ARCHIV

POJAR: válka na Ukrajině je svým významem srovnatelná s pádem Berlínské zdi

Aktualizováno: před 3 dny

Proč je válka na Ukrajině srovnatelná s pádem Berlínské zdi? Co přesvědčilo západní státy, aby Ukrajině začaly masivně pomáhat i vojensky? A jednalo se na setkání středoevropských premiérů s ukrajinským prezidentem v Kyjevě o dodávkách zbraní? Nejen to najdete v rozhovoru s bezpečnostním poradcem premiéra Tomášem Pojarem.


Zdroj: Gerd Altmann, Pixabay.

Když jste se na sklonku minulého roku stal poradcem premiéra Petra Fialy pro otázky bezpečnosti a zahraničních věcí, asi jste o náplni své práce měl jiné představy než dnes, kdy probíhá válka na Ukrajině. Co vám běželo hlavou, když jste se dozvěděl o zahájení ruské invaze na Ukrajinu?

Že se jedná o událost srovnatelnou s pádem Berlínské zdi, o zlomový okamžik v dějinách Evropy, o kterém se bude psát v učebnicích. A že mně nezbývá nic jiného, než přijmout nabídku premiéra vrátit se po osmi letech na plný úvazek do státních služeb.


Nejprve se hovořilo se o tom, že se stanete tzv. bezpečnostním carem, který bude koordinovat bezpečnostní politiku. Poté vám přibyla funkce tzv. šerpy, poradce a koordinátora pro evropské záležitosti, stal jste se náměstkem ministra pro evropské záležitosti Mikuláše Beka. Skoro to působí, že jste nepostradatelným mužem této vlády…

Jsem poradcem premiéra pro zahraniční a bezpečnostní politiku a šerpou pro klíčové otázky probírané na Evropské radě. To jsou spojité nádoby, ze kterých vyplývá i logické propojení na ministra Beka. Zní to složitě, ale dává to smysl. Na vizitce mám jen toho poradce.


A jak se vyvíjí situace ohledně vzniku úřadu národního bezpečnostního poradce, tzv. bezpečnostního cara?

Doufám, že útvar národního bezpečnostního poradce vznikne na Úřadu vlády k 1. lednu 2023 tak, jak je to i v programovém prohlášení. Poté bude možné jmenovat i konkrétní osobu. Víc k tomu nyní není co dodat.


Ruská invaze na Ukrajinu svým rozsahem asi kromě amerických a britských zpravodajských složek všechny překvapila. Reakce Západu, možná také překvapivě, ale přišla celkem rychle, a byť postupně, tak poměrně tvrdě. Jaké byly určující momenty v tomto směru, které sjednotily většinu západních států nejen k humanitární, ale i vojenské pomoci Ukrajině?

Naprosto zásadní bylo, jak se Ukrajinci bránili prvních osmačtyřicet hodin po začátku invaze. Tato jejich vůle přesvědčila ostatní, že jim v obraně musíme pomoct. Ruská brutalita a lži byly zase hnacím motorem pro zavádění sankcí.


Jak je možné, že odhodlání Ukrajinců vzdorovat podcenil i samotný agresor, tedy Rusko?

Putin už od dění v roce 2014 svým brutálním tlakem napomohl ke konsolidaci ukrajinského národa a probudil v nich jejich „ukrajinství“. I když ruská propaganda neustále tvrdila, že Ukrajinci jako národ neexistují. Tímto prizmatem zřejmě přesvědčil i sám sebe, že Ukrajinci ani nyní nebudou za svou zemi bojovat. Ale dost možná sami sebe překvapili i Ukrajinci. Statečnost se vždy projeví až během přímého střetu. První dny Ukrajinci ukázali celému světu, že to myslí vážně a jsou připraveni se za svou zemi obětovat.


Jak vnímáte přístup Německa k ukrajinské krizi? Jde o „velkého evropského medvěda“, který se vzpamatovává z deziluze z Ruska a nakonec se stane hlavním tahounem? Nebo je pouze ve vleku událostí a pod tlakem evropského mínění? Proč Němci v posledních cca deseti letech nedbali na varování, že Rusku nelze věřit a uzavírat s ním strategická partnerství?

Německo mělo vždycky k Rusku speciální vztah a přinejmenším v posledních desetiletích byl tento vztah postavený na značných iluzích. Mám pochopení pro to, že je těžké se smířit s tím, že byla vaše politika, vaše přesvědčení dlouho postaveno na chybných základech. Německé přemýšlení se však mění a od 24. února tohoto roku se píše nová éra německého přístupu k Rusku, která se bude lišit od té po pádu Berlínské zdi a možná i od té, kterou nastolil Willy Brandt v sedmdesátých letech.


K Brandtovu odkazu a tzv. Ostpolitice, tedy spolupráci s Ruskem se ještě nedávno hlásil i současný německý kancléř Olaf Scholz… Po více jak dvou měsících hrůz na Ukrajině páchaných ruskými vojsky se nabízí otázka, jak se Západ má postavit k Vladimíru Putinovi. Je vůbec představitelné, že až válka skončí, půjde vztahy nějak normalizovat? Nebo se Putin a s ním celé Rusko stalo vyděděncem, s kterým už nikdo jednat nebude?

Normalizovat vztahy s Putinem bude skutečně složité. S Ruskem po Putinovi to snad ale možné bude. Rusko nezanikne, takže s ním budeme muset i nadále nějak žít. Doufám však, že naše budoucí vztahy budou postaveny na realitě a nikoli na naivním očekávání. Naivita nakonec většinou vede do slepé uličky a někdy i ke katastrofám.


Tomáš Pojar je poradcem premiéra Petra Fialy pro otázky bezpečnosti a zahraničních věcí a prorektorem vysoké školy CEVRO Institut (dočasně zproštěným funkce). V minulosti působil jako český velvyslanec v Izraeli, první náměstek ministra zahraničních věcí a výkonný ředitel společnosti Člověk v tísni. Zdroj: CI.

Letitým kamenem úrazu českého ministerstva obrany je neschopnost dotahovat zbrojní zakázky a úspěšně realizovat výběrová řízení (za všechny uveďme například tendr na obrněnce). Kde je zakopán příslovečný pes?

Je třeba říct, že se za poslední roky leccos změnilo k lepšímu, zejména co se týká malých a středních zakázek, tam systém funguje. U velkých zakázek je ale situace odlišná. Snažíme-li se koupit složité a drahé strategické systémy stejným způsobem jako s nadsázkou rohlíky, trvá to dlouho, prodražuje se to, nabídky zastarávají, proces je jednoduše napadnutelný a zároveň nekonečný. Samozřejmě, že je třeba si dobře vybírat a nabídky porovnávat, ale musíte zároveň myslet strategicky a v určité chvíli se prostě musíte rozhodnout a jít cestou přímého nákupu, nebo použít mechanismus vláda-vláda. Dělají to tak všechny vyspělé země.


Co se s konfliktem na Ukrajině v tomto směru změnilo?

Je snad daleko jasnější, že moderní armádu potřebujeme. A také to, že musíme myslet dlouhodobě a na nic už nečekat. Ve chvíli, kdy vás někdo napadne, je pozdě. Nakoupit a naučit se používat sofistikované zbraně trvá mnoho let. Od chvíle, kdy se rozhodnete, dostanete nová letadla, tanky nebo protiletecké systémy v požadovaném množství nejdříve za čtyři, ale často třeba až za deset let.


Celý rozhovor najdete na stránkách partnerského magazínu CZDEFENCE. KLIKNĚTE ZDE.



920 zobrazení0 komentářů