Válka s Íránem: Mír do příští války
- JAROSLAV KUCHYŇA
- před 2 dny
- Minut čtení: 7
ANALÝZA / Válka s terorem končí až ve chvíli, kdy jsou teroristé definitivně poraženi, odzbrojeni a zničeni. Nekončí žádným vágním porozuměním či smlouvou o smlouvě budoucí, která vysoce pravděpodobně nebude dodržena. Taková je izraelská zkušenost s dohodami, které jsou uzavírány se zlem v naivní představě, že se zlo stane méně zlým a méně smrtelně nebezpečným. Jeruzalém to ví dlouho, je to součástí izraelské DNA a zárukou toho, že stát Izrael bude nadále existovat. Washington se to dozví taky a poměrně brzy.
Když v červnu roku 2025 skončila dvanáctidenní válka s Íránem, jejíž tíhu nesl převážně Izrael, bylo všem v Jeruzalémě jasné, že jde o předčasné ukončení bojů. Na mrakodrapech v Tel Avivu se tehdy objevily billboardy s Trumpovým portrétem a nápisem „Finish the job!”. Napříč politickou scénou panoval konsensus v tom, že ještě není hotovo a že se izraelská letadla nad Teherán brzy vrátí. Tak se také stalo 28. února 2026. Izraelci už před rokem věděli, že Trump, Kuchner či Witkoff žádnou dohodu s Íránem, která by pro ně znamenala bezpečí, neuzavřou. Vědí to i teď po oznámeném příměří a po podpisu Memoranda o porozumění (MoU) mezi Spojenými státy a Íránem.
Rozdíl mezi americkým a izraelským přístupem k posledním válkám s Íránem spočíval v tom, že Washington do nich jít chtěl, aby zůstal respektovanou světovou velmocí, ale Jeruzalém musel. Americký prezident se však nemohl spolehnout, tak jako jeho izraelský partner, na bezpodmínečnou domácí podporu v tomto konfliktu. Téměř všemi v Izraeli kritizovaný Netanjahu ji měl naopak po celou dobu, a to i za cenu předpokládaných ztrát na životech vojáků IDF i vlastních občanů. Netanjahu by politicky nepřežil, kdyby se z konfliktu stáhl. Nemusel by čekat ani na výsledky parlamentních voleb, byl by politickou mrtvolou už dnes.
Írán by jadernou zbraň proti Izraeli použil
Izrael šel do zatím poslední války s Íránem s mnohem většími ambicemi a hlavně s odhodláním vést kinetickou kampaň déle. V Jeruzalémě stále převládá názor, že potřebovali ještě nejméně tři týdny a tyto tři týdny byli Izraelci ochotni podstoupit, i když měli jistotu, že zůstanou pod palbou íránských balistických raket, doplněných o útoky jeho proxies - Hizballáhu na severu a jemenských Hútiú z jihu. Ochota podstoupit delší válku vychází z přesvědčení, že v Izraeli neexistuje žádný politický subjekt a po Svaté zemi nechodí nikdo se zdravým rozumem, kdo by zpochybnil jednoduchou definici: bude-li mít někdy Írán jadernou zbraň, tak ji použije! V politické filosofii Teheránu je už dlouho Izrael zemí jedné jaderné bomby. Ty další mohou být určeny klidně pro Bratislavu, Stockholm, Mnichov, Brusel: dle potřeby, chuti a vůle Nejvyššího duchovního vůdce, případně Pretoriánů z Republikánské gardy.
Izrael „má své jisté”, že vždy bude cílem č. 1. Proto je z jeho pohledu škoda každé rakety, kterou už nestihl na Írán vystřelit.
Na rozdíl od mnoha evropských zemí, kde jim to nedošlo dodnes, tak ve Washingtonu velmi rychle pochopili, že na americké cíle může v případě Íránu dojít taky, resp. že USA jsou další v pořadí hned po Izraeli. Americké angažmá v izraelsko-íránském konfliktu tak bylo logické a správné. Podepsáním jednoho špatného dokumentu (MoU) toto angažmá nekončí. Jeruzalém v to věří, a proto bude umět s dohodou o příměří nějakou časově omezenou dobu žít. Nic jiného Izraelcům ostatně ani nezbývá, protože si nemohou dovolit ani pomyslet na to, že by Trumpův pokus o příměří potopili.
Izraelská politická reprezentace byla dost inteligentní na to, aby pochopila aktuální politickou realitu ve Spojených státech a Trumpovy potíže s uzavřeným Hormuzem v kontextu blížících se kongresových a senátních voleb, tzv. midterms. Nesoulad mezi Jeruzalémem a DC sice existuje, je však více taktický než strategický. Izraelci, jejich politici, vojáci či zpravodajci se teď učí žít s tím, že „prsten ohně” kolem jejich země nebyl úplně zlikvidován, že Teherán přežil, že ještě dýchá zdecimovaný Hizballáh, že se odmítá odzbrojit ze záhrobí v Gaze Hamás, z Jemenu jim vyhrožují Hútiové, a byť sami nesli největší podíl i oběti v íránské válce, tak u vyjednávacího stolu seděl nakonec Pákistán a Katar. Mnohem hůře se to ale bere na vědomí ve volební kampani před říjnovými parlamentními volbami. Dodnes se však neobjevil ani jediný izraelský politik, který by nabídl jinou alternativu, než akceptovat postoj Washingtonu.
