ROZHOVOR: Názory, že válka na Ukrajině se nás netýká, se nezakládají na pravdě a výroky o míru nemají nic společného se zodpovědností za bezpečnost státu, říká bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky, generál Jiří Šedivý.
Českou společností momentálně silně rezonuje polemika o částečném omezení investic do armády ve prospěch budování civilní infrastruktury. Jak se jako vojenský profesionál díváte na postoje některých politiků, kteří proklamují, že jsou „pro mír“?
Nejenom Česká republika, ale i poměrně velká část našich spojenců v posledních letech považovala nynější, či spíše tehdejší situaci, což byl mírový stav, za danou. Měli jsme za sebou anexi Krymu a části východní Ukrajiny, a přesto se nadále s Ruskem diskutovalo. Závazek, který jsme přijali v roce 2014 na summitu ve Walesu, tedy, že v roce 2024 dosáhneme 2 % HDP alokovaných na obranu, jsme nebrali úplně vážně.
O tom svědčí rozpočty České republiky i některých našich spojenců ještě na rok 2023, kdy už zuřila válka na Ukrajině téměř rok, a jednalo se o rozpočty sestavované na podzim roku 2022. I potom ale mělo například Německo na obranu alokováno jen asi 1,59 procenta HDP a podobně tomu bylo i u nás. Svědčí to o tom, že jsme mír považovali za samozřejmost, a že se nám to vymstilo.
Není to zbytečné strašení válkou?
Rozhodně není. Válkou bychom neměli strašit, ale také se nevyhýbat popisu skutečné situace. Dnešní situace je velmi složitá a problematická. Nelze si myslet, že Rusko donutíme ke spolupráci jen ekonomickým či politickým tlakem, případně tlakem mezinárodního společenství. To na Rusko neplatí.
Je třeba si uvědomit, že Rusko půjde ve svých agresivních aktivitách tak daleko, jak mu to dovolí Severoatlantická aliance, které jsme součástí. Musíme vytvořit skutečně jednotnou frontu a vyvíjet jednotný tlak na to, abychom měli tak silná vojska, že Rusko usoudí, že jakékoliv pokusy napadnout nějakého našeho spojence budou vždy odsouzeny k neúspěchu.
Myslím si, že vyjádření, která zpochybňují vynaložení dvou procent HDP České republiky s tím, že jsme v centru Severoatlantické aliance, v centru Evropy, že se nás to netýká, se prostě nezakládají na pravdě.
Právě takové názory ale v poslední době zaznívají stále hlasitěji…
Já bych jen připomenul, že Rusko je schopno svým působením, dezinformacemi a přesně vedenými psychologickými operacemi narušovat jednotnost společností, a to i té naší.
Připomněl bych debatu, která se odehrávala kolem amerického radaru v Brdech, kdy byla česká společnost opravdu obrácena proti spojencům.
Nezapomeňte na troufalost Rusů ve Vrběticích, a přitom Vrbětice v České republice nebyly jediný případ. Stejné zkušenosti mají i Bulhaři. Myslím si, že je zjevné, jaká byla situace ohledně Skripala či Litviněnka ve Velké Británii. Rusko bude mít vždycky tendenci provádět takovéto diverzní akce. Bude se snažit narušovat společnost, vstupovat do volebních procesů v jednotlivých státech, viz případ Spojených států amerických, a podobně.
Je tedy sice samozřejmé, že chceme žít v míru, ale chtít mír znamená připravovat se i na válku. Mít tak silná vojska, že to odradí jakéhokoliv potenciálního agresora od útoku na nás i na naše partnery.
Takže ta vyjádření, která tu někdy zaznívají, jsou podle mě neuvážená. Jsou to jen politická vyjádření, která nemají nic společného se zodpovědností za bezpečnost státu.
Jak se díváte na ohlášené nákupy zbraní a přezbrojení České armády? Jsou investice do amerických stíhaček, německých tanků či izraelských dronů tím, co česká armáda skutečně potřebuje? Objevují se například i kritické hlasy, že vytvoření takto komplexního vojska nemusí být pro Česko vhodné a na moderním bojišti nutně efektivní…
Tady jde o dvě věci. Armáda musí vysvětlit, k čemu vlastně to přezbrojení je, jakou bude hrát roli v celkovém konceptu použití armády, a česká politická reprezentace musí také vyhodnotit a správně vysvětlit, k čemu bude naši armádu potřebovat, nebo k čemu ji někdy v budoucnosti použijeme.
