ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Banner_Patreon1.jpg

Nebojme se slov "udržitelný rozvoj"

Česká politická pravice – konzervativní i liberální – potřebuje mít svou „zelenou“ politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma. Za druhé je to chyba strategická, protože pravice svým nezájmem vyklidila pole a otevřela prostor inženýrskému a dirigistickému řádění politické levice, které dusí svobodu člověka, aniž by prospělo přírodě. A za třetí je to chyba taktická, protože po zelené politice, která se dotýká přirozených lidských zájmů, existuje ve společnosti živá a legitimní poptávka. A existuje-li mezi lidmi politická poptávka, je povinností politiků na situaci reagovat přiměřenou nabídkou. Je zkrátka jen a jen naše chyba, že jsme si toto velké téma nechali ukrást zelenými aktivisty a levicovými progresivisty.


Zdroj: FB Alexandra Vondry.

I. Pravicové strany nemají důvod bát se slov „udržitelný rozvoj“.

Konzervativec, není-li si jist, hledá odpověď v minulosti, v tradici. Roger Scruton, nedávno zesnulý britský filosof a velký přítel Čechů a Slováků, při­pomíná otce konzervatismu Edmunda Burkeho. Ten – v polemice s Rousseauovou teorií společenské smlouvy – argumentoval, že politický řád není jen smlouvou mezi žijícími lidmi, ale že společnost je partnerstvím mezi námi, kteří žijeme, a těmi, kteří zemřeli, a také těmi, kteří se teprve mají narodit. Neboli jinak řečeno: konzervativní pojetí politiky je chápáno spíše v pojmech správcovství (trusteeship) než podnikání. Ti, kteří žijí právě teď, sice mohou mít zájem spotřebovat všechny zdroje, které Země nabízí, ale kvůli tomu je jejich matky a otcové na svět nepřivedli. Ti, kteří se narodí po nás, zase závisejí na naší zdrženlivosti. Bezohledná exploatace a snaha dosáhnout osobního uspokojení za každou cenu jen nahrává entropickým silám, které ničí řád a rovnováhu, a tím pustoší svět, jehož jsme jen dočasnými správci.


Anglicky se ochrana přírody řekne nature conservation. První národní park v USA i ve světě (Yellowstone) založil v roce 1872 republikánský prezident Ulysses Grant. Politikem, který ve Spojených státech prosadil nejvíc národních parků a rezervací (o celkové rozloze zahrnující desetinu území USA), byl Theodore Roosevelt, republikánský prezident (1901–1909) a jeden z největších státníků amerických dějin. V kalifornském národním parku Yosemite navázal přátelství s legendárním přírodovědcem Johnem Muirem, zakladatelem Sierra Clubu, a pod jeho vlivem protlačil opatření na ochranu přírody, často i proti vůli Kongresu. Byl to on, kdo prohlásil: „Conservation znamená rozvoj stejně jako ochranu. Uznávám právo a povinnost naší generace využívat přírodní zdroje naší země, ale neuznávám právo jimi plýtvat, drancovat je nebo okrádat generace, které přijdou po nás.“ A dodával: „Dobrý farmář je ten, který zanechá půdu svým dětem v lepším stavu, než ve kterém ji převzal. Věřím, že totéž platí pro nás jako národ.“ Roosevelt nebyl idealistický snílek. Byl to lovec, úspěšný válečník, otec moderní teorie prosazování národních zájmů i silou. Morálka ochrany přírody u něj souvisela se zajištěním bezpečnosti a národního přežití.