Pravidelné sekání trávy
Americká politická realita a izraelská předvolební dynamika půjdou stranou ve chvíli, kdy zpravodajská data z Mossadu a jemu podobných institucí budou predikovat bezprostřední ohrožení židovského státu. Bez ohledu na D. Trumpa, J.D. Vance, uzavřené MoU či jakékoliv jiné konkrétní dohody bude Izrael muset reagovat. Jeho reakce na každou hrozbu je totiž přímo spojená s jeho další existencí. Ve zdejší bezpečnostní komunitě se to nazývá „pravidelným sekáním trávy” – jakmile trošku povyroste, je potřeba ji posekat, aby nepřerostla a nedošlo už nikdy k dalšímu 7. říjnu 2023. „Sekání trávy” je tak hebrejským ekvivalentem pro dekapitaci těch, kteří hrozí Izraeli vymazáním z mapy. V Jeruzalémě jsou přesvědčeni, že nejbližší příležitost k tomu budou mít pravděpodobně po „midterms” v USA, kdy už bude zřejmé, že Írán nehodlá dodržet nic z toho, co americkým vyjednavačům přislíbil a co bylo podepsáno.
Teherán uzavřené porozumění s Američany předkládá jako své vítězství. Příměří vnímá jako Trumpovu porážku i řada evropských politiků či mainstreamových médií. Neodráží to však skutečný stav věcí. Izrael neprohrál, protože žádnou prohru si nemůže dovolit, přestal by existovat. Úplně neprohrál ani D. Trump, byť jeho pozice častým měněním deklarovaných cílů, nabízených ústupků a nakonec uzavřeným příměřím oslabila. Co se Íránu týče, tak tam jsou přesvědčeni, že když přežili, tak vyhráli. Je pravdou, že Teherán prokázal velkou odolnost, přežil dekapitaci svého velení, zvolil strategii uzavřeného Hormuzu a odstřelování zemí v Zálivu. Tato strategie se ukázala být vůči Spojeným státům úspěšná. Režim v Teheránu je aktuálně horší, než byl před válkou. To je fakt. Vládnou tam Revoluční gardy, které mají pod kontrolou Motjabu Chameneího a budou dále usilovat o jadernou bombu. Velitelé Revolučních gard však ještě pořádně nevylezli z bunkrů a plně nereflektují rozsah škod, které Izraelci s Američany Íránu způsobili.
Šlo především o ukončení jaderného a balistického programu
Írán dnes zůstal téměř bez námořnictva, vzdušných sil a obranného průmyslu. Jeho obnova potrvá 3 až 4 roky a vyžádá si miliardy USD. Byla zničena většina zařízení na podporu jaderného výzkumu (nejenom na obohacování uranu) a poškozena většina provozu dvojího užití. Balistické rakety a jejich odpaliště byly z větší části zničeny. Kromě toho došlo k eliminaci politického vedení země včetně nejvyššího vůdce. Kdyby padl celý režim, bylo by to pro Izrael i Spojené státy vítané a měl by to přivítat celý svobodný svět. Byť se to snaží velká většina komentátorů a politiků Trumpovi i Netanjahuovi podsunout, tak cílem operace změna režimu nebyla. Primárním cílem bylo ukončení íránského jaderného a balistického programu. Bez jaderného a balistického programu by do toho Jeruzalém nešel.
Obohacování uranu nepředstavovalo už pro Írán technický problém a bylo jen otázkou času, kdy tento proces zdárně ukončí. „Weaponizaci” však měli Íránci zvládnutou jen z části, možná z poloviny nebo ze dvou třetin. Vlastní íránský jaderný program byl významně poškozen už před rokem v červnu. Teheránu zůstal obohacený uran plus znalost procesu obohacování. Mohou ho tudíž teoreticky za několik let obnovit. V případě weaponizace však Íránci přišli o testovací zařízení a žádnou „know how” nemají. Proto se Izraelci soustředili i na Teheránskou universitu a na eliminaci jaderných vědců. V Izraeli se tomu říká, že vyhráli „scientific edge”.