To je ale dost složitá debata, která se vede už mnoho let, a ne vždy byla úspěšně uzavřena. Vzpomeňme například na dobu, kdy jsme měli naše vojáky v Afghánistánu, anebo částečně na Středním východě.
Jde o otázku, která je na výsost politická, protože o tom, kde a jak se armáda použije, rozhodují politici. Generální štáb a vedení armády zodpovídají za to, jakým způsobem bude z vojenského hlediska úkol plněn.
Jak tyto úkoly pro armádu proměnila válka na Ukrajině?
Připravuje se podle konceptu, ke kterému se vlastně znovu vracíme, tedy k možné vševojskové válce mnohem komplexnějšího charakteru, než jsme předpokládali v minulosti, kdy hlavní náplní činnosti armády byly mírové mise, nebo mise podobné našemu působení v Afghánistánu.
Naše armáda se dnes vrací zpátky ke konceptu vševojskové armády, od kterého se v minulých letech spíše upouštělo, a to nejen v případě České republiky, ale i v případě některých našich partnerů v NATO.
Zmínil jste ale, že jde o dvě otázky…
Druhý aspekt, který se váže na investice do armády, je ten, že teprve teď má armáda ona dvě procenta HDP a může si dovolit provádět větší a rozsáhlejší nákupy. V minulosti jsme se potýkali s problémem, že jsme připravili nějakou reformu, nebo koncept výstavby armády. Pro ten byl však předpokládán určitý finanční rámec, který se následně rychle změnil, a to zpravidla se znaménkem minus.
Armáda tak neměla možnost plánovat ani realizovat zakázky či přezbrojování, které předpokládalo investice v řádech miliard vynaložené za relativně krátké období. Potřebné investice se neustále odkládaly na později a teď, kdy jsou na obranu státu ze zákona alokována zmíněná dvě procenta HDP, tuto možnost konečně máme. Právě proto se nyní velká řada zakázek kumuluje do tohoto období a do následujících deseti let. Upozorňuji však na to, že zmíněná dvě procenta jsou určena na obranu, což je širší pojem. Česká armáda z tohoto balíku financí dostane jen část.
Spory či synergie mezi politiky a vojáky byly do jisté míry tématem také na Ukrajině. V minulém roce se v médiích hodně skloňovaly údajné rozpory mezi politickým a vojenským vedením země, jmenovitě, mezi tamním prezidentem Volodymyrem Zelenským a náčelníkem ukrajinského generálního štábu Valerijem Zalužným. Jak to na vás působilo?
Napětí mezi politickou a vojenskou úrovní existuje vždy. To je bez diskuze. Znám to i z vlastní zkušenosti, když jsme řešili různé problémy, na které se politická úroveň dívala jinak než ta vojenská. Ale v případě Ukrajiny je tady jeden významný aspekt, na který musíme upozornit. Na Ukrajině zuří válka.
Navíc se tam neukazuje jen to, že její představitelé řeší problémy z dvou rozdílných hledisek. Manifestují se tam i rozpory, které se týkají obecných názorů na způsob vedení obrany, a dokonce se to promítá až do oblasti osobních sporů, což je velmi špatně.
Tady už totiž nejde o to zmíněné obecné a pochopitelné napětí mezi politikou a armádou, ale začíná se to promítat do zpochybňování role armády a role politiky, které může mít na ukrajinskou společnost velmi negativní dopady. Pokud se Ukrajincům nepodaří tuto debatu utlumit, najít řešení a znovu demonstrovat jednotu vojenského a politického vedení, tak to zákonitě Ukrajině uškodí.
Myslím si, že jde o problém, kterým se Ukrajinci musí opravdu velmi vážně zabývat, protože nejednotnost vedení by mohla narušit to snad nejdůležitější, co Ukrajinu brzy čeká. A to je mobilizace. Kdyby někdo například zpochybnil proces mobilizace, mělo by to nedozírné následky na schopnost Ukrajiny bránit se ruské agresi.
Jakou podobu bude mít podle vás válka na Ukrajině v roce 2024?
Rok 2024 bude problematický a pro Ukrajinu poměrně složitý, vzhledem k tomu, že mají určité zpoždění. To, že se Rusům podařilo zastavit jejich protiofenzivu, je zcela zřejmé. Pro vojenské experty to ostatně bylo zřejmé již na jaře minulého roku. Bylo to pochopitelné a dalo se to předvídat. Různá optimistická vyjádření všemožných analytiků, kteří nebrali tu vojenskou realitu skutečně vážně, se ukázala jako lichá.