O sedmdesát let později na Roosevelta navázal republikánský prezident Richard Nixon (1969–­1974). Ani on nebyl romantik, ale naopak zastánce mocenské reálpolitiky. Na konci bouřlivých šedesátých let sliboval ve volební kampani „zákon a pořádek“ a o „přírodě“ nemluvil, ale když byl po inauguraci konfrontován s problémem (obrovská ropná havárie v kalifornské Santa Barbaře) i s poptávkou veřejnosti, neváhal jednat a prosadil klíčové zákony proti znečišťování vody, půdy a ovzduší. Proces posuzování vlivu investic na životní prostředí, dnes známý jako EIA (Environmental Impact Assessment), má původ právě v jeho regulacích. Nixon také podepsal zákon na ochranu ohrožených druhů a založil Agenturu na ochranu životního prostředí (EPA), která dodnes určuje limity pro znečišťující emise a vymáhá a kontroluje plnění zákonů.


Pravicové strany, které se hlásí ke konzervativním hodnotám, nemají důvod bát se slov „udržitelný rozvoj“. Není to sprosté sousloví, jak se někteří u nás mylně domnívají, ale naopak motto, které má čnít na praporu konzervativní politiky. Koneckonců, nebála se ho ani britská premiérka Margaret Thatcherová (1979–1990), kterou vidíme jako vzor. V roce 1988 se v projevu v Brightonu věnovala ochraně životního prostředí velmi důkladně. Nejprve přiznala, že „lidstvo až příliš dlouho vycházelo z toho, že příroda, která nás obklopuje, je dar, za který nemusíme platit. Dnes už víme, že to není pravda.“ Pak připomněla, jak se obyvatelé Londýna dřív dusili ve smrtícím smogu, a že to byla právě konzervativní vláda, která v roce 1956 prosadila zákon o čistotě ovzduší, který problém vyřešil. Thatcherová přislíbila, že její vláda „zásadně omezí spalování uhlí, které způsobuje kyselý déšť a skleníkový efekt“, a jako řešení nabídla „bezpečné vy­užívání jaderné energie“. Projev ukončila slovy: „My konzervativci nejsme jen přáteli Země – jsme také jejími strážci a správci pro generace, které přijdou. Filosofie toryů a věc ochrany životního prostředí jsou ve shodě. Žádná generace nemá Zemi ve vlastnictví. Máme ji jen v nájmu a musíme za ni platit.“


II. Kapitalismus a svobodný trh mohou fungovat v rovnováze s nároky na zdravé životní prostředí

Realitou dneška je, že mezi environmentalisty – a to slovo nemyslím jako nadávku – a mezi pravicí v naší zemi neexistuje příliš produktivní dialog. Vina je na obou stranách.

Začněme nejprve u sebe. Náš problém pramení z příliš exaltovaného liberalismu jako základní identity české pravice po roce 1989. Mluvím-li o liberalismu, mám na mysli jeho původní politické i filosofické pojetí, které je založeno na svobodě jednotlivce, přirozeném právu, rovnosti před zákonem, volné soutěži na trhu a omezené roli státu. Nemám tím na mysli „liberalismus“ jako pojem, který se k nám teď šíří ze Západu a označuje politický směr, který slibuje ráj na zemi, vymáhá politickou korektnost a prosazuje „progresivní“ formy společenského života i s nimi spojená skupinová a nároková práva. V tomto případě se jedná o levicový „progresivismus“, který se maskuje „liberalismem“, ač s ním nemá nic společného. Je dobře, že se česká pravice tohoto manévru zatím odmítá účastnit.


Zeleným a progresivním ideologům přijdou vědci vhod, když se shodnou na klimatických modelech, ale když svým výzkumem prokážou vhodnost geneticky modifikovaných organismů (GMO) coby cesty, jak uživit obyvatelstvo na Zemi, aniž by to vedlo k dalším záborům půdy, tak stejní lidé, věrni svému ideologickému přesvědčení, vědecké závěry razantně odmítají.

Náš důraz na lidskou svobodu a liberalismus v původním smyslu slova byl a je pochopitelný. Zkušenost s totalitním komunismem a přebujelým policejním státem nás naučila vážit si ceny svobody. Naopak konzervativní identita pravice – právě kvůli důsledkům bolševického vykořeňování a devastace všeho tradičního – neměla po roce 1989 na co navazovat ani o co se opřít. Platilo to v oblasti hodnotové, ekonomické, společenské a v neposlední řadě i při ochraně přírody, kterou komunistický režim plundroval zvlášť drastickým způsobem.


