ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Banner_Patreon1.jpg
  • JIŘÍ Š. CIESLAR

Recese, Vrchlický, film a Cimrmani aneb za Myrtilem Frídou

Aktualizace: 5. pro 2020

Český národ přinesl světu mnohé. Jen namátkou třeba slovo robot, plzeňské pivo nebo odkaz Václava Havla. Ale také máme některé unikáty, kterým nikdo kromě našince nerozumí a nelze je ani přeložit. Jedním z takových je recese.


Karel Velebný, Myrtil Frída a Zedněk Svěrák ve filmu Stopa vede do Liptákova, zdroj: csfd.cz.

Schválně, zkuste přeložit slovo recese (nikoli významu ekonomického) do cizího jazyka. V podstatě to není možné a cizinec vám neporozumí. Význam slova recese = uvádění v žert je totiž ryze český výtvor party studentů a pozdějších filmových historiků kolem Vladimíra Bora a Myrtila Frídy.


Se samotným názvem prý přišel právě Vladimír Bor někdy ve třicátých letech poté, co mladík z obchodnické rodiny Quido Vrkoč o školní komisi pronesl, že je v recesi, čímž bylo míněno, že se dostal do úzkých, že je zdeptán, pokořen, celkově zničen. Skupina stejně naladěných studentů z Borova okruhu si pak začala říkat recesisté, přičemž těmi duševně zdeptanými a zmatenými měly být oběti jejich žertů. A tak se taky stalo. Nezbední studenti organizovali nesmyslné akce a happeningy, kterými uváděli veřejnost „v recesi“. Například si jeden z nich v pražské tramvaji telefonním sluchátkem objednal kávu, na příští stanici nastoupil číšník s podnosem, „host“ kávu vypil, zaplatil a číšník na další stanici vystoupil. Z hnutí recesistů postupně vznikla organizace s pevnými stanovami a čtyřmi hodnostními třídami členství, zvanými pagoda. Na konci třicátých let vydali román Cesta do Bodele pod jménem autora Pankrác Perla, přičemž jako překladatel z perštiny do češtiny a naopak byl uveden Dr. Klavír. Kult Pankráce Perly pak v klubu pokračoval, v Tusarově ulici č. 29 členové umístili pamětní desku s textem „V tomto domě nežil ani nezemřel Pankrác Perla, zakladatel Recesse. Stále sněží!“.


Recesistickou průpravu z mládí uplatnil i při jedné z normalizačních prověrek, když na otázku „Jaký byl Váš vztah k Sovětskému svazu před rokem 1968 a jaký po tomto roce“, napsal: „stále nezměněn.“ O komunistické straně pak prohlašoval, že je stranou všech slušných lidí…

Humor členy nepřešel ani za protektorátu, recesisté například zareagovali na výzvu ministra Emanuela Moravce k iniciativní pomoci Říši a v dopise podepsaném Spolek přátel Říše Kolabora navrhovali úsporná opatření – zrušení pobočných ptačích budek nebo redukci počtu fotbalistů v jednom mužstvu na sedm…


Filmotékář Myrtil Frída

Právě jeden z hlavních členů, filmový historik, „filmotékář“ a spoluzakladatel Národního filmového archivu Myrtil Frída (1919 – 1978) by v prosinci oslavil sto jedna let.


V srpnu 1968 se po emigraci Bohumila Brejchy stal vedoucím Filmového archivu, následná „normalizace“ jej z Filmotéky vyhnala a po zbylý čas tam směl docházet jen sporadicky. Do historie srpnových událostí se zapsal právě jako filmotékář, když v archívu ukryl nespočet ve své době zakázaných filmů a dobových dokumentů jako například dokument Jaromíra Kalisty natáčený ve dnech okupace, zpracovaný a objevený nedávno Evaldem Schormem s názvem Zmatek. Kotouče s tímto dokumentem Frída ukryl ve Štěchovicích na Hradištsku pod názvem Dožínky 1951 a popsal je jako zmatečný materiál. Stejně tak se mu podařilo zachránit unikátní filmové záběry Stanislava Miloty z dění v Praze po smrti Jana Palacha. Tento dokument později nazvaný Jan 69 byl objeven až v roce 2002.

Recesistickou průpravu z mládí uplatnil i při jedné z normalizačních prověrek, když na otázku „Jaký byl Váš vztah k Sovětskému svazu před rokem 1968 a jaký po tomto roce“, napsal: „stále nezměněn.“ O komunistické straně pak prohlašoval, že je stranou všech slušných lidí…

Frída demonstruje lásku k filmu, zdroj: Jiří Š. Cieslar.