Ukrajina udělala některé strategické chyby. Skutečně strategické chyby. Například to umanuté rozhodnutí, že musí za každou cenu dobýt Krym, a to hned, v první fázi. Ukrajince to přivedlo do situace, kdy hlavní úder vedli dvěma operačními směry, které sice mířily na Krym, ale proti místům s nejdůkladněji vybudovanou ruskou obranou. Tam vyčerpali obrovské množství svých útvarů a ztratili obrovské množství techniky, což je chyba.
A v čem spočívá to zpoždění, které jste zmínil?
V současné době je Ukrajina v situaci, kdy teprve debatuje o tom, že provede mobilizaci. Víme, že z parlamentu se vrátil zákon k dalšímu přepracování, a v polovině měsíce ledna stále nebylo rozhodnuto. Právě tam se také, mimochodem, objevil zmíněný nesoulad politického a vojenského vedení Ukrajiny, kdy stále není jasné, kdo vlastně rozhodne o tom, že se bude mobilizovat do armády tak velké množství Ukrajinců.
I kdyby ale Ukrajinci zákon schválili v druhé polovině ledna, což je optimistické (22. ledna byla prezentována zpráva, že se rozhodnutí odsouvá na únor, pozn. red.), počítejme s tím, že než dojde k potřebným administrativním úkonům, minou další dva týdny. Teprve pak bude možné podniknout potřebné byrokratické úkony k vlastnímu povolávání. Budoucí vojáci se musí vyrozumět, musí nastoupit, musí být vystrojeni a vyzbrojeni, musí převzít techniku a materiál svého útvaru a začíná výcvik od té nejnižší úrovně až po nejvyšší velení útvarů. To se ale už pohybujeme zhruba v březnu, možná ve druhé polovině března. Pro Ukrajinu se jedná o velký problém, před kterým nemůžeme zavírat oči.
Bude to definovat průběh války v letošním roce?
Je to obrovské minus na straně Ukrajinců, které má potenciál stát se skutečným kritickým momentem. Dokonce i pokud dostanou novou techniku, nové zbraně atp., vyřeší to tento problém jen částečně.
Na druhou stranu jsou tu Rusové, kteří se začali připravovat už na jaře. Víme, že zvýšili mobilizační úsilí, podnikli několik mobilizačních kroků, například povolali až 300 tisíc mužů. Potom provedli další mobilizaci a doplňování. Putin ještě před Vánoci prohlásil, že má na Ukrajině 617 tisíc vojáků. Denně navíc podle zpráv z Ruska posilují o tisíc až tisíc pět set vojáků, což je číslo, které může být ve skutečnosti ještě vyšší. Doplňuje jimi své útvary a zároveň ty útvary cvičí.
Ukrajincům se ale dosud dařilo přesile vzdorovat…
Nyní dojde k tomu, že na jedné straně bude stát mix bojově zkušených ruských útvarů, doplněných vycvičenými, byť asi ne stoprocentně připravenými vojáky. Proti nim bude stát stále ještě nezreformovaná ukrajinská armáda doplněná o nováčky, kteří budou vycvičeni jen málo. To nemůže dobře dopadnout. Jestliže Rusové skutečně zahájí ofenzivu v okamžiku, kdy budou moci poslat do terénu tyto nové bojové útvary, bude to pro Ukrajince znamenat velký problém.
V poslední době začali budovat obranu, ale i to jde pomalu a je to pozdě. Vidím rok 2024 jako velmi problematický. Uvidíme, co se stane v únoru. Je vidět, že Rusové frontu připravují. Neustále si připravují bojiště, aby mohli velkou ofenzivu zahájit v pro ně optimálním čase. Likvidují ukrajinskou infrastrukturu. Likvidují schopnosti ukrajinského průmyslu, který zatím funguje, aby omezili jeho schopnosti dodávat vojenský materiál, opravovat techniku, vyrábět novou apod.
I to má na Ukrajinu poměrně značný negativní dopad. Rozhodující bude, zda se Ukrajincům podaří tuto jarní ruskou ofenzivu ustát a vytvořit si podmínky, aby mohli nadále pokračovat v reorganizaci, ale myslím si, že jaro pro ně bude skutečně velice kritické.
Řekl byste, že je pro Rusko v současné době výhodné jednat o míru? Podobná vyjádření slyšíme z úst ruských představitelů poměrně často.
O mírových jednáních hovoří Rusové od začátku války na Ukrajině. Tím mají na mysli jednání podle jejich podmínek a představ. Ukrajinci také hovoří o mírových jednáních a mají zase své představy. Představy mírového uspořádání Ruska a Ukrajiny se ale vůbec nikde nepotkávají. Rusové říkají, ano, pojďme jednat o míru, ale za předpokladu, že se Ukrajina vzdá, což je pro Ukrajinu naprosto neakceptovatelné.