Díky této zkušenosti máme přirozený sklon nahlížet na politiku jako na prostou dichotomii mezi svobodou jednotlivce na jedné straně a poručnictvím státu a jeho přebujelou byrokracií na straně druhé. Ano – svoboda znamená možnost využívat přírodní zdroje k dosažení finančního zisku. Podnikání a zisk nejsou nadávky, ale naopak životodárný zdroj investic a národního bohatství. Je naším životním zájmem vytvářet dobré podmínky pro soukromé vlastnictví a podnikání, protože moloch státu je nemůže nahradit. Dobře z vlastní zkušenosti víme, že ocitne-li se podnikání v rukou státu, nemusí se už zodpovídat žádné suverénní moci, která by omezovala jeho predátorské choutky. Největší škody na životním prostředí napáchalo právě státní podnikání v sovětském Rusku, komunistické Číně a také v bývalém Československu. S důsledky šílených a mnohde realizovaných plánů na obracení řek, přemisťování populací, násilné kolektivizace zemědělství i industrializace bez demokratické kontroly se tyto společnosti potýkají dodnes.



To ale neznamená, že svobodné podnikání nepotřebuje vládu práva, které je v zájmu uchování statků pro budoucí generace přiměřeně omezuje. A že nemáme – tržně konformními nástroji – poptávku po některých surovinách regulovat a výrobce a spotřebitele motivovat k tomu, aby sledovali cestu úspor, rozumné spotřeby a ochrany životního prostředí. Není nutné objevovat něco nového, stačí se rozhlížet ve světě kolem nás. Národní parky i tažení proti igelitkám v USA, dekarbonizace a vědecké inovace v Británii, nakládání s komunálním odpadem a decentralizace energetiky v Německu, čištění vod a ozeleňování měst v Dánsku, čisté vytápění a energeticky úsporné bydlení ve Švédsku nebo územní a krajinné plánování ve Švýcarsku či ve Francii pro nás mohou a mají být inspirací.


Příklady ze zahraničí ukazují, že kapitalismus a svobodný trh mohou fungovat v rovnováze s nároky na zdravé životní prostředí daleko lépe než autoritativní a nedemokratické režimy. Jeden příklad za všechny: do Evropy se dnes vracejí i velké šelmy jako vlk, rys nebo medvěd, ač tu byly před staletími vyhubeny, zatímco jejich příbuzní jako lev nebo tygr bojují v Africe a Asii o přežití.


Pro důkaz, jak demokracie a kapitalismus mohou životnímu prostředí prospívat, nemusíme chodit do zahraničí. Stačí se podívat na to, kolik pozitivních výsledků máme doma. Odsiřování elektráren eliminovalo kyselé deště, kvalita ovzduší i povrchových vod je dnes v daleko lepším stavu než před třiceti lety. V recyklaci odpadů můžeme sloužit za vzor. Do naší volné přírody se vrátili vlk i rys, orli i jeřábi a my hledáme cesty ke koexistenci a mana­gementu jejich ochrany tak, abychom dědictví uchránili pro další generace.


Námi dosažené výsledky nacházely uznání i v zahraničí. Univerzity Yale a Columbia, ve spolupráci se Světovým ekonomickým fórem v Davosu, zveřejňují každé dva roky tzv. Environmental Performance Index (EPI), který na základě rozličných kritérií hodnotí, jak si která země vede při zlepšování kvality životního prostředí. Česko se v letech 2006–2014 pravidelně umísťovalo v první dvacítce zemí světa, v roce 2006 bylo dokonce čtvrté a v roce 2014 páté na světě. V posledních letech ale nastal pád. V roce 2018 jsme dokonce vypadli z první třicítky. Jako by nám začal ujíždět pomyslný vlak.


