Česká politická pravice – konzervativní i liberální – potřebuje mít svou „zelenou“ politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma. Za druhé je to chyba strategická, protože pravice svým nezájmem vyklidila pole a otevřela prostor inženýrskému a dirigistickému řádění politické levice, které dusí svobodu člověka, aniž by prospělo přírodě. A za třetí je to chyba taktická, protože po zelené politice, která se dotýká přirozených lidských zájmů, existuje ve společnosti živá a legitimní poptávka. A existuje-li mezi lidmi politická poptávka, je povinností politiků na situaci reagovat přiměřenou nabídkou. Je zkrátka jen a jen naše chyba, že jsme si toto velké téma nechali ukrást zelenými aktivisty a levicovými progresivisty.

I. Pravicové strany nemají důvod bát se slov „udržitelný rozvoj“.
Konzervativec, není-li si jist, hledá odpověď v minulosti, v tradici. Roger Scruton, nedávno zesnulý britský filosof a velký přítel Čechů a Slováků, připomíná otce konzervatismu Edmunda Burkeho. Ten – v polemice s Rousseauovou teorií společenské smlouvy – argumentoval, že politický řád není jen smlouvou mezi žijícími lidmi, ale že společnost je partnerstvím mezi námi, kteří žijeme, a těmi, kteří zemřeli, a také těmi, kteří se teprve mají narodit. Neboli jinak řečeno: konzervativní pojetí politiky je chápáno spíše v pojmech správcovství (trusteeship) než podnikání. Ti, kteří žijí právě teď, sice mohou mít zájem spotřebovat všechny zdroje, které Země nabízí, ale kvůli tomu je jejich matky a otcové na svět nepřivedli. Ti, kteří se narodí po nás, zase závisejí na naší zdrženlivosti. Bezohledná exploatace a snaha dosáhnout osobního uspokojení za každou cenu jen nahrává entropickým silám, které ničí řád a rovnováhu, a tím pustoší svět, jehož jsme jen dočasnými správci.
Anglicky se ochrana přírody řekne nature conservation. První národní park v USA i ve světě (Yellowstone) založil v roce 1872 republikánský prezident Ulysses Grant. Politikem, který ve Spojených státech prosadil nejvíc národních parků a rezervací (o celkové rozloze zahrnující desetinu území USA), byl Theodore Roosevelt, republikánský prezident (1901–1909) a jeden z největších státníků amerických dějin. V kalifornském národním parku Yosemite navázal přátelství s legendárním přírodovědcem Johnem Muirem, zakladatelem Sierra Clubu, a pod jeho vlivem protlačil opatření na ochranu přírody, často i proti vůli Kongresu. Byl to on, kdo prohlásil: „Conservation znamená rozvoj stejně jako ochranu. Uznávám právo a povinnost naší generace využívat přírodní zdroje naší země, ale neuznávám právo jimi plýtvat, drancovat je nebo okrádat generace, které přijdou po nás.“ A dodával: „Dobrý farmář je ten, který zanechá půdu svým dětem v lepším stavu, než ve kterém ji převzal. Věřím, že totéž platí pro nás jako národ.“ Roosevelt nebyl idealistický snílek. Byl to lovec, úspěšný válečník, otec moderní teorie prosazování národních zájmů i silou. Morálka ochrany přírody u něj souvisela se zajištěním bezpečnosti a národního přežití.
O sedmdesát let později na Roosevelta navázal republikánský prezident Richard Nixon (1969–1974). Ani on nebyl romantik, ale naopak zastánce mocenské reálpolitiky. Na konci bouřlivých šedesátých let sliboval ve volební kampani „zákon a pořádek“ a o „přírodě“ nemluvil, ale když byl po inauguraci konfrontován s problémem (obrovská ropná havárie v kalifornské Santa Barbaře) i s poptávkou veřejnosti, neváhal jednat a prosadil klíčové zákony proti znečišťování vody, půdy a ovzduší. Proces posuzování vlivu investic na životní prostředí, dnes známý jako EIA (Environmental Impact Assessment), má původ právě v jeho regulacích. Nixon také podepsal zákon na ochranu ohrožených druhů a založil Agenturu na ochranu životního prostředí (EPA), která dodnes určuje limity pro znečišťující emise a vymáhá a kontroluje plnění zákonů.