Uplynulý rok byl ve znamení pokračujícího zhoršování mezinárodní bezpečnostní situace. Po konfliktu na východě Evropy se rozhořela válka také na Blízkém východě a soupeření o podobu nového světového řádu mezi demokratickými a autoritářskými mocnostmi se tak rozšířilo na další kontinent. Na pozadí těchto konfliktů mezitím probíhala intenzivní příprava na třetí, klíčový střet na východě Asie, který globální válku rozhodne. A v tomto úsilí měly revizionistické velmoci jednoznačně navrch.
Evropa v úpadku
Evropa má za sebou druhý rok války rozpoutané Ruskem proti Ukrajině. Politická podpora bránící se Ukrajiny nepolevuje, o čemž svědčí i rozhodnutí Evropské unie o zahájení přístupových rozhovorů s napadenou zemí, vojenská pomoc však dosáhla svých limitů. Zásoby zbraní a munice se vyčerpaly a zbrojní výroba stále nedostala jasnou prioritu. V porovnání s Ruskem, které přešlo na válečné hospodářství a vše podřizuje potřebám armády, se Evropa snaží tomuto scénáři vyhnout a doufá, že se ruská agrese zastaví a spokojí se s dosavadními územními zisky.
Den konečného zúčtování se výrazně přiblížil a bude záležet jen na politické jednotě a vojenské síle demokratických států, zda k němu dojde již v letošním roce, nebo se jim podaří získat dodatečný čas pro přípravu.
EU dlouhodobě přehlíží rozsah vojenské a materiální pomoci, které se Rusku dostává ze strany jeho spojenců Íránu, Severní Koreje a především Číny, na niž není schopna uvalit potřebné sankce. Problémem je v tomto ohledu již naprosto zjevná drolící se evropská jednota. Nejde přitom jen o Maďarsko, které v rámci Evropské unie opakovaně blokuje navyšování finanční a vojenské pomoci Ukrajině, ale o celkový přístup ke globálním dopadům tohoto konfliktu a dalším aktérům do něj zapojených, vůči nimž neexistuje mezi členskými státy jednotný postoj.
Plody nezvládnuté integrace přistěhovalců
Tato skutečnost se naplno projevila při vypuknutí nového konfliktu na Blízkém východě po bezprecedentním barbarském útoku teroristů z hnutí Hamás na území Izraele. Neschopnost odříznout hnutí Hamás od všech finančních zdrojů poskytovaných Palestincům a jasně se postavit za oběť agrese a její odvetné kroky poukázala přitom ještě na mnohem závažnější problém, a to míru radikalizace přistěhovaleckých komunit v západní Evropě, pod jejichž tlakem a z obav o vnitřní bezpečnost svých států řada vlád rezignovala na zaujetí jednoznačně proizraelského postoje.
Evropa tak naplno začíná sklízet plody dlouhodobě nezvládnuté integrace přistěhovalců z muslimských zemí, kteří si po dekády budovali v mnoha státech paralelní komunity.
Zdaleka nejde jen o nelegální přistěhovalce, ale o druhou nebo dokonce již třetí generaci legálních či zlegalizovaných přistěhovalců, kteří se neidentifikují s evropskými hodnotami a kulturou a chtějí je v rámci globálního džihádu zničit. Urychleně přijímaná přísná opatření proti nelegální migraci na evropské i národních úrovních nemohou tuto situaci výrazně změnit a hrozba nárůstu islámského terorismu a vnitřního rozvratu nejvíce exponovaných států bude dále narůstat.
V kontextu euroatlantického společenství je pak stále problematičtější politika Turecka, které se ve svých postojích k oběma probíhajícím regionálním konfliktům vymyká většině ostatních členů Severoatlantické aliance. K rusko-ukrajinské válce se snaží zaujímat spíše neutrální pozici, i přes odsouzení ruské agrese se k sankcím vůči Rusku nepřipojilo a staví se opakovaně do zprostředkovatelské role, což mu přináší nemalé finanční zisky.
V konfliktu mezi Izraelem a hnutím Hamás pak přímo stojí na straně teroristické organizace, kterou dlouhodobě finančně a materiálně podporuje a považuje za spřátelené osvobozenecké hnutí.