Jednoduše řečeno: úkolem pro českou pravici je oživit konzervativní část naší identity. Dnes – na rozdíl od situace před třiceti lety – je na co navazovat, a to jak při obraně svobody, která je ohrožována bujením státu a zbytečných regulací, tak při ochraně tradic a přírody kolem nás, které jsou ohrožovány nemenší měrou. Jednou ze strany inženýrů progresivní levice, jindy naopak těmi, kdo sledují rychlý a osobní prospěch bez ohledu na dlouhodobé následky. Zkrátka je na čase dichotomii mezi liberalismem a konzervatismem překonat.


III. Brusel se hemží lobbisty - průkopníky zeleného podnikání

Problém je ale i na druhé straně. Na straně zelených ideologů a aktivistů, a to nejen v Česku, ale daleko větší měrou na západ od nás.


Naše liberální i konzervativní přesvědčení se právem bouří, je-li konfrontováno s dnešním globálním alarmismem a snahou o sociální a ekonomické inženýrství, tentokrát nikoli v rudém, ale v zeleném balení. Nejvíc je to patrné v diskusi o klimatických změnách. Recentní a globální změny klimatu jsou reálné a vliv člověka na ně je evidentní. Zároveň ale každý geolog a geofyzik ví, že se klima na Zemi výrazně měnilo i v dobách, kdy byl vliv člověka nulový nebo marginální, a že tyto změny měly jiné příčiny než skleníkový efekt.


Naše přesvědčení se bouří ještě víc, slyšíme-li aktivisty z Fridays for Future a Extinction Rebellion skandovat, že cílem není jen změna klimatu, ale i systému, a vidíme-li, jak demokraté tlaku ustupují, místo aby se proti němu vymezili coby útoku na lidskou svobodu. „Boj“ za klima, jak se módně říká, proto nám, kteří si pamatujeme lekce z komunistické eschatologie, připomíná buď válku vedenou ve stylu Lenina, anebo jakési pseudonáboženství v sekularizovaném západním světě. Připomíná pověstnou metaforu melounu: na povrchu sice zelený, ale uvnitř rudá krev. Místo abychom volili cestu racionální adaptace na permanentně se měnící životní podmínky na Zemi, jsme nuceni přijímat drakonická opatření, která jsou extrémně nákladná, a přitom vůbec nevíme, do jaké míry budou účinná.



Evropské instituce, zejména Evropský parlament, nyní ve zrychlených procedurách a bez důkladných diskusí prosazují legislativní opatření se zásadními ekonomickými a sociálními dopady, aniž by byly vypracovány seriózní dopadové studie. Reálně tak hrozí, že tato opatření – byť ušlechtile míněná – povedou ke zbídačení lidí, zejména těch chudších, a k eskalaci mezigeneračních konfliktů ve společnosti. Navíc v důsledku jejich kolaterálních dopadů hrozí, že životní prostředí nejen nezlepší, ale ještě zhorší. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Před patnácti lety státy EU – v záj­mu omezení spotřeby ropy – prosadily a dotacemi podpořily využívání biopaliv v dopravě. Výsledky vidíme všichni. Řepkové a kukuřičné monokultury v mírném pásmu a s nimi spojená chemizace zemědělství způsobují dramatický úbytek hmyzu a drobného ptactva. V tropech jsou následky ještě horší. Mýcení pralesů a jejich nahrazování plantážemi palmy olejné má za následek vymírání orangutanů a dalších živočišných druhů. Podobně i dnešní jednostranná sázka na elektromobilitu jako spásné řešení pro dopravu nebere v úvahu, z čeho se elektřina i baterie budou vyrábět ani za jakou cenu se budou baterie likvidovat.