Zaujetí pro věc, erudice a pracovitost. Tak by se snad dal při troše nadsázky shrnout Frídův vztah k filmovému umění. Patřil ještě k těm, pro které filmová historiografie byla klíčem k uchopení filmu; znal každý film a dokázal zpaměti vyjmenovat režiséra, herce i rok vzniku a snad znal i jméno každého švenka daného filmu. Zejména se věnoval českému němému filmu a spolu s dr. J.S. Kolárem vydal Historii československého němého filmu 1898 až 1930. Psal o americkém filmu, groteskách, konverzačních komediích i muzikálech. Jeho největším oblíbencem, vedle bratří Marxů, Bustera Keatona, Harolda Lloyda a Shirley Templeové, byl samozřejmě slavný americký herec a tanečník Fred Astaire. Jeho snem bylo se s Astairem setkat a málem se to i povedlo. Když byl ale pozván rakouským filmovým archivem, kde předtím pomáhal sehnat a katalogizovat Astairovy filmy, na poslední chvíli mu byla komunistickým režimem odejmuta výjezdní doložka.


Frída byl spoluautorem televizních seriálů Malá filmová historie, Nesmrtelné stíny a 52 komiků a spol., podílel se na scénáři několika filmů, například střihového filmu Král komiků s Vlastou Burianem. S Jaroslavem Brožem vydali dvousvazkovou encyklopedii Historie československého filmu v obrazech 1898 – 1945 či na svou dobu neocenitelnou příručku 666 profilů zahraničních režisérů. Myrtil Frída zemřel po krátké nemoci ve svých osmapadesáti letech v roce 1978. Na pohřbu přes odpor rodiny promluvil tehdejší ředitel Československého filmového ústavu Slavoj Ondroušek. Došlo tak na svou dobu k paradoxní situaci: při obřadu se s Frídou anglicky loučil jeho dlouholetý přítel a kolega Jacques Ledoux za Mezinárodní federaci filmových archivů i přesvědčený komunista Ondroušek, který způsobil mnoho hořkosti a ústrků nejen na půdě filmového ústavu, zatímco rakev s ostatky vyprovázela hudba z Frídova milovaného westernu V pravé poledne. Ale taková byla normalizace, kde nic nebylo normální. Ne nadarmo Frída posílal svým přátelům do zahraničí pozdravy z „Absurdistánu“.


Mezi pokračovatele recesistů jsou řazeni i Cimrmani. Sám Frída vystupuje ve filmu Stopa vede do Liptákova (1969) společně se Zdeňkem Svěrákem, kde „prokazuje“, že vynálezcem filmu nebyli bratři Lumiérové, ale právě sám slovutný Jára Cimrman…



Ukázku z přednášky Cimrman a film ze sborníku Jára /da/ Cimrman – o životě a díle českého polyhistora, Praha, 1970 přinášíme:


Cimrman a film

Dá se říci, že pravým pionýrem slepých uliček byl Jára /da/ Cimrman. Alespoň v oblasti filmu to platí totálně. Je však pozoruhodné, že i v této sféře v mnohém předběhl svou dobu. Již v roce 1883, tedy celých 12 let před otevřením prvního kina bratří Lumiérů, píše Cimrman dopis francouzskému geologu a paleontologu Barrandovi a navrhuje mu, aby spolu založili Barrandov. Barrande, tehdy již více než osmdesátiletý, odpověděl Cimrmanovi s notnou dávkou skepse: „Milý příteli, uvědomím-li si, že po nás zbude nanejvýš otisk v blátě, nemám do ničeho chuť.“ (Cimrman´s Letters to Famous Men, Londýn, 1968). Z projektu tedy sešlo.


Když Cimrman po letech spatřil ve Vídni první němé filmy, byl unesen. Ihned navázal přátelství s Mojmírem Frídou, půdoznalcem, který z nejrůznějších součástí nalezených na půdě sestrojil promítací přístroj. Spolu pak založili ve vídeňském Prátru kultury a oddechu promítací společnost „Vrchlický“, neboť Frída byl mimo jiné též básníkovým bratrancem. Cimrman kinolog však záhy dospěl k závěru, že současný stav kinematografie je neuspokojivý. Střídání němých scén s titulky ho esteticky uráželo. Frída vzpomíná, že mu Cimrman v návalu podrážděnosti řekl: „To, co promítáme, je bastard. Vyber si. Buď obraz, nebo titulky.“ /M. Frída: Mit Cimrman in Wien, soukr. výtisk/ Frída byl pro obraz, zatímco Cimrman zvolil titulky. Oba přátelé se rozešli ve zlém a společnou filmotéku si rozdělili tak, že Cimrman vystříhal z filmů všechna okénka s titulky a Frídovi nechal zbytek.