Tato situace ale nahrává spíše Rusům, kteří možná tyto výzvy jednou, řekněme za dvacet, třicet let použijí pro ospravedlnění své války na Ukrajině. Budou říkat: „My jsme pořád chtěli tu válku ukončit. Podívejte se, chtěli jsme jednat o míru.“ Tehdy vytáhnou různá vyjádření politiků, kteří v té době už nebudou v politice, a dost možná ani mezi živými, ale v budoucnu mohou posloužit při ospravedlňování ruské agrese. I na tom se ukazuje, že mají vše značně promyšlené a že je nemůžeme podceňovat. To se ukázalo například i na tom, jak eliminovali většinu sankcí.
Jak hodnotíte mediální zpravodajství o válce na Ukrajině? Do jaké míry je adekvátní, přesné, nebo naopak zavádějící? Má vůbec běžný žurnalista šanci prohlédnout závoji ruské a ukrajinské válečné propagandy?
Existují určitá omezení, s nimiž musíme počítat. Je samozřejmé, že oficiální ukrajinská prohlášení budou pozitivní, optimistická. Jsou ovlivněna situací, která na Ukrajině panuje. Nemohou to ani udělat jinak. Nemohou hovořit o porážce a narušovat tím odhodlání ukrajinské společnosti obrannou válku vést.
Na druhou stranu to ukrajinské vedení dohnalo až do momentu, kdy to začalo až příliš přehánět. Realita se tak často velmi zjevně odlišovala od toho, co bylo řečeno, a to se týká také naší mediální scény. Jsme zavaleni různými informacemi o tom, kolik se podařilo zničit vojáků, na různých webových stránkách vidíte, jak byl zničen ruský tank, zabit ruský voják. Někdy jsou to obrázky, které nepatří do veřejného prostoru. Je to ovlivněno naším přáním, že by Rusové měli být vytlačeni z Ukrajiny a měli by tu válku ukončit.
Neměli bychom Ukrajině fandit, či držet palce?
To bychom samozřejmě měli, žel někdy se až příliš dostáváme do pozice, kdy nechceme vidět neúspěchy. Nechceme vidět jednoduchou vojenskou kalkulaci, která vede ke zjištění, že není možné, aby například Ukrajinci při protiofenzivě uspěli v tom směru, který si zvolili. Přitom k tomu stačí jen rámcové srovnání poměru sil, počtu techniky, potenciálu států, pokud jde o lidskou sílu, a podobně. Je to poměrně jednoduchá matematika, která je samozřejmě ovlivněna efektivností zbraní, schopnostmi velitelského sboru, vycvičeností apod., ale v zásadě lze poměrně snadno vyhodnotit předem budoucí vývoj. Logicky platí, že pro takové kalkulace musíme mít odpovídající zpravodajské informace o situaci.
U nás se dostávají ke slovu lidé, kteří si zpravidla přečtou nějakou analýzu, jež je sama ovlivněna přáním, že by Ukrajina měla vyhrát a všechno by mělo dobře dopadnout. Proto i poměrně velká část lidí dnes, i když to nevyjádří otevřeně, nevěří tomu, co se oficiálně deklaruje, a to i v České republice. A projevuje se to i ve snižující se podpoře obyvatel České republiky pro Ukrajinu.
Není to samozřejmě jen náš problém, vidíme to velmi výrazně v Polsku a vliv ruské propagandy vidíme zase na Slovensku. Nejde tedy jen o specifikum České republiky. Myslím si ale, že bychom se měli dát více prostoru skutečným vojenským expertům.
Měli bychom ukazovat střízlivé hodnocení, což vůbec neznamená, že budeme stát proti Ukrajině, nebo že ji budeme pomlouvat, to vůbec není pravda. A myslím si, že by se měl i více ozývat například Generální štáb Armády České republiky se svými analytickými závěry. Dělají to Američané, dělají to Britové i ostatní. Proč bychom totéž neměli dělat i s našimi experty, kteří znají Ukrajinu a Rusko poměrně dobře, známe i mentalitu Ukrajinců i Rusů. Správné je, že se začali objevovat experti z Univerzity obrany a občas z generálního štábu. Já bych do budoucnosti přidal více realismu, prostřednictvím skutečných expertů a jejich hodnocení situace. Jen pohled do mapy nestačí.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor Martina Skýpaly s gen. Šedivým vyšel v deníku Forum24 23. ledna 2024. Přetiskujeme s laskavým svolením autora.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