Mladá švédská aktivistka Greta Thunbergová radí politikům, aby naslouchali vědcům. Jenže i tady funguje dvojí metr. Zeleným a progresivním ideologům přijdou vědci vhod, když se shodnou na klimatických modelech, ale když svým výzkumem prokážou vhodnost geneticky modifikovaných organismů (GMO) coby cesty, jak uživit obyvatelstvo na Zemi, aniž by to vedlo k dalším záborům půdy, tak stejní lidé, věrni svému ideologickému přesvědčení, vědecké závěry razantně odmítají. Média navíc poznatky vědců často překrucují a záměrně je dramatizují. A pak je tu ještě jeden problém – i věda musí z něčeho žít. Dominantně žije z grantů, a ty často vypisují instituce, které řídí politici. Módní a politická poptávka pak může snadno determinovat nabídku.


S tím souvisí i problém tzv. zeleného byznysu. Nemám teď na mysli extrémní případy ekovyděračství, kdy někteří rádoby ekologové pod pláštíkem ochrany životního prostředí (známý je třeba případ Lubomíra Studničky v severních Čechách) nezákonně vydírali investory v procesu EIA. Nemám na mysli ani případy tzv. greenwashingu, kdy se firmy reklamně zaštiťují ekologickými standardy, aniž by jejich výrobky měly reálný efekt. Mám na mysli standardní, dnes velmi rozšířený lobbing průkopníků zeleného podnikání. V Bruselu, centru evropské normotvorby, se to jimi jen hemží a jejich vliv na utváření legislativy je ohromný. Zelenou regulaci, která může mít smysl, pokud zachová možnost volby a konkurenční prostředí na trhu, totiž zásadně ovlivňují směrem k exkluzivním řešením. Příkladem budiž nedávné vyloučení jaderné energetiky z čistých bezemisních zdrojů v taxonomii udržitelných financí. V pozadí je nejen hysterie v některých členských státech (Německo, Rakousko), ale také vliv výrobců baterií a větrných i solárních elektráren.


IV. Zelený úděl i jeho financování jsou pro Česko nyní závazné

Klasikova otázka zní: Co dělat? Co dělat v průmyslové zemi, jejíž energetika je historicky postavena na spotřebě fosilních paliv, a je tudíž v úsilí o dekarbonizaci znevýhodněna? Co dělat v zemi, která díky poloze na „střeše Evropy“ nemá velké zásoby vody a trpí suchem? Co dělat v zemi, kde lesní smrkové monokultury, které pohlcovaly část uhlíkových emisí, umírají v důsledku sucha a přemnoženého kůrovce?


Stručná odpověď zní: musíme obrátit handicap v příležitost, jak zlepšit kvalitu našeho života, jak ochránit přírodu kolem nás i jak posílit naši bezpečnost.


V energetice doba uhelná skončila, zásoby v Evropě docházejí. Pokud jde o ropu a plyn, jsme závislí na dovozu. Sázka na plyn znamená prohloubení závislosti na Rusku. Vodních toků je málo, osázet celou zemi biomasou nemůžeme, vítr a slunce jsou nestabilní. Zbývají tedy racionální úspory, decentralizace pro menší spotřebitele (solární panely na střechách a baterie uvnitř domů), a především víc energie z jádra – aspoň do doby, než lidstvo najde alternativu.

V dopravě jsme klíčovou tranzitní zemí uprostřed Evropy. Jde o to mít vyvážený mix, který nebude omezovat lidskou svobodu, ale vezme ohled na životní prostředí. Elektromobilita má smysl ve městech, v hromadné dopravě, ve službách. V nákladní i osobní dopravě na velké vzdálenosti je třeba víc výkonů přesouvat na železnice. Tady se bohužel u nás neudělalo skoro nic. Odstrašujícím příkladem je fakt, že nejrychlejší vlakové spojení mezi Berlínem a Vídní teď nevede přes Prahu, ale přes Mnichov.


Jako průmyslová, hustě zalidněná země potřebujeme vzít vážně transformaci k oběhovému hospodářství. Tuny plastů, které směřují k likvidaci do zahraničí, nejsou řešení, protože Čína je už brzy přestane odebírat, a spalování není všespásné. Naším vzorem by neměla být extatická a ukřičená Greta, ale nizozemský mladík Boyan Slat, který pracně hledá způsob, jak vyčistit oceány od plastové pohromy.


