„My jsme tady pro lidi, my se lidí nebojíme, naopak vy se začněte bát nás.“ Výrok současné předsedkyně Komunistické strany Kateřiny Konečné budí zdání, že mohl zaznít někdy po pátém sjezdu KSČ, který proběhl v roce 1929. Mohlo by tomu tak být, až na to, že od té doby uběhlo téměř sto let a poměry v naší zemi jsou naštěstí zcela odlišné.
Lídryně koalice STAČILO!, jejíž jádro tvoří právě Komunistická strana, zvolila způsob komunikace, který pro komunisty v českých zemích není nic nového. Nicméně leckoho může i tak při jejích slovech zamrazit. Některé výroky Kateřiny Konečné začínají být nepřiměřené a není možné je ignorovat.
Kdo má mít strach?
Nabízí se otázka: Kdo všechno se má začít bát? Politici současné vlády? Podle nedávného průzkumu CVVM z léta důvěřovalo vládě jen něco málo přes 20 procent obyvatel, což není mnoho, vláda Petra Fialy je mimořádně nepopulární. Ovšem i kdyby byla její podpora ještě nižší, stále existuje určitá skupina lidí, která se cítí být politiky stávající vlády zastupována. Jaký vzkaz posílá Kateřina Konečná těmto lidem? Mají se v případě participace komunistů na vládě strachovat také?
Mám pocit, že si komunistická europoslankyně zatím snaží držet alespoň nějaké mantinely toho, kam je ochotná zajít (pravděpodobně i v rámci jejího sbližování se Sociální demokracií). Jinými slovy: je možné přitvrdit. Někdy je však důležité věci pojmenovat už v jejich počátku. Kateřina Konečná si vytyčila jasný cíl pro nadcházející volby a tím je navrácení komunistů do poslaneckých lavic. Politická kampaň má s blížícím se termínem voleb tendenci spíše gradovat. S jistou mírou obezřetnosti je třeba její rétorice i nadále věnovat pozornost.
Doma vyzývá Konečná ke konfrontaci, do zahraničí volá po míru
Bez povšimnutí by nemělo zůstat, že zatímco ve vztahu k vnitrostátní politice užívá šéfka komunistů silně konfrontační linku, co se však zahraniční politiky týče, je její rétorika jedním hlasitým voláním po míru. Směrem k ruské agresi na Ukrajině hovoří o tom, že je zapotřebí urychleně deeskalovat napětí, čehož podle ní dosáhneme, přestaneme-li Ukrajině dodávat zbraně. Tedy přesný protiklad politiky vlády Petra Fialy, jejíž členy Konečná označuje za válečné štváče.
Kateřina Konečná u řady svých voličů vytváří domnělou představu, že pro Českou republiku a její občany nepředstavuje riziko například právě současný ruský režim, ale politika české vlády, která se od začátku války staví jasně na stranu napadené země. Přestože nás spolu se Spojenými státy Rusko zařadilo před třemi lety na tehdy dvoučlenný seznam nepřátelských (nikoli přátelských) zemí. Podle Konečné je nutné vypořádat se s nepřítelem na domácí půdě a tím je vláda premiéra Fialy.
Odpovědní politici by dnes měli emoce mírnit
Emocím se v politice nelze vyhnout. Vždy je to jen otázka míry. Kateřina Konečná dobře ví, že jedním z klíčů k jejímu úspěchu ve volbách je postavit proti sobě protivníka, vůči němuž se bude tvrdě vymezovat. Takovým kolektivním soupeřem je jí stávající vláda. A v čele koalice STAČILO! s tím již slavila některá dílčí vítězství.
Přesto se domnívám, že zvláště v dnešní rozjitřené době je podstatné připomínat, že politici by měli emoce spíše mírnit. A strach především. Protože strach lidí podněcující chaos ve společnosti je pro demokracii naprosto fatální. Jsou-li to navíc politici deklarující svůj záměr stát se (opět) významnou silou v parlamentu. Elementární politická odpovědnost nepřichází se vstupem do Poslanecké sněmovny, ale měla by ho předcházet.
Poučeni z minulosti
Jedním z definičních znaků demokracie je, že se jedná o kultivovaný střet. A politici coby hlavní hybatelé by měli usilovat o zachování této kultivovanosti. Ani v nejmenším nejde o střet fyzický, nýbrž názorový, jehož projevem je i to, že spolu můžeme nesouhlasit. Speciálně pro paní Konečnou: nemusíme se bát nesouhlasit. Alternativou totiž může být, jak víme z naší historie, souhlas ze strachu. Pevně věřím, že bychom se neradi dostali až tak daleko, nebo lépe řečeno: o několik dekád zpět.
Názoroví oponenti Kateřiny Konečné by proto měli opakovat, že se jí nebojí, neděsí je, pouze s ní zásadně nesouhlasí. Čtyřicetiletou zkušenost se strachem z komunistů už jako národ máme, snad nám to jednou stačilo.
Jonáš Eder je studentem programu Politologie a mezinárodní vztahy na Vysoké škole CEVRO. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Comments