Čínský vliv roste
Největší výzvu pro Evropu však představuje Čína a její rostoucí politický a ekonomický vliv nejen v dotčených konfliktních regionech, ale zejména na evropském kontinentu samotném. Čínské snahy směřující k ovládnutí globálního obchodu silně poznamenaly evropský trh a postupně vedou k přebírání celých odvětví čínskou konkurencí. Nejviditelnější oblastí jsou nové zelené technologie, kde čínské firmy již zcela ovládly světový trh se solárními panely a blízko absolutní dominanci jsou i v případě větrných turbín.
Největší dopad na evropské ekonomiky však bude mít čínská expanze ve výrobě elektrických automobilů a baterií do nich, která povede k likvidaci evropského automobilového průmyslu, pokud Evropská unie urychleně nezasáhne. To je ale vzhledem k nejednotnému pohledu na čínskou globální hrozbu a stávající míře ekonomické závislosti Evropy na Číně jen málo pravděpodobné.
Největší evropští hráči, Německo a Francie, provozují ve vztahu k Číně dlouhodobě vlastní politiku, založenou primárně na ekonomických zájmech svých firem na čínském trhu, které se ani přes narůstající geopolitické napětí nehodlají vzdát. Ba co víc, Francie se rozhodla od budoucího střetu na východě Asie distancovat i politicky, opětovně se vymezit proti politice USA v regionu a dodávat Číně rovněž techniku, kterou může v očekávané válce nasadit proti demokratickým spojencům bránícím své teritorium.
USA na pokraji rozvratu
S vážnými vnitřními problémy se potýkají také Spojené státy americké. Polarizace americké společnosti se prohlubuje a politika je ochromena neustálými spory, které nelze překonat kvůli nesmiřitelným postojům obou hlavních politických táborů. Dopady na mezinárodní scéně jsou stále viditelnější a limitují nejen manévrovací prostor současné administrativy, ale především oslabují pozici USA ve světě, a to v očích dosavadních partnerů i nepřátel.
Podpora bránící se Ukrajiny se tak díky této situaci dostala do kritické fáze. Stala se rukojmím domácích půtek, které mohou ovlivnit budoucnost nejen celé Evropy, ale i světa, pokud Ukrajině nebude zaručena trvalá vojenská a finanční pomoc nezbytná pro porážku Ruska.
Nový konflikt na Blízkém východě je pro USA další výzvou. Izrael má naštěstí dostatečné vlastní zdroje pro vedení války, eskalace konfliktu v rámci regionu a aktivní zapojení dalších zemí by však bylo vážným problémem. Americké odstrašení Íránu zatím funguje a s jemenskými Hútíi ohrožujícími námořní dopravu v Rudém moři si lze poradit prostřednictvím cílené operace koalice zainteresovaných států.
Dlouhodobě budovaný americký alianční systém na Blízkém východě však utrpěl v posledním roce významné šrámy. Nejen problematická turecká politika, ale zejména sbližování Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů s Čínou a Ruskem otřásá zásadním způsobem dosavadní pozicí USA v regionu.
Čína chce být největší vojenskou silou světa
Právě Čína a její globální ambice zůstávají pro USA jednoznačně největší hrozbou, na kterou musí adekvátně reagovat. V uplynulém roce proto značně zintenzivnily své snahy o posilování aliancí v asijském regionu. To se týkalo především vztahů s dlouholetými spojenci Japonskem a Jižní Koreou s cílem vytvořit podmínky pro vznik nového trilaterálního paktu.
Vojenská spolupráce byla posílena také s Filipínami, které jsou po léta ohrožovány čínskou rozpínavostí v Jihočínském moři. Jednání s dalšími potenciálními partnery v regionu, kteří mají s Čínou napjaté vztahy a nevyřešené územní spory, ale již tak úspěšné nebylo. Z americko-čínského soupeření o Vietnam vychází vítězněji Čína, což je dáno i společnou komunistickou ideologií obou asijských států a autoritářským způsobem vlády, které jsou i přes existující problémy ve vzájemných vztazích přeci jen silnějším pojítkem.
Samostatnou kapitolou jsou vztahy s Indií, která je tradičním rivalem Číny na asijském kontinentu, a je tedy jednoznačným zájmem USA získat ji jako klíčového spojence na svou stranu. Problémem jsou však dlouhodobě úzké vztahy Indie s Ruskem. Indie odmítá odsoudit ruskou agresi na Ukrajině, nepřipojila se k mezinárodním sankcím a nadále za zvýhodněných podmínek odebírá ruskou ropu.