V Práteru tak vznikla dvě svérázná kina. Frída záhy zkrachoval. Publikum se v ději bez titulků nedokázalo orientovat. Jinak se vedlo kinematografu Járy Cimrmana. Promítal jednak svérázné grotesky, z nichž se zachovala kupř. „Neodbytný“. Bylo to jedenáct titulků v tomto sledu:

---------------------------------------------------------------------

1. Volali jste mě, prosím?

2. Ne.

3. Druhého dne.

4. Volali jste mě, prosím?

5. Ne!

6. Dny plynuly.

7. Volali jste mě, prosím?

8. Ne!!

9. Po letech.

10. Volali jste mě, prosím?

11. Ten člověk mě dožene k zoufalství, promiňte.

---------------------------------------------------------------------


Hlavní náplň programu tvořily dramatické příběhy vzniklé tím, že Cimrman důmyslně kombinoval titulky dvou tří filmů tak, že vznikl nový, plnokrevný děj. Jako příklad uveďme tragický příběh „Chtěla bych ženicha mladého s kučeravými vlasy“.


---------------------------------------------------------------------

1. Večer

2. Sýček na Štědrý večer – to znamená neštěstí!

3. Chaloupka v lese zesmutněla.

4. Kdo jste a co tu chcete?

5. To je adjunkt Mejzlík, bude u nás bydlet.

6. Sedněte si s námi.

7. Buďme veselí!

8. Její manžel Henri neměl v tuto chvíli smyslu pro všeobecné veselí.

9. Žárlivost.

10. Aby tak ti dva…

11. Chtěla bych ženicha mladého s kučeravými vlasy.

12. Bestie!

13. Jen tvoje budu po celý život.

14. To už přestává všechno.

15. Vyhodit!

16. Vyženeš-li Mejzlíka, zabiji tě!!

17. Chcete-li, tedy zločin…

18. Ne!!

19. Konečně se ho zbavím.

20. Nechci ještě zemřít!

21. Henri!

22. To byla mistrovská rána.

23. Bolest.

24. Ládíčku, neumírej – slyšíš – mám tě ráda.

25. Rozhodně mu nemůže vadit, zapudrujeme-li ho. To se dělá.

26. Asi dva dny to musíme vydržet, chci mít jistotu, že je po něm, a pak odjedu do sanatoře v Německu.

27. Tak jednají lidé z Podskalí.

28. Konec.

---------------------------------------------------------------------


Titulky jdoucí takto za sebou byly podmalovány ilustrativní náladovou hudbou klavíristy Zacha, který pomocí pedálů ovládal i celou škálu doprovodných zvuků, jako byly výstřely, houkání sýčků, déšť apod.


Obecenstvo přijímalo Cimrmanovy filmy se smíšenými pocity. Tituly byly vystřiženy převážně z českých kopií, a tak si v Cimrmanově biografu přišla na své především česká menšina, vděčná za každé české slovo víc než za český obrázek. Ale Jára Cimrman si z finančních důvodů nemohl dovolit zakázat přístup německy mluvícím divákům. Proto vznikaly v publiku během promítání ostré národnostní třenice. Zatímco česká menšina se v kině znamenitě bavila a při vážných kusech byla často dojata, Němci nerozuměli naprosto ničemu a záviděli Čechům jak smích, tak pláč. Zlomyslně se pak smáli na místech vážných a plakali na místech veselých, aby tak Čechům kazili radost.


Není divu, že v tomto rušném biografu vznikl záhy požár, který znamenal nejen konec Cimrmanova dřevěného kina ve vídeňském Prátru, ale zároveň i konec jeho snažení v oblasti filmu vůbec.



Dodatek autora: Myrtil Frída se narodil do rodiny, kde byl vzýván a oslovován klasik české poezie Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída). Celý život se pak musel potýkat se svým neobvyklým křestním jménem Myrtil, které mu dala jeho matka podle strýcovy postavy z divadelní hry Hippodamie. Jistě pak v pozdějších studentských letech považoval počínání své matky stran jeho křestního jména za akt recese. V mládí se za své jméno tak styděl, že se podepisoval Myr.Til.

1,081 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg
CEVRO.jpg
Gordic_logo_edited.jpg
viavis_viavis.jpg
Screenshot 2020-10-29 at 19.22.11.png

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz