikány udělal, postupně přecházel od šoku, nevíry, naštvanosti, až ke zlobě v podobě mravního rozhořčení. A to je ten nejsilnější mobilizační moment, pokud jde o účast ve volbách. Druhým momentem, proč konzervativci - nejen jeho nejvěrnější základna, tj. náboženská pravice, konzervativní evangelikálové, ale konzervativci ve své většině jako celek – budou Trumpa v roce 2020

podporovat, je skvadra, která byla v roce 2018 do Sněmovny reprezentantů zvolena a představuje „avantgardu“ demokratů, tj. jejich radikálně levicové, „progresivní“ křídlo. Mám na mysli kongresmanky jako Alexandria Ocasio-Cortezová, Ilhan Omarová a Rashida Tlaibová.

"Mají dojem, že situace je tak zlá, že proti demokratům by volili nejen Trumpa, nýbrž i orangutana, kdyby nominaci za Republikánskou stranu získal."

Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová (opět od voleb 2018, již předtím byla

předsedkyní Sněmovny od voleb 2006 do voleb 2010 a vůdkyní opozičních demokratů ve Sněmovně od voleb 2002 do voleb 2006 a opět od voleb 2010 do voleb 2018) byla před patnácti, deseti lety představitelkou levého křídla demokratů; v dnešní Demokratické straně je však tou umírněnou, to „zodpovědnou“, která má problém s radikálkami na křídle levém. Tak moc se posunuly Demokratická strana a americká levice.

Jaké postoje tedy zastává progresivismus, a s ním čím dále tím více i Demokratická strana?

Za prvé, otevřený socialismus, socialismus se vším všudy, sice demokratický socialismus

„skandinávského“ typu, ale přesto socialismus. Zrušení půjček všech vysokoškolských studentů (zaplatí je za ně stát) a vysokoškolské vzdělání zdarma pro všechny. Zdravotní péče plně hrazena státem (daňovými poplatníky), se soukromým pojištěním se už nepočítá. Státní podpora všem, kdo pracovat nemohou nebo nechtějí. A „zelený nový úděl“ - nákladná,

ambiciozní rekonstrukce americké ekonomie podle environmentalistických návodů – aniž by se samozřejmě uvedlo, z čeho bude financována. Za druhé, potratový extremismus. Ve strachu a očekávání, že nová konzervativní většina na Nejvyšším soudu zruší rozhodnutí Roe versus Wade z roku 1973, jež v ústavě „nalezlo“ právo na potrat (jeho zrušení by neznamenalo zákaz potratů, ale to, že pravomoc rozhodovat o jejich legálnosti by se vrátila členským státům Unie, takže některé by měly potratovou legislativu jako Polsko, jiné jako Nizozemsko), se progresivní levice „zatvrdila“ a nyní hájí právo na potrat až do momentu narození (někteří o po narození, kdyby novorozenec pokus o potrat přežil, tudíž infanticidu) co by základní lidské

právo. Už žádná pozice ohledně potratů, že potrat je politováníhodný, ale měl by být legální, už žádná zásada Billa Clintona, že potraty mají být „bezpečné, legální a zřídkavé“; nýbrž pozice, že na potratu není vůbec nic problematického, je až do momentu narození základním ženským právem. V podstatě ta nejextrémnější pozice možná. Za třetí, politika otevřených hranic. Pod vlivem svého „progresivního“ křídla a v reakci na vlajkovou loď Trumpovy politiky, odpor vůči ilegální imigraci, se Demokratická strana stala stranou otevřených hranic. Progresivci považují kontroly na hranicích za nelegitimní samy o sobě a fakt, že ti, kdo se náhodou narodili jako američtí občané, mají mít právo z občanství vyloučit cizince, za mravně neobhajitelné. Podle nich kdokoli ze světa, především z třetího světa, má mít právo přijet do USA, žít legálně v USA a brzo získat občanství a volit. Jinými slovy, tato pozice úplně relativizuje (hodnotu) občanství. Za čtvrté tolerance antisemitismu. Kongresmanky Ocasio-Cortezová a Tlaibová jsou socialistky, kongresmanky Omarová a Tlaibová jsou antisemitky,

nebo minimálně zastávají antisemitské názory, které veřejně vyjadřují. Demokratická strana jako celek se od nich nedistancovala. Za páté koketování s dramatickými změnami

ústavního systému. Jedná se o aspekt syndromu hysterie z Trumpa. Demokraté rozmrzelí z faktu, že Trump měl možnost jmenovat už dva soudce Nejvyššího soudu a republikánská většina v Senátu mu je schválila, se pohrávají s myšlenkou, že nebudou respektovat přirozený proces obsazování soudních stolců (když se křeslo uvolní, prezident nominuje a Senát schvaluje náhradu odcházejícího soudce), nýbrž že až budou mít svého prezidenta a většinu v obou komorách Kongresu, počet soudců Nejvyššího soudu prostým zákonem rozšíří z dnešních devíti na např. až patnáct, přičemž těch nových šest soudců dosavadní

konzervativní většinu na Nejvyšším soudu spolehlivě převálcuje ve prospěch nové většiny „progresivní“.

Někteří a nejen radikálové mezi demokraty dokonce naznačují, že by se rovnou mělo zrušit i Kolegium volitelů prezidenta, a prezidentem by se měl stát ten, kdo ve volbách dostane nejvíc hlasů (ani ne nutně většinu). Prostě pokud jde o volbu prezidenta, USA by přestaly být federací a staly by se unitárním státem. Vycházejí z faktu, že dva republikánští prezidenti (George W. Bush v roce 2000 a Trump v roce 2016) získali méně hlasů než jejich oponenti,

přesto však v Kolegiu volitelů měli většinu. A někteří demokraté dokonce navrhli zrušit i Senát (malé státy mají dva senátory, stejně jako ty lidnaté, a to je prý taky nedemokratické)… Syndrom hysterie z Trumpa vede některé demokraty k tak radikálním útokům na principy Ústavy, o kterých by ještě v roce 2016 nikdo nepředpokládal, že někoho seriozního vůbec

napadnou. V situaci takovéto radikalizace nejen americké levice, nýbrž i Demokratické strany jako celku většina konzervativců má dojem, že nemůžou jinak než podporovat Trumpa. Myslí si, že ta druhá strana je tak příšerná a zlá, že i Trump je ve srovnání s ní dost dobrý, ba výborný, protože proti ní bojuje. Ne v bílých rukavičkách, nýbrž s boxerem v ruce. Mají dojem,

že situace je tak zlá, že proti demokratům by volili nejen Trumpa, nýbrž i orangutana, kdyby nominaci za Republikánskou stranu získal.

Roman Joch