Nepřátelé našeho způsobu života posilují každým dnem zvenčí i zevnitř. Bezpečnostní záruky, které nám poskytuje členství v NATO v čele s naším největším spojencem, Spojenými státy, se už nejeví tak neotřesitelné jako dřív. V takové situaci je pochopitelné, že se zodpovědní politici i nelhostejná část veřejnosti zamýšlejí, jak posílit naši národní bezpečnost. Je ovšem přirozenou vadou takových úvah, že hledají prostředky, jak se bránit známým hrozbám, a tak nás připravují na minulé konflikty. Daleko důležitější ale je, abychom byli připraveni na ty příští.
První reakcí na poslední kroky prezidenta Trumpa a jeho uvadající zájem o evropskou bezpečnost byla vyjádření z úst našich představitelů a lídrů dalších evropských zemí o nutnosti zvýšení výdajů na obranu. Takový krok je v každém případě nezbytný, i když měl asi přijít o dost dřív. Mraky na východoevropském nebi se stahují již deset let. Zda bude stačit zvýšení na 3 % HDP do roku 2030, tedy zvyšování o 0.2 % ročně v příštích pěti letech, je a nadále bude předmětem bezpečnostních, ekonomických a politických úvah.
Jen peníze nestačí
Pouhé bombardování problému penězi však nepovede k výraznému posílení naší bezpečnosti. Peníze samy o sobě těžko zastaví jediný tank. Jejich účelná investice do moderních zbraňových systémů a efektivního strategického a operačního plánování naráží a bude i v nejbližší budoucnosti narážet na omezenou absorpční kapacitu armádního managementu spíš než samotných bojových jednotek a na omezený a navíc klesající potenciál lidské síly. I ty nejmodernější zbraňové systémy nám budou k ničemu bez kvalifikovaných a odhodlaných vojáků k jejich obsluze.
Do určité (ač omezené) míry lze k problému přistupovat hledáním rezerv. Nábor do AČR je jistě možné posílit poskytováním pobídek, vytvářením lepších podmínek pro vojáky, vojačky a jejich rodiny, zapojením aktivních záloh a dobrovolným vojenským výcvikem. Po vzoru jiných zemí lze do armády začlenit uprchlíky a přistěhovalce výměnou za zkrácenou cestu k občanství. Člověk, který je ochoten pro tuto zemi nasazovat život, by si to jistě zasloužil. A tak jako v jiných oblastech postupně i v armádě nahradí některé systémy obsluhované lidmi systémy robotické. To vše ale bude asi těžko stačit.
Pro případ velkého konfliktu v naší části světa budeme potřebovat armádu, která bude v případě mobilizace ne o něco větší, nýbrž několikrát větší než ta současná, i když se od ní v mírovém stavu nebude co do počtů výrazně lišit.
To vede některé odborníky i laiky k úvahám o obnovení základní vojenské služby, byť v omezeném časovém rozsahu. Mnohým se zdá, že jen tímto způsobem lze vyřešit problém dostatečného počtu mobilizovatelných rezerv pro případ konfliktu.
Nepřipravujme se na minulé války
Zde už však hrozí nebezpečí, že se budeme připravovat na minulou válku. Bojeschopnost moderní armády s vysoce sofistikovanými zbraňovými, řídícími a informačními systémy nestoupá v přímé úměře s počtem vojáků. Stejně tak s velikostí armády úměrně nestoupá bezpečnost země. Je to nepříjemné přiznání, ale bezpečnost země vlastně nedokážeme zajistit stoprocentně. Závisí totiž také na faktorech, které jsou mimo naši kontrolu, jako je síla a schopnosti protivníka a jeho vyslovené či nevyslovené záměry. Čím více stoupá jeho síla a nepřátelství vůči nám, tím více klesá naše bezpečnost. I proto musíme hledat bezpečí v koalici ochotných.
Potřebujeme budovat národní odolnost
Nedokážeme-li tedy beze zbytku sami zajistit naši národní bezpečnost proti možným nebezpečím, musíme o to usilovněji budovat národní odolnost jako schopnost vyrovnávat se s jakýmikoli výzvami a hrozbami okolního prostředí. Aspektů národní odolnosti je bezpočet a za účelem jejich posilování existuje řada koncepcí, studií a programů.
Pokud chceme silnou a dobře vyzbrojenou armádu, musíme využít mimořádných schopností a momentální kondice českého obranného průmyslu pro rychlé vyzbrojení armády a její průběžné dozbrojování pro případ konfliktu. Kritická infrastruktura je Achillovou šlachou bezpečnosti každé země a její zabezpečení pak absolutní prioritou. Sem patří i digitální infrastruktura a její odolnost proti napadení prostředky kybernetické války.
Civilní obrana byla dlouhodobě pomíjenou součástí naší odolnosti. Náš systém veřejné zdravotní péče, který nám mnohé země závidí, musí být připraven i na mimořádné požadavky v případě konfliktu. A konečně k odolnosti země patří i míra sociální soudržnosti, důvěry a solidarity a schopnost ji prokazovat v kritických situacích. V mnoha takových situacích, od srpna 1968 přes listopad 1989 a pandemii Covid-19 až po přívaly uprchlíků z válek v bývalé Jugoslávii a na Ukrajině česká společnost prokázala, že je takové soudržnosti a solidarity mocna. V případě válečného ohrožení tak ale bude muset činit za podmínek, které budou klást mimořádné požadavky na veškeré zdroje společnosti včetně zdrojů lidských.
Schopnost hrozbě odolat bude záviset nejen na armádě, ale doslova na každém z nás. Naše historické zkušenosti svědčí o tom, že naprostá většina občanů by se na takovém posilování národní odolnosti dobrovolně podílela. Lidské zdroje je však třeba identifikovat, vycvičit a připravit, což může trvat léta.
Každý občan by se měl podílet na posilování národní odolnosti
Namísto obnovení základní vojenské služby bychom tak měli uvažovat o zavedení několikaměsíční občanské služby, jejímž prostřednictvím by se každý občan či občanka podíleli na budování a posilování národní odolnosti podle svých osobních předpokladů, kvalifikace a preferencí. Ať už by se připravovali pro kritické situace ve zdravotnictví, jako respondeři v případě přírodních či lidmi způsobených katastrof, v logistice a dopravě, v ochraně kritické infrastruktury, ve využití metod umělé inteligence pro identifikaci hrozeb a obranu před nimi, v psychologické podpoře obětí násilných útoků anebo absolvovali bojovou přípravu v armádě, přispívali by ve stejné míře jako vojáci k tomu, že se Česká republika bude schopna vyrovnat s každou situací, kterou před ni budoucnost postaví.
Vedle přímého příspěvku k naší odolnosti by nebyly zanedbatelné ani vedlejší přínosy. Žijeme v době krize identity a nejrůznějších snah o to, nahrazovat ji umělými či populistickými prostředky.
Individualismus západní společnosti často neponechává místo pro občanské ctnosti, které udržují stát a společnost pohromadě, včetně podílu na vládnutí, statečnosti, odvahy a pokory a schopnosti upřednostnit zájmy celku před svými vlastními, pokud to situace vyžaduje. Ochota obětovat část svého času a schopností pro větší odolnost země, v níž my i naše děti žijeme, by byla nejúčinnějším tmelem přirozených vazeb, které nás k sobě jako občany jedné země pojí.
Autor je politik, diplomat, autor a pedagog, vedoucí pracovník Centra transatlantických vztahů CEVRO Univerzity. V letech 1996 až 2002 působil jako předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky.
Comments