Vyhledat

Přikloní se Česko a Polsko k severské lince spolupráce namísto V4?

V nedávné době proběhly ve střední Evropě hned dvoje volby, u nichž lze očekávat velmi výrazné dopady na budoucnost regionu, tedy i na budoucnost české zahraniční a bezpečnostní politiky. Výsledky voleb v Polsku a na Slovensku se zcela jistě významně promítnou do více oblastí: tou méně skloňovanou, ale zato nejzajímavější, je rýsující se možnost hlubší spolupráce skrz severskou linku.

Polsko opět na scéně evropské politiky

Volby, jejichž výsledek je pro budoucnost České republiky zásadnější, jsou pochopitelně ty polské. Polsko dlouhodobě platí za ekonomického, ale hlavně bezpečnostního lídra v oblasti regionu střední a východní Evropy. Není žádným tajemstvím, že stále posilující polská armáda bývá v některých simulacích považována za silnější než německý Bundeswehr, který bohužel postihla dlouhodobá posedlost části německé společnosti ideou odzbrojování. V rámci regionu je to právě role Polska, která bude zásadní v podpoře Ukrajiny proti ruské invazi, a to nejen z důvodu posilující armády, ale také z důvodu vytrvalého ekonomického růstu a silnějších vazeb na ukrajinskou ekonomiku.

Vzhledem k symbolickému, a do budoucna možná i faktickému, vypadnutí Slovenska s Maďarskem ze středoevropské bezpečnostní architektury lze očekávat, že úloha Polska v této roli ještě vzroste.

Zatímco v bezpečnostní úloze se Polsku v rámci NATO dařilo, až příliš silně euroskeptická politika okořeněná o kontroverzní soudní reformy zbytečně poškozovala polskou pověst na scéně evropské politiky.

Z výsledků voleb lze usoudit, že očekávaná vláda Donalda Tuska, který si vybudoval renomé a kontakty v evropských institucích, výrazně vylepší obraz Polska na evropské scéně. Česko tak bude mít štěstí na souseda, který je ochoten a schopen nejen garantovat posílení východního křídla NATO a podporu Ukrajiny v boji proti ruské invazi, ale může se také stát novým tahounem evropské integrace v této oblasti.

Slovenský úkrok a budoucnost V4

Z výsledku voleb na Slovensku je zjevné, že dojde k výraznému vzdalování se evropské a atlantické spolupráci. Vládní koalice, zahrnující i otevřeně fašistickou SNS, společně s otevřenou rétorickou podporou režimu Vladimíra Putina, nepřinese Slovensku pochopení ani na evropské scéně, ani v rámci východního křídla NATO. Příkladem budiž první výrok Roberta Fica hned po jmenování, po kterém se už asi nelze domnívat, že by podle not z Kremlu postupoval jen z důvodu snahy získat protizápadně orientované voliče v proběhnuvších volbách. Od Slovenska lze v dohledné době očekávat bohužel pouze poškozování konsenzu a paralýzu procesů ve prospěch Putinova režimu uvnitř EU a NATO po vzoru režimu Viktora Orbána v Maďarsku. Může tak utrpět zejména budoucnost spolupráce zemí v rámci Visegrádské čtyřky.

Dá se očekávat, že postoje Maďarska a Slovenska prezentované jako společný názor V4 budou pro Českou republiku s Polskem stále hůře přijatelné a obhajitelné jak na půdě EU, tak na půdě NATO. I když rozpad V4 zatím zřejmě očekávat nelze, pokles kvality spolupráce, případně zamrznutí spolupráce až do doby kompetentnějších a pro Evropu stravitelnějších politických reprezentací, již očekávat lze.

Severská linka politiky opět ve hře

Ke zvážení se tak nabízí možnost dosud méně diskutované užší spolupráce v rámci severské linky evropské politiky, která byla z důvodu soustředění se na dilema Západ-Východ dlouho přehlížena a kterou v posledních letech začínají stále více spojovat zájmy v oblasti bezpečnosti a strategických otázek.

Poprvé se tato linka možné hlubší spolupráce začala rýsovat v souvislosti s odporem k ruskému geopolitickému projektu v podobě Nord Stream, který Německo až do ruské invaze na Ukrajinu protlačovalo absolutně bez ohledu na bezpečnostní zájmy ostatních hráčů v regionu. Nejtrefněji tento projekt tehdy okomentovalo Polsko, které jej označilo rovnou za druhý pakt Ribbentrop-Molotov, ale nesouhlas bylo možné zaznamenat i ze strany Nizozemska a Švédska. Toto, snad jen dočasné, vypadnutí Slovenska s Maďarskem z evropské a atlantické architektury, bude pro Česko příležitostí zamyslet se nad možností prohloubit spolupráci právě na platformě této severské linky, kam patří Nizozemsko, skandinávské státy, Polsko, Pobaltí a po neblahé zkušenosti s Ostpolitik snad i Německo.

Společný zájem existuje, je jím na straně jedné schopnost čelit rostoucí hrozbě ze strany Ruské federace (kam patří i nepřátelské aktivity v kyberprostoru), a na straně druhé, po zklidnění situace na Ukrajině, mírnit případné obrození méně kritického postoje Německa s Rakouskem k ruskému autoritářskému režimu z důvodu ekonomických vazeb přetrvávajících zejména v sousedním Rakousku.

Polsko s pravděpodobně mnohem více proevropsky orientovanou politickou reprezentací na úrovni evropské politiky by se mohlo stát dobrým svorníkem této skupiny, která může sehrát zásadní roli v ukončení války na Ukrajině a v její následné poválečné rekonstrukci.

David Soukup vystudoval politologii a bezpečnostní studia na vysoké škole CEVRO Institut, posléze působil v think-tanku Evropské hodnoty a v Centru proti terorismu a hybridním hrozbám. V současnosti působí při stálé komisi pro hybridní hrozby v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Jeho hlavním profesním zájmem jsou dezinformace a hybridní hrozby.