Od II. světové války žádná země nedisponovala tak velkým počtem balistických raket jako Írán. Izrael, ale i Evropu mohou zásadně ohrozit především íránské rakety dlouhého doletu. Před červnem 2025 jich měl Írán tři tisíce. Teď mu jich zbylo asi 700. V plánech Teheránu přitom bylo vyrobit tři až čtyři tisíce balistických raket ročně. Za pět let by jich měl Írán dvacet tisíc! To je severokorejský scénář, neboť KLDR si vytvořila tak velkou konvenční obranu, že pod jejím krytím mohla vyrobit jadernou bombu. V případě Íránu může zůstat počet jeho balistických raket za pět let na současné úrovni – cca 700. Íránské jaderné a balistické ambice to však ještě definitivně nepohřbilo a Izrael je přesvědčen, že se Teherán svého snu o šíítské jaderné bombě nikdy nevzdá. Jeruzalém bude tlačit na Washington, aby v novém smluvním uspořádání bylo uvedeno, že se Írán musí vzdát jaderného materiálu, dále demontovat centrifugy plus celý proces obohacování a podepsat závazek, že nebude vyvíjet zbraně hromadného ničení. Izraelci však nejsou naivní, aby věřili tomu, že jakékoliv podepsané závazky Teherán někdy dodrží a od toho budou odvozovat i plánovat svou bezpečnostní strategii v nejbližší budoucnosti.
Podepsáním memoranda s Íránem Trump pravděpodobně prohrál Netanjahuovi parlamentní volby. Ten je sice ještě pořád může vyhrát, ale bude mít velký problém získat pro koalici s Likudem matematickou většinu v Knessetu. To však není hlavní problém pro Izrael, protože bezpečnostní politika nové vlády zůstane stejná. Nemůže tomu být jinak. Izraeli mnohem více vadilo to, že ve Washingtonu byli vůbec ochotni zabývat se íránskými návrhy na to, aby součástí dohody o příměří byl i Libanon – rozuměj Hizballáh. Je absurdní, že Írán, který si vytvořil a vyzbrojil své proxies proto, aby za něj bojovali, je teď Hizballáhem tlačen k tomu, aby za ně bojoval on sám. Další Trumpovy úvahy o tom, že by mohl např. syrský president participovat na vyřešení bezpečnostní situace v Libanonu už působily na Jeruzalém jako výkřiky z jiné planety.
Podepsaný dokument se tak negativně propisuje do operační svobody pro IDF v Libanonu, ale situaci výrazně napravila izraelsko-libanonská rámcová dohoda podepsaná ve Washingtonu. Pro Libanon platí podobné schéma jako pro Írán. Pakliže Hizballáh ohrozí severní část Izraele a tamní obyvatelstvo – na víc než na severní oblasti v Galileji už teritoriálně nemá – tak ho IDF dorazí bez ohledu na to, zdali k tomu bude či nebude mít „povoir” z Washingtonu a bez ohledu na to, že si jejich případná operace vyžádá „vstup” až do Bejrútu. Rozkaz k takovému postupu vydá buď ještě Benjamin Netanjahu, nebo každý další izraelský předseda vlády, který přijde po něm.
Region bezpečnější není a nebude
Probíhající příměří po podpisu porozumění lze označit za dočasný stav. V regionu bezpečněji není a ani nebude. Trumpovy negociace s íránskými Republikánskými pretoriány už probudily „velkého vezíra” v Ankaře. Oslabení Íránu vnímá Turecko jako příležitost k nástupu na scénu. Otevírá dveře dokořán exilovému vedení Hamásu, který se postupně stahuje z Kataru do Turecka. Tento pohyb činí z Ankary gravitační centrum sunítského terorismu. Erdogan paralelně k tomu vyhrocuje vztahy s Izraelem na maximum a bude chtít Jeruzalému škodit i ze Sýrie. Hamás v Gaze se bude nadále odmítat odzbrojit a tím se i nechat definitivně pohřbít. Na neurčitou dobu tak bude velmi omezena rekonstrukce pásma či ta její část, která není pod úplnou kontrolou IDF a vnitřní bezpečnostní služby Shin Bet. Írán bude vysoce pravděpodobně hrát o čas a prodlužovat stávající příměří dalším nekonečným vyjednáváním. Až do změny režimu Teherán nepřestane usilovat o jadernou bombu a tomuto cíli podřídí vše.
Představa Íránu s jadernou bombou je špatnou zprávou pro všechny. Uzavřený Hormuz, vysoké ceny benzínu, problémy v zahraničním obchodu či ekonomická krize jsou proti jadernému Íránu jen pohádkou o Popelce. Svobodný svět a západní židovsko-křesťanská civilizace tak mohou s nadějí vyhlížet jen návrat izraelských a amerických letadel nad Teherán.
Jaroslav Kuchyňa působí jako Senior Fellow Centra transatlantických vztahů CEVRO Univerzity. Bývalý diplomat a zpravodajský důstojník. Před rokem 1989 byl spolupracovníkem rozhlasových stanic Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Aktuálně se soustřeďuje na problematiku střední Evropy a také na problematiku teroristických hrozeb z oblasti Blízkého východu.
Komentáře