Pokračuje také vojenská spolupráce mezi oběma velmocemi zaměřená na společný vývoj a výrobu zbraní. Největší problém do budoucna však pro USA představuje míra hospodářské závislosti jeho regionálních spojenců právě na Číně, která se po vypuknutí války může ukázat pro úspěšnou obranu proti agresi jako naprosto fatální.
Ostatně ani USA samotné na tom nejsou ve vztahu k Číně právě nejlépe. Stejně jako Evropa si po léta budovaly závislost na dodávkách surovin a produktů z Číny, kterou posilovaly přesunem výroby amerických firem na asijský kontinent za zdánlivě výhodnějšími podmínkami na čínském trhu. Nyní se ukazuje, jak obtížné a problematické je se této závislosti zbavit, zvláště ve strategických odvětvích.
Čína je navíc největším věřitelem USA a zisky, které akumuluje z globálního obchodu, investuje mohutně do svých zbrojních kapacit a modernizace armády s cílem stát se největší vojenskou silou na světě. Tempu čínského zbrojení nedokážou USA konkurovat, podobně jako Evropa mají problém s rozjezdem své zbrojní výroby na plné obrátky, což znamená, že jejich vojenský a technologický náskok před Čínou se radikálně ztenčil a je v současné době již v podstatě eliminován.
Čínská aliance proti Západu
Zatímco na USA a Evropu tvrdě dopadají politické a ekonomické důsledky obou regionálních konfliktů, Čína z nastalé situace těží a využívá všechny prostředky k tomu, aby Západ dále oslabila. Uplynulý rok zasvětila stejně jako USA posilování a budování spojenectví s partnery napříč světadíly. Vedle Evropy a Asie se zaměřila především na Blízký východ, kde se jí podařilo dosáhnout významných úspěchů.
Na jaře zprostředkovala přelomové znovunavázání diplomatických vztahů mezi tradičními rivaly Íránem a Saudskou Arábií a v létě pak prosadila jejich vstup do uskupení BRICS, kam je z blízkovýchodního regionu doprovodily rovněž Spojené arabské emiráty a Egypt.
Tato platforma, mezi jejíž zakládající členy patří jak Rusko, tak Čína, se od samého počátku prezentuje jako protiváha Západu v mezinárodních vztazích a s jeho oslabováním představuje pro řadu zemí příležitost, jak posílit své vlastní mezinárodní postavení. Zájem postavit se po bok revizionistických mocností, které chtějí přetvořit současný světový řád, a stát se členy jimi vedeného bloku, tak výrazně stoupá.
Čína tedy utěšeně může sledovat rozrůstající se počet podporovatelů, kteří chtějí skoncovat s globální dominancí Západu vedeného USA. A to i přesto, že válka Ruska na Ukrajině se nevyvíjí podle ruských představ. Číně totiž přináší jak politické, tak ekonomické zisky. Z ruských obtíží těží nejen ve vzájemných vztazích, především v hospodářské oblasti, ale také mezinárodně.
Protahující se válka vyčerpává USA i Evropu, čímž snižuje jejich finanční a materiální potenciál pro vedení další války. Rusko-čínské partnerství „bez hranic“ se naopak ve vojenské oblasti nadále úspěšně rozvíjí. Pokračující spolupráci demonstrovala v minulém roce společná vojenská cvičení na východě Asie a v oblasti Indo-Pacifiku.
Pro posilování vojenské spolupráce se navíc dařilo získávat i další státy regionu. K prohlubování vztahů s partnery z blízkého i vzdálenějšího sousedství posloužily Číně především dvě velké mezinárodní akce, a to summit čínské iniciativy Nové hedvábné stezky a bezpečnostní fórum Siang-šan, které v Pekingu loni na podzim uspořádala.
Severokorejský spojenec
Specifickým partnerem obou revizionistických mocností v regionu zůstává Severní Korea, jejíž vztahy zejména s Ruskem se v posledním roce výrazně aktivizovaly díky bezprecedentnímu rozsahu její zbrojní pomoci, která ruskou armádu zásadním způsobem posiluje v dalším vedení války proti Ukrajině.