V zemědělství, lesnictví a v utváření krajiny musíme lépe hospodařit s vodou a půdou. Znamená to šetrněji zacházet s chemickými produkty a antibio­tiky, provádět pozemkové úpravy, vodu více zadržovat v krajině v menším i větším měřítku, chránit biodiverzitu a lesy udržovat v pestřejší druhové skladbě. Velký dluh máme v ozeleňování měst, která se v létě stávají tepelnými ostrovy, v nichž je bez energeticky náročné klimatizace obtížné spát i pracovat. Neměli bychom se bránit vědě a inovacím, jako je genetická modifikace plodin. Intenzivnější hospodaření na vymezených plochách může uvolnit jiné plochy přirozenému vývoji, třeba i ve formě divočiny, jakkoli to v podmínkách kulturní krajiny střední Evropy může znít divoce.


Je zřejmé, že všechny tyto změny nebudou zadarmo. Evropská unie v prosinci 2019 jednohlasně (s částečnou výjimkou Polska) schválila tzv. Zelený úděl (Green Deal ), rámcový program, jehož hlavním cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. V červenci 2020 pak Evropská rada jednomyslně schválila sedmiletý rozpočet EU i program financování Zeleného údělu formou dluhopisové půjčky. Český premiér, přestože se netajil výhradami, vše odsouhlasil. Návazné legislativní kroky budou přijímány většinovým rozhodováním, takže možnost je výrazně modifikovat se zmenšuje. Proti mnoha opatřením má výhrady i autor těchto řádek.


Nicméně faktem je, že Zelený úděl i jeho financování jsou pro Česko nyní závazné. Úkolem pro budoucnost je proto využít finančních prostředků (pro ČR to je téměř jeden bilion Kč v příštích sedmi letech) k tomu, abychom výše zmíněný handicap obrátili ve výhodu. Zelený úděl je proto třeba uchopit nikoli jako hrozbu, ale jako příležitost. Vyjednaná flexibilita při čerpání nám umožní zvolit si priority. Je to šance, jak vyčistit a modernizovat regiony, jejichž životní prostředí bylo nejvíc postiženo industrializací (severozápadní Čechy, severní Morava a Slezsko). Je to i šance, jak pomoci Praze, která si jinak díky nadprůměrné životní úrovni na peníze ze strukturálních fondů nesáhne.


V. Žijeme v éře člověka

Podstata zelené konzervativní politiky je jednoduchá. Shrnuje ji biblické motto v úvodu. Jejím posláním není ani stavět člověka proti přírodě, ani básnit o „Matce Zemi“ a přisuzovat jí i přírodě výjimečná, lidská práva, ani šířit pesimismus a apokalyptické pseudonáboženství, které zavrhuje lidskou civilizaci a odsuzuje člověka. Žijeme v éře antropocénu, v éře člověka.


Jako konzervativci i liberálové jsme přesvědčeni, že člověk je schopen si s výzvami budoucnosti poradit. Náš program stojí na třech hodnotových pilířích. Za prvé víme, že Zemi a její zdroje máme jen ve správě a musíme se k nim chovat s péčí odpovědného hospodáře. Za druhé věříme, že lidská svoboda a ekonomický rozvoj nejsou s přírodou v rozporu, ale k jejímu prospěchu. Tato víra totiž obsahuje i emoční složku. Nejen úctu, ale i lásku k přírodě. Máme přírodu rádi, a proto ji nebudeme ničit.


Text je z nové knihy Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí, kterou vydalo CEVRO a Nadace Hannse Seidl v nakladatelství Books & Pipes v Praze.


799 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg
CEVRO.jpg
Gordic_logo_edited.jpg
viavis_viavis.jpg
Screenshot 2020-10-29 at 19.22.11.png

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz