Z pekla balkánské války do čela Tatra Trucks. Bývalý člen speciálních jednotek boří hollywoodské mýty

Čas 10:35. Pro někoho jen běžný dopolední údaj, pro členy chorvatské speciální protiteroristické jednotky Alfa symbol začátku útoku výsadkářů a zlomového momentu v jejich životech. Právě tento čas dal jméno i tematickému podcastu a speciálnímu promítání hollywoodského trháku Za nepřátelskou linií. Hostem večera však nebyl ledajaký filmový kritik, ale muž, který peklo balkánské války zažil na vlastní kůži – bývalý příslušník jednotky Alfa a současný generální ředitel společnosti Tatra Trucks, Kristijan Fiket.

Promítání Podcastu 10:35. Foto: VŠP.

Když do sálu plného filmových a vojenských nadšenců – z nichž někteří viděli promítaný snímek i třicetkrát – vstoupí muž s takto pestrým životopisem, atmosféra zhoustne. Cesta Kristijana Fiketa z rozbombardovaného Osijeku, města vzdáleného pouhých osmnáct kilometrů od srbských hranic, až do čela jedné z nejtradičnějších českých průmyslových značek, je zkrátka fascinující. Jak sám v úvodu debaty podotkl, přechod z armády do vysokého byznysu dává smysl, ačkoliv ve střední Evropě tento potenciál stále neumíme naplno využít.

Válka a služba v elitních jednotkách je totiž podle něj tou nejtvrdší, ale velmi efektivní manažerskou školou. „Když jednám se zástupci největších světových zbrojovek, jako je izraelský Elbit, sedí naproti mně často bývalí či aktivní důstojníci izraelské armády,“ vysvětloval Fiket s tím, že v USA nebo Izraeli slouží ozbrojené síly jako přirozená líheň pro špičkové lídry. Absolventi prestižních vojenských akademií mají takzvané dual degrees – vedle vojenského diplomu studují logistiku či operativu. Běžný major v americké armádě tak může mít na starosti rozpočty v řádech desítek miliard dolarů. V Česku nebo v Chorvatsku naproti tomu bývalí velitelé často končí „pouze“ jako šéfové bezpečnosti. Přitom to, co válka člověka naučí, se do byznysu hodí dokonale: precizní time management, odolnost vůči stresu a schopnost tvrdé prioritizace pod extrémním tlakem.

Fiketova vlastní zkouška odolnosti začala poměrně brzy. Jako mladík z Osijeku se přidal k první generaci protiteroristických policistů. Začátky v jednotce Alfa ale znamenaly především šikanu od starších mazáků z roku 1991 a nesmyslné hlídky na strážnici. Zlom přišel až s operací Blesk (chorvatsky Bljesak) na jaře 1995. Ačkoliv samotná ofenziva trvala jen 36 hodin a osvobodila obrovské území, předcházelo jí devět měsíců příprav. Alfa musela provést desítky vysoce rizikových operací hluboko za nepřátelskou linií, které stály mnoho životů.

Během ofenzivy se Fiketova jednotka dostala do smrtelného nebezpečí, když kvůli fatálnímu selhání mezinárodních sil OSN padla do léčky. Srbové byli na jejich příchod připraveni a spustili drtivou palbu z kopce chráněného betonovými bunkry a protiletadlovými děly.

„Chlap, co ležel vedle mě, dostal první dávku a stříkala z něj doslova krvavá fontána. Byl to obrovský šok,“ popsal moment paralýzy, který postihl i veterány. Tehdy se ve Fiketovi něco zlomilo. Vzal do ruky Osu – těžký, dvacetikilový protitankový raketomet, se kterým se do té doby jen trápil při pochodech lesem – a vystřelil.

Zásah nepřátelské pozice palbu na chvíli umlčel. Fiket se následně zvedl a sám vyrazil do strmého kopce proti nedobytným pozicím. „Když ostatní viděli, jak tam běžím sám nahoru, řekli si, že mě v tom nenechají. Nejdřív vystartovali dva, aby mě stáhli k zemi, a pak se zvedla celá jednotka.“ Tento nečekaný, až sebevražedně působící čelní útok nepřítele natolik zaskočil, že obránci odhodili zbraně a utekli. Po třech dnech schovávání se v lese se nakonec vzdali.

Tyto syrové zážitky z fronty však ostře kontrastují s tím, jak válku a záchranné operace vykresluje popkultura. Když během debaty přišla řeč na promítaný film Za nepřátelskou linií, volně inspirovaný sestřelením amerického pilota nad Bosnou, Fiket se jen pousmál. „Žádný osamělý americký hrdina toho pilota nezachránil. Byla to úplně jiná operace, chorvatské síly tehdy čekaly, až se k nim pilot dostane sám. Film je čistý Hollywood,“ uvedl na pravou míru s úctou k tehdejším reáliím. Surová nenávist a brutalita, která se v 90. letech na Balkáně rozpoutala, byla totiž podle něj mnohem horší než cokoliv, co dokáže zachytit stříbrné plátno.

Na dotaz z publika, kde se tato nepochopitelná nenávist vzala, zabrousil Fiket do temné balkánské historie. Krvavé kořeny sahají k rozpadu Rakouska-Uherska a eskalovaly za druhé světové války, kdy fašistický Nezávislý stát Chorvatsko vyvraždil statisíce Srbů, za což se po válce komunističtí partyzáni pomstili masovým vražděním Chorvatů. V roce 1991 tuto nezahojenou krevní mstu účelově oživila bělehradská propaganda.

---

---

„U nás v Osijeku žili Chorvati a Srbové společně. Chodili jsme do stejných škol, kamarádili jsme se,“ vzpomíná Kristijan Fiket. Region byl bohatý a fungoval tam obří průmyslový podnik. „A najednou jim bělehradské rádio hlásilo, ať město opustí, že za pět dní začne bombardování. Lidé ze dne na den opustili své krásné byty, práci v bohatém regionu a šli do Srbska, jen aby se mohli podílet na destrukci vlastního domova.“

Tato absurdita občanské války, kde do sebe přes noc začnou střílet bývalí sousedé, je tíživým mementem celého konfliktu. Mnozí z těch, co tehdy poslechli propagandu a odešli, toho dnes prý litují. V Srbsku byli vítáni jen pár dní a pak se z nich stali občané druhé kategorie. Historická skvrna a válečné trauma ale na Balkáně zůstanou už navždy. Příběhy jako ten Fiketův však ukazují, že skuteční hrdinové nesedí jen v hollywoodských studiích. Často je můžete potkat v zasedacích místnostech nadnárodních společností, kde své těžce nabyté zkušenosti z boje o přežití přetavují do tvrdého, ale mimořádně efektivního byznysu.

---

Vilém Štěpán Prokopík studuje magisterský program Politologie na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci předmětu Na semestr novinářem!