Severní Korea sdílí s Ruskem a Čínou zájem na změně současného mezinárodního řádu, zvláště pak na revizi stávajících hranic, které na Korejském poloostrově rozhodně nepovažuje za definitivní. Ambice nastolit svou vládu nad celou Koreou jsou jednoznačné, její hospodářství se nachází se ve stavu permanentní přípravy na válečný konflikt a je tedy jen otázkou času, kdy se chopí své příležitosti.
Impulsem k zahájení severokorejské akce by byl s velkou pravděpodobností čínský útok na Tchaj-wan. Proto vůdce Severní Koreje vydal koncem roku armádě i zbrojnímu průmyslu jasný pokyn zásadním způsobem urychlit přípravu na válku, a to včetně posílení kapacit jaderného arzenálu. V tomto směru tak kopíruje politiku Číny, která své vojenské kapacity, a zvláště pak ty jaderné, radikálně posiluje již několik let a v posledním roce tento proces dále zintenzivnila, s jasným cílem připravit se na střet s USA.
Ten se po novoročním projevu čínského vůdce opětovně přiblížil, když v něm znovusjednocení Číny označil za historicky nevyhnutelné a tudíž neodvratné. Přípravy asijské velmoci na válku tak po vlně politických a armádních čistek v uplynulých měsících dosáhly svého vrcholu.
Globální šach mat
Můžeme očekávat, že v roce 2024 bude sehrána klíčová šachová partie, která rozhodne o tom, jak bude vypadat nový světový řád. Západ bude mít poslední šanci, aby zvrátil nepříznivý vývoj a po regionálním šachu v Evropě a na Blízkém východě nedostal konečný globální mat ve východní Asii. Rizika přitom budou vysoká. Zdaleka nepůjde jen o hrozby vnější, budoucnost Západu určí v první řadě jeho vnitřní vývoj, na který bude mít zásadní vliv výsledek voleb v Evropské unii a USA.
Evropské volby přinesou velmi pravděpodobně významné překreslení politické mapy v rámci EU, což bude mít značný dopad na její další směřování. Největším problémem se však nakonec může stát předsednictví Maďarska v Radě Evropské unie ve druhé polovině roku, které v době konstituování nové Evropské komise bude moci významným způsobem ovlivňovat evropskou politiku. To by s ohledem na maďarské vazby k Rusku a Číně mohlo mít dalekosáhlé následky.
Absolutně kritickým momentem ovšem budou prezidentské volby v USA. S ohledem na polarizaci americké společnosti může dojít k opakování situace z předchozích voleb, kdy jejich těsný výsledek nebude jednou ze stran uznán, což by v krajním případě mohlo vést k vnitřním nepokojům a celkové politické paralýze USA.
Dopady na mezinárodní bezpečnost by při takovém vývoji byly nedozírné. Vnitřní bezpečnost Evropy a USA budou i nadále ohrožovat pokračující migrační tlaky z jižního směru, s jejichž řešením se budou spojenci na obou stranách Atlantiku velmi vážně potýkat. Narůstat bude i hrozba terorismu, největším rizikem pak budou Letní olympijské hry v Paříži.
Konec západní hegemonie?
Revizionistické síly budou dále posilovat, počet jejich podporovatelů na mezinárodní scéně se bude rozrůstat. Půjde o autoritářské a polo-autoritářské režimy z celého světa, kterým demokratické hodnoty a vláda práva nic neříkají, a vidina politických, ekonomických či územních zisků je požene do náruče těch, kteří je budou schopni nabídnout, nebo jim alespoň při jejich realizaci nebudou bránit.
Snaha přiklánět se na vítězící stranu a maximalizovat zisk bude průvodním jevem tohoto roku. Pro Čínu to znamená jen vyčkat na dostatečnou mezinárodní podporu a následně při největším oslabení Západu provést poslední smrtící tah a definitivně sesadit dosavadního hegemona z jeho globálního trůnu.
Článek vyšel v deníku Forum24 9. února 2024. Přetiskujeme s laskavým souhlasem redakce.
Martina Heranová je analytičkou a konzultantkou v oblasti mezinárodní politiky. Přednáší na Vysoké škole CEVRO. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí (2002-2013), kde zastávala řadu diplomatických pozic, včetně postu zástupkyně velvyslance na ambasádě v Litvě. Specializuje se na otázky mezinárodní bezpečnosti (zj. geopolitiku a globální bezpečnostní výzvy, ruské a čínské vlivové operace) s důrazem na region střední Evropy.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
